Zima

Sněhové vločky padaly v hustém závěsu k zemi. Pokrývaly veškeré okolí, kam pouhé lidské oko dohlédlo a kupily se do vysokých bílých závějí.
Chlapce, který se jimi brodil, chladivé kousky téměř oslepovaly. Mrazivý vítr mu do bledých tváří vháněl červenou barvu a našeptával do uší tichou melodii, drásající jeho mysl tisícerýma způsobama.
Jen odvážlivec by v takovém počasí vyšel nechráněn ven, jemu jako by to však bylo jedno. Neměně směr, bezcílně pokračoval krok za krokem neznámou krajinou, ve snaze alespoň na okamžik utišit ten divoký tlukot, jenž mu nepříjemně bušil uvnitř hrudi a připomínal tak sopku, co nevidět vytryskne horkou lávu, která vše ve svém okolí zpálí na uhel. Přesně takový pocit ve svém srdci chlapec právě měl.
Vlastně to ani nebyl chlapec, už dávno se stal mladým mužem.
S přimhouřenými oči se choulil do dlouhého pláště a odhodlaně pokračoval ve své cestě. Dlouhé černé vlasy dostávaly šedivý nádech a oblečení začínalo splívat s okolím pod nánosem sněhu, jež na něj dopadal.
Své nohy téměř necítil, prsty i dlaně mu už dávno znecitlivěly mrazem, který se prodral i pod teplou ochranu hávu. Přesto uvnitř sebe cítil nesnesitelný žár. Horkost, jenž by dokázala všechen sníh okolo něho rozpustit v jediné sekundě, dostat se z jeho nitra pryč. Na okamžik zastavil.
Zorničky jeho uhlově černých očí se prudce zúžily pod tíhou vzpomínky, která se náhle vydrala na povrch jeho převrácené mysli.

Snášející se vločky mu připomněly podzimní déšť, který se toho dne drobnými kapkami spustil nad cvičištěm, kde oba stáli. Byli unavení, ale přesto trvala na tom, že musí stále cvičit.
Pozoroval ji. Zřetelně viděl podlamující se nohy po každém uvolnění chakry, s každým dalším pokusem byla slabší, ale nedokázala se vzdát. Byla odhodlaná dokázat každému, že je stejně dobrá ... A pak upadla.
Klečela tam a nedokázala ani vstát, tolik byla vyčerpaná. Tenkrát prvně pocítil, jak se v něm cosi neznámého pohnulo a vykročil k ní. Podepřel ji a bez jediného slova vytáhl na vratké nohy. Zakolísala a padla mu přímo do naručí. Horkou dlaní, popálenou od tolika působení charky, spočinula přímo na místě, kde hnízdí tlukoucí životadárce. Ztrnule sledovala svoje prsty, pod nimiž srdce s pomalými údery ožívalo do rychlých, hlasitých pohybů, snažíc se vyrovnat zběsilému bušení toho jejího.
Vyplašenýma očima pohlédla na jeho tvář a dlouhý němý pohled rozpoutal hotovou erupci v zamrzlém kráteru, nahrazujícím až dosud bijící srdce ...

S námahou sevřel zkřehlou dlaň pravé ruky a pod pláštěm si ji přitiskl k hrudi na místo, jenž jako jediné v celém jeho těle živelně tepalo rozpálenou krví, přiživující divoce žhnoucí požár. Na místo, kde předtím spočinula i ruka její, na místo, jenž už dávno považoval za mrtvé.
Nikdy by ani nepomyslel, že on, předurčený ke splnění šílených plánů jednoho muže, dítě s cejchcem nenávisti vypaléným hluboko v duši, pocítí jednou něco tak silného a neuvěřitelného, jež předčí jakýkoliv jiný cit, jehož je člověk schopný.
On věděl, co je to mít rád, nikdy však nedostal šanci zjistit, jaké to je i někoho milovat. Veškeré lidské city krom nenávisti byl nucen udusat do nejtemnějších zákoutích své mysli a stát se tak ničivou silou v rukách ukryté hrozby. On neměl poznat, co je to vzplanout touhou, neměl nikdy poznat, co to znamená milovat. Dokud nepřišla ona.
Nevěděl by, jak vypadá pravá láska, kdyby nepohlédl do těch temně zářících očí, které ho natolik učarovaly. Nechápal by, proč jsou lidé tak slabí, když jim seberou to, na čem jim nejvíce záleží. To ona byla tou, kdo mu ukázal pravdu a dal nahlédnout do nitra jejího i sebe samého. Děsilo ho, co všechno tam viděl. Bezcitnou schránku s kusem ledu namísto srdce, jenž zapomněla, co je to mít rád. Nic, na co by mohl být pyšný. Snad jen úcta, která mu tolikrát zabránila uzmout život někomu, koho si ve skrytu duše vážil, tu si uchoval. Jenomže to byla malá daň, za všechna zvěrstva, která na sobě i druhých napáchal.
Nenáviděl se, přesto měl svou povahu rád, za to všechno mohla ona! Jediným pohledem se dotkla jeho srdce a nechala svou dlaní ledovec roztát v pouhý bušící sval, který si pamatuje, co je to cit. Způsobila koloběh sebezničujících pocitů, přivádějích ho na pokraj šílenství, ale přesto ji miloval, protože díky ní pocítil vášeň, která na dotek spalovala, díky ní dostal naději, že i on může být šťastný a milován, v což už dávno nedoufal. Nikdo přeci nemiluje vraha, nikoho někdo takový nezajímá.
Ale ona je jiná. Sladká na pohled, nebezpečná na dotek, přesto nevinná s ustrašeným pohledem liščího mláděte. Mohl jí tisíckrát ublížit a přesto ho objala, přijmula celé jeho bytí se vším, čím kdysy byl a přesto ho milovala. Viděl to v jejích hřejivých očích s odleskem noční oblohy.
Nenáviděl ji. A stejně tak i miloval.

Ve spáncích mu mocně tepala vroucí krev, která se ze srdce stihla převalit i do jeho hlavy.
Začínal být šílený, nenávist mu zatemňovala mysl, výčitky hučely v uších a úlisný hlas v hlavě našeptával, aby ji zabil. Jedině tak se toho trápení zase zbaví, jedině tak bude zas svobodný, prost lidské touhy a zranitelnosti.
Chtěl ten hlas poslechnout, přál si ji zprovodit ze světa a vpustit si do těla všechen ten mráz kolem sebe, aby uhasil oheň, spalující jeho vnitřnosti na popel, ale tisíkrát více ji chtěl.
Utápěl se v jejích safírových očích, toužil ji sevřít v náručí a nikdy víc nepustit. Ochránit ji před veškerým nebezpečím, které jí svou společností působil.
Ne! On nikdy nepřipustí, aby jí někdo ublížil.
Bude ji chránit, protože jedině s ní může být pravý Itachi.
S tím zlým, i dobrým.