Obecné

Dvě novoroční drabble

Růže bez deště
Ta přestane být růží
Už nezaprší
____________________________________________________________________

Muší křídla

Baki si nikdy nemyslel, že je dobrým učitelem. Kdyby tomu tak bylo, nedopadli by tak, jak dopadli. Ne, že by si sypal popel na hlavu, to ne. Ví, na čí straně je vina, ale vždy v něm hlodá pochybnost, jestli nemohl něco udělat.
Kdyby byl dobrým učitelem, mohl by jim třeba vysvětlit, proč by mouchám neměli trhat křídla.

14. kapitola - Konec špatný; Všechno dobrý?!

„Šéfe.." skočil mu do řeči Kisame.. „takže to chcete udělat?"
„Pro dobro organizace..." odpověděl mu Itachi, Pein jenom přikývl.
„Chce se toho někdo dobrovolně ujmout hned teď?" pohlédl na ně šéfíček.
Nikdo se nehlásil dobrovolně, ale Pein se k tomu taky zrovna neměl.
„Vyslechneme je ještě naposled?" řekl najednou Tobi. Tenhle tah od něj nikdo nečekal.
„Dáme jim den. Ale.. přísně je budeme hlídat." uzavřel debatu po velkém rozhodování Pein.

"Ah, Sakura," podtón, velmi ledový podtón. "-myslíš si, že byl nejlepší nápad nechat Inuzuku proti tak početné přesile?" kunai, který svírala v rukou, samovolně padl na dlážděnou zem.
"S-sasuke?" asi nevnímala jeho slova.

Několik kroků a stál jsem na nevelikém náměstí. Pohled mi těkal z místa na místo, stále jsem se nemohl rozhodnout, co dál. V ruce jsem svíral eso es! Jako první Hokage, to bude pecka! Potom ten Doru, nebo Daarou, nebo tak nějak, nikdo si to nechce přiznat, ale Uzumaki byl hňup! A potom Kora, tak ta mi nahrála!

„Jak otravný! Mohla bys jít otevřít, Tem?“
Mladá žena si oprášila ruce od mouky a šla otevřít. Za dveřmi nebyl nikdo jiný než její přítelkyně.
„Ahoj,“ usmála se růžovláska. „Vyhoď Shikamara, ať to všechno stihneme.“
„Jako bych to neslyšel,“ poznamenal a vzal si z věšáku bundu. „Uvidíme se navečer.“
Na chvilku je ovanul chladný vzduch, ale za moment se dveře zavřely.
„Stromek máte?“ nakoukla do obýváku bruneta s dvěma malými drdoly.
„Neozdobený,“ ušklíbla se Temari a šla vytáhnout plech z trouby.

Tak, konečně, po pár dnech (nebo měsících) je tu další dílek. Musím se znovu omluvit za tak veliké spoždění. Každopádně rád bych tenhle dílek věnoval hAnko, jako ženě, díky které se tahle série vlastně rozjela a taky díky které sem konečně vkládám tenhle dílek :)

Procházel se městem, ruce v kapsách, hlavu plnou myšlenek. Vstoupil na náměstí Konohy a rozhlédl se kolem sebe. Všude viděl takových párů, každý s někým chodil.

Týden bolesti:

„Myslím, že to máme,“ pravil šeptem Hatarou a pomalu se při tom ve své vlčí formě otočil k Rikue, která jen mlčky kývla.
Oba vlci opatrně našlapovali, aby nezlomili žádnou větývku a nedali tak vědět, kde jsou. Krok, krok… vše šlo hladce, přeci jen už byli zvyklí, toulat se lesem jako dvě myšky, avšak na stromě nad Hatarem znenadání zakrákal havran. Oba vlci se zarazili a pohlédli vzhůru. Černý pták se díval přímo na ně a dál hlasitě krákal.

Podvou týdnech zabydlování a nekonečném vybavování obrovského domu se Naruto rozhodl, že by měl jít na na nějakou misi, aby vydělal nějaké peníze a nebyl zavislý na Hyuuga klanu.
,,Zlato nevíš, kde mám pouzdro na kunaie a shurikeny?''
,,Nevím Naruto. Jen doufám, že je mimo dosah Yuki. Víš co se stalo posledně.''
,,Jistě pamatuji se. Ach tady je. Celou dobu ho mám na noze.'' Jednou Yuki, když si hrála, našla pouzdro na shurikeny, vzala jednoho plyšáka a udělala si z něj wodoo panenku.
,,Neměl by jsi už jít?''

Ehm... ahoj všichni Tak sem zase něco vkládam, ale... no, počítam s tim, že tady an Konoze už sem asi zapomenutej Každopádně, kdyby si to někdo chtěl přečíst, budu určitě rád hezký čtení

Nervózně poklepala prsty na stůl. Jak mohl? Vždyť byl tak silný! Udělal to snad schválně? V hlavě měla neuvěřitelný zmatek.

Pro lepší atmosféru...

[font=times new roman]Keitaro a Ageru si dlouho povídali. Princ jakoby ztratil svoje tajnůstkářství, vyprávěl Keitarovi o svém životě. Hodně lidí by si asi řeklo, že ten život byl skvělý. Ale on byl jenom jako pták v zlaté kleci, který viděl věci tak, jak ho jeho otec přinutil je vidět. Idiot.

V Narutově bytě vyzvedli jeho věci a Naruto se ještě rozloučil se svým milovaným obydlím a loučil se doslova s každým kouskem jeho bytu. Dokonce i s jeho jedinou uschlou kytkou. To už ho Hinata musela tahat, aby se od tama dostali. Nechali je odnést do jejich nového domu a jali se hledat konožské zpravodajky.

Hledali je nejprve v květinářství, kterému se začalo říkat ústředna, ale tam nebyly. Šli proto do domu Ten Ten, kde obě byly.

Kdyby byl takový klid všude, jako tady. Sedím si na větvi starého dubu, kolem mě jen takřka nedotčená příroda a úžasné, nadpozemsky tiché, ticho. Trávím tu hodně svého volného času. A že ho nemám málo. Jakožto nejstarší potenciální potomek feudálního pána – ano, není to můj pravý otecko - nemám tak nějak žádné povinnosti. Až na jednu – brzké spadnutí vladařských úloh do mých, ne zrovna politicky angažovaných, rukou. Což se mi vůbec nelíbí a zarytě proti tomu protestuji.

Teploměr zamrznul na nule. Duny sněhu tvořily všem velké problémy..

Jací lidé? Kdo by sakra mohl být takový idiot, jako ten císař, přemítal chlapec. Když chtěl, aby ho měl jeho syn rád, proč se tak nechoval? Byl to zbabělec, usoudil.
Vůbec je to takový zbytečně složitý a divný. Prostě měl bejt hodnej císař a bylo by. Konec všech problémů.

Pokračoval jsem cestou napříč Konohou. Ze všech míst na mě doléhaly úsměvy, láskyplné, milé, veselé, začínalo mně to lézt na nervy, ale pak! Jako z čistého nebe na mě spadlo vykoupení. Nedaleko mě se hádala skupinka lidí, bylo tam pět účastníků a všichni po sobě křičeli. Bylo jim okolo devatenácti, žduchali do sebe, nadávali si a vysmívali se. A já kolem nich prošel se slastným pocitem a úžasně spokojeným úsměvem.

Plížila se jako kočka. Neslyšně. Ale jistě. Nebyly to kroky vraha. Tohle byly kroky lovce. A někde v dálce slyšela zběsilé utíkání své kořisti.
Tohle už nebrala jako misi. Brala to jako hru. Honila a zabíjela ty, kteří ji měli chytit a eliminovat.
Byla to její zábava.
Neměla práci jako ostatní. Nikdy neměla práci jako on. On musel vykonávat mise, ona ne. Ona si hrála, bavila se. Bavila se smrtí ostatních.