Obecné

11.kapitola – Neuvidím nic, ale přesto uvidím hodně.
Sachiko od té chvíle s nikým nemluvila, byla uzavřená sama do sebe. Truchlila… Truchlila pro své blízké. Nejenom pro Hokage a Sichini, ale také pro svou rodinu.
Zase ji někdo opustil, začínala nenávidět tento pocit, pokaždé někoho ztratila. Vycházela z domu, spatřila jak tam stojí Uchiha, rozhodla se jej ignorovat.
„Hej, stůj!“ křikl ovšem za ní.

Otočila se tedy a pohlédla na něj, doběhl ji a řekl:
„Vyhýbáš se mi.“
„Nemám sílu s kýmkoliv mluvit.“ Hlesla jenom.

„Hej ty!! Vstaň!!“ statný muž vzal Akane za paži a prudce jí zvedl. Akane se mu vytrhla a postavila se kousek dál.
„Náš pán tě dal k sobě zavolat!“ řekl.
„Aha… a co po mě tvůj pán chce?? Chce za mě výkupné?? Chce mě snad zbít?? Či snad znásilnit?? Nebo dokonce zabít??“ Styl její mluvy přiváděl muže do rozpaků. Žádný z vězňů nebyl takhle klidný. Bylo to až strašidelné.
„Nevím… mám tě jen přivést!“ řekl nakonec a vystrčil jí ven…
***

“Sagi…?“
Dívka namáhavě otevřela oči.
„Kytičko…“ zašeptala.
„Už je v pořádku. Můžeš přestat šílet, Tobi.“ Uklidňoval zelený mužíčka v oranžové masce. Ten ale nejspíš nic nepochopil, jelikož v tu chvíli vystartoval a začal šíleně ječet.
„Sagi už je v pořádku, pojďte se všichni podívat!“
„Já toho mamlase snad uškrtim, rozporcuju a usmažim si z něj Tobiřízky!“
Ač nechtěla, musela se Sagi smát.
“Díky, Kytičko…“ usmála se na něj. „Znovu jsi mě zachránil…“

Splněné přání - 18

Další pokračování . Je to delší než je u mě zvykem a snad to nevadí a snad se líbí .

,, Promiňte, že jdu pozdě." Zakřičím na dav. Doběhnu k ostatním a vydýchám se. Podívám se na všechny přítomné. Tsunade, Sakura, Ino, Miya, Risa a Kakashi. Sladce se usměju a nevinné nahodím.
,,Před domem se mi porvali psi a tak jsem je od sebe musela odtrhnout."Vymluvím se. Přelétla jsem shromážděný lid svým "super-mega-cool pohledem č. 224".

10.kapitola – Ztráty blízkých osob
Černovlasá dívka ležela na posteli v nemocnici, právě se probudila. Třeštila jí hlava a síly nestačily na jediný pohyb. Pomalu pootevřela oči, cítila se slabá a dezorientovaná.
Snažila si rozpomenout, co se stalo, že tu je. Vybavila si boj, pamatovala si jenom slova.
Teď budu já Tvůj protivník…To řekl… Shichi-sensei… Co to… Sichini-sensei!
Pomalu ji docházela souvislost, zděsila se.
„Konoha!“ málem vykřikla.
Chtěla se posadit, byla příliš slabá, moc slabá aby se jenom hýbla.

„Co se děje?“ podivil se Kiba, když se se svými kamarády srazil.
Všichni byli zkroušení a Kiba se lekl, že se nějak dozvěděli pravdu o Sasukem.
„Promiň. Jdem domů, protože ta slepice Luchia nám nedala ty dva střepy,“ skuhral Neji.
„Tak počkat. To, že vám je nechtěla dát, neznamená, že si je nemůžete vzít,“ dohadoval se Kiba.
Sakura začal ztrácet nervy.
„Nemůžeme si je vzít násilím. Pokud už někdo střepy vlastní, buď je vydá dobrovolně, anebo si je nechá.“
„Aha,“ došlo Kibovi,“tak jdem domů.“

Běžel temnou chodbou. Co pět metrů se otáčel, jestli ho už nedohnali. Věděl, že už jenom několik málo zatáček a bude venku.
„Ano, tam už si na mě netroufnou,“ zamyslel se s úsměvem na tváři. Ta myšlenka ho znovu vyburcovala k vyššímu výkonu.
Hned se však vrátil zpět do reality. Ještě nebyl venku. Ještě mu zbývaly tři chodby.
Podle zvuku kroků za ním ho pronásledovali minimálně dva.
„Už tam budu,“ říkal si dál v duchu, zatímco míjel další zatáčku. Šlápl do kaluže, nevěnoval tomu však žádnou pozornost.

[i]„…Ale přes všechny ty útrapy, přes to všechno..“
„Žili šťastně až do smrti, jako je to vždycky… tyhle konce mě už nudí,“ postěžoval si chlapec.
„Šťastné konce přece nemůžou nikdy omrzet,“ podivila se jeho babička.
„Ale jo… je to pořád to stejný,“ namítl. „A na pohádky jsem už dost starej…“
„Je ti deset,“ usmála se. „A kromě toho, na dobré konce nejsi nikdy dost starý.“
„Je to nuda! Vždycky to všichni přežijí… proč nikdy hrdina neumře? Bylo by to taky aspoň něco novýho …“

Když se Naruto další den probudil, zjistil, že Shino už ve stanu není. Rychle se oblékl a vyšel ven. Ulevilo se mu, když ho uviděl i s Hinatou venku, jak nad ohněm ohřívají snídani. Když vyšel, jako první ho zaregistrovala Hinata.
„Naruto-kun,“ oslovila ho.
„Hinato? Proč jste mě nevzbudili?“ zajímal se Naruto. Při té otázce se podíval na Shina. Ten mu však jen řekl: „Já sám jsem se probudil teprve před půl hodinou a to už byla Hinata vzhůru a chystala tohle všechno.“

„Tak to těžko… tys nečet ty pravidla… první a nejdůležitější pravidlo je… že když tě někdo napadne.. jsi v tom sám!!“

„Moc tu nezlobte!!“ ušklíbl se kluk když je oba nechal hodit do cely. Zatuchlina byla cítit na každém kroku a holá, špinavá, kamenitá podlaha nevypadala moc lákavě. Sasuke se naštvaně opřel o mříže a cosi si mumlal. Akane hned došla ke dveřím a prohlížela si zámek.
„Bohužel… je to uzavřený nějakým jutsu… na to nemam!“ řekla po chvilce a neohrabaně si sedla do rohu.

"Ehm... Asogi-kun..." Hnědovlasý mladík zvedl hlavu a podezřívavě roztáhl nosní dírky. Bylo mu totiž jasné, že když se za jeho jménem objeví kun, jeho společník něco potřebuje.
"Benjiro-kun i Montaro-kun už jsou pryč déle jak dva týdny. Neměl by se po nich někdo jít podívat? Přeci jenom je ta Uchihovic holka dost nebezpečná a od té doby, co utekla z toho jejich Akatsuki sídla, nám neustále uniká. A Lord už je velmi netrpělivý..."

Díval se ven z okna na krásnou krajinu. Na horizontu byly vidět majestátní kopce a divoké lesy. Tajine však byl ve svém zámku a všechnu tu krásu pozoroval jen oknem. Vlastně u toho okna trávil většinu svého volného času. Někdy i celé hodiny. V jeho tváři byly vidět zřetelné stopy zármutku.
Na bidýlku v jeho komnatě zakrákalo modře zbarvené orlí mládě. Tajine se ale jen dál díval z okna svýma čistě bílýma očima a nic jiného nevnímal.
Najednou někdo zaklepal na ohromné dubové dveře a bez vyzvání vtrhnul do komnaty feudálního pána.

„Takže jste to přežili? Nevadí…stejně to není důležité.“ Pousmál se Kabuto, když přejel pohledem po týmu Delta.
Nami se zamračila.
Jaden se podíval na Yamata a ten nepatrně kývl.
Hned na to se tým Delta rozeběhli do stran.
Nami doleva, Hiro doprava a Jaden přímo na Kabuta.
Kus před ním se prudce zastavil a z otočky na něj vrhl spršku kunaiů.
Kabuto chytl Saie a rozeběhl se s nim nahoru po skále za nimi.
Kunaie se zabodli do skály.
Kabuto vrhl letmý pohled doleva a rychle se odrazil od skály, když do míst kde běžel vrazil drtivý proud vody.

[i]Nemohla jsem si pomoct, ten nápad do mě hryzal už strašně dlouho, podlehla jsem a napsala to Snad to na první pokus o vážnou věc nedopadlo nejhůř x))
Něco málo k obsahu, povídka je věnována dvojici Uzumaki Naruto a Namikaze Minato. Pro ty, co nečtou mangu, je tam jeden vééélký spoiler Závěr (ostatně i celá povídka je dost relativní, záleží na vás, jak to pochopíte

POZOR! Spoiler!

Šťastné konce nejsou mojí parketou, pokud se ptáte, jak to originálně básník s tím koncem myslel Ale podle mě ani smutný ani šťastný x)

Ačkoli prvních pár řádků vypadá opět na nějakou mou vtipnost, ne ne ne, je to další pokus o vážnou věcičku :)

Krátké lesklé černé vlasy? Fešácké huňaté obočí? Černé oči a moderní zelená kombinéza? Pevný a vypracovaný zadek? Ano, to a mnohem víc jsem já, Rock Lee alias Huňaté obočí či Tlustoobočnatec, jak chcete. Ještě přidám svůdný úsměv a zdvižený palec a bude to kompletní mé JÁ.
Já, které je silou mládí poháněno vpřed.

9.kapitola – Zabíjet.
Sachiko se ráno probudila velice časně a dokonce brzo vyšla, mířila na místo, kde probíhá poslední zkouška, bude přihlížet jenom jako divák.
Bojovat nebude, dorazila na místo a sedla si do tribun, zahleděla se na stadion, kde mohla stát i ona. Nechtěla tam stát, ale přesto jí to bylo líto.
Zavřela oči, po chvíli se uklidnila a pohlédla na stadion. Mlčela a čekala až někdo přijde. Byla tu mezi prvními.
Pomalu to začínalo, všichni účastníci se postavili do řady a ukazovali se publiku. Černovláska je sjela pohledem.

„Náš cíl se jmenuje… Kabuto Yakushi!“
Sasuke mírně polkl. Poprvé za dobu pobytu v anbu byl rád že má masku a Akane mu nevidí do obličeje.
„A…aha…“ řekl po chvilce netrpělivého ticha. Akane ještě chvilku těkala očima po jeho masce pak se ale otočila a vzala do ruky batoh. Z něj vyndala ručník, mýdlo a ještě hřeben a obrátila se na Sasukeho.

Rivalita

Pojď blíž a ukaž své síly
Už je to dlouho, co sobě se rovnaly
Já byl silnější a ty jsi žárlil
Avšak tvou oddanost v duchu jsem chválil

Chtěl jsi být lepší, já ovšem též
Čekám na den, kdy mi to natřeš
Já sílu hledám neustále
Ty neunikáš senseiově chvále

Z tvých nových jutsu
všem tají se dech
Moje nikdo nevidí,
je to vážně pech

Ovšem přátelství nás stále spojuje
I když jeden z nás proti druhému bojuje
Kunaie létají, hvězdice sviští
Já tady umírám, Sakura piští…

8.kapitola – Pošetilost
Černovlasá dívka seděla na okenním parapetu, přemýšlela o tom všem co se odehrálo od doby co se vrátila do vesnice… Pochybovala.
Možná… Byla chyba vracet se na tohle místo… Místo mých pádů a vzestupů…Možná, jsem se neměla vracet…

[b]Černovlasá holčička procházela vesnicí s jakýmsi dědečkem, zastavili se a sledovali ptáčky. Zobali zrní, zpívali a poskakovali okolo.
„Sachiko, život obsahuje mnoho pádů, ale když spadneš musíš i vstát.“ Řekl starší.