Nečekaný příchod... část 1

Slunce proniklo zataženými roletami v mém pokoji. Unaveně jsem se posadila na posteli a mžourala jsem po okolí. Potichu jsem si zívla a rozhodla jsem se vylézt z postele. Zvedla jsem se, ale naráz jsem padala k zemi. Ozvalo se trojí vyjeknutí. Udiveně jsem se odplazila ke dveřím.
„Kdo jste?“ vyjekla jsem. Oba se postavili a já si je mohla prohlédnout. Jeden byl vyšší s rusými vlasy a druhý byl nižší blonďák. Odkud já je znám? Blesklo mi hlavou. Vyvalila jsem na ně oči a oni zírali na mě. „Co tady děláte?“ pípla jsem. Už mi došlo, odkud je znám.
„Jsem Deidara.“ Představil se blonďák a podal mi ruku. Chytla jsem se a on mě vytáhl na nohy. „A tohle je Sasori.“ Představil svého společníka. Slova se mi zadrhla v krku a tak jsem se zmohla jen na kývání hlavou.
„Já jsem Hanka.“ Špitla jsem a pokusila jsem se usmát.
„Těší nás.“ Mrkl na mě Deidara. „Nevíš co tady děláme?“ podivil se. Bezradně jsem zavrtěla hlavou. Sasori kývl hlavou a posadil se na mou postel.
„Pokusím se to zjistit.“ Ujistila jsem je. „Ale teď musím do školy a nechci vás tu nechat samotné.“ Zamyslela jsem se.
„Tak nás vezmi s sebou.“ Navrhl Deidara. Udiveně jsem se na něj dívala pohledem: Hrabe ti?
„No proč ne?“ vypadlo ze Sasoriho. „Stejně se tady bez tebe nevyznáme.“ Obočí mi vyjelo do vlasů a já se musela smát.
„Tak dobře!“ pokývala jsem hlavou. „Ale nesmíte na sebe upozorňovat, ano?“ usmála jsem se na ně. Oba souhlasně pokývali hlavou.

Probudí mě otravné zvonění budíku. „No jo, už vstávám, už vstávám...“ zabručím a odkopu peřinu. Vylezu ven z postele. Z obýváku se už ozývá hučení televize.
„Veruno, ty jsi poděs,“ povzdychnu si a obrátím se k posteli, abych si ji ustlala. Nevypadá to sice tak dokonale, jak bych si přála, ale snaha byla. Otevřu dveře do obýváku a zívnu.
„Brý ráno..“ prohodím směrem k sestře. Něco mě ale zarazí. Vedle sestry sedí dva až moc krásní a až moc známí pánové.
„Tohle je Lucka,“ ukáže na mě sestra a já se zmůžu jen na slabé „OMG.“
„Těší mě, a jak,“ usměje se na mě Itachi a prohrábne si vlasy.
„Já jsem Orochimaru,“ řekne Orochimaru a hodí na mě úsměv.
„Omluvíte mě na okamžik?“ zašeptám a zdrhnu do koupelny.
„DO HÁJE! Co tady dělají?!!! A ještě ke všemu viděli, jak vypadám po ránu!!! NEEE!!! Můj život je v troskách!!“ pomyslím si a mezitím se ze sebe pokusím udělat normálního člověka. Nasadím si čočky, trochu se nalíčím, oblíknu se a učešu se.
Vylezu z koupelny a pokusím se zatvářit se co nejvíc jsem-cool.
„Ehm...tušíte, co tu děláte?“ zeptám se.
„Bohužel...“ odpoví mi Itachi až nebezpečně blízko u mého obličeje.
„Ježiš, nelekej mě tak,“ syknu a poodstoupím. Itachi se zatváří zklamaně.
„No, co teď s vámi?“ povzdychnu si a pokusím se ignorovat sestru, která kolem mě skáče a piští. „Ty je znáš, Lucko? Ty je znáš? A odkud? Proč? A kdo to vlastně je?“
„Musím do školy, za chvíli tu bude Blána...“
„Blána? To je kdo?“ zeptá se Orochimaru, který doteď mlčel.
„Kamarádka...bože, co já jí řeknu? Jestli vás uvidí, do té školy nedojdeme...“
„A proč ne?“ začne se zajímat Itachi.
„No, co kdybych vás vzala sebou?“ navrhnu a Itachiho otázku nechám bez odpovědi.
„Pro mě za mě...“ odfrkne si Orochimaru.
„Ale žádné zabíjení, ani nic takového!! Itachi, ty nech ty kunaie doma a ty Orochimaru žádné hady, jasné?“
„Samozřejmě...“ odpoví naráz a mě potěší, že mě respektují.

„Uhm…ty jdeš takhle?“ ukáže na mě Deidara. Až teď si všimnu, že na sobě mám své krátké pyžamo a okamžitě běžím do koupelny. Zhrozím se, když se vidím v zrcadle. Popadnu do ruky kartáč a pokouším si rozčesat své kudrnaté vlasy. Neměla jsem si jít lehnout s mokrými vlasy. Pomyslím si zkroušeně a dosednu na vanu.
„No uhm…Hanko, kdyže půjdeme?“ přijde za mnou Deidara.
„Za chvíli.“ Odvětím a vyšoupnu ho z koupelny a zamknu se tam. „Zůstaňte u mě v pokoji.“ Křiknu přes dveře a vlezu do napuštěné vody. Začne mi vibrovat mobil na pračce. Zděšeně ho vezmu a podívám se, kdo mě ruší. Na displeji je napsáno Šárka. Zvednu to a v telefonu se ozve pro mě až moc známý hlas.
„Už jdeš?“ křikne do telefonu. Ona snad neumí telefonovat. Bleskne mi hlavou.
„Jo už letím. Mám překvápko.“ Vydechnu. „Takže počkej u vašeho baráku.“ Zaklapnu mobil a vylezu z vany. Natáhnu na sebe oblečení a vyjdu z koupelny. Přijdu do pokoje vezmu svůj batoh zatěžkaný učením na dnešní den. Zrovna dneska máme kroužek.
„Tak jdeme.“ Zavelím a společně vyrazíme k domu mé kamarádky, která už stojí u dveří.
„Ahoj Hančo!“ zamává mi a strne v pohybu, dívajíce se na Sasoriho a Deidaru.
„Ahoj Šárko.“ Odvětím nepříliš šťastně. „Tohle je Deidara a tohle je Sasori.“ Představím své společníky. Ti kývnou hlavou a usmějí se na ní.
„Kde se tady vzali?“ podivila se. Hodila jsem na ní naštvaný pohled, ať je zticha.
„Neví…“ odsekla jsem a vydali jsme se na cestu. Všichni byli celou dobu zticha. Potom jsme se rozešli, Šárka šla na jinou školu než mi. Po cestě jsem si vzpomněla, že musím ještě pro Lucku.
Přijdu k jejich vchodu a zazvoním.

Po dlouhém překecávání sestry
„Hlavně nevolej mámě!!“
„A proč nee? Když tu jsou ti dva pánové..“
„Ty nech na pokoji, jasný? Mohli by ti zlomit ruce jen pohledem!“
„Ha ha. Moc vtipný. No dobře, nezavolám jí.“ se všichni kromě ní, která už odešla do školy, usadíme v obýváku. „No, tak to je fajn. Co mám teď dělat? Co mám říct matce? Nemůžu vás vykopnout na ulici...“ zamyslím se.
„Tohle je tvoje matka?“ zasměje se Itachi a ukáže na fotku, kterou máme na skříňce. „No...ano.“ ušklíbnu se.
„Uf, vypadáš líp než ona.“ oddychne si.
Ozve se zaklepání na dveře. „Už jdu!“ zařvu a popadnu tašku.
„Snad mám všechno...“ zadoufám a otevřu dveře.
„Takže ty taky?“ ušklíbne se na mě Blanka a já okouzleně zazírám na Deidaru a Sasoriho. „Ahoj! Těší nás!“ zasměje se na mě Deidara a mě se podlomí nohy. Itachi mě naštěstí včas zachytí.
„Oh....jo, u mě taky. Do háje, byl nějakej úkol do matiky?“ optám se.
„Hai, ty mocniny, přece.“
„Kua, tak ten nemám. A co řekneme ve škole? Napadá tě něco?“ zeptám se, zatím co si nazouvám boty. Popadnu klíče a zabouchnu.
Itachi se mezitím začne bavit s Deidarou o umění a Orochimaru se pokusí nasadit zlý pohled. „Pf, já nevím, třeba že to jsou vzdálený příbuzní..“ napadne Blanku.
„No, dobře, snad to nějak ukecáme.“ optimisticky pronesu a vrhnu se rychlostí padající olověné koule ze schodů. Ostatní se vydají za mnou. Všichni vlítneme do školy a pokusíme se nevnímat divné pohledy kolemstojících na Deidarův dalekohled a Orochimarův obličej.
„Sundejte si čelenky.“ syknu na ně, popadnu tu Itachiho a schovám ji do skříňky.
„Kelish? Kdo to je?“ strčí do mě spolužačka, která má naneštěstí skříňku naproti mé.
„To jsou..ehm...moji vzdálení příbuzní, přijeli nás navštívit.“ zablekotám.
„Aha...“ vymáčkne ze sebe spolužačka a oba dva si prohlídne. „Vypadají..zvláštně.“
„A kdo ne?“ pokusím se to zamluvit, a odběhnu s nimi k Blančině skříňce.
„Stejný problém?“ povzdychnu si při pohledu na blbě koukajícího spolužáka.
„Samozřejmě, to se dalo čekat.“ otočí Blanka oči v sloup a obě dvě i s nečekanými návštěvníky se vydáme nahoru na matiku. Tohle bude zajímavý den...