Obecné

Varování: Pro ty, kdo nečtou mangu, je tahle povídka SPOILER!!! A fakt vás nechci připravit o dost solidní překvapení, takže kdo kouká jen na anime NEČÍST!

Slnko pomaly zachádza. Raz za čas jeho lúče prepustí mohutný les. Pre všetky sny, ktoré sme tam budovali, zakopali ich na jednom mieste spoločne s osudom a slzami.

„Dám si ještě jeden Rámen.“ Zavolal Naruto a usmál se na staříka, který mu úsměv opětoval.
„Hochu, ještě jeden Ramen a myslím že budeš vypadat jako ten kluk Chouji Akimichi.“ Zasmál se.
„S pravdou ven, Staříku, díky mne máš největší tržby.“ Pronesl Naruto a s očekáváním a chutí vyhlížel svou další porci.

[i]Když Jiraiya domluvil, nastalo ticho a za všechny mluvily jen jejich tváře: Celá skupinka přítomných se usmívala, avšak každému se míhalo myslí něco jiného- Inoichi si pod krásnou a milou princeznou představoval svoji dceru a tím se stalo, že mu tělem projel hřejivý pocit, Kakashi se snažil vzpomenout na příhody, které princeznu Emi potkaly v Jiraiyové knize, Ayame na chvíli opustil smutek z odchodu jejího otce, Tsunade již věděla, o čem bude povídat jako další, a musela se nad vzpomínkami smutně usmát a Naruto, ten který věří v lidské dobro nejh

"Nemůžu uvěřit, že jsem se nechala k tomu vyprovokovat." mluvila vysoká dívka s vlasy, jako ten nejkrásnějí strom Japonska, k jejímu malému bílému bišonkovi. procházela se parkem plným sakur a nádherné zeleně. Došli k malému bazénku s fontánou. Posadila se na lavičku. Mírně zaklonila hlavu, zavřela oči a užívala si tu úžasnou vůni. Malý bišonek vyskočil za ní a vetřel se jí pod ruku. Pohladila ho.

Kapitola třetí

Když jsem se konečně zorientovala na mini mapce, co mi ředitel dal, snažila jsem se najít svou třídu. Druhá A. Hmmm… Takže o tři poschodí výš.
Pane na nebi kolik pater tady mají? Kouknu se na mapku.
Aha… pět.
No, tak tady máš ty svoje slíbené schody, Konan. Když se doplazím s jazykem na zemi do čtvrtého patra, rozhlédnu se kolem. Je tady asi dvacet tříd, toalety a několik automatů na svačiny.
Pak zaslechnu rychlé kroky z patra pode mnou. Schody zdolává nějaká blondýnka.
Rychle si uvědomuji, co bych asi měla udělat.

„Hochu, ještě jeden Ramen a myslím že budeš vypadat jako ten kluk Akimichi. Chouji se jmenuje, že?“
„S pravdou ven, Staříku. Beze mne by jsi musel zavřít. Největší kšefty máš ode mne.“ Usmál se Naruto a vesele si přitáhl k sobě další plnou misku Rámenu.
„To je pravda. Kdyby jsi se odstěhoval, vyplatilo by jse mi jít za tebou.“ Usmál se stařík a Naruto se tiše uchechtl a pokračoval v jídle.
„A jak jdou mise? Vidím tě teď skoro denně.“

Asi pětiletý chlapec běžel ulicemi Konohy. Jeho havraní vlasy se ve větru cuchaly a na tváři mu hrál úsměv.
Už se blížil čím dál víc ke svému cíly. Zrychlil. Po očku se rozhlížel kolem sebe jestli tu někde není.
Už viděl bránu. Před ní se rýsovala silueta stojící postavy.
Sasuke se zamračil. Zase vyhrála…A to si myslel že dnes jí předběhne.
Asi dvacet metrů před bránou se zastavil. Slunce mu bránilo v lepším výhledu, ale i tak poznal že tohle není ona. Ta postava se až příliš podobala ….

[center]Hladil ji po vlasech

Akatsuki sa hľadeli na kompletne zničené sídlo. Kvôli úderu blesku, ktorý prišiel spolu s tou búrkou kvôli tým povodniam v celej Európe, sa teraz nemali kam uchýliť.

Vzpomínky jsou jako lázně.
Občas mi horká pára brání vidět jasně. Věci jsou neostré, vidím jen jejich části… neúplně. Rozhlížím se a snažím se ty střípky dát dohromady… nebo jsem za mlhu rád – protože některé věci vidět nechci. Budu si je raději pamatovat nejasně, vyprávět je trhaně… protože celá pravda někdy není to nejlepší.
Někdy ale náhlý poryv větru páru rozptýlí – a já najednou vidím. Zářivě barevné, známé a blízké.

Kapitola druhá

A je to tady…kdo by byl řekl že se zrovna já budu budit v pět ráno kvůli tomu abych hodinu přemýšlela nad tím co si vezmu na sebe první den školy?
Kdyby bylo po mém vzala bych si svůj oblíbený dlouhý černý plášť abych do kolektivu jak se patří zapadla….Stejnak si myslím že smysl pro oblékání tam bude mít nanejvýš uklízečka…
Takže budu muset poslouchat celé ráno matčino kázání o to jak je důležité vypadat dobře a zapadnout mezi ostatní….

Ráno som sa zobudila a v hlave mi dunelo. Pomaly som sa posadila a za tú chvíľu čo som bola hore som si uvedomovala, že ma bolí každý kúsok tela, a hlavne hlava.

Kiba otevřel oči. Zdálo se mu, že byl zase zpátky ve Skryté Listové vesnici. Že tohle všechno v Zemi Kopců, byla jen zlá noční můra. Ale nebyla. Vše bylo skutečné. Lidé umírali, země se barvila krví.

Den první- Úvod

Lidé nebyli připraveni, ne na takovou pohromu, která se během obyčejného dne plného každodenních útrap, radostí i starostí stala zkázou pro mnoho lidí.
Stalo se to, že se jednomu muži zachtělo zničit Konohu; nedbal na obyvatele, na desítky rodin, na nikoho. Byla to osoba obdařena naprostou bezcitností, o čemž se obyvatelé důležité, ale přesto klidné vesnice přesvědčili.

Měl jsem to vědět. Mělo mi to dojít.
Proč jsem to neviděl?!
Není moc věcí, kterých bych ve svém životě litoval. Ale téhle budu vždycky.
Víš, Ayame, když se Aya dozvěděla o tom, že jsem tvůj otec, bylo všechno v pořádku – pár dní. Chovala se jakoby nic, byli jsme šťastná rodina. Milovala tě, to vím. Ostatně, kdo také ne? Ta tvá veliká tmavá očička, pusinka, která se tak vesele usmívala. Byla jsi neobyčejně chytré a krásné dítě… musela tě milovat. Jako jediná matka, kterou jsi kdy doopravdy měla.

„ Začíná to být s tebou zajímavé,“ odpověděl Jun
„ S tebou je taky sranda.“ Odpověděl Naruto s falešným úsměvem.

Pohladíš mě ještě někdy? Pošeptáš mi ještě pár posledních slůvek? Heh, hádám, že ne. Slíbil jsi mi tolik věcí. Tolik moc jsme toho měli před sebou. Ty…. Měl jsi se vrátit. Blbe! Já ti věřila. Tak moc jsem chtěla uvěřit tomu, že se vrátíš zpátky… živý…
Co si to vůbec nalhávám? Věděla jsem to. Když jsi se otočil, bylo mi jasné, že je to naposled. Že naposledy vidím tvůj houpavý krok, slyším tvůj bezstarostný smích.

Slzy sa mi tlačili do očí a celé telo sa mi triaslo od hnevu a žiaľu. Myslela som si, dúfala som, že on nie je taký. Myslela som si, že on by nikdy nebol schopný podviesť. A už len to, že tam bol s Tarou ma viac rozplakalo. On, hral sa na niečo čo nie je. Prečo som mu uverila. Všetko čo mi povedal boli len klamstvá a tie som chcela počuť. Chcela som zatvoriť oči a spať. Myslieť si, že to bola len nočná mora, že sa zobudím a všetko bude v poriadku. Len čo som zatvorila oči, vynorila sa mi tá scéna. Sklonená Tara a Gaara držiaci ju za plecia.

Dlouho seděly bez hnutí a teprve, když zavál vítr a malou Aki ovála zima, zatřepala hlavou a tím vymazala všechny zlé představy o smrti rodičů a jediné, co ji v mysli zůstalo a co si taky přála ponechat, bylo to velké a dobré srdce; pak pohlédla na ženu, která naopak vzhlížela na rychle se objevující bílá oblaka: „Vy znáte příběhy všech těch mrtvých tady?“