Nikdy neztrácím naději - 5. díl

„Vidíš něco, Neji?“ Zavolal jsem.
„Ne, nic zvláštního.“ Zakřičel na mě v odpověď. Za chvíli se objevil, prodírajíc se skrz keře. „A ani se tomu nedivím. Po takové době…“ Dodal ještě.
Jen jsem přikývnul.
„Hm… Takže tady stál váš domek?“ Zeptal se mě a zároveň při tom ukazoval na starou rozvalinu. Ačkoliv byla porostlá břečťanem a jinými rostlinami, stále ještě na ní byli stopy po ohni.
„Ano…“ Povzdechl jsem si. „ Tady jsme bydleli.“
„Ale proč tak daleko od vesnice? Nebylo to poněkud… Nepraktické?“ Nechápal Neji
„Bylo to kvůli mé matce. Před mým narozením přestála těžkou nemoc a potřebovala čerstvý vzduch.“ Odvětil jsem.
„Aha…“
Ještě jednou jsem se rozhlédl po tom starém místě. Když jsem zavřel oči, pořád jsem viděl naše obydlí v plné kráse, jako bývalo dřív. Střecha, na kterou dopadalo slunce, krásné květiny v předzahrádce, které matka pěstovala a stará studna, která byla prý tak hluboká, že ji museli kopat měsíce. A ta vůně ramenu, která se nesla z kuchyně…
„Jsi v pořádku, Isamu?“ Zatřásl mnou Neji.
„J-jistě, promiň, jen jsem se zamyslel.“ Opět jsem otevřel oči.
Ze střechy byly jen chabé zbytky, které by nestáli ani za ukradení. Květiny vepředu přerostl plevel a z krásné předzahrádky bylo jen houští plné kopřiv. A studna? Ta se propadla pod tíhou let. Jen velká tmavá díra připomínala, že tam kdy něco stálo.
„Napadlo tě hledat tady stopy ještě někdy předtím?“ Zeptal se mě najednou můj průvodce.
„Ano, kolikrát… Myslím, že jsem tu byl poprvé asi v šesti letech. Ale spíš z nostalgie, než kvůli hledání stop.“
„A našel jsi něco?“
„Ne, bohužel… Vypadalo to tu úplně stejně. Možná míň zarostle a zničeně. Ostatně, zde se ta tragédie přímo neodehrála, to bylo kousek dál v lese. Ale doufal jsem, že něco uvidíš díky byakuganu.“ Zašeptal jsem.
Neji se stále rozhlížel po okolí a skláněl se k troskám. A já tam jenom unaveně stál a zíral do nikam. Najednou jsem si všimnul velké hluboké stopy, která ležela přede mnou. Byla tam vždycky, to ano, ale teprve teď jsem si uvědomil její význam.
„Hele, Neji, odkud se vlastně vzal Kyuubi?“ zeptal jsem se ho.
Udiveně se na mě otočil. „Co je to za otázku?“
Potřásl jsem hlavou. „No, na akademii jsme se vždy učily naší historii. Ale nikdy jsme si myslím neříkaly, odkud se tady vzal.“
Neji pokrčil rameny a opět se ode mě odvrátil. „Byla to přírodní katastrofa. Byli jsme potrestáni osudem, tím to je.“
Zvedl jsem oči v sloup. Co má pořád s tím osudem, sakra? „ I kdybys měl pravdu, odněkud přece musel přiběhnout, ne?“
Zdálo se, že začal přemýšlet. Zkrabatil čela a mračil se. „Hm… A odkud, ty Sherlocku?“
Vítězoslavně jsem se usmál. „ Podle této stopy směřoval z deštné, drahý Watsone.“
„Ale nezapomeň,“ řekl Neji, naprosto ignorujíc mou rádoby vtipnou poznámku „že Kyuubi byl stvoření z čisté chakry. Mohl se zjevovat, kde chtěl a-…“
Rychle jsem ho přerušil. „Ty jsi to viděl?“
„Ne…“ zrozpačitěl Neji. „Bylo mi kolem jednoho, dvou roků. Nemůžu si na to pamatovat.“ Zdálo se, že se mu naše rozmluva moc nelíbila. Tvářil se, jako bych se ho snažil zesměšnit. Pak se ale jeho obličej opět rozzářil.
„Ale zajímalo by mě, co TOHLE má společného s tvou sestrou.“ Zatvářil se vítězoslavně, stejně jako předtím já.
Kdybych byl pes, schlípě bych svěsil uši. „No…“
„Nechtěl bys třeba využít svoje volno na něco užitečnějšího?“ dorážel na mě.
Tohle mě trochu naštvalo. Tak takhle on tedy, jo? „ No, pravda. Mohl bys mě doprovodit. Gai a Lee mi dali jeden volný kupon na kadeřnictví a říkaly cosi o novém účesu a-…“
„Kde si říkal, že myslíš, že je tvoje sestra?“ zamluvil to okamžitě můj společník.
Zapřemýšlel jsem. Opět jsem bezduše zíral do prázdna… Neji se vrátil k prohlížení okolí svou oční technikou. Byl ke mně otočen zády a najednou ztuhnul.
„Isamu? Kdo používá jako zbraně jehlice?“
Překvapeně jsem zvedl hlavu. „Cože? No… Hodně ninjů.“
„Podívej se na tohle.“ S těmito slovy ustoupil trochu dozadu a ukázal na strom. Zmateně jsem na něj zíral.
„Co? Vždyť tam nic není.“
Neji poklepal na kůru. „ Ty to nemůžeš vidět, ale ve stromě uvízlo několik jehel. Pokud bychom je dokázali vyndat, mohli bychom určit, komu patřily.“
„A nejsou třeba mých rodičů, nebo někoho jiného? Já nevím, ale…“ Uvažoval jsem nahlas.
„Ne.“ Zavrtěl hlavou. „ Tyhle nejsou Konožské výroby, to vím určitě.“
„Hm… A jak je chceš vyndat?“ pokrčil jsem rameny.
Chvíli se díval na strom a potom se pousmál. „ To možná ani nebude třeba. Pokud mě neklame paměť, tak… Tak v takovémto tvaru střílí jehlice pouze ninjové z deštné.“
„Z deštné? Ale co by tady dělali? Vždyť…“ namítnul jsem.
Neji mě přímo propálil pohledem a věřte mi, že on to umí. „ Tvoje setra záhadně zmizí, její tělo se nikdy nenajde a my jsme našli stopy po ninjích, kteří by tu vůbec neměli být. Pořád nic?“
Sestřičko… Když mám kolem sebe takové skvělé lidi, nemusím nikdy ztrácet naději. Já tě najdu, tomu věř!