Já se stanu Hokage!

Malý blonďatý chlapec se houpal na houpačce, přemýšlel a pozoroval sochy Hokage. Hleděl na ně s posvátnou úctou, pohled mu ulpěl na Čtvrtém, hrdinovi Konohy.
Usmál se, chtěl být také na té soše. Nevěděl proč, ale chtěl tam být. Ovšem… Chtěl také vyrůstat jako normální kluk… S matkou a otcem… S rodinou…

Otázky letěly pryč, otázky, které děti mohou položit rodičům, on položit nikdy nemohl. Nemohl normální, nemohl pocítit rodičovskou lásku.
Nemohl nikdy pocítit objetí své matky.
Ale jak moc chtěl!
Ani tohle nestačilo, ani chtít nestačilo… Jak tohle dítě má chápat? Dítě, které sotva nechápe, proč se ho dospělí bojí i když neprovedlo. Dítě, jenž nic nemůže.
Yondaime chtěl aby byl chápat jako hrdina, jeho poslední přání nebylo nikdy splněno. To, že chlapec v podstatě má zničený celý život, ostatním bylo jedno.

Nechápu nenávist,
kterou ke mně cítíte.
Nechci vás otrávit,
to se mýlíte.

Yondaime chtěl být tak moc otcem toho dítěte, ale nemohl. Díky Kyuubi… Díky tomu zpropadenému démonovi, který zaútočil na tu vesnici.
Chlapec se začal smutně houpat na houpačce, hleděl do Země a rozjímal. Chtěl, aby ho lidé konečně přestali přehlížet a za jeho zády si na něj ukazovat.

Proč přehlížíte,
mou osobu?
Říkáte: Parazite!
Neznáte mou skutečnou podobu!

Nikdo ve vesnici jej nechápal, ani ti nejstarší, všichni se mu chtěli akorát vyhnout. Nic víc, nic víc se po nich ani nechtělo.
Nikdo mu nechtěl pomoct, nebo to tak alespoň vypadalo. Nikdo se o něj ani trochu nezajímal. Chlapec, jménem Naruto Uzumaki, se cítil docela sám.

Byl sám, bez přátel,
bez rodiny a lásky.
Dokonce i nepřátel,
jenom s devíti ocásky.

Chlapec vzhlédl a pohlédl do neznámých očí, do modrých očí, černovlasého děvčete. Dívka k němu natáhla ruku a podala mu modrý květ.
„Nevzdávej se.“ Zašeptala.
Sotva však hoch uchopil modrý květ, rozplynula se i s kvítkem. Naruto zavřel na chvíli své modré oči a vzhlédl k obloze.

Ta dívka naděje byla,
tak se jmenovala.
Své pocity neskryla,
povzbudivé slůvka povídala.

K krásné a modré obloze, ke které vzhlíží tolik lidí, viděl ty modré oči. Připadaly mu povědomé, že je neviděl poprvé, ale u jiné osoby.
Náhle pohlédl na sochy Kage Listové, jeho domova, namířil na ně ukazováčkem a vykřikl:
„JÁ SE STANU NEJLEPŠÍM A NEJSILNĚJŠÍM HOKAGE!“

Měl sen velký,
díky ní naději.
Díky jeho ošetřovatelky,
nepropadal beznaději.

Tehdy si skutečně přísahal, že se stane nejsilnějším a nejlepší Hokage, chtěl aby jej přestali přehlížet a začali si ho vážit… To byl sen!
Kage jsou vždycky vážení a všichni si jich cení, takže se jím chtěl stát, právě kvůli tomu. Nechtěl stát v koutě a nic nedělat, tudíž musel začít tvrdě trénovat.

Být Hokage nejsilnější,
to byl jeho sen.
Být ve vesnici nejlepší,
na tohle nestačil jeden den.

Naruto Uzumaki měl výborné předpoklady, kdyby se jej ostatní nebáli a nevyhýbali se mu, bylo by to až příliš lehké.
To si ale malý chlapec, nemohl uvědomit a tak se vydal vstříc svému snu, který mu díky odhodlanosti zůstal až do smrti…

On se svého snu nevzdal,
vydal se mu vstříc.
I přes překážky nereptal,
Hokage ctíc.