Hyuuga vs Inuzuka 6

Naruto postavy nejsou moje, což asi pochopil každý, ale jen pro jistotu to znovu zmíním.

Kapitola šestá: Hinata se chopila iniciativy, aneb všichni utíkejte!

Otravně hlasitý tikot hodin visících nad vchodem do kuchyně. Pravidelné klapání dlouhých ostrých nehtů o dřevo stolu. Bzučení unikající ze sakém naplněné lednice. Hana nedokázala číst oči svého včerejšího omylu, neb se skrývaly za párem slunečních brýlí. Krom nich se mladý ninja z klanu Aburame zahaloval už jen boxerkami, které ho Inuzuka doslova donutila obléknout si, měly kobylkové vzorkování.

Seděl naproti ní. Ona samotná se schovávala pod ručníkem, podobně jako minulou noc, nicméně její výraz tváře byl znatelně odlišný. Bodala do sběratele brouků ohnivým pohledem, který trhal maso od kostí svých obětí. V hlavě hledala cokoli, čím by donutila Shina předstírat, že se včerejšek nikdy neodehrál. Nápady se k ní však nehrnuly, spíše před ní utíkaly. Třásla se zimou, ale onu pravdu ignorovala. Zaťala zuby a přemlouvala svou chabou fantazii ke spolupráci. Navrch všeho ta strašlivá kocovina!

„Bereš úplatky?“ zavrčela na něj po miléniu přirovnatelně dlouhém mlčení. „Třeba… co já vím? V podobě plata s přišpendlenými hovnivály?“ navrhla dodatkem. Shinovo obočí zareagovalo agresivním svraštěním, než mu na čele naskočila pohoršená tlustá žíla. „Beru to jako ne…“ usoudila rychle a sklopila oči k podlaze. A nepříjemná nehybnost a statičnost pokračovala dál.

„Podívej… oba jsme se opili, ale Oba jsme rozumní lidé a Oba se s tím dozajista dokážeme s klidem a elegancí vypořádat,“ básnila bláboly zoufalá Hana, která svým slovům žíznivě toužila věřit.

„Máš zítra večer čas?“ přerušil ji Shino nečekanou otázkou.

V Inuzuce hrklo tak silně, že šokem málem spadla ze židle. „Zopakuj se, brejlovče?“ strčila si ukazovák do pravého ucha a trochu si svůj, nejspíše už časem opotřebený, boltec pročistila. Více se naklonila přes stůl, aby si odposlech Shinovy rekapitulace usnadnila.

„Zvu tě na rande. Hodí se ti vyjít si zítra, nebo až pozítří?“ zněl sebevědomě a jistě. Pevně a hrdě. Klidně a cílevědomě.

Hana nadšencovi do všeho šestinohého věnovala veskrze zohavený úšklebek. Zamračila se, jako by sledovala cosi nechutného, například Kibu vášnivě se ocucávajícího s Akamarem, než pomalu zakroutila hlavou ze strany na stranu na znamení svého hlubokého nesouhlasu s onou představou.

„Ale no tak, nedělej drahoty,“ pousmál se Aburame. „Vím, že mezi námi včera přeskočila jiskra. Cítil jsem souznění, souznění duší,“ naklonil se za ní a něžně ji vzal za ruku, kterou Hana zapomněla včas stáhnout pryč. Palcem přejížděl po jejím hladkém hřbetě a zbylými prsty škádlil slabě zpocenou dlaň.

Inuzuka se mu chtěla vytrhnout, ale v nitru zjistila, že jí jeho dotyk až tolik nevadí. Podvolit se vetřelému kontaktu ale také nehodlala. „Pusť mě, nebo tě pokoušu…“ špitla jako zraněné štěně.

„Pokousej mě,“ troufl si svůdník dál a ještě více zmenšil mezeru mezi ním a nádhernou slečnou. „Prosím tě, pokousej mě… kdekoli si jen zamaneš… řekni… a já se ti sám nastavím,“ hlas hluboký a drsný, ale zároveň neodolatelný a toužebný.

Hanino srdce bušilo jako odhodlaný bubeník na galejích. Slyšela ho až ve svém krku. Dech se jí třásl. Náhle se cítila slabá a nevinná. Jakoby znovu byla panna. Váhala, v hlavě se jí motaly myšlenky na útěk s popudy pro šílenou akci. Jen v ručníku, a přesto si připadala jako v sauně. Jejich rty jen kousínek od sebe.

„Moje ubohé dětičky!“ ozval se křik kdesi zpoza dua. Do kuchyně vtrhla Tsunade, její vlasy jako blonďaté vrabčí hnízdo, kterým se prohnal uragán. Po tvářích jí kanuly krokodýlí slzy nad hrůzou, které se stala svědkem. Padla na kolena, přímo před několik na podlaze poházených prázdných lahví od saké. Vzala je do nejistých a ustrašených rukou, jakoby se jich bála dotknout. „Kdo vám tohle mohl udělat, miláčkové?“ mluvila s neživými objekty jako matka ze včerejška ještě asi stále trochu zmatená postarší dáma.

„Paní Tsunade, co se stalo? Zněla jste jako klisna nakopnutá do choulostivých míst,“ strčila hlavu do dveří nyní i Shizune. Prvně zkontrolovala svou bývalou nadřízenou, když se ujistila, že je v pořádku a že vyvádí kvůli ničemu podstatnému, obrátila svou pozornost na u stolu přísedící dvojici, která zatuhnula ve své těsné, ale nekompletní, spíše legrační pozici. „O… a-ahoj,“ nemrkala brunetka, jejíž tělo bylo polo odhalené kvůli značně natrženému kimonu. Jedno její ňadro volně vykukovalo a stejně tak i její pupík a malá část levé kyčle.

Hana se začervenala nad svou současnou situací. Shino nedokázal odtrhnout zrak z jeho očím nové nabízené kůže. Starší brunetka, o které jsem hovořil, zbledla na tváři, jen bůh tuší proč, a Tsunade na podlaze i nadále bědovala a jinak oplakávala náhlý skon svých kdysi železných zásob rýžového vína.

„H-Hano? O co tu jde?“ vykoktala náhle plachá a jako trpaslík vysoká na krátko střižená slečna.

„Já… ehm… totiž…“ ztratila slova adresovaná veterinářka, která z tónu své kdysi nejlepší kamarádky cítila bolest a zradu. „Asi mi neuvěříš, že to není tak, jak to vypadá, viď?“ snažila se nevině pousmát, ale špatně pochodila.

„Vy dva!“ narovnala se blondýna s bujným hrudníkem jako pravítko, její obličej přísný a ukrutný. „Vy vrazi! Vy násilníci! Vy chladnokrevní netvoři! Jak se opovažujete sáhnout mi na majetek pro mě cennější a důležitější, nežli… nežli…“ hledala vhodné přirovnání, „tady Shizune!“ ječela na ně jako pomatená. Prskala, ruce sevřené v pěsti.

„Já… váš majetek… a chlast nade mnou z-zvítězil?“ tentokrát se na krajíčku octnula potrhaná brunetka, která výbuch své nadřízené nesnášela nejlépe.

„Mlč! Teď se řeší zásadnější věci!“ rozkázala blondýna své bývalé sekretářce, než přistoupila blíže k duu a popadla Shina pod límcem. Zvedla ho nad zem a cloumala s ním jako s hadrovým panákem. „Co moje skrýš pod dřezem? Tu jste taky vychlemtali? Odpověz mi, ty smradlavej hovnivále!“ nepolevovala na agresivitě.

Mezitím, co Shino přísahal na každého boha, na kterého si zrovna vzpomněl, že o žádných dalších důvtipných schovávačkách nemá ani zdání, a tedy je ani nemohl vydrancovat, se Hana uvolnila natolik, aby se svedla zvednout ze židle a došla si pro své přes topení pohozené svršky, které přes noc stihly uschnout.

Tsunade dovlekla Aburameho k lednici a několikrát mu ukázala, že je prázdná, načež mladíka vždy uhodila do týlu dlaní a nařkla z nového podivuhodného zločinu. Oblečená Hana se rozhodla využít zmatku a prchnout. Na chodbě jí ale cestu zablokovala Shizune, která nevypadala dvakrát šťastně.

„Takže… ty a Shino? Není na tebe trochu… mladý?“ nevídala se jí do očí, raději se koukala na své vlastní boty.

„Neblázni! Nic mezi námi není,“ vyštěkla Inuzuka až přehnaně rychle a zbrkle. „A jestli se ti ta přerostlá blecha pokusí namluvit něco jiného, nevěř jí,“ dodala pro jistotu navrch.

„Ale před chvilkou jste mi připadali docela… blízcí…“ zašeptala, oči lehce zaslzené.

„T-To nic neznamenalo!“ bránila se Hana. „Já… my… on… on to na mě zkoušel, ale víc nic!“ rukama kopírovala tvar písmene X, snad aby více prohloubila efekt popření. „Vůbec není můj typ a… vždyť má i v kalhotách brouky! Věř mi, já tam dole byla… To je jako… jako… jako by v nich měl… P-prostě je to nechutné!“ hájila se znovu a znovu.

Shizune se lehce pousmála. Zvedla svůj pohled a její oči se setkaly s těmi Haninými. Starší slečna se nervózně kousla do spodního rtu. „Opravdu to byl jen… incident? Nelžeš mi?“ zeptala se s nadějí na hlase.

„Přísahám,“ položila si pravačku na srdce Inuzuka, její tempo klidnější a vyrovnanější.

„Dobře…“ Shizune přikývla hlavou, než nakoukla za svou starou kamarádku. „Chápu správně, že chceš vzít roha?“ ďábelsky se zazubila.

„Ani nevíš, jak moc bych si takový luxus zrovna přála,“ hraně si povzdechla Hana.

„Poslyš… jestli by ti to nevadilo…“ vydala se ke dveřím a otevřela je pro mladší slečnu. „Co takhle… že… že bychom si zašly na oběd? Jako za starých časů? Jen my dvě?“ působila nepohodlně, ale dychtivě.

Hana se dlouho nerozmýšlela s odpovědí. „Jo, jo, klidně! Hlavně ať už jsme pryč, než se tady stanu včelí královnou!“ doslova svou společnici tlačila ven a mimo líheň nebezpečí.

Shizune se neubránila nepatrnému ruměnci, když ji Hana takhle urgentně popoháněla plácáním přes zadek. Inuzuce až moc pozdě došlo, že tahle metoda popostrkování své pomalé kamarádky nebyla zrovna z nejvhodnějších. Proklínat se může později, teď je třeba vzít nohy na ramena.

…

„Ahoj, neudělalo se nám to dneska ale hezky?“ trénovala si přivítání plachá, dlouhovlasá kráska. „Hm… Jé, nazdar Naruto! Co ty tady? To je ale náhoda… Ne to zní hloupě,“ povzdechla si Hinata, která už nejméně pět minut přecházela před Ichiraku. Kdyby si jeden našel čas, mohl by si povšimnout hlubokých stop v prachu, které její nebetyčná nervozita stačila vykopat.

Hyuuga zahlédla svého blonďatého idola, jak vklouzl do podniku, nenásledovala ho však hned. Prvně se hodlala rozmyslet, co mu řekne, aby pak před ním nestála jako naprosté pako a kokta.

„Co když se znovu zadrhnu? Pak bych… pak bych nejspíše zpanikařila a zrudla…“ viděla hrůzné scénáře zcela živě. „A on by se zeptal, zda jsem nemocná, a já bych následně omdlela. Jako úplná chudinka… ó můj bože, co si počnu?“ prohodila jen tak do prázdna, stejně jí nikdo neodpoví.

Ohlédla se přes rameno. „Možná už odešel? Třeba mi zase proklouzl, jako už tolikrát předtím. Ach…“ povzdechla si, „než já se rozhodnu, to se dřív setmí!“

Nakoukla tedy dovnitř, pouze lehce odhrnula závěs. Stále seděl na svém čestném místě u pultu. Po jeho pravici se už tyčila vysoká věž na sebe poskládaných prázdných misek. Hinata v nitru doufala, že ho neuvidí, že jí opravdu v době jejího hlubokého zamyšlení svým „záhadným způsobem“ znovu utekl, ale takové štěstí dnes neměla.

„Ehm!“ odkašlala si jistá drsná a až nepříjemně panovačná slečna zpoza lehce předkloněné Hyuugy. „Už ho zase špehuješ? O tomhle už jsme spolu přece mluvily,“ pokračovala Sakura s nadneseným tónem dál.

„J-já… já…“ vyskočila jako štípnutá šídlem do zadnice fialovlasá dívka přistižená při činu. V jediném momentu se otočila na růžovku a před sebe vztyčenýma rukama předváděla podivná a nesrozumitelná, snad až šílená, gesta. „Totiž… j-já ho ne… on jen… takhle… rámen… j-já bych… modří jednorožci!“ křikla najednou a zcela odnikud.

„Ty jsi ztracený případ, holka,“ zakroutila zklamaně hlavou všeznalá paní dokonalá. „Zprvu mě bavilo tě sledovat, jak se trápíš,“ vzala ji za obě ramena, pevně a jistě. „Ale teď už se na tebe koukat zkrátka nemůžu,“ násilně ji na místě otočila o sto osmdesát stupňů. „Ještě mi poděkuješ,“ položila si dlaně na její za tlustou mikinou skryté lopatky. „Jdi, ty zamilovaná holubičko! Jdi a buď volná!“ strčila ji se vší krutostí a razancí.

Hinata nestačila zaprotestovat, či jakkoli zareagovat. Vše se semlelo příliš rychle na její poměry. Ale dívce, které trvá léta, než osloví kluka, který se jí líbí, přijde snad vše příliš rychlé.

Hyuuga proletěla závěsem za doprovodu hysterického pištění. Hladká látka jí zahalila zrak. Reflexivně se jí chytila. Postrádala jakýkoli balanc, tedy padala. Proto se za žádnou cenu nehodlala pustit svého úlovku. Švy se trhaly. Plátno se páralo. A Hinata i spolu se svou bezcennou kořistí přistála na něco měkkého.

Hlavu měla bezpečně schovanou pod, nyní již ji nazývejme, dekou. Tma na plachou dívku působila stejně jako na pštrosa, uklidňovala ji. Hinatě na náladě nepřidalo, že sama sebe přirovnala k nelétavému a na palici lysému ptákovy s ohavně silnýma nohama a značně nehezkou zadnicí.

Pustila látku a uvolnila své prsty. Dlaněmi sjela níže po teplé opěrce, která ji zachránila před ošklivým a určitě i bolestivým pádem. Uložila si hlavu na nabízený polštář a zcela zrelaxovala. V takovém pohodlí je jen otázkou chvilky, kdy usne.

Na druhém konci vesmíru, usazený na židli před rozlitou miskou ramenu, si Naruto lovil z vlasů mastné nudle a kolečka mrkve a pórku. Po obličeji mu stékaly potůčky teplého rámenu. Polévka se rozlila všude na pultě a zvolna odkapávala na jeho klín, zanechávajíc tak v oblasti mladíkova rozkroku pořádný mokrý flek, který by neznalec mohl mylně interpretovat za podpis jiného druhu „nehody“.

„Skvělý, vážně skvělý,“ brblal si ninja v oranžové soupravě sám pro sebe. „Teď si budu muset umýt hlavu o měsíc dříve… úžasný…“ zněl otráveně a jeho zamračený výraz toho byl jen důkazem. Očima zkoumal jednu abnormálně dlouhou nudli, kterou si pomocí dvou prstů držel před nosem. Shledal ji za jedlou, tak ji hned slupl. Pravidlo pěti vteřin, že ano?

„Hele, nic proti, ale mohla by ze mě ta gorila, co mi drtí pupek, laskavě slézt?“ věnoval špetku své pozornosti dotyčné osobě, která ho nevědomky zezadu objímala kolem pasu. „Trochu respektu pro někoho, kdo si málem sedřel zadek, aby zachránil tenhle svět!“ pokusil si získat malinko úcty u slečny, protože takový jekot chlap ze sebe prostě nikdy nevydá, jeden z posledních Uzumakiů.

Hinata zatuhla, když jí došlo, koho se to právě drží jako klíště. Studený pot všech nedoceněných fanynek se jí přehnal přes záda a zápal stejného spolku jí zabránil učinit jinak, než své sevření ještě o slušný řád zesílit. Není snad nutné dodávat, že rajče a Hinatina tvář se v ten moment oficiálně staly synonymy. „N-Naruto?“ špitla hláskem tak nicotným a tichým, že i pes by měl problém ho postřehnout.

Zmíněný mladík se v období dívčiny euforie potácel s medvědím sevřením, které by se bez problémů mohlo považovat za novou techniku, ale namísto ninjů by ji uplatňovali spíše zápasníci wrestlingu. „Mohla bys… mě prosím tě… pustit… osobo… peněženku mám v pravé kapce kalhot… nechci žádné potíže…“ škemral o holý život hrdina známý po celém světě.

V Hinatě hrklo. Okamžitě zareagovala. „P-Promiň! Já… j-já nechtěla!“ v jediném momentě propustila Uzumakiho na svobodu, už teď jí scházelo mladíkovo teplo. Stoupla si vedle něj, ruce spojené před jejím klínem, brada směrem dolů, snad jako naučené omluvné gesto. Na fakt, že ji utržený závěs stále zahaloval, úplně zapomněla. Připomínala kata v kapuci bez děr pro oči.

„Ehm… máš něco tady… jakoby… zde…“ ukazoval Naruto prstem na sobě na různá místa na obličeji, aby nějak nevinně naznačil, že by bylo nejlepší, kdyby si neznámá dívka sňala svůj improvizovaný závoj.

„Cože? Kde?“ začala se strachovat Hinata a ošívala sebou ze strany na stranu. Když jí došlo, že nevidí, protože její mozek byl teď přece okupován důležitějšími věcmi, než hloupostmi jako je zrak, čapla okraj závěsu a strhla ho co nejrychleji dolů. „M-můžeš mi to ještě zopakovat, prosím?“ zeptala se titěrným hláskem, obávajíc se, že jí nějaká „temná síla“, jako třeba smítko, ubírala na vzhlednosti.

„Už nic… je to dole,“ Narutovy rty kopírovaly dokonale rovnou linku. Hyuuze až nyní docvaklo, co blonďák myslel. V nitru si vlepila pár facek za svou hloupost. Takový vliv na ni měl její hrdina pokaždé, zcela ji odzbrojil a pokořil, aniž by si to uvědomil.

„Dobrý den, krásná slečno, už máte vybráno?“ ozval se zpoza pultu Teuchi, který neváhal chopit se šance prodat další misku svého kulinářského umění. Po jeho boku se jeho jediná pomocnice a servírka, jménem Ayame, potichu zachichotala nad scénou, která se před ní odehrávala. Nikdo jiný takhle brzy v jejich rodinném podniku nebyl, protože… přiznejme si to! Kdo jiný než Naruto, je schopný jako snídani preferovat čerstvý rámen?

Duo vedoucí stánek bylo ale krutě ignorováno. Nastalo hluboké ticho. Hinata si ukradla chvilku, aby mohla obdivovat pohledný obličej svého idolu. Krásný moment však zkazila veškerá nasekaná zelenina, která mu buď trčela z vlasů, nebo mu pomalu sklouzávala po tvářích, o nudlích ani nemluvě. „Na-Naruto… jak to prosím tě jíš? Jsi celý od… s-snad od všeho, co je na jídelním lístku…“ zeptala se zmateným a mírným hlasem.

Adresovaný milovník instantních polévek si oběma rukama doslova setřel zbytky lahodného pokrmu ze své fasády, pak si lehce vydrbal vlasy, aby z nich vypadalo co nejvíce nudlí, a mezi onou očistnou činností zabrblal: „Stejně jako každý, tomu věř! Kdyby do mě jistá nejmenovaná osoba nevrazila, nikdy bych nezahučel hlavou rovnou do misky!“ Samozřejmě jí nepověděl o té jedné sázce, kterou kdysi uzavřel s Chojim, že spořádá tři rámeny jen za pomocí úst, zcela bez rukou. O takových aktivitách se nemluví. Oba chlapci sepsali gentlemanskou dohodu, že pomlčí. Jak Akimichi, tak i Uzumaki, který sázku nakonec prohrál, protože si poslední misku vylil na nohy.

„P-promiň!“ sklopila oči ještě níže v obličeji sytě a snad až nezdravě rudá slečna. Kdy přijde ten správný čas zeptat se ho, zda by si s ní nezašel do kina? Ta doba už minula? „Jsem nemožná! J-já nechtěla!“ omlouvala se dál a dál se sebou velmi zklamaná dívka.

Naruto si povšiml, jak moc se Hyuuga trápí kvůli své drobné chybičce, čistě malému škobrtnutí. Jakožto proslulé bývalé nemehlo vesnice si pro ni našel soucit. I když mu přišlo roztomilé, jak vyváděla kvůli takové hlouposti. „Hele, zas tak moc se nestalo. Mohlo být hůř. Alespoň jsem se neopařil,“ v duchu děkoval bohu, že tohle tornádo vlasů nedorazilo o pár minut dříve, protože kdyby mu do klína rozlilo vařící rámen, znamenalo by to konec pro rod Uzumakiů.

Hinatin zrak sledoval směr mladíkovou rukou ukazovaný, který ji dovedl až k velké mastné skvrně na jeho kalhotách. Hrůzou si zakryla pusu. Ayame se rozesmála a dlaní uhodila do pultu. „Ani nevíte, jak hloupě ten flek vypadá!“ dodala navrch. Teuchi se ji rozhodl krapet ukáznit několika mírnými slovy, ale servírčino nadšení jen pomalu vyhasínalo.

„Všichni víme, že je to voda!“ bránil svou čest Naruto, lehce otrávený zradou ze strany Ayame. Hinata se každou vteřinou propadala hlouběji a hlouběji do temnoty.

„My ano, ale nikdo venku to vaše úžasné představení neviděl. Budou si tedy myslet svoje,“ utřela si slzu štěstí nádherná brunetka se sněhově bílou zástěrou uvázanou kolem pasu.

„No fakt skvělý…“ zkřížil si ruce na prsou teď už vážně nakrknutý Uzumaki.

Hinatin mozek začal pracovat. ‚Co si počnu? Jestli odsud odejde, postihne ho posměch celé vesnice. A bude to jen a jen mojí vinou! Začne mě nenávidět! Odstrkovat a mé šance, že se s ním jednoho dne ožením, klesnou i pod ten bod mrazu, na kterém doposud byly!‘ Vidina budoucnosti, ve které by fialovláska nevystupovala jako „paní Uzumaki“ působila hrozivě, nesnesitelně a strašlivě. Musí jednat a to hned! Nemůže ho nechat odejít s tou ohavnou skvrnou na rozkroku!

Hyuuga popadla první hadr, který jí přišel pod ruku, aneb onen utržený závěs, který se povaloval na podlaze, a spolu s ním si dřepla vedle mladíkovy židle. „N-neboj se, Naruto! D-dokud tu jsem já, hanba na tvé jméno nepadne!“ heroicky pozvedla závěs, její řeč vznešená a plná sebejistoty. Pak se jindy stydlivá dívka dala do čištění Narutova rozkroku, doslova rozkroku… rozkroku.

Nad tou scénou oněměl nejen něžnými ručkami Hinatinými zaskočený blonďák, jehož líce se podbarvily sytou rudou, ale i Ayame a její otec. Trio nemrkalo a jen koukalo. Přihlíželo tomu, jak vznešená slečna ze slavného rodu s hadrem „pracuje“ na mladíkově klínu. Ach, jak špatně to zní!

„To nemyslíš vážně…“ pronesla bez dechu brunetka, která samým šokem upustila vařečku.

„Ehm… H-Hinato! Díky, vážně díky, ale tohle zvládnu sám, tomu věř! D-dej sem ten hadr! H-hned!“ snažil se vzpírat do nepohodlí kvůli svému až moc velkému pohodlí uvržený Uzumaki. Už pomalu cítil, jak ho jeho „ninja“ zrazuje a kousek po kousku se probouzí k životu.

Hyuuga byla ale tak zabraná do své současné aktivity, že nepostřehla ani pohledy, které na ni, naštěstí jen tři, obyvatelé stánku vrhali, ani Narutovo zoufalé prosebné volání. Odhodlána dokončit svůj úkol se ještě více naklonila přes Naruta, takže se její vnady lehce otíraly o mladíkovo stehno. A zmíněný Uzumaki už mohl počítat hvězdičky. Před očima se mu zamlžovalo. Sní, nebo má takovou kliku?

„T-ty kalhoty se musí vyprat, a to co nejrychleji! J-jinak na nich zůstane šmouha, už navěky!“ usoudila s hrůzou na hlase Hinata. Zahodila nadále nepotřebný kus závěsu a zvedla se z podřepu. Opřela si dlaně o mladíkova ramena, naklonila se k němu, výraz tváře pevný jako Narutův… j-jako skála!

Uzumaki ztěžka polkl. Zcela ho uchvátily její nádherné oči. Zády se mu prohnala husina. „S-sundej si kalhoty!“ poručila dívka rozklepaným, ale jinak rozhodným hlasem.

„Cože!“ křikli zároveň Teuchi i Ayame. Jejich dolní čelisti poté zůstaly naprosto vyvěšené až bezvládné.

Pokud Hinatě ani teď nedošlo, jak nevhodně její slova zní, pak by s ní někdo měl okamžitě probrat záležitosti točící se okolo… dospělých záležitostí. Bohužel, ani nyní nepůsobila, že by ve své řeči postřehla jakékoli zlo, což blonďáka upřímně velmi děsilo. Nadále nevěděl, co si má o téhle, ještě před válkou stydlivé, ženštině myslet.

„P-proč?“ špitl Naruto, který se pomalu propadal do židle, jeho celý krk se již schovával v ramenou.

„J-já ti je vyperu!“ vysvětlila pískotem své záměry Hinata, na tvářích rudější než matrjoška. Pak pustila mladíkova ramena a bez zaváhání se hamižnými prsty vrhla na jeho opasek. „D-doběhnu domů a dám je Nami, naší služebné. Když dokázala vyprat Hanabino okurkami zapáchající kimono, zvládne i tuhle mastnotu,“ pokračovala dál, když bojovala s mladíkovou přezkou.

„To není ale vůbec třeba! Prostě si něčím zakryju rozkrok a až dojdu domů, rovnou je vyhodím. Mám jich doma ještě alespoň patery, tomu věř!“ konečně našel sílu zvednout se ze židle a vytrhnout se z Hinatiných rukou. Uskočil od ní, lehce shrbený kvůli jisté nemilé pravdě, a sice že „voják už byl v pozoru“. Jednou rukou si přidržoval padající kalhoty a tou druhou mával Hyuuze na znamení, že si bez ní už nějak poradí.

Teuchi spolu s dcerou očima přebíhali mezi blonďákem a Hinatou, jen hloupě postávali a sledovali divadlo, které se jim odehrávalo rovnou ve stánku. „Trochu mi to začíná připomínat knížky mistra Jiraiyy,“ pronesl jen tak do éteru majitel skromného podniku.

„No tati!“ praštila otce brunetka rovnou do ramene otevřenou dlaní.

„Prosím, dovol mi ti je vyprat, N-Naruto. Jen tak budu moci plně odčinit svou chybu. A navíc, pak budou krásně vonět. P-po levandulích!“ bezmála před ním klečela, ruce sepnuté jako k modlitbě.

„D-dobře… co bych neudělal pro levandulový odér, že jo?“ zubil se jako naprostý idiot. Ninja v jeho trenkách se před chvilkou konečně uložil ke spánku, a tedy nebezpečí pominulo. Skoro jako při zatýkání, si roztřesený mladík stáhl svou spodní část oranžové soupravy a předal ji fialovlásce, která ji okamžitě popadla a spolu s ní přitisknutou na prsou utekla z Ichiraku. Rozrážela davy a nesla se jako tajfun vesnicí. Nikdo jí nemohl konkurovat v rychlosti a elánu. Její cíl ji hnal kupředu!

Naruto zůstal stát ve stánku v boxerkách se vzorkováním čítající bezpočet usmívajících se žabích hlaviček. Chlupy na lýtkách se mu chladem narovnaly. Zmatený a totálně vyřízený se posadil zpět na svou židli. Slepě koukal na prázdnou misku rámenu, jako by mu mohla vysvětlit, co se mu to pro boha přihodilo.

„No… to bylo teda něco…“ prolomila ticho Ayame, než popadla věžičku prázdných misek a přesunula ji do dřezu.

„Snad se vrátí brzo,“ povzdechl si Uzumaki a poškrabal se na odhaleném koleni. „Ayame, ty jsi už asi někdy prala, že jo? Jak dlouho to tak přibližně trvá? Je mi totiž zima, a jestli se nevrátí do pár minut, asi mi odumřou prsty na nohou,“ trochu přeháněl. I když je pravda, že ten den vál silný až mrazivý vítr.

„Neříkej mi, že jsi takové prase, Naruto, že sis ani jednou za život sám nevypral!“ valila na něj oči brunetka. Když jí blonďák dlouho neodpovídal, zkřížila si ruce na prsou a pak nezaujatě pronesla: „Pár hodin to potrvá, než pračka odvede svou práci. Navíc, ručně to zabere nejméně dvakrát více času. Nemluvě o sušení a žehlení. Jednoduše podáno, dříve než zítra svoje milované gaťky rozhodně neuvidíš.“

Naruto nepotřeboval slyšet cokoli dalšího. Souhlasně přikývl, zvedl se, poděkoval za snídani, slíbil, že zaplatí hned, jak mu Hinata vrátí peněženku, a pak se otočil zády v duu vedoucí podnik.

„Kašlu na čekání. Dnes celá vesnice uvidí něco, co si snad ani nepřála. Svého hrdinu ve spoďárech!“ rozhrnul závěs a jen v bundě a trenýrkách se vydal skrze Konohu rovnou ke svému domu.

Jeho plán byl vskutku prostý. Zapadnout do bytu, obléct si náhradní kalhoty a hodit si mašli nad tím trapasem, který na něj osud narafičil. Nutno dodat, že jeho myšlenkové pochody pominuly jeden prostý fakt. A sice, že klíčky od bytu měl, stejně jako peněženku, v pravé kapse gatí.

…

Okolo poledne se Tsume konečně dostala před práh svého milovaného domečku. Z ječení na hlavu Hyuuga klanu ji ještě stále lehce píchalo v hlasivkách, ale co naplat? Než vzala za kliku, obrnila se na cokoli, co na ni mohlo uvnitř sídla Inuzuků čekat.

Budova pevně stála a z vnějšku se jevila nedotčená jakoukoli katastrofou. Z oken neunikal kouř ani dým, požár tedy mohla ze seznamu také vyškrtnout.

Jeden ze scénářů hrůzy zachycoval Akamara, jak trhá mladičkou Hyuugu na kousíčky kvůli nějaké blbině, jako že mu třeba stoupa na ocas. Druhý vyprávěl o Kibovy, který ležel rozplazený na podlaze, z úst mu z kdovíjakého důvodu unikala zelená pěna, a Hanabi nad ním vítězně stála s bičem v ruce a lahví saponátu v té druhé. Třetí popisoval příběh v koutě svázané holčičky, které někdo nacpal do pusy ponožky, protože dlouhou dobu a přes mnohá varování odmítala zmlknout. Nepřekvapilo by ji snad ani, kdyby jí na gauči seděla zoubková víla, která by s triem potížistů hrála karty. Ano, její fantazie nebyla svazována běžnými limity. Tak už tomu bývá, když vychováváte dvě děti a navrch se staráte o doslova smečku uslintaných čoklů.

Zhluboka se nadechla a vstoupila dovnitř. Dobrá, na všechno připravená nebyla. Její oči zamrzly na scéně, která na ni čekala. Na gauči poklidně seděli Kiba a Hanabi, mlčky, bok po boku. Mladík v ruce svíral otevřenou tlustou žlutou knihu tak, aby na ni oba nezbedníci dobře viděli. Hanabina hlava odpočívala na jeho rameni, na tváři nevinný úsměv. Jejich oči současně a v dokonalém souladu četly řádky. Inuzuka si pak olízl dva prsty a otočil na další stránku. Pod jejich nohama spal Akamaru, zdál se spokojený, nakrmený, neb se neozývalo kručení jeho věčně vřeštícího měchu, a dokonce i čistý. Čistý! Jeho srst jako kdyby se chystali na výstavu, jeho drápy zastřižené a jeho kožich vyčesaný. Cítila i šampón!

Tsume zvedla podezíravé obočí. Její rty se přetvořily do grimasy do okolí volající nedůvěru. Zavřela za sebou dveře a pročistila si hrdlo hraným odkašláním. „Ahoj. Vidím, že barák má stále čtyři stěny a střechu, to jsem ráda. Jak jste se tady beze mě měli? Nudili jste se?“ zeptala se s odtažitým hlasem, lehce vzdáleným a rezervovaným, především ale zvědavým.

„Jé, ty už jsi doma? Ahoj, chyběla jsi nám!“ pronesli oba šotci sborově a jednohlasně, dokonale sladěně.

Hlavě Inuzuků přeběhl mráz po zádech. Koukala na ně jako na nový živočišný druh, nějaký podivný a děsivý druh. Prvně věřila, že její domov napadli ninjové z jiné vesnice a že se na její svěřence jen proměnili, když ale podle pachu poznala, že jsou to opravdu oni, zhrozila se ještě víc. Se zloději a únosci se vypořádává lépe, stačí je skopat do kuličky, ale co s náladovými usmrkanci?

„Co to tady na mě zkoušíte, vy dva?“ kroužila okolo nich jako sup, udržovala si od nich úctyhodný odstup. Snažila se dostat do kuchyně, trochu jí vyhládlo a šálkem kafe by také nepohrdla.

„Coby? Jen nás zajímá, jestli jsi udělala vše, cos potřebovala, abys tady s námi mohla zůstat až do večera,“ tentokrát řečnila jen Hanabi, vypadala jako andílek. Kdyby Tsume nevěděla, že se jí pod vlasy schovávají rohy a že za zády drží ostré vidle, hned by jí uvěřila. „Máme tady takový malý čtenářský kroužek, připojíš se k nám?“ poplácala volné místo po své pravici.

Tsume zapadla do kuchyně, bude potřebovat něco silnější, než jen kafe, aby se dožila zítřka.

Jakmile jim zmizela z dohledu, odložil Kiba potichu zavřenou knížku s titulem „telefonní seznam Konohy“ na stůl a lehce zacloumal svým bílým psem. Ten hned vyskočil na nohy a krůčky neslyšnými se vydal ke dveřím, následován oběma nezbednými pacholky. Nepozorovaně se trio dostalo z domu, a co nejopatrněji za sebou zavřeli dveře.

Jednou venku se uličníci rozeběhli směrem od sídla. Utíkali jako o život. „Za jak dlouho si myslíš, že jí dojde, co jsme provedli?“ sbírala důležité informace o své přežití usilující dívka.

„Podle mě už to ví, nezpomaluj!“ vyřkl svou hypotézu Kiba a ještě zvýšil tempo.

„Tak rychle? O tom silně pochybuji!“ shazovala mladíkův názor Hanabi a navrch se zamračila.

„Je to moje matka, tedy ji znám lépe, než ty. A věř mi. Hned po gauči je jejím nejmilejším členem rodiny Její Kávovar. Ten kávovar, který jsi Ty shodila z linky!“ vysvětlil, než se přiblížil o kousek víc ke svému psovi a naznačil mu, že by si na něj rád nasednul. Akamaru pochopil a lépe se páníčkovi nastavil.

„Já? Není to jen moje vina! Kdybys mě nehonil po celém domě jako nějaký naprostý blázen, tak bych o něj nikdy Omylem nezavadila! V tomhle jedeme spolu! A co to pro boha děláš?“ ječela jako pomatená, když viděla, jak se Kiba vyškrábal na psa rovnou v běhu.

„Prvně, já jsem její syn, tedy mě ublížit nemůže. Časem mi odpustí. Jen se na chvíli zdejchnu a ona vychladne. Zato ty, má milá, jsi už teď vlastně mrtvá,“ pevněji se chytil psovy srsti pro oporu. Akamaru předbíhal pomalou Hyuugu, utíkal jí. „A zadruhé, když jde o mou matku, každý kope sám za sebe. To mě naučila Hana. Právo přežít je luxus, který si u nás musíš zasloužit buď pevnou disciplínou, nebo opravdu rychlýma nohama,“ už ji ani neviděl a ohlížet se rozhodně nehodlal.

„Nenechávejte mě tady! Vy srabi! Vraťte se!“ žadonila Hanabi.

K jejímu úplnému štěstí se nad ní smiloval Akamaru, když už ne Kiba. Zpomalil, přešel do chůze, než úplně zastavil. „Co blbneš? Běž, ty šílenej čokle!“ snažil se ho popohnat slabými kopanci do boků, ale pes se už rozhodl. Nepohnul se z místa, dokud je princeznička zcela nedohnala, a vlastně ani tehdy ne.

Stoupla si před jezdce na „zablešené čivavě“ a vyplázla na něj růžovoučký jazyk. „Tak nasedej, ale rychle,“ povzdechl si poražený a vlastním psem zrazený mladík.

„Na tu potvoru já nelezu,“ ukázala na bílého chlupáče Hanabi s odporem. „Nemůžete jen trochu ubrat na tempu, abych vám stačila? Ještě se tady moc dobře nevyznám a nechci vás ztratit z očí,“ přiznala pravdu Hanabi, která se ještě zcela nezorientovala v „chudších čtvrtích Konohy“, jak sama tato neprozkoumaná místa nazývala.

„Ani náhodou. S takovou by nás hned dohnala. Nezdržuj a nasedej!“ trval na svém Kiba. Akamaru se pro holčičku krapet snížil, aby jí šplhání zjednodušil.

„Nikdy! Má blechy!“ zakroutila hlavou rozhodnutá Hyuuga.

„Vy!" ozvalo se kdesi zdálky. „Už teď jste jen kostry, které budou supy okusovat kdesi v poušti, kam vaše zbytky pohodím!“ ten láskyplný, co to povídám, krvelačný a mrazivý hlas všichni dobře znali. Tsume se blížila rychlostí střely z děla a nevypadala nadšeně. V ruce ještě držela prázdný hrnek, na kterém byl nápis „Pro nejlepší mámu na světě“, který Kiba kdysi Tsume koupil potom, co jí rozbil jiný, starší a cennější šálek.

Nikdo neví jak, ale Hanabi se náhle octla na Akamarově hřbetu a za Kibou, kterého se držela pevně jako se Hidan drží své zlovolné víry. „Kde má tvůj pes bezpečnostní pásy?“ zeptala se, jedna tvář nalepená na mladíkova záda.

„Co jsou bezpečnostní pásy?“ ohlédl se Kiba zmateně.

„Když jsem byla malá, tak mě služebné na houpačce vždy přivazovaly, abych nespadla. Kde je něco podobného zde?“ dostala ze sebe Hyuuga v rekordním čase, její intonace blížící se té smradlavého potkana.

Akamaru se rozeběhl a pelášil jako dostihový kůň. Nebo jako kozel ženoucí se na mrkví vlečenou na provázku. Hanabi ječela jako šílená, její nehty se zarývaly do Kibovy ubohé kůže. Ano, pronikly i přes oblečení. Kdybychom jeho pokožku nazvali „ubohou“, jak bychom označili jeho uši, do kterých malá dívenka v jednom kuse ječela, neví snad ani Jashin.

‚Ta má ale plíce!‘ pomyslel si pískotem ochromený Inuzuka.

‚Tsume jde od pusy pěna!‘ povšimla si princeznička, když se jen letmo ohlédla.

‚Kde jsou mé štěněčí časy? Tehdy vždy trpěl jen Kiba, když jsem Tsume načůral do bot!‘ povzdechl si těžkou zátěží osazený Akamaru. ‚A nemusel jsem nikoho vozit na zádech!‘