Itadakimasu!! 8 – Kosatec pro Ayu

Když jdou dva lidé po jedné cestě, je to stejné, jako když po ní jde jen jeden. Písku, kamení, hlíně i trávě je jedno, kolik nohou na ní přistane, je odolná. A přesně tím se cesta liší od života.
Já a Aya. Měsíc za měsícem, byli jsme šťastní. Začala mi pomáhat s prací, zvávali jsme k nám Tamaguchiho – i když, jak o tom tak přemýšlím, moc často nepřijímal. Je to zvláštní, ale poslední dobou nemá vůbec čas. Ale na tom nezáleží, hlavně že…
Že…
Ne, na to myslet nebudu.
Utíkej, utíkej…
Dokážeš to? Před sebou?
Myšlenky jsou rychlé…
Když jsem se tehdy ráno probudil, rozhodl jsem se, že to bude začátek mého úplně nového života. Všechno, co bylo, bude prostě pryč, jako prach, který vítr smetl ze stolu. Byla má chyba, že jsem si neuvědomil, že ten prach může v očích nehezky štípat…
A slzy tečou…
Víš, Ayame, nikdy jsem na tu dobu moc nevzpomínal. Nechci ani teď – není to důležité. Možná, že bys namítala, že to důležité je – byla to přece doba, kdy ses vyvíjela v maminčině bříšku a těšila se na svůj příchod. Ale… nebyla. Tehdy ještě ne.
Já… dnes uznávám, že jsem byl tehdy slabý člověk. Možná, že je známkou slabosti i ta moje neochota vzpomínat na věci, které mě neukazovaly zrovna v lichotivém světle. Ale… ne, já prostě nemůžu.
Jednoho dne se znovu objevila. Dodnes nevím, kolik sil jí to muselo stát. Ale… byla tady.
Žena s nádhernými světlými vlasy, žena neuvěřitelné síly.
Bylo to v noci, Aya už naštěstí spala. A mě… mě čekal jeden z nejtěžších rozhovorů v mém životě.
Vlastně… dodnes tomu doopravdy nevěřím. Bylo to tak… zvláštní. Jednoduché a zároveň strašně složité. Takhle se to přece nestává. Není to normální.
Ale to se nedozvíš.

Postava, která držela v náručí velký uzlíček, váhavě vykročila vpřed. Já jsem byl ještě v restauraci, musel jsem dodělat inventuru.
„Přejete si?“ zeptal jsem se, už trochu otráveně. Proč takhle v noci? A s… dítětem? Tihle lidé skutečně nevědí, kdy skončit. Ano, každý den sem chodili zvláštní lidé – zmrzačení, zamračení… ale ženu s dítětem jsem neviděl už dlouho. Kdo by v tak temné době chodil takhle pozdě venku? Hazardér.
Princezna hazardérů.
„Vrátit čas a nepřijímat tu zatracenou misi,“ odpověděla hořce.
Ale… ten hlas! Ten hlas!
Posadila se, sevřela dítě… dítě!
„Tsunade-san?“ Co tady proboha dělá? Takhle v noci?
Nevěděl jsem, že je vdaná…
Čí je to dítě?
Je… je přece už noc… musím ji něco… domů… já…
„Zdravím,“ pozdravila – hlas přitom měla pevný, ani trochu se nezatřásl.
Lísteček se zatřepe ve větru – a kapka rosy spadne na zem… ani netřeba větru, jen na něj šlápni, zlomí se lehce…
„Tsunade-san,“ zopakoval jsem tupě. Ale jak… a proč?
Je snad možné, aby…
„Jak.. já, tedy…“
„To je tvá dcera. Nejspíš. Ta noc. Před deseti měsíci. Nemůžu se o ni starat. Už zítra musím pryč. Válka volá,“ vysypala ze sebe rychle. Netrpělivě zamávala rukou a přitom shodila vázu s květinami na zem.
Teď mě tak napadá, že to řekla tak rychle, jak si lidé strhávají náplast, aby bolest byla pryč co nejrychleji. Muselo ji to neuvěřitelně bolet, vzdát se tě…
Tehdy jsem ji ale viděl jen jako sobeckou a zlou mrchu, která využívá svoje tělo, jen aby splnila svou misi. Byl jsem nespravedlivý? Možná. Ale co jsem si měl myslet?!
Nepovídali jsme si moc dlouho. Byla to jedna z nejkritičtějších chvil mého života – a přesto si nedokážu rozpomenout na detaily. Nevím, jaká slova přesně používala, nevím, co jimi myslela.
Ale vím jednu věc – když mi tě dala do náručí, nebylo to důležité. Nemyslel jsem na problémy, které mi budoucnost měla přinést. Byl jsem… vyděšený, ale šťastný – jen díky pohledu na tvé malé černé řasy, chvějící se ve spánku. Co se ti asi zdálo za sen? Doufám, že něco krásného, zasloužíš si to…
Ale… přesto. V jednu malou chvíli mě napadlo, že by bylo lepší, kdybys tady nebyla. Krátká sekunda, krátká… ale byla tu. Alespoň v tomhle budu čestně upřímný.
Byl jsem tak mladý, tak naivní…
A ona? Také mladá. Ale ne naivní…
„Je nejspíš tvoje,“ zopakovala.
„Nejspíš?“
„Já…“ sklopila hlavu. „Zjistila jsem moc pozdě, že jsem v tom. Jinak bych ji dala pryč, ale…“
„Pryč?!“
Usmála se. Lítostivě a zároveň… soucitně? Přejela prsty po dřevěném stole – asi půl metru od místa, kam mi tehdy Jiraiya přirazil ruku, při své lekci.
„Je válka. Spousta mladých dívek i starších žen už nechce děti. Přivádět je do takového světa? Muset se starat o další hladové krky? Je lepší, když zemřou dřív, než se narodí. Některé dívky ani… ani vlastně neví, kdo je otcem. Nebo to dítě už teď nenávidí.
Teuchi-san… víš, co je to válka? Nebere jenom životy, ale taky čest a majetek, to určitě víš. Ale jakou čest? Jaký majetek? Nejsou to jenom věci, tituly a podobně. Nevinná mladá dívka, někdy ještě dítě, může ztratit mnohem víc. Vojáci jsou dlouho z domova, a když náhodou není v okolí bor… hm, hospoda kde najdou nějakou děvku, klidně ti parchanti využijou kdejakou holku. Získali území, vyhráli – tak jim ty lidi patřej, jo, to si myslej. Já mám s potraty praxi, poznala jsem takových už hodně. Válka je sv**ě,“ usoudila hořce.
Neměl… neměl jsem slov.
„Ale někdy je prostě pozdě. Tohle není dobrej svět – ale co se dá dělat? Lepší bude, až skončí válka - a nikdo neví, kdy tohle bude. Já chci – ne, nechci bojovat – ale musím. Nejsem jako Jirayia, já nevidím zářivou budoucnost. Ale… nějak přežít musí každej.
Budu upřímná – v tu dobu, kdy jsem… no, zkrátka, nemusíš být otcem.“
Co bolí víc než otevřená rána?
„Kdo?“ zeptal jsem se prostě.
Rána do otevřené rány.
„Jiraiya. Neptej se mě!“ řekla tiše. Ale jakoby to zakřičela.
A já… se neptal.
Víš, Ayame, když teď na to tak vzpomínám, řeknu si – a to je jako všechno? Žena ke mně prostě v noci přijde, předá mi naše – snad naše – dítě. A já ho vychovám se svou ženou a budeme žít šťastně až do smrti? Tohle… tohle přece nejde! Mělo by tam být ještě… já nevím, co. Nevím, jak by to mělo být „správně“. Ale tohle je příběh mého seznámení s tebou, promiň.
Zavřel jsem oči a přemýšlel. A když jsem je otevřel, byla pryč. Zbyla mi jen rozbitá váza plná polámaných kosatců. Jeden z nich jsem si usušil – a mám ho schovaný dodnes.
A tys… tys najednou zaplakala.

Během dalších dnů jsme se s tebou společně s Ayou začali docela dobře sžívat. Byla jsi tak roztomilá!
I ona si vzpomínala na Tamakiho – muže, díky kterému se vlastně vdala, jak občas zavtipkovala. Vysvětlil jsem jí, že se zamiloval do jedné dívky – a ta mi teď přinesla jeho dítě. Ale Tamaki ho nemůže vychovávat, protože se oženil… pohádka pro malé děti, které by neuvěřila ani ta nejhloupější husa. Ale… Myslím, že mi Aya celkem věřila. Rozhodně je to žena – a která nechá malé, bezbranné děťátko bez pomoci? Ve válce? Ne, taková není. A ty jsi byla tak úžasná! Malé růžové tvářičky, prstíky… prostě dokonalá. Ten nejdokonalejší člověk na světě. Malé tělíčko, které mělo větší cenu než zlato, než kdokoliv jiný… ty moje malá holčičko…
Až…
„Má oči po tobě,“ poznamenala jednou.
„Myslíš? Já bych spíš řekl, že…“
Nadšení z mého hlasu rychle zmizelo.
Ona. To. Ví.
Jak? Kdo to prozradil? Proč? Ayo… kdo to řekl? Tsunade? Nesmysl… ne, on ne. Tamaki? Je dávno pryč. Co teď… teď… Musím něco říct. Cokoliv. Omluva. Výmluva. Slova.
Čeká, co řeknu. Čeká. Čas běží. Sakra!
„Ayo, já…“ zasekl se mi hlas.
Já co? Promiň, že jsem tě podvedl, obelhal… promiň, že vím, že bych to udělal znova? Promiň, že jsi moje nejlepší přítelkyně, že tě mám rád, ale ne tak, jak bys chtěla? Promiň, že…
„Promiň,“ řekl jsem. Krátké slovo, které vůbec nic neřeší. Nikdy. To jen my, provinilí, si to přejeme.
Slyšet to staré „to nevadí.“ Ale ono to vadí… a moc.
Co jsem měl dělat? Padnout na kolena, prosit? Říct jí pravdu – jo, zamiloval jsem se do jedné ženy, a… to zabírá v Jiraiyových knihách, ale ne v životě. Nechtěl jsem Ayu ztratit. Moje malá dcerka potřebovala matku, a já… já… měl jsem ji rád. Byl jsem na ni zvyklý, na moje slunce.
Slovo, sklenička… všechno jsou to falešné obvazy.
Krev teče. Čím ji zastavíš? Vykrvácíš?
Zemřeš.
Ne.
Neutečeš…
„Jak dlouho…“
Zavrtěla hlavou. „Teď.“
Teď. Ale jak? Jak?
…ale chceš. Odvaha je lež, která přichází, když není zbytí.
„Vlastně… nemá tvoje oči. Podobná barva, ano, ale tu má spousta lidí,“ zasmála se. Nevesele.
„Ale pravda, díky očím jsem to poznala. Nikdo by se na cizí dítě nemohl dívat tak, jak ty na ni.“ Ztišila hlas. Chtěla snad, abych se cítil ještě hůř?
„ Já nevím… co mám říct? Odejít od tebe? Přemýšlela jsem. Hodně.
Miluju tě. Já vím, že to víš, ale… nechápeš, co to znamená, viď? Nevadí. Já… jsem totiž…“ zavrtěla hlavou. „Musím si to promyslet. Ještě jednou. Pořádně.“ Pokývala hlavou, jakoby chtěla svá slova potvrdit. Odvrátila se ode mě a naklonila se nad postýlkou.
Ale už tehdy byla rozmyšlená.
Ayo, Ayenko moje malá. Holčičko, které rozdali špatné karty.
Celý život mi lidé vykládali, že něco nedokážu pochopit. Život ninjů, lásku, touhu po snech… Ninji skutečně nikdy nepochopím – ale viděl jsem jejich bolest i jejich nadšení. Na malou chvíli. Zamilovaný jsem byl – a miluju tebe, Ayame-chan – i když je to jiná láska, než ta mezi dvěma milenci. A sny? Jaké sny? Stát se kuchařem v Ichiraku nebylo mým snem, protože jsem nemusel kromě praxe v hospodě dělat nic proto, abych ho dosáhnul. Všechno mi lehce sklouzlo do nastavených rukou, moje budoucnost byla přesně nalinkovaná, pevnou a jistou rukou. A Tsunade? To byl spíše přelud, sen, který jsem možná snil, ale svým cílem bych ho nikdy nenazval. To není „ten sen“. Jak nereálné to přece bylo! Místo toho jsem se oženil s jinou dívkou, a ani na vteřinu nepomyslel na to, jaký život ji se mnou čeká. Proč taky? Přece jsem nikdy neplánoval být na ni zlý – mohla prožít vcelku pohodlný život, tak… proč ne?
Jednu květinu místo celé kytice. Nebreč, i ta jediná je přece krásná…
Nebreč, slané slzy jí neprospějí…
A i ta jediná zvadne…
Kdysi jsem přemýšlel nad tím, kdo bych byl, kdyby se někdo topil po pádu z rozbořeného mostu. Tím, kdo by obviňoval stavitele, tím, kdo by se hloupě smál, nebo snad tím, kdo by tonoucímu vynadal, že tam lezl? Nebo bych ho zachránil?
Chyba. Kdyby tím tonoucím byla Tsunade, tak by ji zachránil Jiraiya. A já bych byl na druhém břehu a čekal, až se vrátí domů, chovajíc v náručí naší dceru bez nejmenšího vědomí o tom, že se nějaká nehoda vůbec stala. A ona by mi to ani neřekla… protože jsem byl otec dítěte, ale nic víc. Byl bych doma, díval se na svou ženu, která nebyla matkou mé dcery, a přemýšlel, jak se omluvit za něco, čeho jsem ve skutečnosti nelitoval. Ne té skutečnosti, jen bolesti, kterou způsobila.
„Jak se bude jmenovat?“ přerušila Aya moje myšlenky.
Neváhal jsem. „Ayame.“
Aya se váhavě usmála a moje dítě nejistě pohladila po ručičce. Viděl jsem na ní, že ji potlačovaný vztek a bolest ještě úplně neopustily, a nejspíš to bude trvat ještě hodně let a spolknutých slz, ale… kdo by odolal té malé, nádherné holčičce? Navíc… to jméno. Věděl jsem, co si myslela. Aya. Ayame.
Jenže…
Ayame znamená kosatec.