**Nový pohled na svět 11**

Sám. V temnotě. Zase slyším ten hlas. ,zemřeš....zemřeš...zemřeš´ opakuje stále dokola. Děsí mě to. Nemělo by-je to jenom hlas proboha. Musím myslet na něco jiného. Okamžitě se mi vybavila ona-světlo v mém životě, maják na břehu moře mé samoty, můj vítr rozfoukávající jiskry v mém srdci na oheň. Tohle všechno pro mě znamená. Ale teď mi ani ona nemohla pomoci. ,přijdeš o ni...přijdeš o všechno....zůstaneš zase sám....a já tě dostanu....nedokážou tě přede mnou chránit věčně...´šeptal ten hlas uvnitř mé hlavy, způsobil že se do mě dal chlad a já se třásl jako osika. A najednou se v té temnotě objevilo světlo. Prozářilo každý kousek té nekonečné temnoty, prohřálo mé tělo a zahnalo všechny pochyby, že by mě a mou Maiyu mohlo někdy něco rozdělit.
,,Dokážeme ho chránit a ty to moc dobře víš." řeklo to světlo- Maiya.
Temnota se stahovala pryč ale hlas pořád šeptal. ,neuvědomuješ si to...nejdu po něm jenom já...ale když si sním je ve větším nebezpečí...půjdou po vás i ti co nemají rádi jen tebe...dostanou vás...dřív než si myslíš....´se smíchem se hlas ztratil.
Maiya zbledla. Podívala se na mě vyděšeným pohledem.
,,Ehm...Posloucháte mě?" ptal se mě učitel. Jeho ostrý hlas mě vrátil do reality. Nespal jsem, měl jsem hlavu položenou na lavici a byl myšlenkami na míle daleko. Zvedl jsem hlavu abych zjistil na koho mluví. Na mě. Sakra. Všichni se na mě dívali.
,,No já...Není mi nějak dobře.Myslím...Myslím že půjdu domů." začal jsem se zvedat. Byl jsem tím znepokojený, tím, že mě to pronásleduje, že to slyším už i ve dne, ne jen ve spaní. Možná jsem byl znepokojen víc než bych měl. Vyběhl jsem na chodbu. Zamířil jsem chodbou pryč, když se otevřely dveře a vyšla z nich Maiya. Učitelka na ni křičela ze třídy, že se má vrátit až jí její hodina přijde dost zajímavá na to, aby přestala usínat. Něco ale nebylo v pořádku. Maiya měla na tváři stejně zděšený výraz jako jsem ho viděl před chvílí. Přiběhla ke mě.
,,Já jsem viděla..." zarazila se. Stiskla si pravou rukou spánek a já v hlavě uslyšel její hlas. ,,Potřebuji s vámi mluvit. Setkáme se po hodině v uličce za školou." Chytla mě za ruku a vedla mě pryč. Došli jsme až do uličky. Nikdo tam ještě nebyl.
,,Ty sny...zdají se ti od doby co ses proměnil?" řekla mi, spíše jako by mi to oznamovala než se ptala. Kývl jsem. Ozvaly se kroky a do uličky vběhla Hinata.
,,Karin s Ino už jdou." řekla. Záblesk rudého světla a obě se objevily vedle nás.
,,Co se dějě? Nemáme moc času, já jsme na záchodě..." řekla Ino.
,,Jo, a já se dívám jestli jí neni špatně." řekla vážně Karin. Maiya řekla co se stalo. Chvilku se spolu radily ale já jsem je neposlouchal. Co asi znamenalo to nejdu po vás jen já...Pohroužil jsem se myšlenek, že jsem si ani nevšiml že Karin, Ino a Hin zmizely.
,,Sasuke, zůstaň ve škole a počkej na mě až skončím. Sejdeme se u dvěří. Nechoď nikam sám...Prosím." šeptla mi o oba jsme šli do školy. Nemluvili jsme. Ve škole hned běžela na další hodinu. Počkat dvě hodiny nebyl problém. Měl jsem přece o čem přemýšlet.
****
Seděla jsem v lavici a absolutně nevnímala učitele ani ostatní ze třídy, kteří na mě pokřikovali. Myslela jsem na ten hlas, co pořád se Sasukem mluvil. Komu patřil? Jak to, že po nás nejde jen on? Jak to jen mohl myslet? Je jeden způsob jak odpovědět na moje otázky. Soustředila jsem se na ten hlas a volala ho. Křičela jsem na něj svoje otázky. Vyslyšel mě.
,Ach, voláš mě? Co chceš??´ ptal se mě hlas jízlivě.
,Odpovědi, co jiného...´ šeptla jsem. Cítila jsem úbytek sil. Vyčerpávalo mě to. Musím si pospíšit.
,,Jistě...Je to pravda. Stvořili jste ho. Nevím jestli úmyslně nebo ne ale je to tak. Ty a Karin jste stvořili dalšího z vás. Silnějšího, něž vy dvě vůbec můžete být. Cítíš jak tě tohle vyčerpává, co? To proto, že jste ho stvořily tak, že jste mu předaly část své moci. Jste teď slabší...O dost...Nevíte to,že???´ zeptal se posměšně.
,Co bychom měly vědět?´ nechápala jsem.
Hlas se zasmál. ,Je z teď obyčejná smrtelnice...A smrt si pro Tebe už jde zlato. Umřeš. Brzo...´ smál se hlas. Přerušila jsem spojení.
To není možné....
Musím jim to říct. Po zvonění jsem si jako první vzala věci a vyběhla na chodbu. Běžela jsem za Sasukem. Přestože jsem s ním a s ostatnímimusela projednat tuhle věc, už sem chtěla být u něj. Srdce mi poskočilo vždy, když jsem na něj pomyslela. Šla jsem ke schodům a srdce se mi na okamžik zastavilo. Sasuke stál nahoře a líbal se s...Karin. Žaludek jsem měla plný ledových kostek. Normálně bych běžela za nimi, jeho prohodila oknem a ji...no něco bych si našla. Ale jsem teď tak slabá. Otočila jsem se a běžela ke dvěřím. Něco zta mnou křičel ale nesylšela jsem ho přes krev, co mi šuměla v uších a neviděla jsem nic přes slzy, které mi rozmatávaly řasenku.
*****
Stál jsem na schodech a čekal jsem na ni. Těšil jsem se na ni. Někdo mi zastoupil cestu. Karin.
,,Ahoj. Maiyu jsi neviděla?" zeptal jsem se. Zdálo se mi to nebo se trochu zachmuřila???
,,Ne víš...Já...No..." soukala ze sebe jednotlivá slova a tváře ji zčervenaly.
,,Eh..." nevěděl jsem co říct. Naklonila se ke mě a políbila mě. Nevěděl jsem co dělat.
,,No víš...Já teď chodím s Maiyou a miluju jí..." řekla jsem jí. Podíval jsem se jí přes rameno. Pod schody stála Maiya se slzícíma očima.
,,Maiyo, tak to není." křikla jsem za ní. Otočila se a rozeběhla se pryč. Ven ze dveří. HOrním oknem jsem ale viděl i auto které jelo jejím směrem. Sakra. Běžel jsem za ní. Rána a výkřik. Budeme muset vysvětlit, proč přestože do ní narazilo auto vstala a utekla pryč. Jenže ona nevstala. Zůstala ležet. Neco není v pořádku. Proč volají sanitku, musí přece vidět, že jí nic není. Těch pár vteřin než jsem tam doběhl mi přišlo jako věčnost. Viděl jsem ji. Ležela na zemi, obličej měla od krve a krev jí prosvítala o pod sněhobílým tričkem. Klekl jsem si k ní. Usmála se ne mě. Dýchala ztěžka. Jako by mě každou chvíli přestat.
,,Lásko...Co se to děje?" šeptl jsem aby to slyšela jen ona. Dala mi ruku na tvář. Posílala miá vzpomínky z rozhovoru s hlasem. Smrtelná....To přece není pravda. Nemůže být. Nesmím o ní přijít.
,,Polib mě..." šeptla chraptivým hlasem. Políbil jsem ji. Pak jsem se na ni díval a ona se dívala na mě. Sledoval jsem stružku krve jak tekla mezi dláždením silnice. Její ruka na mé tváři spadla dolů. Chytil jsem ji do své. Po chvilc její stisk povolil. Úplně. Poslala mi poslední myšlenku. ,Miluju tě. A neboj se...Nebolí to.´ Její oči byly skelné. Cítil jsem, jako by mi vyrvali vnitřnosti. Moje srdce bylo jako z kamene. Oči se mi zalily slzami. POložil jsem jí hlavu na hruď a břečel jako malá holka. Bylo mi to jedno. Jak to, že všichni chodili a mluvili vzrušenými a smutnými hlasy? Svět přece přece přestal existovat. Byl jsem prázdný, jediné na co jsem myslel byl smutek. Žal nad ztrátou jediné osoby, na které mi kdy záleželo víc než na sobě. Sakura ke mě mluvila. Snažila se mě přesvědčit abych šel pryč. Nenávistně jsem se na ní podíval.
,,Jsi otravná. Odprejskni!" procedil jsem skrze zuby. Sanitka konečně přijela. Někdo mě zvedl na nohy. Připadal jsem si jako loutka. Aha, Naruto. Začalo pršet. Jako by i obloha plakala nad ztrátou anděla. Už jsem věděl co udělám. Budu mstitel. Pomstím smrt své lásky a pad půjdu za ní - s vědomím, že ti co jí jí ublížili nebo jenom chtěli půjdou se mnou.