Super Sestry 50

Tokime : Vyrazila jsem za Shikamarem. Vím, že nebylo hezké, co jsem mu řekla, ale nechtěla jsem, aby si myslel něco, co není, co neexistuje. Jenže jsem to možná přehnala. Představa, že spolu vlastně „chodíme“ a já mu tohle řeknu... Muselo pro něj být příšerné, si to vyslechnout. Došla jsem až za vesnici. Ležel tam pod stromem na trávě a pozoroval oblohu. Přišla jsem k němu a nevěděla, co říct. Podíval se na mě a pohled zase odvrátil. Opovrhoval mnou a opravdu hodně, ten pohled mě ubíjel, ale zasloužím si ho.
„Omlouvám se,“ řekla jsem.
„Nemáš proč,“ vrátil mi. Nevěděla jsem proč přesně, ale zaskočilo mě to.
„Ale ano. To co jsem řekla... neměním svůj názor, jen … jsem měla volit vhodnější slova,“
„Ne,“ stále hleděl k obloze.
„Tak hele, vím, že jsem to podělala a opravdu mě to mrzí, což i mě samotnou překvapuje, tak to prosím příjmi,“
„To říkáš, protože si nic nepamatuješ,“ pohlédl mi do očí. Bylo v tom něco víc, něco se muselo stát. Nespíš to, proč ho mám ve své brožurce pod názvem komplikovaný vztah. Poznal, že čekám jeho verzi příběhu, a tak začal.
„Den předtím než vás unesli, byla oslava vašich sedmnáctých narozenin, jenže se to podědalo. Porval jsem se s kámošem a když jsi mě od něj chtěla dostat pryč, já tě neposlouchal, jen tě uhodil a srazil do střepů, co byly na zemi po naší bitce. Odběhlas pryč a do konce dne už jsem tě neviděl, ráno jsi byla naštvaná a moc se mnou nemluvila, je dost možný, že ses tam se mnou vlastně rozešla, takže … v podstatě vzato, nemusíš mít vůbec výčitky za to, cos mi řekla,“ posadil se. Nevěděla jsem, co říct. Překvapila mě jeho slova. Nevěděla jsem, jaká reakce by byla přiměřená.
„Aha,“ vydala jsem ze sebe nakonec. Zmateně ke mně pohlédl.
„Aha?“ přikrčil obočí.
„Hele nevím, jak to tam probíhalo, takže ,aha, mi přijde v pořádku,“ bránila jsem se před jeho zmatenou tváří. „Pokud se mi někdy vrátí paměť, vyřídím si to s tebou,“ naklonila jsem se k němu. „A pokud ne,“ byli jsme u sebe až nebezpečně blízko. „Tak to budiž vymazáno a můj vztah k tobě se bude měnit podle nové situace,“ usmála jsem se a otočila k odchodu.
„Pro tebe je to snadné,“ vstal. Ani jsem se neotočila.
„Pleteš se, nic pro mě teď není snadné,“ zamířila jsem zpět do ulic.

Vrazil do mě Kiba. Byl rozrušený.
„Tokime... Tokime,“ zasekl se na mém jméně a nenacházel správná slova.
„Mrzí mě to,“ chytla jsem ho za rameno. „Ale opravdu si nic nepamatuju,“ prošla jsem okolo něj a jeho rameno pustila. Stál tam bez hnutí. Bylo mi ho líto. Ještě za mnou zaštěkal jeho pes, a pak jsem se znovu zabrala do cesty. Věděla jsem za kým jít, jen ne kudy.
Kousek ode mě se Yoru opíral o zeď. Měl zavřené oči, vypadal velice soustředěně, ale zároveň uvolněně. Pomalu je otevřel a zahleděl se na mě.
„Pojď za mnou,“ zamířil kamsi do ulic. Následovala jsem ho. Evidentě věděl, za kým chci. Došli jsme k vetší budově. Nebyla malá ani nijak nápadná. Jen před ní stáli dva ANBU. Pustili nás dovnitřa ani tam to nevypadalo zrovna podezřele. Na konci chodby byly tajné dveře, za ktereými se táhly dlouhé schody dolů. Když jsme je sešli, uviděla jsem spousty pokojů v řadě. Muselo to být něco jako vězení. Když jsme postupovali dál, objevovali se další chodby, další uličky, muselo zde být spousta lidí. V jedné z uliček jsem zahlédla Ayano. Měla nezvykle vážný výraz. Stála u jedněch z dveří společně s jedním ANBU. Koutkem oka mě zahlédla, ale vůbec si mě nevšímala. Nevěděla jsem, kdo za těmi dveřmi byl, ale nejspíš nikdo dobrý. Pokračovali jsme dál, až ke dveřím číslo stopadesátpět.
„Tak tady ji máš,“ kývl ke dveřím.
„A to jako nepůjdem dál?“
„Vidíš tady ten červený kruh,“ nasměroval mou hlavu nad malou díru ve dveřích, která byla zakrytá. Červeně vyplněný kruh zářil, jako by ho někdo každý den zvýrazňoval, znovu a znovu.
„To znamená, že je osoba velice nebezpečná, nemůžeme dovnitř, je to příliš nebezpečné,“ tvářil se přísně. „Jenže jsem tu já a na mě ta holčina nemá, takže,“ odemkl dveře. „Tadá,“ ukázal na otevřenou místnost.
„Díky,“ rychle jsem ho objala a hned zase pustila. Vypadal mírně zaskočeně, ale vešel se mnou dál a zavřel za námi. Sunai tam seděla připoutaná a unavená. Ránu měla ošetřenou, ale přesto vypadala na umření.
„Tokime?“ zvedla hlavu.
„Ano, jsem to já. Co zranění?“ koukla jsem na její rameno.
„V pořádku, mají tady výborné doktory,“ povzdychla.
„Sasuke je šmejd!“ zvýšila jsem náhle hlas. Zamrkala a poté oči opět smutně přivřela.
„Já vím, ale nebýval takový,“ pousmála se. „Hodně se změnil, ale zachránil mi život, dlužila jsem mu to. Teď jsem svůj dluh splatila,“
„Bohužel se ti to ale vymstilo,“ přidal se Yoru. Stál za mnou. Koukla na něj. „Pokud vím, tak pocházíš z Písečné, nejspíš tě předají Kazekagemu a ten rozhodne, co s tebou.“ Znovu se usmála, tentokrát opravdově.
„Už se na Gaaru těším... ačkoliv mě nejspíš zabije nebo zavře do vězení.. Tokime, jsi skvělý člověk i ninja. Věř Konoze, to oni jsou tvoji přátelé, ať se stane cokoliv, stůj na jejich straně, teď už jděte, budu odpočívat,“
Odešli jsme z její cely. Už jsem tam Ayano neviděla.
„Kdo je v támhleté cele,“ ukázala jsem na pokoj v dálce.
„Nejsem si jistej, kam přesně ukazueš, ale myslím, že vím, o koho jde,“ zkřížil ruce na prsou. „Tam v těch místech, je pokoj Itachiho... Chceš na skok?“ zeptal se. Zaváhala jsem, po našem minulém setkání jsem nestála o další problémy.
„Jen pár slov,“ souhlasila jsem. Chtěl je otevřít, ale přeci jen Itachi je nebezpečnější než Sunai. Zakývala jsem hlavou, nepotřebovala jsem ho akutně vidět.
„Itachi?“ promluvila jsem ke dveřím. „Vím, že mě slyšíš a chci, abys něco věděl... Ačkoliv se mi paměť nevrátila, rozhodla jsem se přidat ke Konoze. To jsi chtěl, ne? Vím, že Konohu miluješ, mnohem víc jak já. A přísahám, že tě osvobodím... pravdou. Budeš moct opět žít ve vesnici, kterou tak miluješ a znovu si získáš přátele a pokuď ne, budeš mít alespoň mě, to ti přísahám. Vím, že mě slyšíš, tak Itachi! Já... přísahám, že se pravda dostane na povrch,“ bouchla jsem do dveří. Bylo ticho. Věděla jsem, že nechtěl, aby se někdo pravdu dozvěděl, ale teď už o ni vědělo víc lidí, než předpokládal, alespoň bude zpět tam, kde chtěl být.
„Díky,“ zašeptal hlas uvnitř. Nic už jsem neřekla a s Yoruem odešla. Venku bylo příjemně.
„Nezajdem někam na jídlo?“ navrhl.
„Dobře, ale pořád jsem na tebe naštvaná,“ zvedl obočí. „Trochu,“ dodala jsem.
„Chápu... A když už jsme u toho, můžeš se mi zmínit o té ,pravdě,.“...