Humor

Postavy zde použité mi nepatří a snad se neurazí, že jsem si je dovolil použít v tomto svém malém příběhu. Pokud se některá z postav cítí dotčeně, ať se ozve teď, nebo ať mlčí navždy.

Kapitola druhá: První pusa a s ní spojené trable

„Atsushi!“ zvreskla Mira, keď precitla ležiac na zemi. Chcela sa rýchlo posadiť, no zatočila sa jej hlava, takže takmer znova skončila v polohe ležmo. Na poslednú chvíľu sa stihla podoprieť a jednou rukou si chytila hlavu a držala si ju až kým sa fakľami osvetlená miestnosť neprestala točiť. Bolo jej trochu nevoľno, no dokázala sa postaviť a rozhliadnuť sa okolo seba.

Byl jsem rád, že tam, kam jsem se přemístil, byla pevná podlaha. Zavrávoral jsem a nebál se na ni spadnout. Kolena jsem podvědomě přisunul k bradě, poté se o ně opřel. Nebyl jsem schopen rozeznat švitoření kolem sebe, tolik mě bolela hlava. Někdo mě vzal za rameno a otočil na záda, nebránil jsem se, neměl jsem na to sílu. Nezdálo se však, že by to byli mí nepřátelé. Nevnímal jsem, kolik přesně jich bylo, měl jsem zavřené oči a nešly otevřít, po každém zmařeném pokusu to bylo ještě těžší. Teď mě každý vzal z jedné strany a dali ke zdi.

Narutovi se konečně povedlo ve své liščí podobě otevřít dveře a vstoupit do tmavé místnosti, tedy temná pro obyčejného člověka, ale Naruto díky svému momentálnímu stavu dokázal zřetelně rozeznat jednotlivé skříně. Dokonce uviděl v každém rohu místnosti jednu šňůrku. Hlavou mu šrotovalo, v kterém tom rohu Tsunade říkala, že je ta pravá šňůrka. Pravej, nebo levej? Kuramo, pomoc!
Hech, proč já? Já ji neposlouchal

Stalo se to v pondělí.
Šla jsme s Peinem nakoupit potraviny, které došli.
Byla jsem ráda, že jsem s Peinem sama, ale ta radost vyprchala, když jsme přišli domů...

Všude bordel! Zetsovo květiny byly rozsypané po koberci, Kisameho akvárium pro rybičky bylo na kusy a všude byly rozházené věci ze skříní, komod a šuplíků. Pusu jsem měla dokořán a tašky s nákupem mi spadli na zem.

"Konan, buď tady, já to omrknu, třeba tu jsou nepřátelé." Řekl Pein a vešel do bytu.

Postavy zmíněné v této povídce nejsou moje… bohužel.

Kapitola první: Odkdy je čich lepší než zrak?

„Ja tomu jednoducho nerozumiem!“ zvolala Tory a hodila pero na stôl vedľa knihy a zošita s rozpracovanou úlohou. Bola naštvaná, takže si ešte kopla do prvej veci, ktorú mala v dosahu. Schytal to odpadkový kôš, ktorý mala pod stolom.

-------------------------------

Věnováno všem, co se snaží plnit si své sny a těm, co si je již splnili

"Vstávej," šťouchl do mě Suigetsu. "Jak se ti spalo?"
Celkem dobře, až na to, že jsem dlouho do noci utěšovala Kabuta a ty mě budíš v sedm ráno.
"Ale, celkem dobře. A mám hlad, půjdeme na snídani?"
"Mám vzbudit Kabuta?" zeptal se.
"Nech ho vyspat, nemohl usnout," vylítlo ze mě dřív, než jsem o tom stihla přemýšlet. Suigetsu se na mě zamyšleně zahleděl, ale naštěstí se na nic neptal. Posadila jsem se, abych se mohla převléknout.
"Dobrý ráno. Bez Orochimara-sama je každý dobrý," ozvalo se.

Song: RED - Already Over

Prebudil ma buchot na dvere. Vstala som z postele a dotackala sa po schodoch, až k dverám. Otvorila som ich, ale zo spánku som mala ešte zalepené oči, tak som nevidela kto tam stojí.
„Ahoj!“ zdravili Sakura a Ino, príliš hlasno.
„Ahojte. Prečo ma, preboha, tak skoro budíte?“ nechápala som.
„Skoro? Moja drahá, je 10 hodín.“ povedala kľudne Ino.
„Aha.“ sadla som si unavene na sedačku.
„Takže...ideme plánovať party!“ skríkla Sakura.
„Nemôžete byť trochu tichšie?“ poprosila som ich.

Ty kokos! Rozprával som sa s Hinatou tak dlho, až ma z toho bolia ústa.
Bol akurát obed, keď sme sa na chvíľu zastavili.
„Kúsok od nás je jazierko. Idem sa tam trochu opláchnuť,“ fúúú, to by prospelo aj mne.
Slnko hrialo ako besné a ak nebolo 40°C, tak neviem čo.
„Dobre, ale buď opatrná,“ prehovoril Sasuke.
Konečne. Sadol som si na zem do tureckého sedu a z batohu vytiahol sendvič. Cítil som, ako sa na mňa Sasuke pozerá.

„Jsi zpátky,“ odtušila při pohledu na Hideakiho.
„Jak vidíš,“ prohlásil zasmušile.
„Kdo to je?“ Otázal se blonďáček.
Růžovovláska na něj vyvalila oči: „Tys na něj jako zapomněl?“
Blonďaté individium si Hideakiho prohlédlo od hlavy k patě-tedy spíš od paty k hlavě. Díky svému malému vzrůstu-nebo Hideakiho velkému, vyjde to nastejno-mu tak úplně neviděl do obličeje. Rozhodl se proto použít nejbližší stupátko. Po srážce jsem stále ještě seděla na zemi, takže blonďákovým schůdkem se stala moje ramena.

Po dlhom čase som späť s novým dielom

„Hotovo.“ Shiori s úsmevom položila kulmu na stôl a ja som sa obzrela v zrkadle.
„Ďakujem.“ Usmiala som sa na ňu a ona mi podala ešte bordový rúž. Neisto som sa na ňu pozrela.
„Ja... moc nie som na výrazné...“
„Ver mi.“ Uistila ma a žmurkla.
Vzala som do ruky rúž a pokryla svoje pery tou farbou.
„Na,“ podala mi vreckovku, do ktorej som si otlačila pery a usmiala som sa, keď som zistila, že tá farba nakoniec nebola až taká zlá. Presne ako ona.

Menší připomínčička

Jubilejní 10. díl je tady! Jsem ráda, že několik z vás přece jenom vydrželo a dočetlo se až sem, vážím si toho a díky vám píšu dál takže arigato Ale dost keců, tady máte ten díl. ^-^

Rozdělili jsme se a vyptávali se všech možných lidí, jestli přece jenom nevědí něco o těch obludkách. Sešli jsme se zase až u večeře.
"Ahoj," zamávala jsem na něj. "Tak co? Našel jsi někoho? Docela ráda už bych odsud vypadla."
"Ne. Čuměli na mě jak Kabuto na sjetýho Orodědka. Měla jsi to jinak?"

Meshiki : „Už to trvá nějak dloho, nepříjde vám?“ zeptala jsem se nervózně.
„Buď v klidu.. Je to teprv hodina. Pokud ji chce pomoct ovládnout její mysl, bude to trvat ještě dlouho,“ sevřel mi Neji dlaň. Vzdychla jsem si. Skvělý, ale co když mu ublíží?.. na chvilku jsem se zarazila. Zajímám se o to, jestli ona ublíží jemu, ne naopak. Sakra, proč jen mi už není tak blízká. Zůstala u Akatsuki dýl. Sblížila se s Itachim, který zabil svou rodinu. Možná kvůli vesnici, ale stejně. Ta ztráta paměti, zabila.. Tsunade... sakra! Vždycky jí měl někdo radši.. Itachi, Hidan, Tsunade... Yoru. A k čemu jim to bylo. Itachi je ve vězení. Hidan s Tsunade jsou mrtví.. A Yoru může brzy být.. nebaví mě být pořád ta druhá.
Stoupla jsem si a ostatní u stolu ke mně zvedli pohled.
„Nebudu tu dál čekat.“
„Nech toho,“ ozval se Kiba.

„Ty sprostý ho*ado!“ zařval Pein na Hidana.
„Co zas!?“ zařval v odpověď Hidan. Nikdo nechápal, jak tahle banda dementů může spolupracovat, a využili tohoto okamžiku k útoku. Hasu doufala, že Itachi se Sasukem nebudou používat svoji plnou sílu.
„Co jsou zač ti dva vzadu?“ zeptala se Sakura.
„Nevím,“ zalhala, i když jednoho poznávala.
„Sikamaru! Stáhni se dozadu a kryj nás. Dávej na ni pozor,“ zavolal Shino.
„Dobře.“
„Peine! To mi nemůžeš udělat!“ zapištěl Hidan, který visel ve vzduchu.

"Takže vy tři teď vyrazíte na misi. Budete hledat vlkodava, žirafku a jednorožce a přinesete kromě nich zpátky ještě kojence, dítě a dospělého," řekl Kabuto jednoho slunečného rána. "Vlastně stačí, když mi přinesete na výzkumy ty lidi, Orochimaru na to stejně do dvou týdnů zapomene."
"CA na co je tak potřebuje? Chce udělat monster zoo s kukuřicí za hubičku na hůlčičku?" zeptala jsem se.
"Jak jsi to uhádla tak doslova?" podíval se na mě medik.

Song: Kari Sigurdsson - Desolate World

Nechápavo som na neho pozerala. To akože, mám vedľa neho sedieť a pozerať ako ostatní bojujú? Zbláznil sa? A čo by asi povedali, keby nás videli v pokoji sedieť a rozprávať sa.
Tak to teda nie! V ruke sa mi objavila katana.
„Tak nič.“ povedal Sasuke a postavil sa oproti mne.
Keďže sa k ničomu nemal, zaútočila som ja. Aj keď som sekala rýchlo, vždy sa včas uhol. Odvolala som katanu a skúsila ninjutsu. Skúšala som viaceré útoky, vodné aj ohnivé, ale vždy sa uhol. Neútočil, len sa uhýbal útokom.

Tory vypadla z pytle a rozhlédla se kolem sebe. Nacházela se v naprosto úchvatném táboře, který se skládal z několika dokonalých stanů a uliček. Lidé, kteří jej obývali vypadali, že ví přesně, co mají dělat, takže to celé připomínalo velké mraveniště. Nebo možná město. A nebo taky prostě cokoliv jiného, než tábor Akatsuki.
„Tady máš kamaráda na hraní, Akas**čko," poznamenal ten týpek, který ji přivazoval ke sloupu. Takových sloupů tady bylo víc, a u toho úplně posledního...

Bylo přesně šest, když čekala na Naruta před jeho domem. Nervózně prsty mnula lem trička. Cítila, že porada, na kterou je dnes Tsunade pozvala, bude zásadní.
"Ahoj," hlesl sotva se vynořil z bytu. I poslední zbytky naděje se z ní rázem vypařily. Naruto vypadal zdrchaně. Snažil se to sice maskovat úsměvem, ale její vycvičené oči poznaly, že je unavený a skleslý.
Zavěstila se do něj a spolu šli k Tsunadině kanceláři. Čekala. Nebyla si jistá, jestli jí přísluší, se ho vyptávat. Nakonec to nevydržela. "Stalo se něco?"