Naděje klanu Uchiha

Nervózně jsem se rozhlédla kolem, mám jít? Zůstat stát? Otočit se a utéct? Teď, když jsem se dostala až sem? Teď, když mohu konečně někam opravdu patřit?
Být opravdovou součástí něčeho se mi nikdy nepoštěstilo, moje rodina žila dlouhou dobu mimo zemi daleko až za oceánem a já jen tajně snila o době, kdy se vrátím.
A k završení mého snu stačí jen jeden pouhý krok. Poryv větru si pohrál s mými vlasy, vzal sebou i cípy rudé stuhy, která se rozvázala. Zručně jsem je chytla a znovu vytvořila mašli v mých vlasech. Už nemůžu couvnout.
Zhluboka jsem se nadechla a prošla branou. Nade mnou se zaleskl znak skryté Listové vesnice. Vrátila jsem se tam, odkud odešel jeden z mých dávných předků, aby slepě následoval svou lásku. Bylo to sice absurdní, ale zachránila tím svůj život a vlastně i ten můj.

„Hledám Godaime Hokage,“ oslovila jsem hlídkující stráž.
Během chvilky mě odvedli do kanceláře, ze které se rozprostíral výhled snad na celou Listovou. Za masivním psacím stolem seděla blonďatá žena, pátá hokage. Společně s další osobou se skláněla nad důležitými dokumenty, pak svou pozornost přesunula na mě.
„Vítej!“ usmála se.
Nesměle jsem pozdravila, zhluboka se nadechla, pro dnešní den snad ani nemělo cenu počítat, po kolikáté si dodávám sebedůvěry a promluvila jsem, abych pátou Hokage seznámila s mým příběhem a záměrem, se kterým přicházím. Celou tu dobu mě pozorně poslouchala.

Vypověděla jsem vše, co jsem chtěla, aniž bych byla jedinkrát přerušena, po dlouhé chvíli naprostého ticha přišla odpověď: „Víš, že je tohle nebezpečné, ale nemůžu s tebou nesouhlasit. Bude to však chtít mnohem větší plán.“
Kývla na svou společnici. Zanedlouho do kanceláře jako velká voda vtrhl blonďatý mladík, následován dalšími třemi lidmi, růžovovlasou dívkou, pobledlým mladíkem a jouninem se zakrytým levým okem.
„Konečně další mise?“ ptal se blonďák horlivě, než si všiml mě. Zarazil se a sjel mě pohledem.
„A ty jsi kdo?“
„Naruto!“ okřikla ho ta růžovovlasá, tak to je on - jinchuuriki, než jsem dorazila do skryté vesnice, mnohokrát jsem slyšela vyprávění o mladíkovi s kyuubi uvnitř sebe.
„To je v pořádku,“ usmála jsem se, „jmenuji se Nomi, vyrůstala jsem mimo zemi, teď jsem se však vrátila. Chci pomoci, jak jen budu moci.“
„Godaime-sama a to jí to věříte?“
„Nemám největší důvod ji nevěřit, důkazy mluví jasně.“
„Nomi mi přednesla plán, se kterým ji za námi posílá její matka, která zemřela při střetu s Akatsuki. Je to riskantní, proto bude potřeba pomoc od vás.“
Jako bych přestala existovat, všichni čtyři přesunuli pozornost na pátou Hokage a pozorně poslouchali, co se vlastně bude dít.
Stačilo jen pár pouhých slov: „V žilách mi koluje krev klanu Uchiha,“ magické zaříkání, které pohnulo s každým.
„Cože? Ty...,“ ukazoval na mě ten blonďatý neotesanec Naruto.
„Je také z klanu Uchiha, blbče!“ potvrdila mu Sakura a na pár chvil jsem měla dojem, že na mě vrhla pohled plný...závisti? Pohrdání? Proč?
Všichni se na mě dívali, jako bych byla ve vitríně v Zoo, prosím, prohlédněte si neopakovatelný úkaz...dívku z klanu Uchiha, toho, který má být přece vyvražděn! Sklopila jsem hlavu k zemi, zavřela oči a znovu hlavu zvedla, tmavé vlasy se rozlétly kolem a mašle zavířila. Naučeným gestem jsem oči zase otevřela, barva duhových zorniček se však změnila. Všechny přítomné jsem šokovala.
„Sharingan,“
Jsem nadějí klanu Uchiha, s sharinganem probuzeným přesně v ten osudný den, musím jít svému cíli vstříc a obnovit...své já, svůj klan.

Stál přede mnou, přesně takový jak ho popisovaly všechny ty zvěsti, zkazky a vyprávění, ke kterým jsem se dostala. S naprostým klidem, svým pohledem a jednoduše prostě cool, mě sledoval.
„A proč bych tě měl mezi nás brát?“ zeptal se po chvíli.
„Mám něco, čeho budeš moci velmi dobře využít!“ odpověděla jsem. Nikdy jsem nepatřila mezi ty lidi s dostatečně vysokým sebevědomým. Snažila jsem se alespoň tak vypadat, posbírat veškeré své roztříštěné střípky vlastního já a nedat najevo bouři uvnitř mě. Srdce mi zběsile bušilo, při každém dalším okamžiku, kdy se naše oči střetly, podniklo prudký kotrmelec vzad nebo možná vpřed. Nedokázala jsem to rozlišit. A v této situaci jsem měla hrát svou sebevědomou půlku já, nabídnout své schopnosti a přidat se ke skupině, před niž nezůstal nikdo v klidu, hlavně však před ním!
„Nepotřebuji nikoho dalšího, svou skupinu už mám!“
„Přemýšlej dobře, možná by ti bylo do budoucna líto, kdybys zjistil, že patřím k druhé straně s tím, co se hodí jen tobě. Přišla jsem za tebou, ber, dokud můžeš!“ pomalu, ale jistě, jsem se dostávala do své role, poslední věta v sobě dokázala i skrýt jiný podtext, pokud si toho všiml. Odevzdala bych se mu, hned teď a tady.
Na chvíli se zarazil, vytáhl svoji katanu a než jsem se nadála, stál za mnou a s hrozivou jistotou mi šeptal do ucha: „Dobrá, předveď se. Chci vidět tvé schopnosti!“
Vážně jsem kývla a uskočila z jeho dosahu. Jestli se mám předvést uvidí, čeho jsem schopná. Vždy se má začít pomalu a zvolna. Na vše přijde ten správný čas. Vyslala jsem pár kunaiů vpřed na protivníka. Zasmál se a hravě je zlikvidoval. Teď bylo na mě, abych se vyhnula těm jeho a to jsem přesně chtěla. Moje babička byla tvrdý mistr, veškeré své vášně vkládala do mého tréninku a jednou z jejích posedlostí byl i tanec. Dlouhé hodiny mě nutila opakovat pasáže z těch nejslavnějších baletů světa a pak se pomocí nich vyhýbat letícím zbraním. Tanečními kroky, úkroky, překroky a ladnými pohyby dlaní jsem se vyhnula nebezpečí i tentokrát. Široká sukně mých šatů se jen lehce zavlnila. Tanec mi pokaždé dokázal vrátit sebevědomí, věděla jsem, že při něm jsem neodolatelná...stačilo jen tančit a protivníci padali na kolena. On však ne a to se mi líbilo.
Vyrazil vpřed, ležérním pohybem jsem rozvázala svou mašli ve vlasech, její volné konce ovládané mou chakrou hravě vykryly jeho útok. Tančila jsem s doprovodem svých mašlí a dál uhýbala před nebezpečným ostřím.
Nakonec jsem to byla já, kdo sáhl po prvním jutsu. Mohli jsme v klidu dál pokračovat v našem tanci, já se svou mašlí proti kataně Sasukeho, ale chtěl přece vidět moje schopnosti!
Tygr, pes, opice, tygr. „Katon, dansu no jutsu.“
Mašle vzplály jasným plamenem, uchopila jsem jejich cípy a promyšleným švihem vyslala plamenou záplavu na Sasukeho. Jako by se mi vysmíval, nepoužil ani svůj sharingan!
Můj tanec nestačil, mašle ho neoslovily a jutsu, která jsem si sama vymyslela, ho nechaly naprosto klidným. Co víc chtěl?
Vzplálo ve mně odhodlání, však já ti ukážu! Postupně, čím se boj stával zuřivějším a já nepolevovala, snad pochopil, že nejsem slabým protivníkem.
„Nedáváš mi jinou možnost!“ seskočil ze stromu, vyhnul se tak mému dešti ohně.
Hleděla jsem do černých očí následně proměněných rudou barvou sharinganu. Okamžik, na který jsem čekala!
„Konečně,“ zašeptala jsem a sklonila hlavu s neodolatelným úsměvem, když jsem hlavu znovu zvedla a otevřela oči v naučeném gestu, v tu chvíli jsme si byli naprosto rovni. Oba uživatelé sharinganu. Kdo je tu teď ten sebejistější?
Vychutnávala jsem si ten pocit malého, chvilkového vítězství.
„Ty..."
„Říkala jsem, že tě budou zajímat moje schopnosti.“ řekla jsem a zaútočila mou nejsilnější zbraní. V očích mi zajiskřilo a Sasuke se chytil za oči. Ustoupil o pár kroků zpět a pak ruce zase spustil. Sharingan v jeho očích však zmizel. Zavrávoral a klesl na kolena.
„Co to sakra je?“
„Bereš mě?“ odpověděla jsem otázkou. Vítězství...stačilo jen natáhnout ruku. Pevně uchopit a nepustit. Zářivě jsem se usmála: „Nestihla jsem se představit. Jsem Nomi. Uchiha Nomi. Dávno ztracená Naděje klanu Uchiha. Dlouho jsem žila mimo zemi, teď...“

Jsem zpět, stala jsem se jednou ze členů, pravidelně informovala Listovou a snažila se navést nepatrnými podněty Sasukeho na správnou cestu. Se svou schopností zrušit jakoukoliv oční techniku jsem měla jisté výsady. Stála jsem po jeho boku, kde bylo moje místo, tak jak řekla babička. Milovala jsem ho, měl ve mně svou naději, i když ji možná neviděl.