Obecné
[font=Times New Roman]Kdyby… Tak zvláštní slovo… znamená tak mnoho, přitom existuje jen na papíře. Tak často jsem četla ta tvá na otrhaných papírech. Úhledné kličky u ypsilonu a jéčka. Kostrbatá velká písmena či zaoblená ,er‘, která až věrně připomínají ,es‘.
I když luštit tvůj rukopis bylo spíš za trest, ani mi na tom nezáleželo. Psal si tak krásně…
Kdyby…
Nedočkavě jsem seděl na zemi a čekal na její příchod. Začal jsem být nervozní. Nesnáším, když musím na někoho čekat. Ale rozhodl jsem se to vydržet.
,,No konečně, už jsem si myslel že se tě nedočkám… ale stálo to za to. Sluší ti to, Ino,‘‘ řekl jsem a vstal ze země.
,,No, trochu jsem se zdržela, ale už jsem tady. Promiň, že jsem tě nechala čekat.‘‘ Řekla a její blonďaté vlasy vlály ve větru.
,,Snad abychom šli,‘‘ řekl jsem a vzal ji za ruku.
[font=Bookman Old Style]Vypravěč: Vyklepaná Hin pootevírá dveře a následně několikrát vysloví její jméno... Jenže nevydrží být tak klidná a do kanceláře vlítne i bez křídel... V zápětí zjistí, že ten podivný zvuk bylo temné chrápání hokage držky o horu papírů...
Hinata: *pomalu přijde k hokage stolu, ozve se zachrápání a zalapání po dechu* Eh Hokage-sama *lehce s ní zatřese - nic* Pátá... *opět s ní zatřese ve snaze probudit ji* Hokage sama! *zvýší hlas, ačkoliv si to lze dost těžko představit* HO-KÁ-GE SA-MA!!!
tak a je to tady, vy nedočkaví xD ale hlavně se toho pak nelekněte xD
Vklouzla jsem do svého pokoje v prvním patře a lehla si na postel. Bože, po tréninku s Kakashim jsem byla nehorázně unavená. Jako obvykle jsem zamknula dveře a zajistila okna- pro případ, že by mě Tsunade shledala jako vhodný cíl pro své sexuální choutky.
DUP, ozvalo se najednou přímo nade mnou a já ztuhla. Po chvilce jsem se ale musela usmát. Nade mnou byla jen půda, na které byly myši. Jednou jsem se tam šla podívat a stačilo mi to xD.
Dívka si pískala a poskakovala po lesní pěšině. Její spolucestující to již dávno přestali vnímat, smířili se s tím, že se ta holka bude chovat jak malý dítě. Kankurou s Temari si něco šeptali a sem tam se pochichtávali, Baki přemýšlel o tom, že vede svou neteř na smrt. Gaara pozoroval tu zvláštní holku a co chvíli měl chuť po ní jednoduše vyslat smrtící písek a odstranit tak tenhle problém ze svého života.
„Nemrač se!“ otočila se a skákala nyní pozpátku.
1. nevezmeš jméno Jashinovo nadarmo
2. budeš ctít otce svého, matku svou a titul hokage
3. nevyvraždíš dobrovolně vlastní klan
4. nebudeš uctívat jiného senseie
5. nepřidáš se na stranu Orochimarovu (k Akatsuki už vůbec ne)
6. nezradíš vlastní vesnici
7. nezabiješ bezbranného
8. neotočíš se zády k týmovým kolegům
9. neuvedeš vědomě své přátelé do nebezpečí
10. nepojíš rámen ani poslední brambůrku přítelovu
DODATKY TSUNADE:
Její tělo se prudce zhouplo. Pak bylo slyšet jen dusivé zachrčení… a nic… bylo ticho!
„Akane!!!“ vykřikl Sasuke ale odpovědí mu bylo jen šumění větru.
„A…akane…?“ zašeptal ještě jednou. Kann se začal jen hlasitě smát.
„Teď toho kluka pánové!“ poručil.
„Ale no tak! Já ještě neskončila!“ ozvalo se od šibenice. Všichni trhli hlavami a zvedli oči k provezu, který se nyní jen vznášel ve vzduchu. Na konci smyčky ho držela drobounká ruka dívky.
Proč vychází slunce?
To nikdo nepochopí lehce.
Je to další šance pro nový den.
Buďme rádi, že to není jen sen.
Dává nám možnost jít zas dál.
Chudák ten, co na své cestě jenom stál.
Pojďme, bude zas líp.
Nenechme si slunko zajít.
Život…
[i]Je moc krátký na to, říct co všechno cítíme…
Chtěli bychom, mluvit a mluvit a pořád by nám slova nedocházela… V našich srdcích se mísí tolik citů, že je snad nemožné je všechny vyjádřit slovy.
Přejeme si jednou mít někoho, komu naše emoce svěříme, někoho kdo bude poslouchat až do konce…
Do úplného konce.
Ale co znamenají v tomto světě naše přání?
Nic!
Jsou to zase jen další bezvýznamné myšlenky nepodstatných lidí.
Proč by naše touhy měli někoho zajímat?
13.kapitola – Přiznání, rozhodnutí a pomník.
Sachiko procházela Konohou, rozhodla se říci svým přátelům, že už není Kunoichi. Ale udělat to bylo těžší. Po nějaké době, když konečně strávila ten šok se vydala za Tsuyoshim.
Narazila na něj brzo, přikývl na její pozvání na čaj s radostí, po objednání začala:
„Tsuyoshi-sempai… Musím Ti něco říct…“ hlesla.
„Co?“ zvedl pohled černovlasý.
„Myslím, že bys to vědět měl.“ Řekla.
„Dobře, tak začni.“ Přikývl.
[font=Times New Roman]
** A budeme žít šťastně až do smrti… nebo dostaneme šanci tak žít… tohle se na konci romantických příběhů píše, ne?
** Vždycky jsou stejný… skončí úžasně, po všech těch „nepřekonatelně těžkých“ potížích, který se nakonec vždycky vyřešej, naše dvojka skončí spolu… nebo – jeden z nich zemře.
Mno, taky možnost.
Ale ne, můj příběh je jiný. Aspoň zatím, protože na konci ještě nejsem, zdaleka ne…
No, ale tak začneme, ne? A nejlíp od začátku…
Akane jen překvapeně mrkala, pak se ale maličko pousmála a zabořila obličej do jeho ramena.
„Nesmíš si to tak brát! Život je holt někdy hnusnej!!“ řekl Sasuke po chvíli. Akane se od něho odtáhla a zavrtěla hlavou.
„Život není hnusnej.. to jenom lidi jsou sv*ně!“ podotkla. Sasuke nic neříkal. Zase se posadila a zády se opřela o studené mříže.
„Můžu se na něco zeptat Nori?“ promluvila do ticha. Sasuke nejdřív nepochopil o koho se jedná, pak si ale vzpomněl a přikývl.
„Dobrou noc, Kamui,“ loučila se Isala se svým přítelem.
Ten ji jen letmo políbil na tvář, otočil se a odešel.
Byla už noc a Isala se chtěla domů dostat co nejdříve, proto zrychlila svůj krok.
„Všimla si nás?“ ptal se chladný hlas potichu někoho druhého.
„Myslím, že ne,“ odvětil naprosto nezaujatý druhý hlas.
„Asi chce jen být co nejrychleji doma,“ pokračoval.
„Tak to pro ni asi máme špatnou zprávu,“ promluvil znovu první.
Nikým neviděná temná postava udělala několik pečetí, načež všechna světla na ulici zhasla.
No... ehm, prosím ty, kteří nemají rádi nepovedené povídky (což jsou asi všichni xD), tak tohle nečtěte xD Je to moje první a poslední básnička, kterou jsme se kdy pokoušel sesmolit :-D
Svět ninjů mi před očima mizí,
přál bych si, aby mi byl cizí.
Jsem tu však stále, já, abu muž,
co zabod svému příteli do zad nůž.
Však nikdo mou zradu nevytušil,
a já, ve strachu, jsem to využil.
Teď mě však trápí hrozná muka,
ve svých snech vídám mrtvého kluka.
Od úst mu odtéká krev,
a všude kolem je slyšet řev.
„Gyou-sama!! Gyou-sama!!“ prázdnou, bílou chodbou se nesl naléhavý křik. Z prudce otevřených dveří se vyřítila mladá černovláska. O vystouplí práh ale zakopla a s vyjeknutím dopadl na tvrdou zem.
„Akari!! Akari není ti nic??“ Přistoupila k ní usmívající se dívka, kaštanové vlasy dopadající na ramena a hned jí podávala ruku. Akari se trošku začervenala ale nechala si pomoct a za chvilku už stála na nohou.
Učení mučení!
Další nudná hodina na Akademii spousta dětí bylo znuděno, některé ovšem i doslova nadšené. Ninjovská akademie, ale nebyla jen tak. Jakmile student přestal dávat pozor, ztrácel se v tom. Přesně takovouhle chybu nyní udělal i blonďáček s modrýma očima.
Skláněl se nad papírem a nevnímal učivo, které právě popisoval učitel. Oh, jak pošetilí tenhle čin!
„A na tuhle otázku mi odpoví… Uzumaki Naruto.“ Prohlásil Iruka po sáhodlouhém výkladu.
[i]Jak odpovědět,
Jak přemýšlet?
Co mám vědět,
15. Nebe x Peklo;Život nebo smrt ?
Cítím … chlad. Tma mizí ??? Světlo ??? Jdu do nebe?
Ozýval se dívčí hlas. Malinkatá postavička šla tmou za světlem … až jí celé pohltilo.
Zakryla si oči. Ta záře …
Kde to jsem ???
Rozhlížela se kolem sebe. Její duše se ocitla ve velké kamenné místosti do tvaru obdelníku.
Viděla viset na stěnách louče, ale nic kromě chladu necítila.I když vypadaly stěny vlhké, sem tam spadly kapky na kamennou zem, necítila to.
„Bábi Tsunade, z toho, co se stalo Nejimu vyplývá, že i ta druhá pětice znaků má nějakou moc. Já si toho moc nepamatuju, vím jen, že ty si čuchala k fialkám zespoda a já pil slivovici z Česka,“ rozesmál se Naruto.
„To jako fakt?“ podívala se nevěřícně Tsunade na Nejiho.
Ten přikývl a dodal: „Orochimaru a Jiraiya taky.“
„Hmm. Docela by mě zajímalo, jestli by byli další sanini. Ale zpátky k věci. Neji si se znakem tak trochu hrál. Závěr téhle debaty je, že si nikdo se znakem nebude hrát, jinak nastane katastrofa. Je to jasný?“
Slunce již bylo těsně nad obzorem. Jeho poslední paprsky se však ještě rozlévaly po okolí a dávaly mu onen hřejivý nazlátlý nádech, který hřeje na duši a dodává i těm nejobyčejnějším věcem dojem čehosi vyjímečného.
