Nightmare 01

…kde to jsem? Všude okolo je jen tma, černá nicota, kterou spaluje bolest. Křičím, a k čemu? Vždyť ani nevím, kde jsem? Co je okolo?

Tma po doznění mého vykřiknutí ustupuje. Vymění ji bodavá bolest, která již prostoupila do celého mého těla. Odmrštila mne pryč. Padám… padám do neznáma. Čekám, až spadnu na úplné dno. Nic se neděje.

Tak kde to vlastně jsem. Jak jsem se sem dostala? A počkat… kdo vlastně jsem?
Někdo volá. Někde v dálce slyším někoho, jak křičí. Vykřikuje nějaké slovo. Stále se přibližuje, až konečně poznám, co se line z jeho úst. Něco se mnou třepe. Mává to se mnou na všechny strany a do toho všeho ten hlas, který by klidně mohl být mým vlastním podvědomím, začne opět křičet:
„Sakuro… Sakuro, prober se,“ křičí stále.

Stále víc se mnou cosi třese, a jeho hlas je stále hlasitější, až mi rve uši.
„Sakurooo, prober se!“ opět zopakuje tentýž hlas.

Odněkud z dáli se ovšem ozve další, mnohem hlubší, který působí mnohem moudřeji, než ten předchozí.
„Nech jí být. Je v bezvědomí, to znamená, že se nemůže hned probudit, radši jí odneseme někam pryč, za chvíli by mohli přijít další,“dořekne konečně, a vypadá to, že ten první hlas díky němu umlkl.

Začínám cítit jakoby příliv vzduchu, neustále se vznáším. Je to nádherný pocit. Tedy až do chvíle… kdy dopadnu tvrdě na něco pevného. S tímto nárazem se jen zvětšila bolest, která mě soužila. Neudržela jsem se a chabě jsem zasténala.

Opět se ozval ten upištěný hlas, který by se jen stěží mohl nazývat dospělým:
„Slyšels to?“

Dostalo se mu dokonce reakce.
„Hmmmm… ne. Co bych měl slyšet?“
„To byla určitě Sakura, když si jí tam tak hodil na zem!“

Ozvalo se jakoby menší plesknutí, a následné rány jako při bitvě.
Mezitím se temnota, ve které se nacházím, začíná měnit v tmavě hnědou, postupně v oranžovou až v žlutou či jasně červenou. Do očí se mi prodírají paprsky světla. Trochu pootevřu svá víčka a pomalu se začnu zvedat. Opřela jsem se tedy o předloktí a jala se zvedat. Od konečků prstů až k rameni mi projede palčivá bolest. S menším vzdechnutím dopadnu opět na zem, snažíc se nevnímat bolest.

Když se bol konečně ustálil, otevřela své uslzené oči a započala jsem si prohlížet okolí. Nade mnou se rozkládala blankytně modrá obloha a koruny stromů zasazených v zeleni okolo. Otočím se s obtížemi na bok, abych si prohlédla i okolí.

O několik metrů dál stojí vysoký, mladý muž s uhrančivýma očima a žulově tvrdým výrazem. Je vlastníkem velice pohledné tváře, skryté pod magnetitově modrými vlasy.

Nemohlo mi uniknout, že dva metry od něj poskakuje možná stejně starý kluk, jako on, a neurvale na něj řve a ukazuje prstem. Svými zářivě žlutými vlasy pohazuje ze strany na stranu a jen někdy se mi naskytne pohled do jeho tyrkysově modrých očí. Ten hlas, který na mě neustále křičel, náležel právě jemu. Ze svého poskakování mu začala padat bota sehnul se proto k zemi a otočil se ke mně.

Z ničehož nic, že se i ten vysoký brunet lekl, zakřičel:
„Sakurooo, ty žiješ?“ volá na někoho a přitom svým pohledem spadá na mě.

Jakmile si nasadí svou polospadlou botu, rozběhne se plnou rychlostí ke mně, neustále pořvávajíc jak hyena. Málem to nevybral a skoro na mě spadl. Ještě jsem si stačila před svým nově utrpěným šokem všimnout, že ten druhý jen překřížil ruce a pohrdavě kroutil hlavou.
„Sakuro, já se o tebe tak bál,“vychrlí na někoho ten hyperaktivní blonďák, „ jak jsi bojovala s tím ninjou, to bylo úžasný, co to bylo za techni-“
„Jak jsi mi to řekl? A kdo vlastně jsi a kdo jsem já?“ vychrlím na něj stejně rychle, jako on předchýlí na mě.
„Ty si na mě nepamatuješ? Ani na své jméno?“ zeptá se mě pln údivu.
„Ne,“ chytnu se za hlavu, „vůbec na nic si nepamatuji,“ odpovídám těžce a snažíc se opět naivně posadit.

Opět jsem ucítila, tu známou bodavou bolest. Snažila jsem se jí opět překonat, ale místo toho, aby se mi to povedlo, se bolest jen zvětšila.

Vyvrcholilo to v tu chvíli, kdy jsem ucítila, jak mi v předloktí hlasitě křuplo a já už jen vysíleně vykřikla. Každý pokus o pohyb byl následován bolestí, proto jsem raději zůstala ležet.

Mezitím ten pohledný mladík došel až k nám. Bílé kalhoty na něm plandaly ze strany na stranu a ušlé černé tričko jen zvýrazňovalo jeho vypracované tělo. Ani jeho parťák nepřipomínal vyžli, jen jeho svaly přes volnou teplákovku zářivě oranžové barvy prostě nebyly vidět.
„Hej Sasuke, co s ní uděláme? Ona je úplně mimo,“ zopakuje popis situace, jako kdyby to brunet sám nepoznal.

Snažila jsem si ho nenápadně prohlédnout z blízka. Můj pohled však okamžitě zaregistroval a mírně odstrčil blonďáka na stranu a stroze podotkl:
„Kdybych to věděl, tak bych s tím už něco udělal, nemyslíš Naruto?!“

Stále se díval na mě. Pomalu jsem vycítila, jak mi rudnou tváře. Raději jsem svůj pohled obrátila na blonďáka. Ten kypěl vzteky a po chvíli opáčil:
„No jo, pan Mstitel musí mít vždy chytré řečičky. Proč si u toho hadího zmetka nezůstal co. To já se Sakurou jsme tě přivedli opět k rozumu!“
„…“

Křečovitě jsem se pousmála, abych zakryla bolest, kterou mi způsobilo ohnutí paže do klína.
„Sakuro?“ řekl neobratně blonďák, „hej, ty, slyšíš? Jej promiň, ty vlastně pořád nějak nevnímáš. No nic, vrátíme se zpět do Konohy, jasný?“
„Do Kono co?“opáčila jsem.
„No, to je náš domov.“
„Aha.“
„Tak půjdeme,“zavelel ten vysoký a odporoučel se k věcem, které nechali uprostřed planiny.
„Hej, nejsi velitelem této mise!“
„Jenže Sakura nám asi těžko bude velet, přemýšlej, člověče.“
„Hmhmhmm,“utrousil tiše ten blonďák a na jeho obličeji se objevila jedna neidentifikovatelná grimasa. Když se uklidnil, pomohl mi vstát a vydali jsme se společně k tomu „rádoby veliteli“ jak říkal ten hyperaktivní chlapec…

Uběhlo mnoho hodin, vzduchem se prolétlo mnoho slov, mnoho vět, než jsem konečně pochopila, co se vlastně událo. Naruto – jak se ten blond chlapec údajně jmenoval – mi zhruba vysvětlil, kdo jsem, kam to jdeme, co děláme a tak.

Dopodrobna mi vysvětlil, kdo jsem. Jmenuji se Haruno Sakura. Pocházím z vesnice skryté v listí (Konohagakure no Sato) a mám hodnost gennin.
Na dnešní misi jsem bojovala s nějakým ninjou – docela vzrušující pomyšlení – který mne omráčil a tak jsem přišla o paměť.

K mému potěšení jsem konečně zjistila, jak se jmenuje ten hezký vysoký, asi ninja. No Sasuke. Ale moc mi toho neřekl…

Konečně jsme došli do míst, čemu říkali oba dva kluci Konoha. Bylo to rozsáhlé rovinaté město ukryté v hloubi lesa. Z dálky působilo skoro neviditelně. Celou dobu jsem šla po ulicích zmíněné listové s otevřenou pusou. Přeci jen, viděla jsem ji poprvé. Posléze se Naruto uvolil, že mne vezme do nemocnice, kde by mě měli dát do kupy.

Když jsme přišli do nemocnice, vzal si nás do ordinace mladý doktor. Ruku jsem měla uzdravenou skoro okamžitě. Doktor mi ji obvázal.
„Jak, jak to, že tak rychle?“podivila jsem se.

Doktor zvedl hlavu od obvazování a nadzvedl obočí. Naruto raději rychle dodal:
„Ztratila paměť, pane.“
„Aha.“
„Můžete s tím něco udělat?“ špitla jsem.
„Je mi líto, ale ne. Hold se musíte se svou novou identitou smířit,“řekl soucitně a odešel.

Posléze jsme oba vyšli opět před nemocnici a spolu s Narutem šla domů. Tedy spíš Naruto šel přede mnou nebo vedle mne a já ho pouze následovala…

Utahaná z velkého množství nových vjemů a nově nabytých šoků jsem se šla vysprchovat. Koupelnička byla útulná, teplá. Na stěnách a podlaze byly světle modré dlaždice a v pravém koutě ode dveří do pokoje byl postavem sprchový kout. Hned vedle něj viselo umyvadlo obložené kelímkem s kartáčkem na zuby, mýdlem a hřebenem.

Po vlahé sprše jsem téměř okamžitě usnula.

Stojím na mýtině, kde jsem se před pár hodinami probrala. Vedle mě stál Naruto a Sasuke. Z ničehož nic se mi do hlavy zaryl Narutův křik:
„Pozor za námi,“zakřičel.
„To vidím,“ řekla jsem pohotově a hleděla dál zasněně na svalnatého Sasukeho, „Sasuke, za tebou.“

Přímo za tmavovlasým týmovým parťákem se objevil ninja. Jak jsem tak pozorovala jeho následný boj se Sasukem, ani jsem nepostřehla, že se na mě řítí kunai. Celým mým tělem projela strmá bolest následována stékáním něčeho teplého po mé dlani. Když jsem pohlédla na paži, zjistila jsem, že v předloktí mám zaražený kunai.

Prudce jsem ho vytrhla, až se mi oči zaplavily bolestnými slzami a započala soustředit chakru do dlaně a pak dále do ostří nože. Nepříčetně jsem se rozběhla kamsi naproti útočníkovi, který na to reagoval vytáhnutím své dlouhé katany s pochvy. Jízlivě dodal:
„Taková malá holčička a už má nožík,“ přiběhl a sekl po mně katanou.

Hbitě jsem uskočila a jen tak tak odrazila druhou rukou pěst, která na mne byla mířená. Sekl po druhé. Zasáhl tak už dost zraněnou paži. Díky bolestnému šoku jsem upustila kunai pln chakry, která okamžitě vyprchala.

Bolest naneštěstí otupila mé smysly, a proto jsem dalšímu úderu a to pokusu podrazit mi nohy jsem se nevyhnula. Chvíli úsečně komentoval mou neschopnost, přičemž jsem nenápadně uchopila opět kunai a přesunula do něj většinu chakry. Teď dokonale zářil zelenkavě modrou barvou. Naše zbraně se ve zlomku sekundy setkaly. Kunai však běžel dál a čepel katany se roztříštila na dvě části přesně v místě střetu s kunaiem.
„Co-cože? To je nemožné!“
„Tak to vypadá, že ta malá holčička není zas tak bezmocná,“vychutnávám si svou dychtivě prohnanou odpověď.
„Ještě jsem neskončil.“

Jakmile to dořekl, mávl rukou a ve zlomku sekundy se do země vedle mě zapíchl kunai s papírovou bombou. Pomalu se rozzářily její konce, postupně spalovaly papír, až se už objevila jen záplava bílé záře a aniž bych o tom věděla, dral se mi z úst splašený křik.

/ilustrace k povídce/