Romantika
„Dnes je tvoj veľký deň, povzbudzovala Sakura Hinatu. Pomáhala jej sa pripravovať na svadbu. Hinata bola nervózna a myslela si, že každú chvíľu odpadne.
„Neboj sa. To je len ten pocit, ale keď uvidíš Naruta čakajúceho pri oltári a usmievajúc sa na teba, všetka nervozita z teba opadne a bude ti už všetko jedno. Ver mi,“ povzbudzovala ju ďalej. Hinata sa zhlboka nadýchla a stále mala ten zvláštny pocit v žalúdku. Zrazu ju naplo.
„A co bylo dál?“ Zeptal se Naruto nesměle.
„To to chceš vážně slyšet až do konce?“ Podivil se Kyuubi.
„Řekl bych, že tady máme času víc než dost.“
„Tak jo, ale koukej poslouchat! Poté co jsem jí odnesl do jeskyně, zapálil oheň a lehl si naproti ní….
Uběhlo již několik minut, možná i hodiny, když se zlatá liška pohnula. Mírně pootevřela oči a rozhlížela se po jeskyni.
„Kde to jsem?“
„Teda Itachi ty se nezdáš, ale seš už větší sadista než já,“ šklebil se Hidan „Doufám že z toho dostal náš Sardelák alespoň mrtvici. Aspoň by byl vod něj a těch jeho keců pohov.“
„Hidane nech toho! Dovedeš si představit co to s tím chudákem muselo províst?“ napomenula Jashinistu Konan „Itachi si vůbec neuvědomil následky svého jednání. Taky se nám mohl Kisame zbláznit!“
„Není to buřt? Šílenej byl už před tím,“ bránil se Hid.
Bol to najhorší deň v roku.
Čas, kedy sa každý, a tým myslím naozaj každý, snažil vyhrať miesto v jeho srdci s kvetmi, čokoládou, cukríkmi a tričkami s nápismi 'I Love Sasuke-kun'. Nebol by prekvapený, keby jedno z dievčat šlo von a kúpilo by mu medailónik v tvare srdca s jej fotkou vo vnútri, aby mohla byť navždy s ním. Bol to deň, kedy sa každý snažil nájsť spôsob, ako ho potešiť, čo vždy skončilo katastrofou.
Jeho narodeniny.
Ta která neprohrává
Šla jsem pomalu hustým lesem, kolem mě létaly malé světlušky a já si připadala jako v pohádce. Křupnutí větvičky mnou projelo jako nůž a já si nervózně popotáhla plášť.
Najednou všechna ta krása zmizela, světlušky, tiché šumění stromů, občasné zahoukání sovy. Uvítala bych naprosté ticho, ale to tu nebylo.
Bylo slyšet tiché, mělké dýchání něčích úst.
Mei pomalu přicházela na místo, kde se poprvé setkali. Stále přemýšlela nad tím co se stalo. Proč to vlastně udělal? Proč ji zachránil život a ohrozil tak svůj? A co znamenal ten jeho zvláštní úsměv?
Podobné otázky ji tížily celou cestu a málem si nevšimla, že je na místě.
Naruto už tam byl. Seděl pod mohutným stromem. Na sobě měl černé kalhoty a černou košili. V ruce svíral svou čelenku a prohlížel si ji. Díky tomu mu jeho zlatavé vlasy padaly do čela a jeden pramínek zasahoval do jeho nádherně modrého oka.
010 – „Únos“
„Itachi, já nevím, co mám dělat,“ posteskla si Konan a posadila se na židli, „podle všeho je to dítě Peinovo, ale ten... On odmítl jít se mnou...“
„Byla jsi za Hokage?“ zeptal se jí Itachi, který byl v jejím bytě vedle jeho.
„Byla,“ potrvdila.
„A co ti řekla?“ zeptal se.
„Že to dítě mám donosit a dokud nebude dost staré, aby se dozvědělo, kdo je jeho otec, neříct mu to,“ odpověděla Konan a sklopila oči.
„Pak to tak udělej, ale nikomu o tom neříkej,“ rozhodl za ni Itachi.
Yoru : Tokime stále nereagovala. Držel jsem ji v náručí a ona nebyla při vědomí. Snažil jsem se sestrám vysvětlit, o co jde, ale nechtěly mi věřit. Říkaly, že není možné, aby si toho při jejím nedávném vyšetření nevšimly.
„Možná je to tou její chakrou,“ nedal jsem se odbýt. Nechápavě na mě zíraly.
„Je dost možné, že dítě překryla její nová chakra,“ začal jsem být nervózní. Co se uvnitř ní děje. Mám pravdu? Opravdu je těhotná? A co když ne.
Jiraiya nahodil téměř nejsladší úsměv, který kdy mohl vykouzlit a pobízel Anko k tomu samému. Ta zpočátku brblala, ale nakonec přeci jen povolila a usmála se, než vešli společně zpátky do restaurace.
„Áh, už jste zpátky? Co jste tam celou tu dobu dělali?“ pošilhávala po nich Ayano.
„Ale nic,“ usmál se Jiraiya zcela nevinně.
„Že vy jste tam řešili něco, o čem nemám vědět?“ zatvářila se ublíženě.
Anko už chtěla něco říct, třeba i pravdu, ale Jiraiya ji předběhl tím, že ji celý rudý chytil nesměle za ruku.
Neuběhlo ani dvacet minut a na domovní dveře někdo zaklepal.
Suki samozřejmě nevyvracela, že Temari něco zapomněla, ale ona by přece prostě vešla. Proto taky dívka přistoupila ke dveřím a s dávkou zvědavosti je otevřela.
„Ahoj.“ pozdravil ji Kankurou trochu váhavě.
„A...ahoj, Temari odešla do Konohy.“ řekla Suki trochu nejistě, zrovna s ním se bavit nechtěla a ani ho tu nečekala.
„Vážně?“ zeptal se překvapeně, ale hned to zase pustil z hlavy a řekl: „Já vlastně chtěl mluvit s tebou, můžu dál?“
Ráno se Tanma vzbudil ve svoji obvyklou dobu. Bylo za pět minut osm.
„Času dost. Hmm, mohl bych vzít i Naruta, aspoň by byla sranda. Ale ještě to blbý vyřizování. Můj ty to světe! Já věděl, že nikdy nechcu bejt vůdcem!“ Zanadával Tanma a promnul si obličej. Konečně vylezl z pelechu a vytáhl si trenky. Jakmile už nebyl tak, jak ho stvořila příroda, přešel do kuchyně, kde si zapálil.
[i]„Naruto-kun, niekto nás sleduje,“ oznámila mu Hinata
„Viem. Pokračuj ďalej akoby sa nič ne....“ už to nedopovedal. Ich smerom letelo niekoľko kunaiov a shurikenov. Vyhli sa im. Otočili sa a videli šiestych ninjov ako po nich hádžu výbušné lístky pripevnené na kunaioch. Naruto sa im vyhol, ale Hinata nemala také šťastie.
Boli vyčerpaní. Cestovali už celé dni a takmer si neoddýchli. Navyše práve vošli do lesa, v ktorom žila samá háveď. Naruto si skoro želal, aby sa vrátili do onsenu. Potom si však spomenul na Sakuru i na Sasukeho a okamžite pocítil nový príval adrenalínu Jeho priatelia ho potrebovali. Nemohol ich sklamať.
Kapitán Yamato odrazu zastal uprostred rozľahlej čistiny, kde sa človek nemal kam schovať.
„Tu sa utáboríme,“ oznámil.
„Pravdivá slova nebývají příjemná. Příjemná slova nebývají pravdivá.“
Lao-c´
„Mó, v téhle mlze nic nevidím! Je to tak nepříjemné až mě to píchá do nosu!“ stěžoval si klučina na hřbetě krásného, bílého psa.
„Dávej radši pozor na okolí!“ zakřičel na něj velitel jejich týmu. Pravda byla, že jeden na druhého už neviděli, jen slyšeli a to nebylo dobře. Bolo to otravné!
Tým nevěděl, že se k nim blíží pohroma. Jak by taky mohl, když byl zabrán do rozhovoru o velmi strašidelné mlze.
Kapitola IX - Kakao a dortíček
Napadl první sníh. Druhý, třetí a čtvrtý sníh na sebe nenechali dlouho čekat. Byl to totiž velice dobře vychovaný sníh a jako takový samozřejmě věděl, že nechat někoho netrpělivě vyhlížet z okna, zatímco se kvapem blíží Štědrý den, zavání buranstvím. Ne, tento sníh plnil své povinnosti svědomitě.
Mei klečela u Naruta a slzy se jí draly ven, zatímco se ho snažila zachránit pomocí lékařského justu. Už zastavila krvácení z rány na krku a menší poranění na břiše, ale hluboká rána poblíž srdce se ne a ne zacelit. Taren pozoroval svou žačku a poznal, že už nemá skoro žádnou čakru.
„Musíme ho donést do nemocnice, protože ty máš málo čakry a on bez pomoci našich lékařů nepřežije.“
Taren na nic nečekal popadl Naruta a vydal se s ním do nemocnice. V patách mu hned byla mizukage s Yumiko, které podepíraly zesláblou Mei.
"Nikdo, NIKDO! Nebude říkat Sakuře příšero!"
"Ne? Tak se podívej."Odmlčela se a stočila pohled na růžovlásku."Příšero!Příšero!" Pokřikovala na Sakuru a při tom na ní ukazovala.
"Aiko, už toho nech!" Zařval na ní Naruto. Aiko jen omámeně stála, a tak se Naruto se Sakurou vytratili. Aiko se nahrnuly slzy do očí, jakmile si uvědomila, co se stalo.
009 – Tem odchází...
Už bylo prokletí, že se mně nebo někomu z mé blízkosti ráno něco stane. Byl jsem vzhůru jako první a potichu, abych nevzbudil Temari, jsem šel do koupelny. Bylo asi osm hodin ráno, Temari neřekla v kolik odejde a tak jsem ji nechal spát. Musel jsem se pousmát nad tím, jak je, když spí, roztomilá.
„Co se stane dnes ráno?“ pomyslel jsem si. Osprchoval jsem se, převlékl a vrátil se zpět do pokoje. Temari už byla vzhůru a jen tak seděla zády ke mně.
"Jiraiyo?!" ozval se za ním hlas přesně v momentě, kdy odmítal další pití a chystal se zvednout. Neohrabaně se otočil přes rameno a v tu ránu ztuhl.
