Třináct listů: 2. část

Ahoj Hanabi!
Jasně, že si na tebe pamatuji! Vždyť jsi mě zachránila před neskutečně dlouhým a krutým umíráním nudou. Mimochodem nevím, proč si myslíš, že ti jehlice nesluší. Myslím, že v nich vypadáš dobře a snad jsem ti to i říkal.
Jinak tvé problémy chápu, otec se mě snaží naučit alespoň základům obchodování. Jako by nestačilo, že to umí můj starší brácha. Asi nechápe, že se musím plně soustředit na to jak být ninja.
U nás už napadl první sníh. Nemám ho rád! Vždycky se rozblemcá na takovou šedou s**č hmotu. Jako by toho ještě nebylo málo tak jsem dostal hlídku v severních horách. Z této strany sice není moc velké ohrožení, ale zato je potřeba pokrýt velký prostor, tak se dávají hlídky pouze po dvou, no, a já chytl Kochi.
Já jí naprosto nesnáším, ale ona má jakousi nepochopitelnou potřebu se mě pořád držet. Je jako klíště co nejde vytočit.
No a tak jsem tři dny strávil tím, že jsem mrznul a hladověl kdesi v divočině a snažil se jí zbavit, alespoň když jsem šel na záchod. No hrůza! Navíc jsem zjistil, že se bojí tmy.
„Já se bojím Hazure!“ vždycky zamečela jako nějaká koza a mě nezbylo nic jiného než uhýbat jejím pokusům o objetí. Už jen z toho, jak se jí vždycky zavlnily její špeky, se mě chtělo zvracet. Nechápal jsem, jak může být holka a ještě k tomu ninja tak tlustá. Teď už to chápu, hned při první příležitosti spořádala veškeré naše zásoby. Hrál jsem si totiž na gentlemana a nesl jsem stany, lopatu a další tábornické potřeby. No, a ona nesla všechno jídlo, které bylo docela lehké. Takže hned jak jsem se od ní poprvé oddělil. Vylezl jsem na takovou skálu, abych se mohl podívat po okolí. Panorama zasněžených hor je fantastické. No, a co neuvidím, když se zhruba za hodinu vrátím dolů. Ta nenažraná bestie tam sedí uprostřed rozdělaných plechovek a žere poslední. V tu chvíli jsem myslel, že jí zabiju.
„Ty krávo, co si myslíš, že děláš!“ zařval jsem na ní. „To bylo žrádlo na celý tři dny“ No možná jsem použil ještě silnější výrazy.
„Já… já si myslela…“ zakuňkala na mě něco. Nenechal jsem jí to doříct a řval jsem na ní dál. A víš co ona na to? Začala bulet jako malá fiflena.
„Hazi já jsem nechtěla, já jsem si jen nemohla pomoct.“ Touhle větou mě totálně oddělala. Za prvé nesnáším, když někdo kur kazí mé jméno. No, a za druhé už toho na mě bylo moc. Obvykle jsem klidný, ale tohle přehnala. Tak jsem tý krávě, aby se vzpamatovala, jednu vrazil. Já obvykle dívky nemlátím, ono by mě to ve většině případu ani nenapadlo. Jenže tady se snad nic jiného dělat nedalo. Zafungovalo to a asi dvě hodiny se za mnou vlekla. Pak zase začala něco mektat.
Nakonec jsme to oba přežili!

Jinak se mě docela daří. Jestli se budu snažit tak bych se mohl tak do dvou let dočkat i titulu jounina. Možná taky dostanu svůj vlastní tým, čímž bych se konečně mohl zbavit pokusů svého otce. No, a taky hlídek, nebo bych na hlídky chodil s tou omladinou, což by bylo rozhodně příjemnější než ta minulá. To je taky důvod, proč musím odmítnout tvoje pozvání. Bohužel musím zůstat doma a připravovat se. Moc o to stojím!

Co se týče rady, tak doopravdy nevím co bych ti měl poradit. Přeci jen nikdy jsem kluka nebalil. Zkusil jsem se zeptat své nejlepší kamarádky. Rakka se jmenuje. Byli jsme spolu v týmu. No, chodí s o šest let starším klukem a razí teorii, že všichni kluci pod dvacet jsou chcípáci. Vždycky pak dodá „kromě tebe, ale s tebou bych nikdy nemohla chodit,“ a usměje se. No, a když jsme takle mluvili u kafe, tak jsem se jí zeptal. Prvně se divila, na co to chci, ale pak když jsem jí to vysvětlil a ona se přestala smát, z nějakého důvodu jí to přišlo strašně vtipné, se mi uráčila odpovědět. Tedy vlastně mi vyprávěla o jedné své kamarádce.
Jmenovala se Kuu. No, a už dlouho pokukovala po jednom klukovi. Byl stejně starý jako ona a zdál se jí bezchybný! Tady se Rakka zastavila a vyjmenovával, co na něm podle ní bylo špatně. Byl to dlouhý seznam! Ten kluk se jmenoval Hjóko. No, znal jsem ho. Byl to takový ne moc nápadný, ale docela milý kluk. Veskrze průměrný, ale o to tady nejde. Vlastně ani Rakka nevěděla čím Kuu zaujal. Každopádně Kuu se nějak povedlo dostat s ním misi. Myslím, že to byla taky hlídka na severu. Mohla bys zkusit mu dělat třeba průvodce po městě, když už tě otec pokládá za budoucí hlavu klanu. Odůvodnit to můžeš tím, že přátelství budoucího diplomata Písečné by se mohlo hodit. Co ty nato? (Tahle myšlenka prošla schvalovacím procesem Rakky.) Zpátky k příběhu. Vydali se na sever. Bavili se spolu atd. Věřím, že si to umíš představit! Večer nastal problém Hjóko zjistil, že Kuu si omylem zapomněla stan. Rakka si myslí, že to omylem nebylo. Hjóko jí nabídl, aby spala s ním ve stanu.
„Ale já tě nechci odtěžovat“ zakoktala a byla ráda, že Hjóko nemůže vidět její jiskřící očka.
„To není odtěžování!“ ujistil jí a usmál se.
„No ale já nevím!“ znovu se nesměle projevila Kuu.
„Co bych s tebou zítra dělal, když bys byla nevyspalá a zmrzlá?“ ujistil jí a nastrkal jí do svého stanu. Povídali si skoro až do rána!
Tak mě napadá, proč se vlastně holky snaží hrát odmítavé i ve chvíli kdy dosáhli svého? Zajímala by mě tvá odpověď tedy, pokud si tu mojí blbě položenou otázku pochopila.

No, a jinak já jsem neustále volný. Žádnou blonďatou přítelkyni nemám. Ono je to se mnou asi těžký. No, každopádně mám radši tmavovlásky.

Tak doufám, že ti můj dopis pomůže! Možná taky ne, ale budu rád, když mě i tak odepíšeš.
Budu se těšit.

Někdy zase na viděnou!
Hazure Kano.

PS:Doopravdy ti za to stojí?