Spoluautorská

U snídaně:
Veškeří Akatsuki u stolu viseli očima na dveřích, do nichž právě vcházel Deidara s Faith.
„Ty.. ty,“ Kakuzovy se třásl hlas vzteky. „Jak se opovažuješ sahat na mého učně a ještě ke všemu….“
Nedořekl a Deidara se proletěl a poznal zblízka tapety obýváku.
„Auu…,“ poznamenala Faith a lhostejně se posadila ke stolu.
Itachi, který vše ne(sledoval), si vykydnul vločky do klína.
„Itachi, co to děláš?“ zeptal se Kisame a podával mu ubrousek.
„Nevím, mám takovej dojem, že mi někdo něco vylil do klína.“

„Itachi, proč spíš na zemi?“ zeptal se Hidan.
„Protože v mojí posteli se válí Deidara s tou holkou,“ odpověděl Itachi, otočil se na druhou stranu a znovu usnul.
Před Hidanem stála těžká volba: Jít dál, nebo otevřít dveře. Nakonec se rozhodl jít dál a ignorovat to, co se večer mohlo stát.
O chvilku později se chodbou hnal Tobi a zakopnul.
„Co tu děláte, Itachi-sama?“

2 - Narutův neznámý soupeř

V minulém díle se konečně Naruto vrátil do Konohy a bude bojovat s někým neznámým. Tušíte kdo to bude? Ne? Tak se nechte překvapit.

Druhý den….
Je asi pět hodin ráno a Naruto je už vzhůru jako obvykle.
„Dám si ještě chvilku trénink na cvičišti číslo sedm,“ najedl se a šel trénovat. Když tak šel, najednou uviděl někoho v dáli, jak se k němu blíží. Naruto strnul a nemohl se pohnout a ta osoba byla stále blíž a blíž, až se zastavila před Narutem.

[i] A je to tady, konečně, asi po půl roce, sem se vrátila ke psaní. Chtěla bych se strašně moc omluvit Paroušovi, že to vydržel, ale budu se pokoušet vás zase nezklamat a dopsat záměnu až do konce... i když totálně nwm co mám psát v tomhle díle, tak doufám že se to nějak vyvrbí. Jinak se omlouvám, kdyby tam byly nějaké neshody s dřívějším dějem, páč si vůbec nepamatuju co se tam dělo, přečetla sem si jenom konec poslední kapitoly a to bylo vše, ale myslim si, že vy si to taky nepamatujete, takže sme na tom stejně.

„No a jak se to vlastně stalo?“ snažil se Deidara navázat hovor.
„Jak se stalo co?“ pozdvihla obočí Faith a popadla svou tašku.
„Ehm.. jak ses stala Kakuzovým učněm. Kakuzu není zrovna typ člověka, který by se přetrhl, aby se podělil o vědomosti.“
„Stačilo říct, že mám taky ráda prachy, a pak urážet a znemožňovat jeho parťáka. To jde ostatně velmi snadno.“
Po tomhle Deidara radši zmlknul. Po chvíli ticha došli k cíli jejich cesty. Deidara otevřel dveře.
Faith vešla dovnitř. „Je to tu dost pusté,“ poznamenala.

So slzami v očiach utekala ďalej a ďalej. Nemala v pláne zastavovať, utekala pred minulosťou. Nevnímala zvuky okolia, ani hviezdami posiatu oblohu, na ktorú práve vychádzal mesiac, ako čerešnička na torte a uzatváral túto nádhernú noc do svojej objemnej náruče.

O den později v Aka-sídle.
„Co to je?“ zeptal se Sasori.
„Ehm, co máš na mysli?“ předstíral Kakuzu nevědomost.
„To,“ ukázal Sasori na Faith.
„Faith, Kaku-senseiův učeň, těší mě,“ představila se Faith a svůdně se na loutkáře usmála. S ním to ani nehlo.
„Co tu dělá?“ zeptal se a propichoval Kakuza pohledem.
„No ptal jste se, co jsem zač…,“ nevzdávala to Faith.

4.kapitola – Miu
Ticho narušené praskáním ohně. Tma narušená září ohně. Zima narušena teplem ohně. Oheň jako záchrana v temnotě. Jako spása přes zlem.
Kolem ohně sedělo pět lidí. Každý tak rozlišný, ale přesto všichni až příliš zamyšlení aby vnímali onu krásu noční přírody.

I kdybych se pokusila v noci pokusila o útěk bez sněhu je mi to na houby. Musím se odsuď dostat, musím utéct… Ale jak?

„PRÁSK!!!“
„K*rva, Kakuzu! Vždyť jsem to jenom upustil. Nic se tomu nestalo!“
„Díky tomu ještě žiješ. Jak se opovažuješ pouštět moje.. é.. naše peníze na zem?!“
Zpoza stromu vykoukla mladá dívka. Ostražitě se rozhlédla, a když si byla jistá, že ji nikdo nesleduje, rychle vyběhla a chňapla po pytli s penězi. Pak se dala do běhu, aby zase zmizela v lese. Najednou ji něco chytilo za límec a vyzdvihlo vysoko do vzduchu.
„Co si myslíš, že děláš?!?!“ zařval na ni nějaký maskovaný týpek.

Ale co se tedy stalo?
***

Souboj bratrů

Hokage se otočil čelem ke chlapcům.
„Musíte ji najít, dřív než něco vyvede. Pošlu s vámi několik ANBU.“
„To nebude nutné,“ řekl Tenshi spěšně. „Víte, máme své vlastní způsoby a metody pro stopování,“ dodal, když si ho Hokage změřil podezíravým pohledem.
„Hmm, dobře, ale najděte ji co nejdřív. Riziko, že něco podpálí, je vysoké.“

Naruto vyběhl z nemocnice, stále ještě v pyžamu a vydal se v patách ninjům. U budovy se přitiskl ke zdi pod oknem a poslouchal rozzuřený hlas Sandaimeho. Chlapec zaslechl pár velmi ostrých nadávek, o kterých by si nepomyslel, že by je někdo vůbec mohl vypustit z úst. Jouninové vyběhli ven a rozmístili se po vesnici, zatímco chuuninové stále poslouchali Hokageho příkazy.
„HAI!“ Vykřikli všichni jednohlasně a vydali se spěšnými skoky k bráně. Naruto vešel do budovy a tiše zaklepal na dveře pracovny.

Cítim to. Lieči ma. Pomaly nadobúdam síl. Ešte pár chvíľ, trochu keby mi pomohlo ešte aj počasie... Zahľadela sa na zamračenú oblohu. Fúkal studený vietor, ale jej to nevadilo. Takéto počasie milovala. Zimu, chlad...
Hodila okom na ružovlásku. Je skvelá medička. Škoda, že ja som sa to nikdy nenaučila. Ušetrilo by mi to kopu času. Aj keď, mňa dokáže ľahko vyliečiť niečo iné...
Už len chvíľu a...

„Máme vás!“ Ozvalo sa odniekiaľ.

„Gyou…. Pojď sem Gyou! Ke mně blíž.. ještě… ještě!!“ Naléhavý hlas skoro křičel, ale Gyou nevěděla odkud vlastně.
„Ale já.. já… nemůžu!!“ vykřikla Gyou. Kolem sebe měla jen žluté duny a zrovna se začínala propadat do zrádných hloubek tekutého písku. V poslední naději vykřikla: „Gaaro!!“
Před ní se z písku začala vytvářet postava. Rozčepýřené vlasy poletující kolem zle vyhlížejících očí chvílemi odkryli nemalé, krvavě rudé znamení na jeho čele. Rudovlasý chlapec si klekl před Gyou a chvilku na ní koukal.

Odo mňa sa nedá čakať nič excelentné, no aspoň som sa na tom nadrela... Dúfam, že sa to vyrovná prvému dielku od Lu-senpai

...Zalialo ju mierne svetlo práve vychádzajúceho mesiaca. Bola to zmena. V pracovni Pána smrti bol jediný zdroj svetla oheň z obrovského kozuba a tlmené svetlo malej, stolnej lampičky. Toto svetlo jej bolo oveľa príjemnejšie. Chladilo ju na pleciach zahalených plášťom a peceň mesiaca mal farbu jej očí.

„Hmmm….. moje hlava.‘‘ Zamžoural Pein a chytl se za hlavu, oči však neotevřel. Chtěl se zvednout, ale něco ho tížilo na hrudi.
„Konan?‘‘ Pomyslel si a tu hroudu si přitáhl blíž k sobě.
Dál už se neprobíral, chystal se znovu usnout, ale něco bylo špatně. Když se svou rukou ocitl údajné Konan na hrudi něco ho nespokojovalo. To co chtěl nahmatat, tam ani nebylo.
„Cože!‘‘ Podivil, bolest hlavy mu nedovolovala uskutečnit jediný pohyb tělem nebo se snad zvednout.

2.kapitola - Zranění

Ticho… Narušované pouze zpěvem ptáčků v okolí lesa, na cestičce bylo pět osob. Jedna z nich, bělovlasá žena, byla obklíčena a navíc měla svázané ruce. Ostatní byli kolem ní rozestavěni a ostřížím zrakem ji pozorovali.
Bělovlasá se v mysli pokoušela vymyslet nějaký plán úniku, musela brát v potaz, že jeden z nich je Jounin, což určitě nebude jednoduché.

„Hej! Hej! To jako vážně jsi zabila ty lidi ty?!“ zeptal se náhle blonďatý chlapec.
Žena lehce sklopila zrak, vždyť ona nemohla jinak. Rychle se vzchopila, nemohla dovolit aby nepříteli poskytla jakoukoliv souvislost, či její slabost. Musela své slabší chvilky jednoduše překonávat.

„Takže ona se probere,“ ujišťoval se Ichigo a měl pocit, že mu spadla ze srdce celá skála a ne jenom ten příslovečný kámen.
„Určitě,“ uklidnil ho Dave. „Morituri je u nás jediná svého druhu. Nikdo neví, kde jsou její hranice.“
„Díky bohu,“ vydechl Revan ulehčeně. I jemu spadl kámen ze srdce. Bylo by to strašné, kdyby jeden z jeho přátel zabil druhého.
„Otázka je spíše kdy,“ povzdychnul si Dave.
„To vás už nemusí zajímat,“ ozval se za nimi známý hlas Setha. „Jelikož když se ona probere, tak vy už tady nebudete.“

Tma. Ticho. Sem tam sa ozvala sova, ktorá si vyrazila na lov...
Vtom sa niečo zmenilo. Vzduch sa oteplil a ozval sa zvláštny hukot, krik a štekot psov.
Cez les nikto bežal. Žena. Za ňou psy a ľudia. Naháňali ju, ale ona bola rýchla. A ranená...
****

„Sakra!“ Zohla sa v páse, rukou sa chytila stromu a zhlboka dýchala. Prečo zase? Nemôžu mi dať pokoj? Natočila hlavu a počúvala. Prenasledovatelia boli neďaleko.
Spustila ruku a pokračovala v behu. Bojovať veľmi nemohla. Mali výhodu.

„Pořádně se drž, tohle bude divoká jízda.“ pošeptal Naruto Zekovi do ucha. Zek se chytil svého mistra kolem ramen a pevně se držel. To byla také jediná možnost, protože Naruto okamžitě vyrazil obří rychlostí proti Saiovi. Ten odněkud vytáhl štětec a jakoby do vzduchu začal něco rychle malovat. Před Narutem se objevilo kreslený lev a vrh se proti němu.
„Uchopení!“ pronesl Sai a tvor na Naruta poslal své inkoustové ruce.
„Tak co dostal si ho?“ ptal se Sai a sledoval kupku černé hmoty, která měla chytit Naruta.

Pomaly vyšla z lesa a vstúpila na hranicu tejto zeme tvorenú pieskom. Ten, rozohriaty od slnka, ktoré práve zapadalo a osvetľovalo krajinu pred ňou, sa jej vtískal do otvorených sandál. Povzdychla si a pokračovala v tej dlho očakávanej ceste. Rozmýšľala nad tým, či si ju niekto po tej dlhej dobe bude vôbec pamätať.

U Kazekaga v kancelárii

,,Trápi ťa niečo Gaara?“ opýtala sa svojho mladšieho brata Temari starostlivo a prezrela si jeho utrápenú tvár.