Sasuke a Svědomí aneb trest na věčnost

„Kde to jsem?“
„Jsi přeci mrtvý.“
„Mrtvý?! Jak se to stalo?“
„No…Když jsi bodl do Naruta kunai, on bodl svůj do tebe.“
„Ano, ano. Už si vzpomínám…Jak mě ale mohl porazit?“
„Jak? Docela lehce, bylo by se mu to podařilo beze zranění, ale ten tvůj fígl…“
„Jo, jo, ten se mi povedl!“
„Ani ne, byl to fígl strašpytla a zbabělce!“
„Co?! Nebylo na tom nic…“
„Myslíš? Věděl jsi, že silou ho nepřemůžeš, tak si hrál umírajícího a klečel na kolenou, a když se k tobě Naruto přiblížil, rychle si se otočil a kunai mu zabodl do břicha!“
„ Heh…No…Možná to nebylo moc hrdinské.“
„Vůbec…“
„A kdo jsi sakra vůbec ty, když tu tak mudruješ?!“
„Jak jen ti to říct. Víš, lidé mě oslovují všelijak. Někteří mě nazývají nepříliš pravdivě ‚Osudem‘, jiní ‚Všemohoucí‘, ale ty si mě oslovuj třeba, ‚Bůh‘.“
„Bůh, to určitě!“
„Řekl jsem, že můžeš, ne že musíš. To byl vždy tvůj problém, Sasuke, nikdy jsi ostatní pečlivě neposlouchal, nevnímal je…Já jsem tvé svědomí, víš.“
„Svědomí….Aha…A jak vypadáš? Takový ten malý čert a anděl, co mi sedí na rameně? A kde to vůbec jsem?!“
„Jsem prostě tvé svědomí, žádná kreslená postavička! A právě se nacházíš v nicotě, milý Sasuke.“
„Nicota? Co to je?“
„Svět, kde si odčiníš své hříchy.“
„Hahahaha…A to myslíš jak? Budu tu běhat s lopatou a přivážet do ohně a pořád mě někdo bude švihat bičem a řvát, ať si pohnu?“
„Ne, něco horšího.“
„Co tím myslíš?“
„To zjistíš, teprve až svět věčného pokání uvidíš jinak než duševně.“
„Co?...Ahá, mám otevřít oči!“
„Nejsi úplně tupý, ale varuji tě, neotvírej je!“
„Nebo? Co mně uděláš, mé mocné svědomí?“
„Já nemohu nic…Ale opravdu, neotvírej je!“
„Já je otevřu!“
„Neotvírej…“
„Heh…Áááááu! Co to je?!“
„Říkal jsem ti, aby si ty oči neotvíral.“
„Co je to za bolest?!“
„Tvé nitro.“
„Co?...To si ze mě budeš dělat p*del i po smrti?!“
„Bože, co já tu s tebou dělám! Jsi snad slepý?! Co vidíš?“
„Nic.“
„To je jasné, musíš ty oči více otevřít.“
„To si mám jako uřezat víčko?“
„Obrazně řečeno, blbče.“
„Co já tu dělám…“
„Trpíš za své činy.“
„Díky, zlato.“
„Není zač.“
„Tak já ti pomohu, nehýbej se!“
„Co to děláš?! …Co to?! Tvá ruka mnou projela!!!“
„Jsi mrtvý, ty tupče! Jsi duch!
„Hmm…A co to je?“
„Vzpomínky, které jsi zapudil.“
„Heh…Mluvíš jako ztroskotaný filosof!“
„Fajn! Tákže, co to tu máme?...Brácho, brácho, mám tě rád!“
„Nech toho! Vypadni!“
„Hahaha! Vtipné, ty jsi měl i city!“
„Vypadni odsud!“
„Neoháněj se, nepomůže to, jsi duch, nezapomínej…Tak, co tu je dále?“
„Co to tak bolí?“
„City, Sasuke. Tato vzpomínka tě tak moc bolela, až jsi ji schoval. Nyní se vrátila a bolí to asi desetinásobně.“
„Ale proč?!“
„Byl jsi padouch, Sasuke, toto je tvůj trest.“
„Sakra!“
„Tak jdeme dál. Ty a Naruto…Ty a Naruto…Ty a Sakura…Ty a Naruto…Ty a tvůj tým…Ty a opět Naruto…A opět ty a Naruto…Heh, je tu toho dost. Měl jsi ho rád co?“
„Jdi někam!“
„No…Zdržovat tě teda nebudu. Je něco, co chceš vědět?“
„Ne…“
„Tak já odcházím“
„…“
„Užij si to tu.“
„Fajn, počkej!...Co to teda znamená?“
„Věděl jsem, že se optáš…Toto je očistec, Sasuke. Zde jsou lidé mučeni za své hříchy.“
„Myslel jsem si, že je jen peklo.“
„Na co fyzická muka? Zranění zmizí a bolest přejde…Ale duševní muka…“
„To bolí! Jak se toho zbavím?“
„Hah! Zbavit se toho?! Byl jsi hajzl, toto je tvůj trest…A zároveň porozumění.“
„Co tím myslíš?“
„Jak ti to jen říct…Zde lidé prožívají své největší obavy, nejhrůznější strach, nejbolestivější vzpomínku, vše jde pořád dokola, nekonečná bolest. Toto je tvůj trest, budeš vzpomínat na všechny, kteří pro tebe něco znamenali.“
„Nikdo takový není!“
„Jak myslíš…Vytáhnu jednu věc…“
„Co je to?“
„Přítomnost…Sakura, tu přeci poznáváš. Pláče.“
„Jak jinak…“
„Sasuke! Ona nebrečí pro tebe, na tebe zapomněla! Pláče pro Naruta, který se léčí v nemocnici.“
„Co?! On to přežil?!“
„Tsunade ho oživila…A ty?...Na tebe plivali! Pomlouvají tě, nenávidí tě a to jsi mrtvý, to je co říct.“
„To stačí!“
„Budeš sám, jsi sám a byl jsi sám, ale ne vždy. Vzpomeň si!“
„Vypadni!“
„Vzpomeň si!“
„Vypadni!...Áááááá! Nenávidím tě!“
„To je účel, milý Sasuke, takhle tady budeš trpět do nekonečna, věčně.“
„Proč?!...Proč?!...Itachi, proč?!...Naruto!“
„Vzpomínáš si…“
„Ta bolest!“
„Už půjdu, Sasuke, tebe čeká věčnost. Jen poslední slova.“
„Jaká?“
„Nic se nenásobí. To, co cítíš, je pravá bolest, kterou jsi v sobě ututlal. Cítíš to, co si cítil ty, ale i to, co ostatní cítili k tobě…“
„Mám strach…“
„Musím jít, Sasuke.“
„Nenechávej mě tady, prosím! Nechci to cítit!“
„Je mi líto, je to tvůj trest…“

Přestalo pršet a nebe již pomalu ztrácelo sytě černou barvu. Na jezeře byli dva malí kluci, necelých třináct let. Z těla jim tekla krev a mísila se s vodou, ztrácela se v ní.
Jednoho z nich nadnášela, spal.
Druhý seděl na hladině a sledoval spícího kluka v oranžové kombinéze, která zlým bojem ztratila svou barevnou jiskru.
Jeho tvář byla bez výrazu, nemračil se, nesmutnil, neusmíval se. Jen seděl s jednou rukou opřenou o koleno, druhou si hrál s vodou pod hladinou. Snad ho to uklidňovalo, neboť ho čekalo závažné rozhodnutí…
Uteklo několik málo minut, ale jemu se to zdálo jako věčnost.
Nyní pochopil, co v sobě jeho přítel má, jakou sílu, a něco v něm zachtělo ho porazit.
Vstal, pohlédl na kluka, jehož výraz měl v sobě dětskou jiskru, kterou však již překrýval smutek. Odcházel pryč…
„Jsi můj jediný přítel, Naruto…“