Obecné
Toto je moje nová minisérie!!! 
Jen podotknu... jsou to básně!!! 
No ano, asi mi už vážně straší v majáku!!! 
Přesto doufám že se vám bude líbit!!! 
***
ANBU
denně masku nosívám.
Nejen hodnost je ta změna,
nejím, nespím, nezívám.
musel jsem ji opustit.
Členy její už neznám,
jsem nucen je zatratit.
[i][center]Nemám city, neznám strach,
to je mi nyní cizí.
Z nepřátel jen zbyde prach,
Většina příběhů o hrdinech je stejná. Začíná narozením dítěte, které má ovšem před sebou ještě dlouhou cestu, jen její začátky jsou různé - buď mu nikdo nevěří, nebo je naopak zázračné, geniální dítě s "určitě skvělou budoucností..."
Takový hrdina prochází zkouškami své odvahy a víry, potýká se samozřejmě s nepřízní osudu, ale vše nakonec určitě dobře dopadne... nebo hrdinsky zemře.
Po boku mu stojí nějaký věrný přítel, proti sobě má nebezpečného nepřítele... je to vždycky stejné.
"Tak ahoj!" zamávala, usmála se a odběhla do postraní uličky.
Když tam Gaara přišel, už tam nebyla. Okno v domě po jeho levici se rozsvítilo.
Poprvé po dlouhých letech se usmál a vydal se ulicí dál...
„Volal jsi mě, strýčku?“ Kimiko otevřela dveře kruhové místnosti a vstoupila dovnitř.
„Posaď se,“ muž pokynul směrem ke čtyřem křeslům, postaveným naproti tomu jeho.
Kývla hlavou a usedla.
„Mám pro tebe jednu dobrou a jednu…no…horší zprávu.“
„A jakou…?“ zamrkala a zvědavě vzhlížela ke svému strýci.
„Proč jsi se vrátil?“ Starý, vrásčitý muž měřil podezřívavým pohledem mladého chlapce... ne, už muže.
„Nevím… už jsem nechtěl být zrádce!“ odpověděl po chvilce mlčení. Jeho černé oči mapovaly místnost jako by každou chvíli čekal, že z temných rohů někdo zaútočí.
„No… jelikož jsi přišel sám a my dáváme šanci všem, budiž… Sasuke Uchiha právě zemřel na misi! Tvé nové jméno je Nori!“ kývl muž, podal Sasukemu masku a zavřel složku s jeho fotografií.
„Víš …“ začala dívka. Usedla na zábradlí a odfrkla si. Kiba čekal, co z ní vypadne a upřeně jí pozoroval. Zadívala se na nebe. Potom opět pohlédla Kibovi hluboce do očí.
„Chtěla bych …………………………………………………………..“
12. Opět nerozluční přátelé!;Tvrdý trénink potomků Uzumaki začíná!
„Chtěla bych se ti omluvit za své chování …v předchozích dnech…“ sklopila hlavu.
"Víš, co je to vztek?"
Stála sama u skály Hokagů. Poslední Hokage, Pátá...
Jak roztomilé, pomyslela si ironicky.
Poslední... kdo asi přijde po mně? Naruto? Napila se z lahve, kterou třímala v ruce.
Jo, ten sotva... já málem zapomněla, ten je přece taky mrtvý...
"Možná, že ne... ale víš, co? Já tě to naučím..."
Jo, mrtvý... stejně jako vy. Nawaki, Dan a ty, Jirayio. Všichni jste mrtvý... a všichni jste sakra zemřeli za tu hloupou vesnici, tza svoje sny...
A mě tady nechali. Jasně, a to jsme byli přátelé...
Minule: Kyuubi a Minato
Stojíme proti sobě, avšak ty ke mně zády. Z očí mi tečou slané slzy bolesti. Bolesti z toho, že mi odejdeš.
Provinění
„Zajímavé…“ vydechl někdo kdesi.
Když Hin otočila hlavu za hlasem, viděla jen šero. Nakonec jí došlo, že její protivník používá nějakou formu genjutsu, proto dokáže zmizet.
„Není to žádné genjutsu…“řekl z ničehož nic útočník stále skryt jako by slyšel její myšlenky.
Tak a je to tady!!!! Ketsueki-Gaara a Iriam se rozhodli napsat spoluautorskou!!! A jak to dopadlo ??? No přesvěčte se sami !!! :D
PS: Bacha ti co mají slabé povahy a žaludek!!! xD
1. Kapitola
Provinění
Hanabi se dlouho snažila najít cestu zpět. V dáli už dávno začalo svítat, takže tma rychle ustoupila. To ji uklidnilo, protože alespoň neviděla na každém kroku zhušťující se tmu, ve které se objevoval přízrak.
Kapitola 3.
Probuzení …
Kde to jsem?Jsem mrtvá?
Ne …
Kdo si????
Ty …
Já???
Ano…
To teda ne …Jak-?
Jsem „to“ uvnitř tebe …
Ty si ten, co je držen pečetí???
Ano …
Kde to potom jsem, když ne v pekle???
Uvidíš …
Hlas zmizel a dívku prudce ozářilo světlo. Viděla rozmazaně a tak párkrát zamrkala čímž zaostřila. Koukala na bíle vymalovaný strop.
„Probouzí se …“ slyšela někoho zašeptat. Všimla si, že je v nějakém pokoji. Pootočila hlavou, ale ten pohyb způsobil bolest v celém těle.
Cesta shinobiho je cesta víry. Víry v sebe a svoje schopnosti. Víry ve svůj cíl.
Protože bolest a nezdar lze překonat pouze svou vůlí, svou vírou v cíl… bez něj skončíš. Doslova.
*Upozornění - je to zmatené... ale po přečtení určitě pochopíte xD*
[font=Times New Roman]„Řekni, jak moc si věříš?“ zasmál se pobaveně muž na dívku která se zuřivě oháněla kunaiemi.
„Ano… jak moc si věříš… to je ono,“ uchechtl se… „To stojí za zkoušku…“
Ta slavnost přijímání do ANBU je ale nuda, pomyslela si Neko.
Své číslo, 0801 dostala již včera. Pokud dobře počítala, tak osmička znamená osmý rok tohohle číslovacího systému a 01 zase, že byla přijata jako první…
Už ani nepočítala, kolikátý člověk si šel stoupnout vedle ní s novou maskou hrdě nasazenou na obličeji. Nemohla se dočkat, až zapadne do vyhřáté postele a bude snít o tom, že by všechno mohlo být jinak…
„To je vše.“ Dokončil vůdce. „Nyní si vás zavolám k sobě a představím vás novému týmu.“
Tato povídka je spoluatorská!!! Pracuje na ní dnem i nocí Iriam a Dibla !
Snad se vám to bude líbit, ale teď už se pusťte do čtení!!!
Příjemnou zábavu!
Kapitola 2
Nový tým
„Tohle neplatí! Podváděl jste!” ozývalo se z vnitřku restaurace.
„Ale platí, nemůžu za to, že jsem dnes snědl víc ramenu než ty. Tak hezky zaplať.” byl slyšet jiný hlas.
Byl znovu s ní. Znovu ji držel v náručí, objímal. Byl to ten nejkrásnější pocit na světě. Věděl, že ji miluje a bude milovat navždy. A tahle chvíle…
… přál si, aby trvala věčně…
„Neko…!“ už ani nepočítal, po kolikáté se od jejího odchodu takhle probudil.
Stejně by se nedopočítal. Tak často jí vídával ve snech…
…takovou, jakou si ji pamatoval.
Podíval se na budík, postavený na nočním stolku. Hodiny ukazovaly půl osmé.
Vyndal ze šuplíku starou fotku a dopis, ve kterém stálo:
9. kapitola: Opět na útěku
„Hej, tak to bylo dobrý... jsi číslo Suki...“ smál se Manabu po cestě co nejdál od základny.
„Jen doufám, že potom po nás nebudou chtít abychom to tam uklidili...“ dělala si starosti, když si vybavila pohled na místo, které kdysi bývalo cvičná louka.
„No, po mě to chtít určitě nebudou, já se ti jen bránil...“ vymlouval se z toho Manabu.
„Bránil? A kdo tam do mě pořád ryl, že jsem jak šnek?“
„No to já nevím... asi jsi měla nějaký halucinace...“ usoudil.
Tato povídka je spoluatorská!!! Pracuje na ní dnem i nocí Iriam a Dibla !
Snad se vám to bude líbit, ale teď už se pusťte do čtení!!!
Příjemnou zábavu!
Kapitola 1
Střípky …
Nedaleko,v Zemi Ubývajícího měsíce, se procházela dívka. Nebyla tak obyčejná. Patřila ke kunoichi z jejich vesnice. Dívčiny bílé vlasy jako ty nejčistější vločky padající v zimě, vlály s větrem o závod. Milovala to. Konečně se probudila z myšlenek a otevřela své rudé oči a vzhlédla k nebi … To se začalo pomalu plnit hvězdami. Lesní procházka jí zabrala dlouho a skoro si ani nevšimla, že už se setmělo.
/Je pozdě …/ lehce se pousmála a vyrazila domů. Žila s paní ve středním věku, jelikož neznala svou minulost. Řekli jí, že dívku našli před vesnicí v košíku. Její nepravá matka byla od té lásky, že se o Yuri (Lilie) postarala. Dnes už jí je 17 let.
Takže zase básním... a zase to nestojí za nic!!! Ne, myslím to vážně, mně se to moc ne-to...!!! Ale však posuďte sami!!! Příjemné čtení!!!
***
Přítel je ten, kdo při nás vždycky stojí,
ať už v Chuuniské zkoušce anebo v těžkém boji.
Kdykoliv potřebujeme, rád nám pomůže,
a je úplně jedno, jestli jde o ženu či o muže.
Nejlepší přítel nemusí přijít hned,
ale život bez něj není vůbec žádný med.
Nikdy se k nám neobrátí zády,
vždy poskytne podporu, pomoc, klidně i rady.
„Cože?“ vyhrkla bílá půlka Kytičky.
„Sváčaaa!“ zaradovala se černá.
„Přetrhnu tě, černej blivajze!“
„To neuděláš!“
Sagi smutně pohlédla na zeleného ninju, kterého, ač si to nechtěla přiznat, měla ráda.
„Prosím. Zabij mě. Nechci ti působit problémy…“ vyhrkla a po tvářích se jí řinuly proudy slz.
Opravdu si přála zemřít…
…přestat působit problémy někomu, kdo ji zachránil.
Anebo si alespoň vzpomenout…
Zetsu k ní přistoupil a velice jemně jí uchopil za ramena.
„To nikdy neudělám. Nezabiju tě. Tebe ne…!“
Cesta do Mlžné
„Mě tak šíleně bolí nohy,“ postěžovala si Ino.
„Nás taky, ale jak řekl Neji, máme tam být do zejtřka,“ odsekla jí Sakura.
„Proč zrovna do zejtřka?“ otravovala dál Ino.
„Protože by Orochimaru mol získat další střepy, proto,“ odpověděl jí Neji.
„Musíme zrychlit, Máme ještě dlouhou cestu,“ řekla Sakura a pomyslela si: „Teď by se hodil Idate.“
Všichni zrychlili a pokračovali do Mlžné. Stmívalo se a od Písečné byli už hodně daleko.
