Letní naděje 12 - Tsunadina chyba

Po jídle mě Tsunade se Sakurou zavřely do pokoje, kde nebyly žádné potenciální zbraně, a daly mi drogu, po které jsem nemohla používat chakru. Když za mnou zaklaply dveře, měla jsem další okno. Molitan na zdi byl rozškrábaný a měla jsem jeho zbytky za nehty. Čekalo mě pár velmi zábavných měsíců. A taky zábavné byly. Vyrývala jsem do polstrovaných stěn abstraktní obrazce, polovinu času jsem o sobě nevěděla a tu zbývající polovinu jsem se snažila věrohodně předstírat, že mi Sakuřino jídlo chutná. Jediným parťákem v nejhorších časech mi byl Orochimaru, který byl dost příčetný na to, aby ho pustili do zahrady pro chovance, a který byl schopný vyšplhat po zamřížovaném okně do kuchyně až k tomu mému a v podobě hada se jím protáhnout. Často jsme spolu soutěžili. Většinou se to týkalo toho jídla. Kdo ho rychleji sní, kdo ho déle udrží v žaludku, ale v hlavní celotáborové soutěži šlo o to, kdo Sakuře zvládne říct, že je to hnus. Rozhodli jsme se, že tomu, komu se to povede jako prvnímu, bude ten druhý dva měsíce v kuse dávat všechny zákusky (protože ty nepekla ona). Ještě se to ani jednomu nepovedlo. Zabila by nás a ještě by nám jí bylo líto. Je to prostě mission impossible.

"Natsuki, máme novinku," ozvalo se za dveřmi pokoje. "Cítíš se dost příčetně na to, abys mě nezabila, až sem vejdu?"
"Pojďte dál, Tsunade-sama."
Vstoupila do pokoje a zavřela za sebou dveře.
"Kolik existuje klíčů od těch dveří, které jste právě zavřela?" zeptala jsem se.
"Jeden. A zakopala jsem ho hluboko na zahradě, tak můžeš být v klidu. Nedostaneš se odsud, pokud ti někdo zvenčí neotevře. A otevřít můžu jenom já nebo Sakura. Nebo někdo s tím klíčem."
"A Sakura je na dovolené, že?" zeptala jsem se opatrně.
"Jasně, jela s Narutem, Sasukem a Kakashim do Písečné."
Pořád nic nechápala. Chtělo se mi na ni zaječet, jak je blbá, ale ovládla jsem to.
"A Tsunade-sama?"
"Ano?"
"Co jsem říkala úplně na začátku?"
"Něco jako 'kolik je klíčů od těch dveří, které jste právě...'"
Došlo jí to.
"Takže jsem tu s tebou zavřená, dokud se nevrátí Sakura. A ty jsi v taijutsu skoro na mojí úrovni, ani jedna z nás kvůli plynu v téhle místnosti nemá schopnost používat chakru a ty máš šílené vraždící záchvaty, které přichází bez sebemenšího varování. Je to tak?" vzdychla a sedla si na zem. "To jsem ale dopadla. Ale přišla jsem proto, abych vyzkoušela lék, který na nějakou dobu potlačí tvou druhou osobnost. Je to jistá, zaručená metoda, jen potřebujeme zjistit, jestli se neobjeví vedlejší účinky."
"Fajn," přikývla jsem. Vypila jsem skleničku hnusného pití a opřela se o zeď.
"Výhoda pobytu v ústavu. Můžeš usnout klidně třeba na zemi a opřít se o zeď," poznamenala Tsunade. "Chtělo by to saké."
Strčila jsem nos do zamřížovaného okna, které vedlo na zahradu. Štěstí se na mě usmálo.
"Orochimaru! Když mi přineseš chlast, dám ti exkluzivní vzorek molitanu z cely!" zavolala jsem na postavu v křoví. Přiběhl skoro okamžitě a Tsunade si dala velký doušek. A další.
"Můžou se ty léky kombinovat s alkoholem?" zeptala jsem se. Řekla mi, že ne, a vypila láhev. Když jsme šly večer spát, byla namol.
...
ZABIJ. ROZTRHEJ. ZNIČ.
Mé vědomí se slabě bránilo, ale pak se poddalo.
Zabilo. Roztrhalo. Zničilo.
Cítila jsem za nehty krev.
KREV. TEPLÁ KREV. TO JE ONO. PROTO JSI TADY.
Postava pode mnou se ani nebránila. Nemohla. Trhala jsem.
VÍC VÍC KRVE JEŠTĚ VÍC TO NESTAČÍ VÍC VÍC VÍC ZABIJ... ZNIČ.
Pak jsem ztratila vědomí a věc v mé hlavě byla zvrhle spokojená s tím, co udělala.
...
Probudila jsem se. Po čele mi stekla kapka ledového potu, když mi došlo, že to byl jen sen. A to mi Tsunadin křik přišel tak skutečný. Ta krev tak horká a hustá. Ale kdyby to vážně bylo vražedné okno, nepamatovala bych si to.
Šla jsem na záchod a byla jsem ráda, že jsem večer nic nepila. Spláchla jsem a šla jsem si umýt ruce. A málem jsem se pozvracela. Ta krev se na mé dlaně nedostala náhodou.
"Tsunade-sama!" vykřikla jsem a s přemáháním a neskrývanou nechutí jsem se otočila.
Byla tam. Rozházená po celé cele.
"Vždycky jsem přece chtěla vědět, jak vypadají plíce," ušklíbla jsem se cynicky. "Anatomie v praxi. Támhle je tenké střevo. Tohle vypadá jako půlka jater. A hele, srdce."
Už jsem nic necítila. Připadala jsem si podivně otupěle.
"Tsunade-san!"
"Tsunade-sama! Tsunade-sama, slyšíte mě?!"
"GODAIME-SAMA!"
"Je tady," řekla jsem. "Ale není na ni zrovna příjemný pohled."
"Určitě se zase opila," vzdychla Shizune. "Zatracenej Orochimaru. A Sakura tu není. A navíc nemáme ten klíč."
"Natsuki-hime. Možná by tě tohle zajímalo."
Otočila jsem hlavu za zvukem. Za mřížemi stál Orochimaru a mával klíčem.
"Dej to Shizune. Dělej. Já chci ven."
"Za to, co jsi udělala Tsuně?" ušklíbl se. "A ani tě nenapadlo ji použít na nějaký pokus. Neumíš využít příležitosti."
"Já za to KUR*A NEMŮŽU! Naval ten klíč, ty starej slizkej zvrhlíku! Je mi mizerně, špatně a rozpárala jsem na kusy člověka, aniž bych o to stála! Nebudu se tady s tebou dohadovat týden!" zasyčela jsem.
"A co když nedám?"
"Tak ti nedám ten molitan na pokusy," odtušila jsem.
"To je ovšem výhrůžka. Vzdávám se." Klíč mi hodil, zmizel na zahradě a já jsem ho podala škvírou ve dveřích Shizune.
"Ty máš klíč?"
"Mám svý zdroje. Jeden starej kámoš ho našel." Starej. Doslova. "A slabý povahy nechte venku."
"Já už jsem opilou Tsunade..." začala Shizune.
"Tohle je horší," řekla mladá zdravotnice, která strčila hlavu do dveří a zbledla. "Očividně jí zapomněla dát ten lék."
"TSUNADE-SAMA!" vyhrkla Shizune a vrhla se k tomu, co dřív bývalo Tsunadiným tělem.
"Svinčík, co?" ušklíbla jsem se. Věnovala mi naštvaný, ublížený a nesouhlasný pohled. Oplatila jsem jí chladným zíráním bez emocí. Kamenná tvář, tak mi prý začali říkat lidi z okolí Konohy. Co mají pořád s těma přezdívkama?
"Ten lék mi dala," řekla jsem ještě, otočila jsem se a odešla jsem. Vůbec mi nedocházelo, proč se záchvat dostavil.