manga_preview
Boruto TBV 07

O rodičích a dětech - 1.část

Kap, kap. Zapomněla úplně dotáhnout kohoutek a drobné krůpěje dopadaly do umyvadla. Tiše rezonovali spolu s tikáním hodin, které visely na stěně. Tik, tak.
Pohlédla nahoru a zjistila, že uběhlo pouze pět minut od poslední chvíle, kdy se ujišťovala o čase. Velká ručička jakoby se loudala a nechtěla popoběhnout. Tiše si povzdechla. Čekat a zase jen čekat.
Náhle vzduch protnul zvuk. Někdo zaklepal na dveře. Rychle zvedla hlavu a na tváři se jí rozlil blažený úsměv, aniž by si to uvědomovala. Že by se vrátil? Určitě za ní přišel, vždyť to sliboval…
Jediným pohybem otevřela dveře a za nimi stál… Někdo jiný. Zklamaně vydechla. Nebyl to on, byla to žena. Pokusila se vybavit si, odkud jí zná.
Menší postavy, spíše drobná, dlouhé černé vlasy, oči tmavé. Na tváři nervózní úsměv.
„Dobrý den, Kushino-san,“ pronesla tiše.
Rusovláska přikývla. „Dobrý den… Vy jste Mikoto, že ano? Ta od Uchihů?“
Žena jí věnovala další úsměv. „To vskutku jsem. Mohu dovnitř, prosím?“
„Jistě, pojďte,“ řekla trochu odevzdaně Kushina a malou skulinu ve dveřích zvětšila tak, aby černovláska mohla projít. Potom ještě vykoukla ze dveří, jakoby doufajíc, že se třeba objeví. Ne, on tam nestál. Asi to byla jen další hloupá záchvěj naděje.
Pak sklopila zrak a všimla si, že před dveřmi přece jen někdo stojí. Byl to malý černovlasý chlapec, mohl být tak 4 roky starý. Na tváři měl kamenný výraz, tak neobvyklý u malého dítěte. Kushinu na chvíli napadlo, že má na dítě až příliš smutné oči.
Zevnitř se ozvalo: „To je Itachi, můj syn. Chtěla jsem, aby zůstal v-venku, než to s vámi proberu, ale asi tam nechce čekat sám.“ Mikotin hlas byl postavený neobvykle vysoko a mírně se třásl. Nervozita z ní přímo sršela.
Kushina tedy pustila chlapce dovnitř. Vešel a začal si tiše prohlížet pokoj. Nevydal ani hlásku, jen všechno pozoroval očima plnýma lačné dětské zvědavosti.
„Chcete čaj?“ zeptala se Kushina.
„Ne, děkuji, stejně za chvíli půjdu,“ zavrtěla rychle hlavou Mikoto. Žmoulala lem své sukně v rukou a měla sklopené oči.
„Tak dobře,“ pokrčila rameny Kushina. Usedla na židli a pokynula své návštěvě, ať učiní totéž. Mikoto s úlevou dosedla a zdálo se, že se jí poněkud ulevilo.
„Chtěla jsem vás požádat o laskavost,“ začala opatrně.
„Opravdu? A o jakou?“ řekla Kushina, ačkoliv z jejího tónu šlo vycítit, že Mikotinou přítomností není příliš nadšená a o jakou jde laskavost, to že je jí celkem jedno.
„Vy nemusíte docházet do nemocnice jako my ostatní, že?“ pokračovala takticky černovláska.
Kushina se hořce usmála. „Já do nemocnice ani nesmím vkročit, natož abych byla povinna vypomáhat jako ostatní v konoze.“
„Stejně to nechápu,“ přiznala Mikoto. „Ano, sice nejste odtud, ale přece jste získala status uprchlíka, ne? Odešla jste ze své vlastní země, abyste zde našla azyl, a oni se k vám chovají takhle nepěkně. Dokonce vám dali dohled.“
„To se nedá nic dělat,“ pokrčila rameny rusovláska. „Nežiju si špatně, mohu se volně pohybovat. Není to zas tak hrozné. On tu stejně věčně není,“ poznamenala.
Mikoto přikývla. „Poslední dobou tu není nikdo. Všichni jsou tam, na frontě.“
Chvíli tiše obě hleděly jinam, ztraceny ve svých myšlenkách.
„Víte, k té laskavosti,“ protrhla ticho Mikoto. „Můj muž je také pryč a já jsem vždycky brala tady Itachiho s sebou do nemocnice,“ kývla směrem k chlapci. Kdyby o něm nemluvily, Kushina by úplně zapomněla, že tam byl.
„Ale včera tam přišli noví pacienti… A bylo tam tolik krve… A on… on…“ zajíkla se Mikoto. Do tmavých očí jí vyhrkly slzy. Vytáhla z kapsy kapesník a překotně se vysmrkala, aby zakryla svůj pláč. Otřela si oči a snažila se pokračovat: „On to všechno viděl. Panebože, z tolika krve se dělalo špatně i mě…“ zakroutila hlavou.
„Od té doby je takový – skoro nemluví a to se předtím pořád smál. Mám dojem, že dostal šok z té krve. Snažila jsem se mu to vysvětlit, ale proboha, vždyť je to ještě malý kluk! Nemůžu ho tam nechat!“
Kushina je mlčky pozorovala. Pak si povzdechla a zeptala se: „Takže co po mě přesně chcete?“
„Fugaku, tedy, můj manžel, si přeje, aby byl Itachi neustále pod dohledem. Má obavy, že by se mu mohlo stát. Ale já to prostě nezvládám…“ přiznala tiše černovláska. „Když nemáte nic na práci, nechtěla… byste mi na něj dohlédnout?“ zašeptala přiškrceně.
Kushina pohlédla na chlapce. Neměla malé děti ráda – neustále křičely, ječely a dožadovaly se pozornosti. Ale Itachi tiše zkoumal fotky na římse, ani nedutal.
Pokrčila rameny. „Proč ne. Máte pravdu, stejně nemám nic na práci.“
Mikoto na tváři vykouzlila úlevný úsměv. „Díky bohu… Tak já vám ho tady nechám, ano?“ Její nervozita byla ta tam. Zdálo se, že jí opravdu spadl kámen ze srdce.
Vytáhla ze své tašky balíček. „Tady máte napsáno, co všechno potřebuje, co rád jí a co rád dělá. A když tak rezervní oblečení na převlečení. Kdyby byl nějaký problém, budu v nemocnici… Tak se tam po mě ptejte, kdyby se něco stalo.“
Kushinu překvapil bleskový přerod malé chudinky v sebevědomou osobu, která přikazuje, co a jak, ale svou poznámku si nechala pro sebe.
Mikoto už stála ve dveřích, když tu náhle se zastavila. Otočila se a pohlédla rusovlásce do očí. „Kushino-san?“ Na tváři jí přeběhl stín strachu.
„Ano?“
„A nikomu to prosím neříkejte… On… Tedy, můj manžel… by se asi hodně zlobil.“ řekla tiše Mikoto. V očích měla výraz nefalšovaného děsu.
„Nejsem jedna z těch, co drbají na ulici.“ odpověděla Kushina.
Dveře se za černovláskou zaklaply a za chvíli už nebyli slyšet ani její kroky. Kushina pohlédla na chlapce, který stále sledoval fotky.
„Tak, co budeme dělat?“

Poznámky: 

Sakra, tohle měla být jednorázovka. Napsala jsem tohle a pak jsem si uvědomila, že jsem teprve ve třetině... No, takže to bude krátká série o třech dílech.
Chtěla jsem už dlouho napsat něco jiného, že ten můj rádoby humor, co jsem tvořila posledně. A taky jsem chtěla psát ve třetí osobě. Mám pocit, že první osobu používám až příliš...

Dlouho mě nenapadalo žádné Narutovské téma, takže jsem se vrátila k tomu, co se mi daří nejlíp - k minulosti a k mé oblíbené postavě, opět z jiného úhlu. Jsem s tím celkem spokojená, akorát mi to přijde neuvěřitelně kostrbaté... Jak rozeznám hranice sebekritiky a absolutního pesimismu, sakryš? Přijde mi to lepší, než moje poslední dílo, (ten první díl série o princezně a její pečovatelce o psy), ale stejně je to takové nedovařené, nanicovaté...
Hm, tak nic.

Navíc mi chybí správné kategorie, nedokážu to zařadit, Nakonec jsem vybrala romamtika, ale to se mi tam nehodí. Dala bych kategorii "psychologické" nebo "drama". No jo, nedá se svítit...

Mimochodem, s "V perfektním světě" to nemá nic společného, není to žádné pseudopokračování.

5
Průměr: 5 (16 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele strigga
Vložil strigga, Po, 2011-07-25 10:39 | Ninja už: 4923 dní, Příspěvků: 1637 | Autor je: Konohamarova chůva

Ách jo... člověk se jednou začte, a ono to nemá pokračování. No, však ses taky striggo mohla nejdřív podívat... *ííík!*
No, ale ani tak nelituju, že jsem to četla. Líbilo se mi to i tak. A... třeba se ještě někdy toho pokračování dočkám Eye-wink

Pamatuj, tenhle svět není jen pro silný, stvořen byl pro všechny ztracený duše
a počítá se, jestli tě tvá cesta posilní, a ne to, jak rychle jsi ji ušel
~ Radůza

Obrázek uživatele Iino Ayumu
Vložil Iino Ayumu, Pá, 2010-07-09 19:42 | Ninja už: 5073 dní, Příspěvků: 114 | Autor je: Pěstitel rýže

Super, pekne to je napísané

Obrázek uživatele Katotoka
Vložil Katotoka, Pá, 2010-04-09 18:23 | Ninja už: 5840 dní, Příspěvků: 1137 | Autor je: Prostý občan

To se mi líbí! Zní to zajímavě Laughing out loud
Poslední dobou jsem nemohla nenarazit na FF, která by mě bavila a byla k tomu v češtině, tahle mě konečně zaujala a jsem opravdu zvědavá, jak se to vyvine Smiling
PS: K té poznámce nettiex o tom přenechání syna do cizích rukou... Mno, něco na tom je, ale složitá doba si vyžaduje složitá řešní, takže mi to nepříjde zase tak nelogické... Navíc pokud 4.tý shledal za vhovné nechat ji dokonce samotnou, třeba tak nebezpečná není... Laughing out loud
No jo, zas to pitvám Sticking out tongue
Každopádně moooc zajímavá povídka, po dlouhé době jsem zas na nějaké pokráčko napnutá Smiling

Obrázek uživatele nettiex
Vložil nettiex, Čt, 2010-04-08 18:01 | Ninja už: 5877 dní, Příspěvků: 3653 | Autor je: Editor všeho, Kankurova kosmetička

Takže matka a syn - jojo, to můžu ^^ (ovšem být Itachi dívenka a milá Mikoto chlap, čtení odkládám. No, tohle neřeš xD)

Já nevím, nebudu moc hodnotit. On je to i tak trochu nesmysl - něco vykládat už po první kapitole. Rámeček puzzlí se mi líbí, ale pořád nevím, jak vypadá celý obrázek... Nevím přece, co bude dál - jen to, že se na další kapitolu těším Smiling
Takže příběh ohodnotím až ve třetím - bude-li to mít tři části - díle.
Ale přesto už teď můžu říct, že to vypadá zajímavě. Zase něco novějšího, navíc tyhle dvě ženy, Mikoto a Kushinu, mám ráda...

Ale, nevydržím to xD Přijde mi zvláštní, že Mikoto jen tak nechá svého synka u téměř neznámé osoby, navíc evidentně nedůvěryhodné. Jasně, to kecají jen ti vševědoucí vesničané, ale kdo si skutečně nikdy a skutečně vůbec nikdy nic nedělá z řečí - navíc v záležitosti, o které nic neví..., nechť zvedne ruku. Zvlášť, když se jedná o syna.

Jinak, kéž by tady bylo víc kategorií. Takové drama, rodinné drama, psychologické... jojo, holt jednou je zhasnuto, tak je zhasnuto.

EDIT: *o více než půl roku později* Bude ještě někdy pokračování? Sad

Obrázek uživatele Tenny
Vložil Tenny, Čt, 2010-04-08 18:22 | Ninja už: 5793 dní, Příspěvků: 567 | Autor je: Prostý občan

Sákryš, Tall mě nejdřív nachytá na fyziku a teď ty na tohle. Neboj, vše bude ještě osvětleno. xD *jde to rychle vymyslet*