Obecné
Utekala som ďalej a neobzrela som sa za seba. Už zo zvyku som išla na ihrisko a sadla som si na jednu z hojdačiek. Omotala som ruky okolo reťazí a zahľadela som sa do zeme. Tak a teraz to už zrejme vie. Mračila som sa do zeme a premáhala som nutkanie plakať, no zároveň som bola nahnevaná. Čo vlastne robil na tej ulici? Prečo tam bol? A Toru?
„Tak si to už tak neber, kluku,“ poklepal mi na rameno Jiraiya. Zase se mi pokoušel vymluvit mou depresi ze včerejšího incidentu. Upřímně řečeno, neměl jsem nejmenší tušení, jak jsme se tady vlastně spolu ocitli.
„Úplně jsem to zkazil,“ zabručel jsem. Nebo proč si vlastně stěžuji zrovna jemu? Vždy on to vlastně… ne…
„Ále, to je jedno,“ usoudil jsem.
„Správná slova!“
„Mluvil jsem o něčem jiném,“ zklamal jsem ho.
„A o čem?“
Midori se obrátil a pomalými kroky odcházel z bojiště. Jeho soupeř byl mrtvý. Nic ho už nemohlo zachránit. Za jeho zády se ozývaly výbuchy a výkřiky bolesti. Nebylo pochyb o tom, že boj je v plném, proudu.
„Hinato!“ ozývalo se zrovna jen asi deset metrů za Midorim.
Nukenin se zastavil, avšak stále se neotáčel.
„Hinato!“ ozvalo se znovu po chvíli.
Všem se ještě ejndou moc omlouvám za tak veliké zdržení toho dílku. Doufám alespoň, že se vám trochu bude líbit 
Jinak nebojte, další dílky už snad takové zdržení mít nebude;-)
Zhluboka jsem se nadechla a lehce se zavrtěla. Ucítila jsem příjemnou, nasládlou vůni ženského parfému. Nezajímalo mě, kde se tu vzal, stále mě z části ovládala touha po spánku. Když jsem se však pokusila znovu usnout, zjistila jsem, že to nejde- musela jsem spát opravdu dlouho.
Dřevo. Staré, dubové, otec si vždy potrpěl na kvalitu. Poklepal jsem na něj.
Dobrý zvuk?
Pravdou bylo, že jsem neměl tušení, jestli to ťuknutí znamená skvělý výrobek nebo ne.
Ale… zaklepal jsem ještě jednou. Ten zvuk se mi zalíbil. Dřevo… pevné, téměř nezničitelné. Takhle mi vždycky připadal pocit jistoty. Dřevěný pocit. Vlastně to ani nejsou moje slova, ale maminka je vždycky říkávala, když jsem byl malý. Pocházela z rodiny tesaře, takže mu na rozdíl ode mě rozuměla. Kdyby tady ještě byla.
Klep. Ťuk.
23. kapitola : Ochotný obetovať život
Naruto
Našiel to.
Nebolo to až tak ďaleko. Rýchlym behom tu stihol prísť za pár minút.
Pred ním sa týčila obrovská skala.
„Sú v nej, však?“ opýtal sa tvora, s ktorým bol nútený zdieľať jedno telo.
„Okolo je silná bariéra.“ dostal odpoveď.
„Reaguje to len na jeho chakru, však?“ zamyslel sa, keď už po niekoľký krát prešiel rukami po neviditeľnej vrstve.
Na ruku mu dopadla kvapka..... a potom druhá.
Omlouvám se za tu neomluvitelnou pauzu! Gomenasai!!!
Díl – 6
Kapitola 5
Naruto, který byl v šoku, nedokázal nic jiného dělat, než si sednout na postel a vyslechnout si Jiraiyův příběh. Kouknul se letmo na Jiraiyu, který se znovu zadíval do jasného modrého nebe. Naruto se protáhl a byl připraven si vyslechnou to, co Jiraiya bude vyprávět. Jiraiya odtrhl pohled z nebe na Naruta a byl připraven se mu se vším svěřit.
,,Naruto, vše co ti tady nyní povím bude jen naše tajemství, ano??“ Položil otázku Jiraiya, na kterou očekával kladnou odpověď.
Domov. Nezáleží na tom, jak se navenek změní, vždycky je tak nádherně známý, to místo, kam patříte. Ruce, které na vás mávají…
…abyste pohnuli a konečně ten miso ramen donesli na stůl.
Práce v Ichiraku byla namáhavá, ale moje. Otec odešel na odpočinek a Ichiraku bylo konečně moje. A za pár měsíců už lidé přestali vzpomínat na něj, ale chválili mě!
...prešli cez tú istú dlhú kancelársku chodbu, ktorá bola napádaná zvukmi práce, ktoré presakovali cez steny.
Bez slov a plynulým krokom sa dostali do haly, kde veľké drevené dvere otvoril Kakashi a ako najvačší japonský gentleman dal prednosť ostatným.
Žiaci poslušne čakali na dennom svite čo hádzal ich tiene na zem a keď sensei podišiel bližšie očakávali jeho príkazy.
"Na čo čakáte? k Južnej bráne!"
Ani nestačili poriadne prikývnuť a zaznel zvúčný odraz sandálov od kamennej dlažby ktorý bol v zlomku sekundy minulosťou.
„Co říkáš na to, že bys kandidoval na post hokage?“ zajímal se bělovlasý muž, který měl za sebou poměrně bujarý život a ještě ho řada věcí čekala, ovšem teď byl klidný. Pousmál se na svého žáka, na kterého byl náležitě pyšný.
„Sasuke! Koukej vstávat nebo si tam pro tebe dojdu!“ ozýval se ženský hlas po celém domě Uchiha klanu.
Hlas patřil dívce s modrými oči, hnědými vlasy které se jí vlnily až po lopatky a s nasupeným výrazem stála pod schodištěm.
„Fajn mladý muži, řekl sis o to sám…!“ prohodila a vydala se do prvního patra.
Rozrazila dveře jednoho z mnoha pokojů a mířila si to rovnou k posteli.
_______________
Dalšího dne bylo hlediště arény pro souboje závěrečné části chuuninské zkoušky naplněné k prasknutí už od rána, všichni diváci netrpělivě očekávali další ukázku toho nejlepšího, co mohly ninjovské vesnice nabídnout a nemohli se dočkat první krve. Iwahi zamyšleně kráčela po cestě, pohledy kolemjdoucích a přání hodně štěstí moc nevnímala. Včera ze Sakury nedostala nic jiného, než že Inoteho stav je vážný a že za ním nikdo nesmí chodit. Když se pokoušela vyptávat dál, nasadila Sakura takový výraz, že se Iwahi raději tiše stáhla do svého pokoje.
Já, budoucí majitel Ichiraku Ramen. Čerstvý osmnáctiletý učeň, Ichiraku Teuchi
Světlovlasá žena už netrpělivě čekala. Kdyby nebyla na tomhle místě, potřísněná pitím, se zrudlými tvářemi od alkoholu, mohla by být velmi krásná. Až později jsem zjistil, že tohle k ní prostě patří.
„Objednala jste si toto?“ zeptal jsem se úslužně. Jak mě to vždy otec učil, u nás, v Listové. Kdysi…
„Tak to sem dej, kluku,“ odpověděl místo ní mladý bělovlasý muž vesele. Natáhl se po mém tácu.
„Váš čaj, paní!“ upozornila hostinská zdvořile.
„Děkuji vám,“ odpověděla jí mladá žena. Svá slova doprovodila lehkým pokývnutím hlavy.
Šla jsem po ulici a měla pořád taková zvláštní pocit. Někdo jde za mnou. Neohlédla jsem se ale zrychlila krok. Kroky se taky zrychlily. Sakra. Dala jsem se do běhu. Kroky se ozývaly blíž a blíž. Už jsem nemohla, lapala jsem po dechu a píchalo mě v boku. Ale věděl jsem že přestat utíkat by byl můj konec. A pak jsem zakopla. Kroky se zastavily. Cítila jsem, že je někdo za mnou. Nechtěl ajsem útočit, nejdřív jsem tu osobu chtěla prohlédnout. A ležet k ní zády nebyl ten nejlepší způsob. Otočila jsem se. Ten člověk se zasmál-zlým, krutým smíchem.
[i]„Ino?“ Způsob, jakým říkáš moje jméno… Jen ten mě dokáže zahřát a způsobit husí kůži. S výrazem stejně chladným jako zimní jitro na tebe stáčím zrak a žádostivě vyhledám ty tvé smaragdové oči. Avšak… uvnitř neskutečně skáču radostí, že vnímáš moji přítomnost.
Jsi jen obyčejná holka. Jen jedna z nesčetného množství těch kamarádek, jež mám kolem sebe, tak… proč?
Proč mám nutkání být ti blíž?
Čím sis mě získala zrovna ty?
Už byli skoro v Listové, když se Kimiko podařilo je dohonit.
Sípala a sotva se držela na nohou, ale byla šťastná, že dokázala to, co prve považovala za nemožné.
Potřebovala si co nejdříve promluvit se strýčkem, jenže ten měl nejspíš na práci něco úplně jiného. Ať na něj během cesty volala jak chtěla, ať se jakkoliv snažila upoutat jeho pozornost, všechna snaha přišla nazmar. Zdálo se, že Baki je duchem naprosto nepřítomný. A to nebylo dobré, vůbec ne, vždyť se něco chystá, ten falešný Kazekage...
Kapitola 4
Chvíli jen koukal na zeď a vůbec netušil jak na to má reagovat. Vítr zvedl na síle, jako kdyby věděl, jak se teď Naruto cítí. Poté co si Naruto přebral informace v hlavě, rychle vyrazil ke dveřím. Otevřel je, vyšel ven, ale bylo už pozdě. Jiraiya byl už někde jinde. Stál tam s pocitem zklamání.
Kam šel?? Proč odešel tak náhle?? Říkal si pro sebe.
