Deník paní Karury II

Hinata na něj čeká pod schody z podkroví. Dnes ji vidí prvně. Napadne ho, že je to s ním stejné, jako to bylo s jeho otcem, že svou ženu sotva potká. Dívá se na ni, jak tam stojí v kalhotách a v duchu si poznamená, že jí někdy musí potají vybrakovat šatník a spálit všechny kalhoty a plandavé svetry, které tam najde.
„Našla jsem to,“ řekne Hinata a podá mu staré desky se smlouvami. „Celou dobu byly v tvé pracovně.“
Pracovna? Bože, nějakou dobu se tam nebude moct vrátit. Cítí, jak se mu valí horko do tváří.
„Je ti dobře?“ zpozorní Hinata a trochu nakloní hlavu ke straně. „Jsi nějaký… rudý.“ Natáhne k němu ruku a spočine dlaní na jeho čele. „Ne… Teplotu nemáš.“ Poodstoupí. Pak se zničehonic rozesměje. „Pracovnu si uklízíš sám. Vypadá to, jako kdyby tam řádila vichřice,“ řekne, než odejde do kuchyně připravit mu jídlo.
Gaara má najednou docela přesnou představu, jak musela ta místnost vypadat 24. června před osmnácti lety.
* * *
9. července

Asi. Budu. Vdova.

* * *
Gaara nechápe, co má ten krátký zápis znamenat. Pokrčí rameny a čte dál. Třeba to matka vysvětlí.

* * *
10. července.

URČITĚ budu vdova. Nejprve mu urvu hlavu a pak ho nakopu do zadku a vymiškuju ho! Anebo obráceně. Uříznu mu ho a teprve potom mu useknu hlavu a skopu do kuličky.
Sakra. Kankuro má zase hlad.

11. července

Menses se nedostavil ani dneska. Být tebou, Reiji, nevracím se domů. Protože si tu na tebe brousím sekeru, ty kanče! Kvůli tobě jsem jak nafukovací balonek! Už zase! A tentokrát svoje výhružky splním!
Ne, že bych nechtěla mít třetí škvrně. (Stejně je musí přebalovat Yashamaru, tak co.) S prckama je docela legrace, dokud nekakají a neblinkají. Ale vidina dalších devíti měsíců zvracení, neustálé potřeby chodit na záchod a šílené chuti na datle v omastku (fuj), mě naplňuje hrůzou.
Když už jsme u těch datlí, asi bych měla poslat brášku na nákup…
--
Yashamaru, jakmile jsem ho poprosila, jestli by mi pro ně neskočil na tržiště, akorát vyjekl: „Už zase?“ Takže to brzy bude vědět celá vesnice.
Občas mě napadá, jestli z Temari bude stejná megera, jako jsem já.
* * *
Bude, ujistí jí v duchu Gaara. A ještě horší.
Otočí stránku.
* * *
13. července

Je právě osm hodin večer a pozor – oba mrňousové spí, takže je tu ÚPLNÉ ticho a já nemám vůbec nic na práci.
Což je vážně divné.
Nemusím vařit rýži pro Temari. Prát Kankurovi plínky. (Yashamaru má příliš volného času, měla bych ho něčím zaměstnat…) Nemusím ani uklízet po Reijim binec v pracovně, která obvykle připomíná chlív. Miko před chvílí vyžehlila tu obrovskou hromadu prádla, která se tu tyčila jako věž. Hm.
Prostě večer, jak má být.
Lenoším si tu v křesle s deníčkem a nikdo mě neruší. Upřímně, to ticho je divné. Docela mi leze na nervy. - Asi jsem to zakřikla. Miko v kuchyni zakopla a rozbila přitom talíře, co nesla. Prý to byly ty, co jsme dostali od tchyně.
Takže to vůbec nevadí!
(Stejně byly hnusný.)
* * *
Gaara si nepamatuje na žádného ze svých prarodičů. Oba dědové, elitní shinobi, padli ve válce dávno předtím, než se otec stal vůbec kazekagem, a babička z matčiny strany zemřela týž rok, kdy se narodil on.
Jenom otcova matka mu občas vyplouvá z hlubin paměti jako seschlá mrtvola v rakvi, v níž ji pohřbili.
Čte dál.
* * *
18. července

Je to sichr. Jsem v tom. Jinak bych už popáté za dnešek nezvracela na záchodě a nebrečela při pohledu na špinavé plínky. Chlupaté hračky se mají přede mnou na pozoru a už i Temari má plné zuby mazlení se se mnou. Aspoň, že Kankuro ještě vydrží tulení.
Mrňous ve mně se začíná hlásit o sladkosti. Jenom díky němu jsem spořádala celý hrnek medu. Bez ničeho. Jenom ten med. A teď jím – spíš žeru – sušenky. Zrovna ty, které obvykle nemůžu ani cítit, ale mimi je asi rádo.
* * *
Opravdu, stránka je olepená kousky čokolády a medu.
Gaara dokola čte jedno a to samé slovo. Mimi.
* * *
20. července

Pozítří by se měl vrátit Reiji. Heh. Opravdu se těším na jeho výraz, až mu řeknu, že znovu čekáme další miminko. A potom, co mu oznámím novinku, ho nakopnu!
Chudák Kankuro. Moje teorie, že nechce pít proto, že by měl hlad, ale proto, že je to zvrhlík po tátovi, se potvrdila. Co ho krmím z lahvičky, jen se pošklebuje – jako kdyby chtěl ten mrňous říct, že se mu to „nové balení“ nelíbí a že chce to původní. Prasák.
Má smůlu!
Temari si rozšířila svou zásobu o další slovíčko. Pořád opakuje „dopvdeve“ a má hroznou legraci z toho, jak se kvůli tomu vztekám. Už jsem vynadala Yashamaruovi, že před ní používá takové výrazy, ale už je pozdě. Mít enormně bystré dítě se občas nevyplácí.
* * *
24. července

Včera se vrátil Reiji. Chtěla jsem mu říct hned ve dveřích, že nás bude v dohledné době pět (šest, když připočteme mého bratra, který tu s námi prakticky bydlí a hne se odtud jen tehdy, když spěchá na dostaveníčko s tím svým amantem), ale nějak jsem se k tomu nedostala. Sotva přišel, usnul jako špalek a já neměla to srdce ho budit.
Ani dneska to nebylo o moc lepší. Sotva vstal, odešel do práce. Ani se nenajedl, nic. Nepopřál mi ani „Dobré ráno“. Vím, že je to ode mě hloupé, že bych si měla zvyknout na to, že Reiji má plno práce s chodem vesnice, než aby poslouchal ještě navrch moje stížnosti, ale tentokrát mě dohnal k pláči. Obvykle takhle přecitlivělá nejsem. Můžu se vymlouvat jedině na hormony.
* * *
Gaara může jenom hádat, co se stalo mezi jeho otcem a daimjóem. Napadne ho, jestli už tehdy nebylo rozhodnuto o snížení počtu shinobi v Suně, což později vedlo kazekageho k záměru nechat Shukaku vtělit se do něho.
Následující zápis jeho domněnky potvrdí.
* * *
27. července

Skoro ho nevidím. Celé dny tráví v Radě, domů se vrací až kolem druhé ráno. Je to pět dní, co se vrátil, ale potkali jsme se všehovšudy jednou.
Před chvílí se tu stavil Baki. Poslal ho sem Reiji, aby se na nás podíval. Páni, on si dokonce vzpomněl, že existujeme!
Nejprve byl zticha, snažila jsem se uspat Kankura. Prcek vřískal, a aby toho nebylo málo, přidala se Temari. Yashamaru měl zrovna schůzku s tím chlápkem, takže jsem toho měla až nad hlavu.
Ono totiž, když si Baki zapomene zakrýt obličej, tak se kolikrát vyděsí i dospělý, natož malé dítě.
* * *
Gaara si pamatuje na tu chvíli, kdy potají poodhrnul Bakimu závoj z obličeje, zatímco jeho sensei spal. Zřetelně si vybavuje své znechucení nad jeho ohavně zjizvenou tváří. Bakimu chybělo levé oko, místo něj tam měl jen zprohýbanou seschlou kůži. Později se dozvěděl, že to je památka na souboj s ninji z Kamenné. Tehdy dostal Baki flakonem s žíravinou přímo do obličeje.
Zápis z toho dne pokračuje.
* * *
Baki se pokoušel uklidnit Temari. Neúspěšně. Odklidila jsem ho na chodbu, dokud děti nepřestaly povykovat. Temari jsem zabavila pastelkami a Kankura jsem uložila do postýlky.
Na to, že Reiji plánuje dát Kankura Bakimu na výcvik, je to pěkně pitomý začátek.
Když se prckové utišili, vzala jsem Bakiho do kuchyně. Zatímco jsem nám vařila kávu, povídal něco o tom, že se v Nagoje objevil problém a že Takeda tlačí na Reijiho. Z toho, co mi Baki řekl, jsem pochopila jedině to, že se daimjó vměšuje do kazekageho pravomocí. To by nebýval byl takový problém, kdyby mu nešlo o razantní snížení nákladů na armádu. Jenže to mi nedává smysl – jak chce mít chráněné území, když odmítá platit žold?
Baki o tom dál raději nemluvil. Říkal, že víc toho sám neví. Jenom, že Reiji se vzteká jako pominutý. Zeptala jsem se ho, jak na to reagovala Rada. Rozchechtal se.
Oba nás převelice zaskočil fakt, že se naše schopná, svorná a asertivní Rada zničehonic rozdělila do dvou znesvářených táborů. Tábor vedený Akirou si stojí za tím, že máme Takedovi ustoupit a uskrovnit se, tábor vedený Taróem chce, abychom si trvali na svém a donutili daimjóa přijmout naše požadavky. Chudák Reiji sedí mezi nimi, poslouchá to hašteření z obou stran a má chuť je všechny vlastnoručně uškrtit.
* * *
No vida, pomyslí si Gaara uštěpačně. Příliš se toho za ty roky nezměnilo. Rada je stále stejně nesnesitelná, Taró paličatý a Akira pletichářský.
Čte dál.
* * *
28. července

Kdo proboha vymyslel pojem „ranní nevolnost“? Určitě nějaký chlap. Kdyby to bylo jenom ráno, rozplynula bych se blahem! Ale uznávám, že pojem „svinská – neustálá – celodenní – nevolnost“ by mnoho žen odradilo od založení rodiny. Jen masochistky si užívají pocit, kdy je jim čtyřiadvacet hodin denně blivno.
Zrovna jsem se loučila s obědem, když se objevil Reiji. Bylo mi ale tak špatně, že jsem jeho příchod nezaznamenala, dokud nestál ve dveřích koupelny. Zaklepal na futro. Otočila jsem se k němu.
„Jsi nemocná?“
Občas si říkám, jestli pitomého jenom hraje.
„Ne. Těhotná.“
„Už zase?“
Proč mají všichni tendenci reagovat na to oznámení stejně?
„Jo.“
„Proboha… kdy?“
Ještě stačil chytit botu, co jsem po něm mrštila.
* * *
Gaara je jako na trní. Co se mihlo otci hlavou, když se to dozvěděl? Měl snad už tehdy v plánu vytvořit jinchuuriki? Olízne si suché rty. Není si jistý, jestli to chce vědět.
Hinata vedle něj se zavrtí ve spánku. Přikryje ji. Jeho manželka ospale rozevře oči. Zamračí se, když zjistí, že je tři ráno a Gaara ještě nezhasnul, ale nic neřekne. Zvykla si. Otočí se na bok a spí dál.
Gaara se vrátí k deníku.
* * *
1. srpna

Tak jsem se vrátila od Chyio. Vypadala nemocně.
Od té doby, co zmizel Sasori, se zavřela v domě a sotva vychází ven. Kdybych se jí týden co týden nedobývala do baráku, umřela by na samotu. Je mi jí líto. Kromě Ebizóa a nás už nikoho nemá. Chudák stará.
Byla ráda, že jsem zase přišla. Hned se vrhla k plotně, že nám uvaří čaj. Mezitím se rozpovídala o „starých časech“. Vždycky vytáhne tu trapnou historku, jak jsem se jako malá zabouchla do Sasoriho.
Lepila jsem se na něj jako žvýkačka, kdykoliv se objevil. Nakonec se mi, chudák, musel vyhýbat širokým obloukem, ale tím si moc nepomohl. Pronásledovala jsem ho doslova všude. Stačilo, aby hrál v divadle – seděla jsem v první řadě a culila se na něj. Nenechala jsem si ujít jediné jeho představení a bylo mi úplně fuk, že hře o vzestupu a pádu klanu Hosokawa jsem nerozuměla ani zbla. Moje neustálá přítomnost ho pokaždé tak znervóznila, že nakonec požádal moje rodiče, aby mě od něj laskavě drželi dál.
Vřískala jsem, ječela, ale nebylo mi to nic platné.
Ještě teď se propadám hanbou, když si na to vzpomenu. A sadistka Chyio mi to týden co týden připomíná. Zrovna dneska mi vnutila fotku Sasoriho z té doby.
Jak se tak koukám, chápu, proč jsem jím byla tak posedlá.
* * *
Je tam mezi stránkami vložena stará fotografie. Gaara si zaujatě prohlíží podobiznu hezkého patnáctiletého mladíka. Docela se mu podobá, oba zdědili po společném předkovi tutéž špičatou bradu a rovný, úzký nos. O střapatých rudých vlasech a mléčně bílém obličeji ani nemluvě. Příbuzenství, byť vzdálené, se nezapře.
Gaara si všimne malé osůbky v pozadí. Má plavé vlasy a velké, šedozelené oči, které obdivně kulí na mladíka v popředí. Gaara v ní poznává svou matku. Vedle ní stojí Yashamaru. Překvapí ho, jak moc mu připomínají oba Temari, když byla ve stejném věku.
Odloží fotografii na noční stolek a pokračuje ve čtení.
* * *
2. srpna

Bože… Kolik jsem toho sežrala… Celý pytel ořechů! Nechápu, kam se to do mě vešlo…
* * *
3. srpna

Mrně ve mně teď vypadá jako fazole zkřížená s pulcem. A hlásí se o nejdivnější jídla pod sluncem. V životě by mě nenapadlo, že někdy strčím do úst maso naložené v kysaném mléce. Ani když jsem čekala ty dva, nemusela jsem jíst nic tak… Vím, že je to odporný blivajz, ale stejně si nedokážu pomoct. Chutná to skvěle!
Reiji poznamenal, že doufá, že neplánuju rodinnou večeři, kde se bude TOHLE podávat jako hlavní chod.
Protože se mnou hormony dělají to, co dělají, jsem schopná mazlit se i s nakrájenou petrželí. A bylo hůř. Před chvílí se tu stavil Baki s Taróem – nesli něco Reijimu – a já se jim okamžitě vrhla kolem krku a šišlala jsem, jak jsem ráda, že je zase vidím.
Zděšený výraz pana Taró do smrti nezapomenu.
* * *
7. srpna

Přemýšlím, jak bude vypadat tohle škvrně. Po kom bude. Jestli to bude holka nebo kluk, čuňák nebo sprosťák, uřvaný uzlík nebo tichounké mimi. Jestli bude mlátit Reijiho kladívkem jako Temari.
Představuji si to tak často, že se mi o tom dokonce i zdá. Třeba včera jsem je viděla ve snu všechny, mohlo jim tam být kolem deseti. Temari vypadala jako nějaká princezna ze západu a Kankuro jako kdyby vypadl Reijimu z oka. Třetí byla holčička – úplně slaďounká a zlatovlasá. Pamatuju si, že mi dávala cukrové jablíčko.
* * *
Gaara pozvedne světlé obočí. Tak ona si myslela, že bude… holčička? Že bude sladký a plavovlasý? Jen stěží potlačí úsměv, který se mu dere na rty. Karura se nemohla víc zmýlit. Prohlíží se v zrcadle.
On a slaďounký? Co ji to proboha napadlo… Potřese nevěřícně hlavou.
Vrátí se k deníku.
* * *
9. srpna

Jak ji jenom pojmenuju? Rozhodně jí nedám jméno po démonovi, jako to udělala moje bláznivá matka nám. Budu jí říkat… Aiko, když to bude holčička. Anebo Saitó, když to bude kluk.
Rozhodně ne Gaara, jak navrhla máti.
(To jméno je ještě hloupější než Karura a to je co říct!)
* * *
Hodiny ukazují čtyři ráno. Hinata vedle něj se neklidně vrtí; ruší ji ve spánku. Rozhodne se pro dnešek přestat. Zhasne.
Saitó, opakuje si v duchu a vklouzne pod přikrývku. Obejme Hinatu kolem pasu.
Měl se jmenovat Saitó.