Provinění 14

Po celé pravé straně sálu byly vedle sebe poskládány menší cely, z nichž obsazené byly jen dvě. Ty dvě, ve kterých se svítilo, byly na druhém konci sálu. Rozběhla se napříč sálem, kde seděla zřejmě stráž.
Jakmile přišla blíž k celám, vězňové zašeptali: „Hinata.“

Hin se otočila. Byl tam, blonďatý, většinou čiperný ninja, který se jí již dávno uhnízdil v srdci. Potlačila, sic těžce, rozpaky a ukázala jemu i Sakuře, aby byli zticha. Oba dva souhlasně přikývli. Jejich zachránkyně mezitím přesnou ranou udeřila spící stráž do hlavy tak, aby si prodloužila svůj spánek minimálně o dvě hodiny. Z opasku mu strhla klíč a přiběhla k oběma celám.

Oba dva její kamarádi byli značně povadlí. Z obou čněly kosti, oči měli ospale zníčený nádech a úsměvy byly značně nucené.

Sakura se s nově nabytou nadějí postavila a spěšně se jí podlomily nohy a opět spadla. Hluboce oddechovala, neschopna jiného pohybu. Ani Naruto na tom nebyl zvlášť dobře, a jen díky svému odhodlání neskončil stejně jako Sakura.
Hinata Sakuře pomohla na nohy a její paži si přehodila přes rameno. Saku se o ní opřela tak, že vysílená Hyuuga měla co dělat, aby nespadla.
„Naruto…?“zašeptala Hin čekaje, že se o ní též opře.
„Ne… já to… zvládnu,“řekl ztěžka a s obtížemi zvedl palec pravé ruky, aby jí naznačil, že je vše O.K.

Hin na něj s obavami pohlédla a raději se trochu narovnala, protože na ni Sakura začala moc padat.
„Tak jděme…“

Nedobelhali se ani k první křižovatce a Sakura zkolabovala úplně. Oběma ninji zavládl strach a beznaděj. Naruto nakonec prolomil to úzkostné ticho se slovy:
„Víš, kde jsme?“
„Ne…“šeptla Hin tiše a položila polomrtvou růžovovlásku ke stěně.
„Zmizeli!“ozval se za nimi tlumený výkřik, to se asi strážný probudil.

Po všeobecném šumu poznali oba dva, že se za nimi žene pořádný počet nepřátel.
„Už o nás vědí…,“pípla Hin opatrně, navlékla přes sebe Sakuru a pokusila se přidat do kroku.
„Musíme něco vymyslet,“namítla ve spěchu s prosebným pohledem upřeným na Naruta.

Toho ovšem nic nenapadlo. Nebyla zde žádná skulina, do které by se vešli všichni, žádný odbočka, žádné dveře. Žádná skrýš! K tomu všemu ještě navíc postupovali polovičním tempem, než kdyby byli všichni zdraví.
„Pokud něco nevymyslíme, je s námi ámen,“řekl velice upřímně Naruto, až Hin z jeho pesimismu zamrazilo v kostech.

Tlukot bot se brzy dostal až k nim. Už stáli za nimi, když jen Hin se strachem z nově prolité krve zašeptala: „Je konec…“

Mezitím naše druhá polovina týmu plna vyčerpání byla už jen pár kilometrů od pevnosti. Kiba s Akamaru byl vepředu. Již dávno poznal, že ostatní jsou v nebezpečí. I přes Shikamarovy zákazy vběhl do útrob chodeb v pevnosti a posléze se už řídil jen čichem. Ten ho naváděl jak k Narutovi a Sakuře tak i k někomu, koho by zde opravdu nečekal – Hinatě. Přidal ještě víc, už jen proto, že tu byla ona.

Sluch mu říkal, že se někde bojuje, modlil se, aby nepřišel pozdě. Nebyl si však zcela jist, kde bitva probíhá. Chvíli bloudil, pln vyčerpání však ještě zrychlil, nechtěl přijít pozdě. Nesměl!

Brzy zvuk boje ustal, to ticho, které přerušoval jen svým během, mu drásalo uši. Chtěl uslyšet třeba vítězné Narutovi skřeky, nebo Hinatiny instrukce k útěku. Proč je takové ticho, v duchu naříkal. Brzy uviděl známou oranžovou teplákovku, jak leží zmuchlaně na zemi. Když přiběhl blíž, uviděl v něm vyvrtlého spolužáka, jak leží zkrouceně na zemi. Těsně vedle něj ležela značně povadlá dívka s růžovými vlasy zabarvenými v rudou barvu krve. Oba dva vypadali v bezvědomí.

Tiše zabědoval a sehnul se k nim. Jeho věrný psí kamarád, který stále překypoval energií, aktivně odběhl dál. Po deseti vteřinách rozzuřeně zaštěkal. Jeho štěkot však přešel ve smutné zafňukání. To donutilo Kibu, aby odtrhl zrak od svých přátel a pohlédl na Akamaru.

Pejsek seděl skrčený u hlavy mladé kunoichi, která ležela na zemi povolená jako hadrová panenka. Ve stehnu zaražený meč, ruce pořezané a tvář od krve. Oči zavřené. Dech přerušovaný. Okamžitě jí poznal a spadl na zem vedle ní.

Nevěděl, co má dělat, všechny tři neunese, obzvlášť, kdyby si svými vahami mohli navzájem ještě víc ublížit. Nemůže je tady navíc nechat a postupně je odnášet. Co mám dělat, ptal se stále sám sebe a smutně pohlédl na fňukajícího psa.

Po asi deseti minutách, kdy Kiba zmizel v zemi, doběhl k místu činu Shikamaru. Celý tým se mu pomalu rozpadal. Nicméně vběhl dovnitř a tak jako každý nově příchozí se okamžitě ztratil.

Hanabi a Ushira si vedli vcelku dobře. Ushira konečně pochopil, že svým hraním si na hrdinu bude mít akorát o jednoho nepřítele navíc, takže mlčel. Hanabi též mlčela a raději se plně soustředila na skenování chodeb a případných nepřátel za rohem.
„Mám… dobrou… zprávu,“řekla rozkouskovaně.
„Jakou? A neřvi tolik.“
„Vidím našeho… velitele,“zašeptala tedy Hana a rozběhla se kamsi dopředu.

Ushira se zastavil, povzdechl si a jelikož neměl na výběr, rozběhl se za ní.
Když tam doběhl, Hanabi se už dávno bavila s Shikamaru, který nasadil svůj obvyklý výraz a pohrdavě vyprávěl o šílenství, které popadlo Kibu, o Hinatě a dalších věcech.
„Jo Hinatu jsem také viděla…“
„… a proto mě nechala na pospas osudu!“ přidal se Ushira.
„Vážně?! Moc pěkné! No nic. Hanabi, ty se pokus byakuganem najít cestu ke Kibovi, nebo Hinatě, nebo alespoň k Narutovi a Sakuře. A ty Ushiro radši mlč a jisti svou partnerku, aby mohla lépe hledat cestu!“

Oba dva souhlasně přikývli a jali se svých úkolů.

Je to risk – pomyslel si Kiba nesa polomrtvého Naruta na zádech. Sakura už ležela v úkrytu venku a Naruto právě na Kibových zádech. Po dlouhém rozhodování se Kiba přeci jen rozhodl pro složitější a riskantnější únik. Přidal do kroku. Záda ho bolela. Vyčerpání si taky bralo svou daň.

Po dalších deseti minutách konečně uviděl onen pruh světla, který vedl od východu na odpolední Slunce. Rychle našel úkryt, kam položil Sakuru a v mžiku byl opět v chodbě, která vedla do nitra zla. Čichem i po paměti se naváděl k místu, kde zanechal svoji týmovou partnerku. Už minul ono rozcestí. Nikde nikdo. Věděl, že musí jít ještě dál. Chodba byla dlouhá. Už viděl záblesk krve. Už tam je. Stihl to. Ale… kde je?!

Po těžkém uvážení se tři členové, včetně jejich velitele rozhodli, že Shikamaru půjde ven. Důvod byl takový, že kdyby se něco stalo, utekl by do listové pro pomoc. Byl to zbabělý plán, se kterým se nikomu nechtělo moc souhlasit, ale nebylo na výběr. Rozdělili se tedy.

Kiba bezděky hledal Hinatu. Bylo mu jasné, že ji odvedli. Problém je, kam. Nechtěl, nemohl ji tu nechat. Bylo by to, jako pohřbít polovinu svého já zaživa. Přidal do kroku. Možná se probudila. Slyšel kroky. Hlasy. Zajali jí?! Vběhl do obrovského sálu. Brána otevřená. Strop dosahoval obdivuhodných výšek. Přímo před ním stál autoritativní muž, který mu nápadně připomínal Kageho mlžné. Byl to on!

Kiba se plácl do čela, že o něčem takovém dokázal vůbec pochybovat. Mizukage si ho již dávno všiml. Byl obklopen asi tuctem ninjů. Všichni něco ustavičně mleli. Pozvedl paži, všichni okamžitě zmlkli. Mladý Inuzuka musel uznat, že z něj opravdu čiší respekt.

Ze zadu přišla dvojce mlžných ninjů táhnoucích po zemi Jistou osobu v bezvědomí. Všichni mlčeli a střídavě pozorovali Kageho a Kibu. Až na ty dva, co táhli zajatce.
„Našli jsme jí na chodbě, ještě dýchá.“

Kiba zaostřil. Spadla mu čelist. Táhli Hinatu. Kage ty muže ovšem nevnímal, neustále rentgenoval Kibu.
Kiba se neudržel a zvolal: „Nechte jí být!“

Kypělo z něj odhodlání, nenávist vůči celému osazenstvu, které jeho kamarádce tak ublížilo. Raději by zemřel místo ní.
„Myslíš si, že když si tu budeš křičet, kluku, že tím něco změníš?“zaburácel feudální lord.
„Ne, ale můžu se o to alespoň pokusit.“
„Je to otázka pomsty,“řekl jakoby nic Kage a kývl na tu dvojku ninjů, co svírali Hinatiny paže.

Ti jakýmsi záhadným způsobem dopomohli Hin k probuzení. Ta byla stále pověšena za předloktí, které drželi.
Kage se předklonil k vystrašené mdlobné Hin a zeptal se stroze: „Bojíš se mě?“

Hinata neodpověděla ani ano, ani ne. Nevěděla, co má dělat, tak jen vystrašeně zírala na největšího nepřítele.
„Zabila si jednoho dobrého ninju, víš o tom?“

Hinata skousla spodní ret. Strachem nevěděla, co má dělat.
„Oh, krvácí ti noha,“poznamenal na oko ustaraně Kage.

Položil svou dlaň na stehno a chytl ho. Stiskl tak, že bylo slyšitelně poznat, že Hinatě zlomil kost. Ta se v bolestné agonii vytrhla ninjům a se slzami, které jí vytékaly z očí se schoulila drže se za zraněnou nohu, jako by jí to mohlo pomoci.
„Ty zrůdo!!!“

Kiba byl naprosto mimo sebe, rozběhl se proti bestiálnímu lordovi v pokusu zabít ho. Chytli ho však, asi pět ninjů, a pěvně ho sevřeli v rukou, aby nemohl dál na Kageho. Zmítal se, chtěl se vyrvat, ale nebylo dost síly. Naštvaně zíral na Kageho. Střídavě kmital z něho na úpějící Hinatu, kterou mezitím vláčeli pryč.
„Proč?!“
„Měl jsem jí snad ušetřit?“řekl pohotově.
„Vaši ninjové také zabili mnoho z našich řad. To v bojích bývá.“
„Odhaduji, že ty ještě nemáš syna,“ odmlčel se, a když neviděl reakci, pokračoval, „kdybys ho měl, a já ho zabil. Vadilo by ti to?“
„Zabil bych tě!“sykl Kiba a snažil se opět vymanit sevření ninjů.
„Tak proč bych já měl ušetřit tu Hinatu, nebo jak si to na ni volal. Mohl jsem jí před tvými zraky zabít.“
„A to k tobě mám teď nadšeně vzhlížet, žes to neudělal, ty kreténe?!“
„Kuráže máš dost, uvidíme, co v tobě je. Nechte ho. Pobavíme se.“