Obecné
14. Záchrana nebo SMRT ?
Kiba se zvedal pomalu ze země. Všude měl šrámy a na zádech seknutí po kataně. Vykašlal krev. Pohlédl na vyděšenou dívku.
„Neboj jsem v pořádku-“ usmíval se na ní, ale nestihl to doříct. Kolem prosvištěl Tobi se svojí Katanou. Doskočil daleko za mladíkovo tělo, které se teď svezlo k zemi.
„Hehehihi muhehe!!!“ chcechtal se Akatsuki.
Vyděšeně hleděla na nehybně ležící tělo. Zapomněla na bojující kolem a rozběhla se k němu.
Kekkei genkai… proč ji musí náš klan vlastnit? Nebo spíše musel… Já jsem totiž poslední… Ten jediný kdo touží potom, aby tahle hrozná pokrevní vlastnost nikdy nebyla… Proč ji nemohl mít třeba jen otec?
[font=Times New Roman]
…kde to jsem? Všude okolo je jen tma, černá nicota, kterou spaluje bolest. Křičím, a k čemu? Vždyť ani nevím, kde jsem? Co je okolo?
Tma po doznění mého vykřiknutí ustupuje. Vymění ji bodavá bolest, která již prostoupila do celého mého těla. Odmrštila mne pryč. Padám… padám do neznáma. Čekám, až spadnu na úplné dno. Nic se neděje.
Tak kde to vlastně jsem. Jak jsem se sem dostala? A počkat… kdo vlastně jsem?
12.kapitola – Nedokáži to…
Od pohřbu již uběhla nějaká doba, do funkce nastoupila Pátá Hokage. Sachiko se rozhodla, že za ní zajde co nejdříve.
Přesto se však k tomu nemohla dostat, ale přece jenom vyrazila za Hokage. Loudala se, ale přesto neuběhla zase tak dlouhá doba, než se ocitla před velkými dveřmi.
Zaklepala, nic se neozývalo. Zaklepala tedy po druhé, pořád nic. Zaklepala po třetí a otevřela dveře, Pátá… Spala.
„Hokage-sama?!“ oslovila ji opatrně.
„Teď ne, Shizune… Žádné papírování…“ zamumlala Pátá ze spaní.
"Kabuto? Už je tu?" zeptal se hadí sannin netrpělivě.
"Hai, Orochimaru-sama." odpověděl brýlatý a do dveří vstoupila černovláska.
"Aaa, Mei. Víš, co je tvá mise." Orin na ni kývl hlavou a ta beze slova sformovala pečetě. Během chvíle zde stála dokonalá kopie Sagi, včetně hlasu. Poté vyrazila směrem k sídlu Akatsuki.
"Kytičko?" modrovláska zaklepala na Zetsuův pokoj.
"Hm... pojď dál." zavrčel kanibal, ale ve skutečnosti byl velmi rád, že za ním přišla.
"Víš... chtěla bych tě poprosit..."
Ladně vytáhla svou katanu z pouzdra. Meč zdvihla do výše očí až se na jeho ostří odrazili paprsky slunce. Zavřela oči a pocítila chvění chakry uvnitř sebe. Soustředila se a pak prudce otevřela zavřené oči.
„Jde se na TOOOOOOOOO !!!!“
Síla uvnitř jí bublala a jen čekala, až se dostane ven. Otočila se s mečem a vpustila do něj bleskovou podstatu. Katana se zachvěla, ale poté Nanina síla vyprchala z meče.
Sklesle hleděla dívka na svou zbraň.
V daleké Zemi Kopců zatím feudální pán, Tajine-sama znovu přešel ke svému oknu. Jeho modré orlí mládě krákalo ve své kleci a veku svítilo slunce. Tajine-sama se na svého domácího tvorečka podíval bílýma očima a zdálo se, že o něčem přemýšlí.
„Proč ne?“ zeptal se sám sebe šeptem, pohnul rukou směrem ke kleci a ta se sama otevřela. Orlí mládě spokojeně zakrákalo a vyletělo oknem ven.
Ozvalo se klepání na dubové dveře feudálovy komnaty. Bez vyzvání se v nich objevil Gonruo, feudálův rádce.
Na první pohled může se zdát,
že tuto ženu málokdo má rád,
avšak pravý opak je pravdou:
Tsunade není pouhou ježibabou!
Po letech s ní strávených
objevila jsem pár citů utajených,
skrývaly se hluboko před světem,
aby ji zatvrdily proti dalším obětem.
Ač může se zdát její ruka tvrdá,
na službu pod ní jsem víc než hrdá.
Není jen obyčejnou chlebodárkyní,
nýbrž mou nejlepší přítelkyní,
obdivuji její odvahu,
s níž čelí vlastnímu osudu.
Osudu, který ji nešetřil
několik bolestivých ran uštědřil.
Tak můj první FF doufám, že je to aspoň slušný a že se zalíbí! Itadakimasu!
01-Vzpomínky a nový protivník!
Bylo další slunečné odpoledne v Konoze.
A nám dobře známý střapatý, zlatovlasý mladík jménem Naruto právě snídal svůj ranní Ramen. Když ho dojedl, tak Naruta popadla nostalgie, a proto se šel projít.
Hinata otevřela oči. Byla v nějaké jeskyni. Chtěla se posadit, zjistila ale, že je svázaná.
„A hle!“ vykřikl za ní hluboký hlas, „naše Hinatka se probrala!“
Hinata nevěděla, co se děje. Když usínala, ležela v nemocničním pokoji Skryté Písečné vesnice, navíc hned vedle Naruta. A teď, když se probrala, byla v neznámé jeskyni uprostřed pouště.
Kolem Hinaty prošel nějaký tlustý muž.
„Doufám, že tě ten tvůj andílek strážný přijde zachránit,“ řekl.
„Jak… jak mě znáte? Co chcete?“ ptala se vyděšeně Hinata.
Kdyby
Hodil surově do vody další kámen. Jeho černé oči se zdály ještě prázdnější. Zavřel je a cítil, jak v něm plane hněv...
Kdybych byl rychlejší, nikdy by se to nestalo. Stačilo otevřít dveře... Možná by je nezabil. Nic by jim neudělal... Nebo by mě zabil s nimi... Jenže ne. Já stále žiju... Stále... sám...
Skousl ret. Za nedlouho v puse ucítil tu kovovou pachuť.
[i]Kdyby se nenarodil, nikdy by nežil, celá má rodina, celý můj klan... Oni všichni, mí rodiče, příbuzní... Stále by tu byli.
Další díl naší společné povídky!! Tentokrát je to díl ode mě! Hin! 
"Miyo! Musíme hned za ní!" přiběhnu k Miye rychle. Ta se stále vyděšeně dívá na Tsunade. Povzdechnu si.
"Do háje!" ulevím si a jednu Miye vlepím. Miya se skácí na zem s červeným otiskem mé ruky na tváři. Zamračeně se na mě podívala.
"Co to do tebe vjelo?" zeptala se mě naštvaně. Pokrčila jsem rameny.
"No co? Nějak jsem tě musela probudit! Ale to teď neřeš! Musíme Katsumi rychle najít!" řeknu rychle. Miya pozvedne obočí.
Malý blonďatý chlapec se houpal na houpačce, přemýšlel a pozoroval sochy Hokage. Hleděl na ně s posvátnou úctou, pohled mu ulpěl na Čtvrtém, hrdinovi Konohy.
Usmál se, chtěl být také na té soše. Nevěděl proč, ale chtěl tam být. Ovšem… Chtěl také vyrůstat jako normální kluk… S matkou a otcem… S rodinou…
Otázky letěly pryč, otázky, které děti mohou položit rodičům, on položit nikdy nemohl. Nemohl normální, nemohl pocítit rodičovskou lásku.
Nemohl nikdy pocítit objetí své matky.
Ale jak moc chtěl!
[font=Book antiqua]
Provinění
Hanabi přemohla svou nerozvážnost a i když byla plna pochybností, vydala se směrem k pevnosti – tedy na západ. Dovtípila si, že všichni její týmoví kolegové budou směřovat právě tam a tak tam na ně jednoduše počká. I když přesně nevěděla kdy a jak. Vydala se tedy směrem, kde tušila pevnost. Les řídnul s každými deseti metry, až se proměnil v menší pláň.
[i]Nadechni se. Zhluboka. Nadechni se a vnímej… Vnímej všechno, co je ti nabízeno, vnímej pocity, vnímej myšlenky času… Jen zavři oči a dívej se na ty barvy života. Poslouchej zvuky budoucnosti… Zvuky, bijící zvuky bubnů osudu, ze kterých duní celý tvůj svět. Otevři ústa a na svém jazyku pociťuj tu zvláštní kyselou chuť slibů, pachuť krve a sladkých okamžiků zároveň… Ať má vzduch vůni luk, ať má vůni listí, právě spadaných ze stromů. Nadechni se… Dotkni se rukama sametu, dotkni se ostří meče. A boj se. Boj se bolesti a radosti.
Sněhové vločky padaly v hustém závěsu k zemi. Pokrývaly veškeré okolí, kam pouhé lidské oko dohlédlo a kupily se do vysokých bílých závějí.
Chlapce, který se jimi brodil, chladivé kousky téměř oslepovaly. Mrazivý vítr mu do bledých tváří vháněl červenou barvu a našeptával do uší tichou melodii, drásající jeho mysl tisícerýma způsobama.
Neji se procházel po pokoji a pohrával si se svým Znakem Času. Myslel na nastávající misi, která se měla konat za týden. Osvobození Sasukeho a zničení Orochimaru jednou provždy. Doufal, že se to povede. Přejížděl prsty po vyrytých přesýpacích hodinách na Znaku Času. Pak ho dal do koženého váčku a ten pak dal na dno šuplíku psacího stolu. Zalezl do postele a usnul jako dudek.
„Brý ráno,“ pozdravil unaveně Neji svou sestřenku Hin.
„Brý…,“ oplatila pozdrav dívka a chystala snídani.
„Jak… jak jsem se sem dostala?“
Hinata běžela nějakým tmavým lesem. Na nebi zářil úplněk, přes husté listy mohutných stromů, se však na zatuchlou lesní cestu dostal sotva jediný jeho paprsek.
Nevěděla, kde je. Nevěděla, jak se sem dostala. Co však bylo nejhorší, nevěděla, kudy zpátky a i když byla statečná, v takovém depresivním prostředí cítila i strach.
