Icha Icha (10) - Přípravy na Hadí plán

Orochimaru se již několik hodin snažil uskutečnit svůj plán. Od minule se dokonce i poučil a už nezkoušel něco, s čím neuměl zacházet, i když si tak bezmezně důvěřoval, že dokáže cokoliv a s čímkoliv… Proto se tentokrát nestaral a netrápil s montováním ocelového přístroje, nýbrž o lidskou osobu.
Občas sice hadímu Sanninovi upadl skalpel nebo jiná pomůcka, která mu pomáhala udělat do dívčina pravého boku díru, kam chtěl následně vložit jednu železnou a velice šikovnou věcičku, takže se často válel po zemi a šmátral rukou pod vozítkem, na kterém dívka ležela v bezvědomí, aby mohl v ‚pitvání‘ pokračovat. Jakmile však byl s velikostí otvoru spokojen a už nebylo třeba se zohýbat pro ztracený skalpel, vložil tam onu věcičku, jež byla nepostradatelná pro jeho nový plán, a pečlivě ránu zašil.
„Kabuto!“ hulákal, div neprobudil dívku z hlubokého bezvědomí.
Zmíněný posléze přiběhl jak nejrychleji zvládal a spustil: „Volal jste, Orochimaru-sama? Co potřebujete?“
Orochimaru ještě chvíli pozoroval spící dívku, než od ní odvrátil zrak a pohlédl na brýlatého, „Potřebuju, aby ses postaral o její vzpomínky. Už sem to do ní implantoval, takže spouštěč je zajištěn. Ale je hodně nutné, aby si myslela, že je absolutně normální, že mě nezná, a aby se stůj co stůj setkala s klíčem… Tehdy by se měl spustit příkaz a Ayano teda spadne do našich spárů! Takže teď si na řadě ty, abys jí upravil vzpomínky! A taky si nějak poraď s příkazem, ať to spustí ve správný čas a né dřív… ty víš co dělat, tak se do toho pusť,“ rozkázal mladíkovi a odstoupil od lůžka na kolečkách, aby se Kabuto mohl začít plně věnovat své práci, „Ale vlastně… k tomu potřebujem dvě fáze, takže ji pro teď jenom vymaž paměť. O zbytek se postaráme, až nabude vědomí.“
Šedovlasý kývl a poté s ďábelským úsměvem přistoupil a ujal se svými léčitelskými schopnostmi a znalostmi upravovat dívčinu paměť.

***
Jiraiya v lesíku studoval mnoho nových listů, které akorát spolu s Ayano popsali a s novou inspirací se také pouštěl do dalšího pokračování. Avšak tentokrát se psaní věnoval sám, neboť fialovovláska pokojně spala, uvelebujíc se hlavou na jeho mužném rameni, zatímco seděla v tureckém sedě. Druhá dívka, která rovněž před pár chvílemi usnula, naopak ležela a polštář jí zase dělala jedna z Ayaniných nohou. Kdyby Jiraiya tak urputně nepročítával nově napsaná slova, musel by se na dívky sladce usmát.
„Takže Junko nakonec skončí v nemocnici, jo? Dobře jsme to napsali. Zdá se, že tahle knížka bude daleko tlustší než ty předchozí,“ uchechtl se, „A i větší drama. Konečně získá dívku svých snů, aby pak strávil měsíce v kómatu… Prostě hodně zajímavej nápad,“ chválil tvorbu, než se opět pustil v tichosti do čtení a připisování.

Uplynulo několik hodin, když se začalo smrákat. A to byl jakýsi tajný signál, určen evidentně mrakům, aby se rozplakaly.
První kapky deště šly slyšet pouze tehdy, když dopadly na listí okolních stromů, avšak naše trojice zůstávala stále v říši snů, neboť po určité době čtení, odpadl na únavu i Jiraiya. Avšak když se rozpršelo pořádně, tak je to vzbudilo. Ovšem nikoliv kvůli přibývajícím kapkám, nýbrž hlavně kvůli náhlé změně oteplení.
Rozespale se ještě protáhli, než se konečně dokopali k tomu, aby se zvedli a utíkali se do vesnice někam schovat. Ayano, která byla stále ještě dosti ospalá, navrhla restauraci, ve které kdysi dávno vysedávala s Jiraiyou a Anko a pokojně jedli dango, jako místo schovky před studenými kapkami. Jiraiya okamžitě souhlasil a Tokime nic nenamítala, neboť začínala pociťovat přítomnost a sílu hladu, takže by tím mohla zabít dvě mouchy jednou ranou – najíst se a schovat se před deštěm.

Netrvalo dlouho a konečně stanuli před onou restaurací, kam se následně, jako tři zmoklé slepice, vydali.
Uvnitř seděla pouze jakási dívka v rohu, která v tichosti popíjela saké. Trio si jí nevšímalo a posadilo se k jejich oblíbenému stolu, který toho s nimi zažil nejvíce, a který na druhou stranu přinášel i nemilé vzpomínky na noc před osmi lety, kdy se Ayano dozvěděla o vyvraždění Uchihů... tehdy se všechno změnilo.
„Brej den,“ přerušil její vzpomínky povědomý hlas, který byl však tentokrát více drsnější a sebevědomější než kdy dříve.
„N-Nee-san?“ vykoktala ze sebe Ayano a hned poté se otočila k místu, kde by měla být příchozí osoba.
„Ayano!“ vyhrkla starší dívka, které jako by Ay úplně vypadla z oka.
Ayano neváhala ani na sebemenší okamžik… vstala a rychle udělala potřebné kroky, které jí dělily od své, dlouho neviděné sestry. V slzách ji posléze dlouho objímala, zatímco Anko se usmívala od ucha k uchu a hladila svou malou sestřičku po vlasech.
Jiraiya seděl hned naproti, takže se na tu srdceryvnou scénu díval se zářivým úsměvem. Právě teď mu také došlo, že za tu dobu ji Ayano neviděla, jelikož hned po příchodu do vesnice zkolabovala a byla odvezena do nemocnice, kde byla skoro celou dobu v kómatu. Sice ji Anko byla navštívit, ale pouze jednou a na neštěstí v době, kdy právě neměla Ayano ponětí o světě, jelikož hned poté se musela vydat na misi, ze které se nejspíše vrátila teprve teď.
„Ach, šťastné to setkání,“ vypadlo z něj nevědomky.
Tokime se však musela otočit, jelikož seděla ke vchodu zády, aby viděla, proč Ayano tak rychle vstala od stolu, že ho málem převrátila a poté se skoro zmrzačila o lavičku. Ovšem na blondýnčině obličeji se nenašel jiný výraz než přejícný úsměv.
„A-Ayano?“ cukla s sebou dívka v rohu, která byla zcela nenápadná hlavně díky své tmavé mikině, která ji nejspíše v takovémhle počasí hřála a k tomu ještě zahalovala její obličej pomocí kapuce.
Hned jakmile to však dořekla, vstala a zaplatila, načež rychlostí světla vyběhla z restaurace pryč.
Sestry Mitarashi se mezitím konečně pustily a přisedly si ke stolu k ostatním. Hned poté si všichni čtyři něco objednali.

***
Dívka s kapucou, jež akorát zběsile vyběhla z restaurace, běžela přes celou Konohu až k hlavní bráně. Když už byla u ní a chyběl pouhý krok k tomu, aby Listovou nadobro opustila, zastavil ji mužský hlas, „Kam běžíš? Jsi tu pár hodin… Sotva si prošla ověřením a ošetřili ti i rány. Neutíkej, když máš povolení tu žít!“
V tu chvíli začal foukat i vítr, což strhlo dívce kapucu z hlavy a její hnědé vlasy jí začaly poletovat kolem obličeje. Otočila se k mladíkovi, který ji zastavil a pohlédla na něj svýma očima, které připomínaly svou barvou denní oblohu.
On sebou však náhle cukl, když ji pohlédl do tváře, „Čeho se bojíš? Stalo se něco?“ zeptal se vystrašeně, když spatřil její vyděšený výraz. Dívka se však nezmohla ani na jediné citoslovce.
„Nebolí tě zase ta jizva?“ zeptal se s dávkou strachu v hlase, doufajíc, že mu brunetka konečně odpoví, „Prosím řekni, Hitomi.“
Hitomi však zakroutila hlavou, „Ne. To nic není. Neboj se o mě, Kotetsu.“