Itadakimasu!! 6 - Síla nezodpovědnosti

Možná, že máš právo to vědět. Ale… ale nesmysl. Nikdo nemá právo ti ubližovat, takže budu zticha.
Není to žádná pohádka na dobrou noc, ani příběh velké a nehynoucí lásky, které mají dívky tak rády… a ani ty už dávno nejsi maličká.
Víš, v životě někdy přijdou chvíle, na které nebudeš pyšná – ale přesto bys je nezměnila, kdybys měla tu možnost. A nezáleží na tom, jak moc někomu ublížily. Ano, budeš litovat, ale ne dost. Protože z té bolesti možná vzejde něco, co budeš milovat ještě víc. To je to lidské sobectví, kterému říkáme tak vznešeně láska.
Tvou matku jsem měl skutečně rád… ale, nedopadlo to dobře. Ani nemohlo. Láska není vždycky šťastná.
Netrvalo to tehdy dlouho a Tamaguchi-san si všimnul, že jsme si s Ayou bližší než by správní přátelé měli být. Sice jsem měl trochu strach, ale vzal to vcelku dobře. I když…
„Co máš s těma sanninama?“ zaútočil otázkou. I když jsem to měl možná čekat. Ta jeho hloupá nenávist ke všemu válečnému… zkomplikovala všechno, co se zkomplikovat dalo.
„N-nic…“
„Jo, a ANBU jsou banda schopnejch profesionálů! Dyž se jedná o mojí dceru, tak ze mě nedělej idiota! Viděl – slyšel sem vo tom, že s tim pisálkem seš ňák moc zadobře!“
„Je to můj… přítel,“ zadíval jsem se mu do očí. Gesto, které by mělo vzbudit pocit pevného přesvědčení.
Jak pevná je rozviklaná lávka nad propastí? Pevnost pouhé důvěry ve staré lano. Síla naivity.
Síla naivity. Hm… mládí se s ní spojuje často. Ale co to vlastně je? To, když se snažíte jednat čestně a očekáváte, že ostatní to budou dělat také. Jak naivní. Nebo když svou špatnost nedostatečně skrýváte – jak naivní, myslet si pak, že na to nikdo nepřijde! Či snad čekat, že ani jednu z těch věcí nikdo dělat nebude…
Naivní je celý svět.
Bohužel pro mě, Tamaguchi tolik naivní nebyl. Ne v této záležitosti – a to nás stálo mnohé.
„Přítel! Pche! Víš ty vůbec, co von je zač! Hajzl to je, tak!“
„Ta-tamaguchi-san!“ Tohle přece… příliš silná slova! Jak se vůbec opovažuje, takhle o něm mluvit! Zná ho snad? Ale přece mu to nemůžu jen tak říct… je starší… a Ayin otec… bylo by to moc nezdvořilé.
„Co? Budeš na mě koktat? Celá ta hromada zavšivenejch ninjů za nic nestojí! Nevěřit jim, to sem ti před pár rokama říkal! Ještě nejseš tak starej aby sis něco nemoh zapamatovat, palice skopová!“
„Proč si to myslíte?“ jen tak tak jsem zůstával klidný.
Aya měla svého otce ráda.
Pohrával si s prázdnou miskou. „No… tomu nemůžeš rozumět.“
„Třeba můžu,“ namítnul jsem. Čekala mě snad budoucnost nechápavého dítěte navždy?
„Ne,“ odmítnul hořce. Prohrábnul si rukou vlasy a krátce pohlédl k obloze. Jako na povel nad námi přeletělo několik ptáků. Pohlédl na ně a zasmál se. Nevěděl jsem proč.
„Aspoň oni sou svobodný, Tori…“ zašeptal.
„Tamaguchi-san?“
Záhadná zamyšlení nikdy nepřinášejí nic dobrého. Proč se jen lidé nesvěřují více se svými myšlenkami! Proč se víc neptají… proč vždycky odhalí věci, které měli vidět, až po mnoha letech?
Přítomnost je jako dívat se zblízka na jednu malou část skládačky. Teprve jak plyne čas, vzdalujeme se… ale vidíme obrázek celý. I když už nemáme možnost s ním cokoliv dělat.
„Prostě se s nima přestaneš přátelíčkovat. Buď voni, nebo moje holka. Si vyber. Ale mý dceři život kazit nebudeš. Vona žádnej nebezpečnej život víst prostě nebude. Zvlášť s někým, kdo se přátelí s takovou chamradí! Protože jo, nejdřív se s nima znáš – a pak už jenom čekáš, kdy ti taky pude vo kejhák, to je jasný. Se jenom zeptej, jak končej kamarádíčci ninjů. Příběhy plný nevinnejch a zabitejch rukojmích, strachu vo rodinu, protože jak je asi proti takovejm chlápkům, co v tom uměj sakra chodit, ochráníš? Kuchaříčku pitomá.
A pak? Zápis na památníček nutných obětí, jasně. Nebo jakému říkaj – padlejch hrdinů? Nebo ani to ne, protože jaksi nejseš ninja, že jo. Jo, šak slabej člověk se využije pro ty vznešený válečnický účely snadno! Neviš ani jak a ztratíš všecko.“
Co tím proboha myslí?
„Tamaguchi-san…“ byl jsem doslova… ano, šokován.
„A ti tvoji milý hrdinové nebudou vo moc lepší. A i kdyby – tak co jako? Využije tě někdo jinej. Čím slavnější to je, tim víc nepřátel to má, to je přece stará známá věc, bo ne? Dyš se s nima bavíš, máš kontakty. Kontakty znamenaj informace a ty chce každej. Zvlášť info vo naší slavný trojce. Kolik lidí je vlastně chce krouhnout?“
Měl jsem za to, že o Sanninech nic neví - kromě všeobecně známých skutečností. I když… tohle jsem už zažil. Ta myšlenka, že Tamaguchi-san prostě něco ví… a nehodlá jen tak nalít sklenku čistého.
„Nemáte právo-“
Naklonil se ke mně. Najednou mi jeho oči nepřišly jako oči jednoduššího člověka. Byl v nich odlesk… inteligence? Možná. Nevím, jak to přesně popsat, ale šel z něj strach. Podobné jako to, co jsem cítil, když mi Jiraiya uděloval svou lekci. Pocit, který vychází jen z toho, který chrání milovanou osobu. Čistá síla.
„Budu ji chránit,“ slíbil jsem, jako omámený. Ale jich se nevzdám.
„To bych ti radil,“ přikývnul, pořád s tím neznámým výrazem v očích. Ale moje oči naštěstí číst nedokázal
Nebo odraz lhal… vodní hladině se nedá věřit.
Zavrtěl jsem hlavou. Vzpamatuj se. „Nebudu vám ale slibovat nic-“
„Teuchi-kun!“ uslyšel jsem veselý hlásek. A náš rozhovor byl skoro u konce. Nikdy jsem mu doopravdy nic neslíbil!
Slova vinu nesmyjí… nejsou saké.
„Aya-chan,“ usmál se Tamaguchi-san. Najednou se tvářil zase vesele. Vítr rozfoukal mraky… nebo se jen nadechuje pro vichřici?
„Přišla jsem ti trochu pomoci, Teuchi-kun. Určitě toho máš hodně.“
Sluníčko Aya!
„A ty nezapomínej, kluku. Jestli teda víš, co je pro tebe v životě fakt jako že dobrý.“
Tamaguchi-san, vy nevíte, kolikrát jsem si na tuhle větu ještě vzpomněl. A vždycky jsem se jí řídil, i když jinak, než byste si přál. I vám patří moje omluva.
Schovat neupřímnost za falešný úsměv… oči prozradí lež úst, ale pravdu přece říct nedokážou…

Upravil jsem kytici květin, kterou mi sem dala Aya. Musel jsem se ironicky zasmát nad tím, jak nadšeně povídala, že to tady hned vypadá domáčtěji. To byla známá věta. I když…měla vlastně pravdu.
Krb a oheň… tě jen popálí. Kdepak domov.
Květiny… Kosatce byly našimi květinami, Ayame-chan. Moje a tvé matky. Možná bychom jich mohli zase pár natrhat, až… ne, není to dobrý nápad. Sůl patří do polévky, ne do ran.
Ten den byl jeden z těch letních, krásných s oblohou bez mráčku. Bylo poledne, takže jsem zase čekal velký nával, děti totiž měly přestávku na oběd. I když ty mi ani starosti nedělaly, jako spíš…
„Teuchi-san! Dneska miso! A rychle, prosím, nebo bude vaše nejlepší zákaznice zabita!“ přilétlo mi sem rozcuchané dlouhovlasé děvče, Ayina kamarádka. I když to byla kunoichi – a jak jsem slyšel, tak výborná, tak si děvčata celkem rozuměla. Naštěstí o tom Tamaguchi-san neměl ani tušení, protože kdyby věděl, kdo je Kushininou učitelkou… i když to jsem tehdy nevěděl ani já.
„Tady máš,“ usmál jsem se na ni.
Vděčně popadla hůlky. „Á… Itakadimasu! Za tohle i ten útěk z tréninku stál!“
„Kushino, nemyslíš, že je to nezodpovědné?“ staral jsem se. Vlastně ani nebyla o tolik mladší než já – nějakých pět let, ale přesto bych čekal od ninji dospělejší chování. V těchto chvílích jsem vzpomínal na Jiraiyu. Znamenal pro mě jedinou spojnici se světem shinobi, všechny moje „znalosti“ pocházely od něho. Ale tohle drobné bezstarostné děvče mi na kunoichi prostě nesedělo. Byla příliš dětsky nevinná na krutost toho světa. Moc veselá na bolest, moc… já nevím. Dneska už chápu, že podle vzhledu se lidé soudit nemají. Možná, že kdybych to věděl už tehdy, nemuselo se nějaké to neštěstí stát. I když, ne, to prostě nebylo v mých silách.
A ta dívka – vlastně mladá žena – taky neměla úplně čistou minulost. Jak to Jiraiya říkal? Chráníme sny. Vím, že i když už je dávno mrtvá, nikdy na tu dívenku nezapomenu. Dohlédl bych na jejího syna, i kdybys mě o to nežádal, příteli.
„Stejně jsme měly mít přestávku. A nechala jsem tam klon, tak co. A…“
„A tady jsi,“ uslyšela za sebou.
„Tsu-Tsunade-sensei?“ zakoktala se Kushina. Zrudla, ale v očích jí přesto pohrávaly jiskřičky - nebo ne? Nemám tušení. Okamžitě jsem totiž na celou rusovlásku zapomněl.
Tsunade-sensei. Tsunade. Po třech letech. Šťastné shledání? Co bych měl říct? Co mám udělat? Možná… možná něco čeká. Pamatuje si mě?
„Tsunade-san,“ pozdravil jsem ji.
Jen nedbale kývla a začala nadávat té „nezodpovědné a flákačské holce, která tu techniku, kterou ji chtěla naučit, nikdy nezvládne, jestli bude dál upřednostňovat jídlo před tréninkem.“
Z mého pohledu to bylo shledání se ženou, kterou jsem miloval. Ale ona… ona viděla jen jakéhosi kuchaře, kterého už někde viděla - jehož tvář si ani nemusela pamatovat. Kterého ani nemusela pozdravit.
List vznášející se ve větru. Jenže ten vítr aspoň dokáže vehnat lidem slzy do očí. Přiměje je pospíšit si…
Kdežto bezvětří nikdo nevnímá.
Pro ni… nikoho.