Obecné

Když jdou dva lidé po jedné cestě, je to stejné, jako když po ní jde jen jeden. Písku, kamení, hlíně i trávě je jedno, kolik nohou na ní přistane, je odolná. A přesně tím se cesta liší od života.
Já a Aya. Měsíc za měsícem, byli jsme šťastní. Začala mi pomáhat s prací, zvávali jsme k nám Tamaguchiho – i když, jak o tom tak přemýšlím, moc často nepřijímal. Je to zvláštní, ale poslední dobou nemá vůbec čas. Ale na tom nezáleží, hlavně že…
Že…
Ne, na to myslet nebudu.
[i]Utíkej, utíkej…
Dokážeš to? Před sebou?

Gaara na pár dní odišiel aj s Temari a Kankurom na ďalšiu schôdzu do Konohy. Chcela som ísť s ním, ale uvedomovala som si, že Suna môže byť ohrozená, keďže Kazekage je preč a tak sme s Niky, Lin a Torom hliadkovali pri vchode do dediny.

[i]„Hinato?“ pohlédl na velmi krásnou ženu s dlouhými temně fialovými vlasy, jež si hrála s malým, blonďatým a sotva pětiletým chlapečkem a její úsměv, široký a spokojený, rozséval radost do všech koutů velké zelené zahrady.
Své neuvěřitelné oči, ve kterých se Naruto už tolikrát ztrácel (ale vždy rád) na něj upřela: „Copak se děje?“
„Co po nás zbude?“ odpověděl a žena poznala, že ho to opravdu tíží, jelikož se jen málokdy tvářil tak, jak nyní.

Sám. V temnotě. Zase slyším ten hlas. ,zemřeš....zemřeš...zemřeš´ opakuje stále dokola. Děsí mě to. Nemělo by-je to jenom hlas proboha. Musím myslet na něco jiného. Okamžitě se mi vybavila ona-světlo v mém životě, maják na břehu moře mé samoty, můj vítr rozfoukávající jiskry v mém srdci na oheň. Tohle všechno pro mě znamená. Ale teď mi ani ona nemohla pomoci.

Díl – 7
„Opravdu je útěk z nemocnice, tak hroznej? Jiraiyo-dono?“ zeptala se Norika.
„Neni, plno ninjů utíka z nemocnice a hokage o tom pořádně neví, a když se o tom doslechne, tak to nechává být. To jen, že si na tebe nejspíš zasedla, kvůli mně.“ usmál se na ni.
„Jiraiyo-dono, neměl jste mi teď dát lekci slušného chování místo toho, aby jste mě utěšoval?“ uchechtla se.

Gaara v noci odišiel a odrazilo sa to na mojich snoch. Znovu sa mi sníval sen o Madarovi. Zobudila som sa a zmučene som hľadela pred seba. Je normálne, aby sa mi tento sen sníval takmer päť mesiacov?

Aiko, již na samém kraji svých sil klečela nad Fuuzakiho téměř bezvládným tělem. Oba měli četné zlomeniny a krvácející rány, některé dokonce smrtelné. Nebylo pochyb o tom, že dál již bojovat ani jeden z nich nemohl.
„Aiko…“ hlesl Fuuzaki, dívaje se na svou překrásnou snoubenku.
„Tiše, Fuuzaki,“ zašeptala Aiko a jemně přiložila svůj ukazováček na Fuuzakiho ústa, načež se k němu sehnula a políbila ho.
Fuuzaki přese všechnu bolest, kterou mu Hebimaru způsobil, se usmál, úsměv mu však nevydržel příliš dlouho.

Hinata na něj čeká pod schody z podkroví. Dnes ji vidí prvně. Napadne ho, že je to s ním stejné, jako to bylo s jeho otcem, že svou ženu sotva potká. Dívá se na ni, jak tam stojí v kalhotách a v duchu si poznamená, že jí někdy musí potají vybrakovat šatník a spálit všechny kalhoty a plandavé svetry, které tam najde.
„Našla jsem to,“ řekne Hinata a podá mu staré desky se smlouvami. „Celou dobu byly v tvé pracovně.“
Pracovna? Bože, nějakou dobu se tam nebude moct vrátit. Cítí, jak se mu valí horko do tváří.

„Ne, neví a pro mě za mě si můžeme zajít, kam budeš chtít. Orochimaru zase celý den bude plánovat zničení Konohy, takže ho máme celý pro sebe.“ zašeptal jí do ucha a pomalu ji vedl. Zavedl ji na své oblíbené místo v Konoze. Byl tam klid a Sasuke tam chodíval trénovat. Bylo to u velké skály, která byla plná prohlubní a děr. Bylo tam pár polámaných stromů a některých byla zaschlá krev.

Keď som prišla domov, povedala som hneď otcovi čo sa stalo a prečo som zranená, pretože by sa to dozvedel od Gaary, a okrem toho by na mňa stále naliehal, aby som mu to povedala. Vzal to celkom dobre, a tak som si vydýchla a zašila som sa na poschodí. Večer len čo som si vyčistila ranu, osprchovala, prezliekla som sa do nočného úboru a zašla som do izby, zamkla som za sebou a otočila som sa k balkónu. Gaara tam už stál ako to mal vo zvyku. Nadšene som k nemu prešla a objala som ho. Pobozkala som ho na pery a pritisla som sa k nemu.

Minule :
Zrak mi spočine na mých rukách. Roztřásli se mi. Cítím to. Blesk v mojí ruce. „Co jsem to....udělala.“špitnu.

-------------

Kdysi mi jeden moudrý člověk řekl, abych nefňukal a žil nejlíp, jak dokážu, protože co dělám, je dobrá věc. Nebo tak nějak. Nepamatuji si přesná slova, každopádně jsem z nich měl takový pocit.
I když ten člověk byl stejně perverzní jako moudrý.
I když už dneska přáteli nejsme.
I když…
A já se tak skutečně snažil žít.
Jenže mi to moc nevycházelo. Vlastně, nejlepší je nikdy nic neplánovat, o nic se nesnažit. Prožijete nudný život, ale nebudete ničeho litovat.

Pätnásta kapitola: Informácie

Ráno sa zobudil až do príliš slnečného dňa. Keďže svojho partnera nikde nevidel, šiel sa osprchovať. Keď vyšiel, našiel Kakashiho opretého o stenu hneď za dverami kúpeľne.
Trpezlivo ho sledoval, zatiaľ čo si obliekol nejaké čisté oblečenie zo skrine a perfektne si skryl ešte vlhké vlasy pod kopu handier.
„Získal som pár informácii o Akimashii. Uvidíme, čo z toho je pravda. Snaž sa nevytŕčať, kým sa tam nedostaneme.“ povedal hneď ako bol pripravený.

Vošli sme dnu a sadli sme si do spoločenskej miestnosti.
,,Shikamaru, čo robia ostatní v Konohe?“ spýtala som sa. Shikamaru sa na mňa pozrel.
,,No, Naruto trénuje s Hinatou, Sakura sa zdokonaľuje v medic jutsu a ostatní trénujú tiež. Chouji sa napcháva ako vždy, Kiba a Akamaru znova vymýšľajú nejaké nové techniky, a ja, Tsunade, Shizune a ostatní taktizujeme. Podľa všetkého Madara hľadá ľudí, ale nejako sa mu to nedarí. Síce sa niekoľko z nich pridalo k nemu, pretože im vyhrožoval, niektorí sa nenechajú zastrašiť.“ zhrnul.

[center]Chuunin, co zůstává rozumem na zemi,
bojuje ze všech svých sil,
cestu si klestí
i kdyby měl ujít kolik mil.
-
Senbon, ta společnice věčná,
neví se o něm skoro nic,
měla by mu být Konoha vděčná,
je to jako mince, co nemá líc.
-
Přátel má celkem dost,
jenže na lásku marně čeká,
jako osamělý pes na svou kost,
konkurence ho leká.
-
Připadá si jako řadový voják,
smysl života postrádá,
nechce prožívat žádný doják,
už to prostě nezvládá!
-
Snad se při příštím boji
více ukáže a předvede svojí sílu

Hneď ako som sa zobudila, prezrela som celú izbu. Bola prázdna. Gaara už odišiel. Túto noc som spala kľudným spánkom, bez toho hrozného sna. Zrejme preto, lebo bol pri mne on. Vstala som z postele a zašla som do kúpelne. Keď som po pol hodine vyšla, obliekla som sa a zbehla som dolu.
,,Ahoj, oci.“ pozdravila som ho.
,,Ahoj, Anamo. Ako si sa vyspala?“ spýtal sa ma.
,,Dobre.“ usmiala som sa.
,,O koľko viac sa usmievaš. Prvý týždeň, si sa skoro vôbec neusmievala, ale teraz...“ zamyslel sa.

„Tak vykopni toho pod oknem. Asi bych ti ho měl představit. Tak to je Chouji Akimichi.“ řekl Sasuke a skočil za Chouje. Chytl ho pod krkem a vrátil se s ní do místnosti.
„Nejlepší přítel Nary a..... To je asi vše... Jinak velice slabý a bezvýznamný ninja....“ vykládal dál Sasuke svůj proslov.
„Ne... Temari neposlouchej ho..... On lže..... Shikamaru by ti nikdy nelhal.... když jsi přešla k Orochimarovi, tak celou dobu s nikým nemluvil.... A ty jsi k němu přešla jen, protože jsi se bála o jeho bezpečí a proto, že jste se nepohodly... Vážně....“

Možná, že máš právo to vědět. Ale… ale nesmysl. Nikdo nemá právo ti ubližovat, takže budu zticha.
Není to žádná pohádka na dobrou noc, ani příběh velké a nehynoucí lásky, které mají dívky tak rády… a ani ty už dávno nejsi maličká.

Kap, kap. Zapomněla úplně dotáhnout kohoutek a drobné krůpěje dopadaly do umyvadla. Tiše rezonovali spolu s tikáním hodin, které visely na stěně. Tik, tak.
Pohlédla nahoru a zjistila, že uběhlo pouze pět minut od poslední chvíle, kdy se ujišťovala o čase. Velká ručička jakoby se loudala a nechtěla popoběhnout. Tiše si povzdechla. Čekat a zase jen čekat.

„Kde to jsem?“
„Jsi přeci mrtvý.“
„Mrtvý?! Jak se to stalo?“
„No…Když jsi bodl do Naruta kunai, on bodl svůj do tebe.“
„Ano, ano. Už si vzpomínám…Jak mě ale mohl porazit?“
„Jak? Docela lehce, bylo by se mu to podařilo beze zranění, ale ten tvůj fígl…“
„Jo, jo, ten se mi povedl!“
„Ani ne, byl to fígl strašpytla a zbabělce!“
„Co?! Nebylo na tom nic…“