Itadakimasu!! 7 – Děkuji, osude. Vítej, živote.

Kdysi mi jeden moudrý člověk řekl, abych nefňukal a žil nejlíp, jak dokážu, protože co dělám, je dobrá věc. Nebo tak nějak. Nepamatuji si přesná slova, každopádně jsem z nich měl takový pocit.
I když ten člověk byl stejně perverzní jako moudrý.
I když už dneska přáteli nejsme.
I když…
A já se tak skutečně snažil žít.
Jenže mi to moc nevycházelo. Vlastně, nejlepší je nikdy nic neplánovat, o nic se nesnažit. Prožijete nudný život, ale nebudete ničeho litovat.
Protože jestli jste skutečně tak hloupí, abyste tu radu poslechli, nemáte dost rozumu na to, abyste litovali. A i kdybyste byli, život vás nenechá v klidu. Říká se, že je krutý – a on je. Donutí vás žít. ale už se nezeptá, jestli chcete žít s někým.
Krásná mladá žena s oříškovýma očima a červenými tvářemi. Ty oříšky byly nepřirozeně lesklé a ty tváře jen předstíraly zdraví. Byl tam jen smutek. A opilost. Možná ještě přemýšlení o nějaké misi, byla přece kunoichi. Ale ani jediná myšlenka o mně. Já jí to vážně nevyčítám. Jak bych mohl?
Ale bolelo to.
Den za dnem, ukazovala se tady i s Kushinou-chan. Občas prohodila pár slov, ale spíš se věnovala vyučování. Den za dnem, kdy jsem se rozhodl. Jsem Ichiraku Teuchi z restaurace Ichiraku Ramen. A tím budu i dál…
Sbohem, štěstí, sbohem smutku.
Vítej, živote.
Vítejte zpět.
Den za dnem. Ne… dokonce i teď se tomu vyhýbám. Říkám spoustu zbytečných slov, které můžu stejně slyšet jen já – a stejně se k tomu nemůžu donutit! Nikdo jiný tady není, nikdo neumí číst myšlenky. Jenom já. Jsem tu jen já.
Tak proč neumím začít? Říct pravdu, byť jen sám sobě?

Tamaki, můj bratranec, byl vždycky nepředvídatelný a nezdvořilý člověk. Bez jakýchkoli skrupulí se klidně bavil i s těmi nejhoršími opilci, vlastně, byl jako oni, i když sám moc nepil. Dokonce miloval svou práci, aspoň myslím.
Bylo tam všechno, co potřeboval k životu – ženy i kouř, kde se mohl schovat. Měl jsem pocit, že člověk jako on vidí v životě jen zábavu. Ale kde je štěstí v životě bez obyčejných věcí? Ten se bude bavit tak dlouho, až zjistí, že je sám. A že i ten poslední vtip, kterému se vždycky lidé tak smáli, zazní jen do prázdna. Slova proletí zakouřenou místností. Zjistí, že proti těžkému vzduchu nemohou bojovat a zemřou, samy. Stejně jako on.
Určitě.
Zprávu o jeho návštěvě jsem přijal s radostí. Ne, tolik jsem ho rád neměl. Ale… až uvidí, jak se mám! Jak je Ichiraku oblíbené! Tahle krásná a čistá restaurace, kam si lidé chodí popovídat a užít si den.
Něco jiného než jejich hospoda.
„Ještě, Ayo?“ usmál jsem se na svoji dívku.
„Ne, myslím, že mám dost,“ zasmála se. „A ty tati?“
Tamaguchi-san jen něco zabručel. Vydedukoval jsem z toho ne.
„Jak si přeješ. A… další zákazník?“ zamračil jsem se.
„Už je dost pozdě,“ namítla Aya a otočila se směrem, kterým jsem se díval.
Jistě, že bylo příliš pozdě! Večer se měnil v noc, ukazovaly se hvězdy a všechny tyhle romantické věci. Vlastně mi to, že začala být zima a špatně jsem viděl na stoly, moc příjemné nepřišlo, ale Aye se to líbilo. Tak proč ne. Koneckonců, ona jednou bude moje žena. Ne T… ne nikdo jiný.
„Nazdar, bratránku. Tak jak se vede?“
„T-tamaki?“
Nepředvídatelný? Možná, že bys řekl, že se to mělo stát. Něco jako osud. Ne, Jirayio? Když se najednou před tebou někdo zjeví a…
A hloupost.
„No tak. Neříkal jsem, že přijedu?“ zamračil se vysoký tmavovlasý muž. On.
„Ano, ale nečekal jsem, že tak…“
„Hele, žiješ jenom jednou. Na co čekat? A vůbec, ty jakživa nejsi na nic včas připravenej,“ zasmál se.
Ne, neměl jsem ho moc rád.
„Dobrý večer,“ uklonila se Aya.
„No no, že by malý Teuchi-kun konečně… neuvěřitelný,“ užasl Tamaki.
„Má dcera Aya,“ pronesl nebezpečným tónem Tamaguchi-san.
Tamaki se ke mně důvěrně naklonil. „Tak fotříka jako garde? Lituju tě, kámo,“ řekl soustrastně.
„Ale moh ses zmínit, žes do toho praštil. Otec i já bychom se na tu slavnou veselku taky rádi vypravili. A ani tvůj otec nic neřekl… no, takovej tajnůstkář si zas nebýval, Teuchi. Čím starší, tím horší. Sedm let se nevidíme a takový novinky!“ zvolal teatrálně.
„Ale my ještě… chci říct… nejsem, nejsme…“ zakoktala se Aya.
Ne, ještě jsme se nevzali. Ještě?
Nikdy jsem to Aye ani nenavrhnul. Pořád jsem váhal… váhal? Ne, zatraceně. Bylo mi jasné, že bude moje. Ale Tsunade… proč to nepřiznat, myslel jsem na ni častěji, než bych měl. Udržoval tu malou naději, která sice existovala jen v nehmotném prostoru mých tajných přání, ale existovala.
Jako malý chlapec jsem s dětmi ze sousedství rád házel kameny do stromů. Nakreslili jsme si terč, a kdo se trefil doprostřed, vyhrál. Děti ninjů a malí žáčci Akademie byli samozřejmě mnohem lepší než my, obyčejní, ale… stejně jsem zůstával venku až do večera a házel a házel. Nikdy jsem se netrefil. A i kdyby – v jiné hře by zase vyhráli ninjové. Ale nikdy jsem nepřestal.
Co to znamená? Rád jsem si říkával, že moji vlastnost nevzdávat se, vytrvalost. Ale faktem bylo, že kdybych se místo zbytečné práce raději učil pořádně vařit, nemusel se na mě otec naštvat pro moji neschopnost a poslat mě ke strýci „na převýchovu“. Nebo praxi, jak jsem tomu raději říkal.
„Takže ji nechceš? Teda, chudák holka. Pane… pane, měl byste si ji lépe hlídat,“ poklepal na rameno Tamaguchimu-san. „Ale ty… zahrávat si se srdcem nebohé dívky! Že se nestydíš!“
„To není pravda!“ vybuchnul jsem.
Jak… jak si dovoluje takhle o mně mluvit! Vždyť nic neví! Nezná mě! Ani Tsunade! Nebo snad něco ví?! Tehdy ji taky viděl… najednou jsem viděl výhodu tmavé oblohy.
Nikdo nic nevidí.
„Já… já…“
„Já co?“ rozesmál se Tamaki. „No tak! Doopravdy nemáš smysl pro humor? S tebou to jde fakt… i když…“ uchechtl se. „když zde přítomnou… hm… Ayu-san, že? Miluješ, tak není žádný problém uspořádat svatbu! Třeba hned zítra. Kytku seženem, ti Imanako nebo jak se to jmenuje, květinářství, snad ještě funguje. Ňáký kimono určitě bude slečna mít. Její otec je tady, takže hned můžeš požádat o svolení. A svědkové? Aya-san, jistě nějakou kamarádku máte. A já budu svědčit tobě. A oddá vás… no, Hokage je asi trochu moc, ale… někoho seženem, to nech na mně. Aspoň tady bude sran… tedy, svážeme vás věčným poutem lásky. Nějaké námitky?“ vysypal ze sebe.
Tsunami. Ničivá vlna, přinášející neštěstí – a dívčí jméno. Možná jediný důvod, proč se tak Tamaki nejmenoval. Byl tady asi dvacet minut. Ale stihnul změnit osudy několika lidí.
Tsunami… přijde, spláchne všechny sny a naděje. Voda, ta životodárná tekutina… život? Co život dá, může život i ukrást. Je nám jen propůjčen.
Voda, zakalená, netřpytivá. Znovu.
„A-ale… Tamaki, to snad nemyslíš vážně!“ vyjeknul jsem.
„Te-teuchi-kun… ty snad…“
„Zahrává si. Já to říkal. To je jasný.“
„Tamaguchi-san…“ obrátil jsem se prosebně na něj.
Černýma očima mě sledoval. Co jsem od něj mohl čekat?
Byla už tma. Neviděl jsem nic.
Co viděl on? O čem přemýšlel?
„Je to rychlý, to teda fakt jako že jo… ale má dcera aspoň bude v bezpečí,“ zamumlal. „Jestli se o ni nepostaráš, zabiju tě. A to mi věř.“
Jeho studený pohled při našich rozhovorech. Jeho výhružky. Varování, ať dám od Sanninů ruce pryč.
Věřil jsem všemu.
„Ano,“ přikývnul jsem nakonec. Donucen? Já? To… to není správné. Naprosto proti morálním zákonům.
Ale bylo by správné utéct?
Aya se šťastně usmála.

Ležel jsem a hypnotizoval strop. Poslední den mého svobodného života.
Kam se to řítím? Ayame-chan, věřila bys, kdybych řekl, že jsem měl skutečně strach? Všechno se seběhlo tak rychle. Neměl jsem nejmenší šanci.
Nechtěl jsem to. Ne takhle… ale… jak jinak? Čekat… na co?
Vstal jsem. Dnes prostě neusnu.
Tmavá obloha, mraky a žádné hvězdy. Ani ten měsíc se neukázal. Stisknul jsem chladnou kliku dveří.
Krok za krokem jsem obcházel po ulicích, občas zakopnul o nějaký kámen či kus dřeva, který se bůhvíproč válel po zemi. Klopýtal jsem a říkal si, jestli to takhle teď bude navždy. Budoucnost není symbol naděje, znamená totiž právě tohle – řítíte se tmou, zakopáváte o překážky a jen doufáte, že vyváznete co možná nejméně poranění. Abyste mohli zemřít.
Kromě ukopnutého palce jsem byl v pořádku. Zatím. I když… třeba jsem se chtěl zranit.
Ale nic, nic nemohlo moji svatbu oddálit, to jsem věděl. Co bych řekl lidem? Aye? Dívat se na ni s tím, že jsem jí ublížil? Toho nikdy nebudu schopný.
Zvláštní, jak se lidé dokážou podceňovat.
Ayame-chan, ty věříš na osud? A já? Považoval jsem ho za hloupost, ale přesto se k němu neustále v myšlenkách vracel. I teď pořád váhám… je to dílo něčeho vyššího, nebo prostě náhody? A co to vlastně má být? Něco, co určí naše životy? Něco, co nám pomůže, nebo prostě jen loutkaři?
Život nám přináší spoustu náhod. Životní cesty se kříží, rozcházejí… až nám to přijde neuvěřitelné.
Bylo? Možná.
Nebyla to slova, která donutila ptáka vzlétnout.
Pokud někdo nekřičel…
Ale tam bylo ticho.
Brzy mělo začít ráno. Zase v duchu zanadávám ptákům, kteří hnízdili přímo na stromě u restaurace. Spousta lidí se zastavila a obdivovala jejich silný hlas. Ale zkuste ty potvory poslouchat celý den.
Teď už nebudeš poslouchat sám…
„Do čeho se to ženu?“ složil jsem hlavu do dlaní.
„To by mě taky celkem zajímalo,“ uslyšel jsem vedle sebe.
To… není možné! Já… ona?! Proč… co teď… tady…
„Tsunade-san?“ vykoktal jsem užasle.
„Potřebuji si s vámi promluvit,“ odpověděla. Jakoby nic. Jakoby se vůbec nic mezi námi nedělo! Jakoby... Jakoby… to byla jen normální návštěva! Ale… nemohla být! Ta nádherná tvář… matný lesk jejích vlasů… který ve skutečnosti neexistoval – byla přece tma. Žádné světlo se odrážet nemohlo.
Ale říkejte tomu, kdo je oslepen, že je ve skutečnosti kolem něj jen temnota…
„Jak se vede vašemu otci?“ zeptala se.
„Má-má se dobře.“
Otec?
„Včera jsem šla náhodou kolem… vypadal celkem šťastně,“ nepřestala upřeně sledovat mou tvář.
Její oči byly tak krásné. Ale… ať už se podívá jinam. Tohle se nedalo vydržet.
„Ano… určitě,“ přikývl jsem.
„Skutečně?“ zeptala se, jako by se jí na mé odpovědi něco nelíbilo.
„Ano,“ řekl jsem.
„Byl včera váš otec, se kterým jste tady mluvil, - právě tady, šťastný?“ zeptala se znovu, pomalu a zřetelně. Její slova létala vzduchem jako motýli. Motýli, kteří pro svou barevnost nedávali smysl, ale… motýli jsou krásní. Umí nádherně létat. To stačí, ne?
„Včera… včera tady můj otec nebyl… jenom Tamaki… a Tamaguchi-san,“ vzpamatoval jsem se.
„Ano, Tamaguchi-san… zajímavý člověk, že?“
„Určitě.“
Ale proč se na něj ptáš?
„Znáte ho dlouho?“
„Několik let. Je to otec mé… mé budoucí ženy,“ pronesl jsem neochotně.
Ichiraku Teuchi…
„Skutečně?“
Krutá realita.
„Má se Jiraiya-san dobře?“ změnil jsem raději téma.
„Ten starej úchyl sem chodí asi dost často, co?“ zeptala se znechuceně. „No, včera zrovna zase odjel. Kdo ví, kdy se vrátí,“ pronesla zamyšleně.
„Máte nebezpečný život.“
„Kterému je třeba obětovat vše. Jiraiya to dokáže tak snadno. Víte, on je už takovej. Nikdy nelituje ničeho, co udělal, nikdy nepřestává věřit v budoucnost. Nikdy se nevzdává.“
„Ale… vy… nejste, Tsunade-san?“
„Já už si nic nemyslím – vždycky se totiž nakonec spletu,“ zasmála se.
Zdánlivě silná, ale ve skutečnosti křehká. Sepjala prsty, jako by v nich držela skleničku. Sevřela je v pěst a pak zase prudce roztáhla.
„Nedala byste si něco… na zahřátí, Tsunade-san?“ zeptal jsem se chápavě. „Doma mám zásoby ze zrušeného… no, mám.“
Strnul jsem. Doma? Nebude to ode mě příliš troufalé? Nebude si náhodou myslet nic…
Nemyslela.
Sklenička sem, sklenička tam.
K ní to doopravdy patřilo. A mně to nevadilo. Bylo mi jedno, že mi naskakuje husí kůže zimou, bylo mi jedno, že nás může kdokoliv vidět. Bylo mi jedno, že se mám za deset hodin ženit.
Byli jsme tam jen my dva, mluvili jsme o zbytečných záležitostech, o ninjovském životě. Hodně jsme mluvili… i když neřekla pravý důvod své ranní návštěvy.
Neřekla, že to celé bylo jen kvůli tomu, aby ode mě získala informace o Tamaguchim. I to jsem se dozvěděl o mnoho měsíců později. Neřekla, že jí na mně vůbec nezáleží. Neřekla…
Ale já něco řekl.
Když jsem v minulosti sledoval lidi v hospodě, přišli mi odporní. Ano, jako hosty jsem je skutečně dokázal ocenit. Ale lidi?
Tak jsem je nebral. Byli pro mě nepochopitelní. Drzí, bez jakýchkoli způsobů. Žili jednoduchým životem od sklenky ke sklence. Od hospody k hospodě. Potácivý, vratký život bez pevných pravidel. Život bez myšlenek, protože ty byly utopené. Život bez… bez váhání, kdy promluvit.
Oni si říkali, co chtěli. Neměli přece co ztratit. Čest? Pýchu?
Jakou?
„Tsunade-san?“ zeptal jsem se.
„Hm?“
„Vy… já… když jste přišli, tehdy… před osmi lety… k nám… já… zamiloval jsem se do vás,“ přiznal jsem nakonec.
Jak zareaguje? Co mi řekne?
Zasmála se.
Smích.
Smích?!
Proč?
„Ale… já…“ nedokázal jsem ze sebe dostat víc. Nevím proč, prostě nemůžu vůbec mluvit!
„Myslíš si, že jsem hezká?“
„Co? No… nádherná!“ vykřiknul jsem. Proč se vůbec ptala?
Dnes už možná vím. Možná... jestli jsem jen... omámen jejím vzhledem? Jako žena ve válce to jistě neměla lehké. Jako já... takocých musela potkat spoustu.
„jak jinak… Jiraiya mi to včera říkal taky… dala jsem mu pár facek, ale to on ví,“ zamyslela se. „Jsi mladý, budeš se ženit. Tak nebuď jako malý puberťák… Myslím, že bychom už tenhle malej spolek měli uzavřít.“
Vstala. Ale já nechtěl, aby odešla.
Usmála se a políbila mě na tvář. Jako malého bratříčka. Ona, starší žena, unavená malými dětmi. Ale já už nejsem dítě. Chytil jsem ji za ruku a přitáhl si ji. Polibek na tvář se změnil na ten mnohem láskyplnější. Nebránila se. Objal jsem ji a rozvázal zelenou látku, která jí obepínala hruď.
Rozpustil jsem jí jeden z jejích culíků. Krásné vlasy mě zašimraly na tváři.
Nebyly tak jemné, jak jsem si původně myslel…
Vlastně docela štípaly.