Dva večery a dvanáct let pro Hokageho 2

Minule: Od poražení Madary uběhlo dvanáct let, Naruto ze své práce Hokageho není zdaleka tak nadšený jak si kdysi myslel a jeho práci v jednom kuse přerušuje Shikamaru. Navíc mezi ním a Sakurou už se dá stěží mluvit o soužití, ani jejich vztah není takový jak ho čekal. Jeho syn Naoki se mu svěří, že jeho špatné chování ve škole a nechuť bavit se s ostatními souvisí s chováním Naruta a Sakury, proto se Naruto rozhodne trávit s ním a Sakurou víc času, aby vše napravil, jenže situace se samosebou znovu komplikuje.

„Co je tady?“ nechápal Naruto, úplně klidně zůstával sedět na židli.
„No je tady!“ snažil se zadýchaný Shikamaru.
„Slyším, rozveď to!“
„On je tady.“ vydechl Shikamaru a složil se unaveně na stůl, až scházel pár papírů a oddechoval.
„Tak už to vysyp Shikamaru, kdo je tu?“ zeptal se Naruto už poněkud nervózněji.
„No Sasuke je tady!“ vysvětlil konečně Shikamaru div si nevyplivl plíce.
„Kde?!“ vykřikl Naruto a rozběhl se na chodbu, kde nikoho nenašel. Jen prázdné ošuntělé zdi jemně nažloutlé barvy. Otočil se směrem zpět ke kanceláři, kde se Shikamaru pomalu narovnával.
„Ne, tady na chodbě, ale tady v Konoze.“ upřesnil konečně.
„Fajn ale kde?“ ptal se Naruto.
„Já nevím.“
„Tak proč se sem ženeš jako šílenec?“
„No přece abych ti to řekl!“
„Aha. Dík. Vyzvedneš Naokiho z akademie?“
„Jasně, ale kam jdeš?“
„Najít Sasukeho.“ odpověděl Naruto a zmizel za rohem.
„Jasně.“ řekl Shikamaru, podíval se na stůl přeplněný papíry a povzdechl si.
„Jako obvykle, potřebuje pauzu.“ začal sbírat věci po zemi „Taky bych ji někdy potřeboval, ale to bych nesměl dělat Narutovi osobní sekretářku. Jak mi chybí lenošení.“

Naruto běhal jako splašený sluncem osvícenými ulicemi Konohy.
„Kam asi tak mohl jít, když ne rovnou do budovy Hokage, snad ví kde mě najde. Že by za mistrem Kakashim? Ne, hloupost, proč by měl prvně chodit nejprve za ním. Nejdřív by určitě hledal mě a... ..Sakuru, ale neví přece kde bydlí.“
Naruto se zmateně rozhlížel. Ještě zmateněji vypadali lidé, kteří ho pozorovali v Hokage plášti a klobouku pobíhat po vesnici.
„Lee, neviděl si Sasukeho?“ zavolal na cosi podivně zeleného kousek vpravo.
„Ne.“ odpověděl mu nechápavě Lee.
„Naruto děje se snad něco?“ zeptal se známý hlas z pod černého pláště, když se hnal kolem.
„Ne, já jen hledám Sasukeho, neviděl si...“ zarazil se a o několik kroků vrátil.
„Sasuke?!“ divil se a nevěřil vlastním očím.
„Koukám, tedy se zprávy šíří hodně rychle.“ konstatoval a Naruto se na něj vrhl jako na plyšáka.
„Proč máš na sobě vlastně v takovém horku ten hábit?“
„No chtěl jsem vyzkoušet, jak daleko se nepozorovaně dostanu, upřímně jsem čekal, že nejmíň před budovu Hokage.“ vysvětlil zatím co si ho sundaval.
„Tak to máš blbý, Shikamaru mi běžel říct, že tu si už nejmíň před půl hodinou.“
„Ale když si říkal, že se vrátíš měl si zmínit, že za tak dlouho!“ řekl trochu nazlobeně.
„Ani já nevěděl, že to tak potrvá, nakonec jsem musel posbírat hodně odvahy, abych se tu ukázal po tolika letech.“
„Takže si zpět.“
„Ano slíbil jsem, že se vrátím, a vlastně ještě mnohem víc.“
„Pozdě ale přece, porušit to by bylo zbabělé.“ pomyslel si.
„Kde si vlastně byl celou tu dobu?“ vyptával se Naruto.
„Všude a nikde, čistil jsem si hlavu a po pěti letech kdy mi konečně došlo, že se chci vrátit domů už jsem na to tak nějak neměl odvahu, trvalo než jsem se k tomu odhodlal. Co ty? Tvůj sen se ti splnil, si vážený Hokage.“ ušklíbl se.
„No to.. heh, víš není to až tak... ..stojí to za houby!“ řekl Naruto zatím co dorazili k Ichiraku ramen.
„Jak stojí za houby? Mlel si o tom co si se naučil mluvit.“ ptal se překvapeně Sasuke.
„Je to nuda, otrava a namáhavý, nikdy žádný dobrodružství.“ stěžoval si Naruto.
„Co si čekal?“
„Nevím, rozhodně ne, že se naučím podepisovat i poslepu.“
„Všechno určitě není tak zlý, co jinak?“ zkusil ho povzbudit Sasuke.
„Jo není zlý, to si myslíš ty, ani se Sakurou to neni jak jsem si představoval, skoro jí nevidim, nemáme o čem mluvit, když přestanu večeřet a snídat, nemusíme spolu mluvit vůbec. Což mi připomíná, že jsem slíbil, že se dneska vrátím dřív.“ vyskočil zběsile od jídla.
Sasuke byl překvapený, poprvé v životě viděl Naruta odcházet od nedojedeného ramenu.
„Pojď, zvu tě na večeři k nám, Sakura bude štěstím bez sebe až tě uvidí.“ řekl a pokynul mu ať jde.
„Tak přece jenom... ..přece jenom nakonec dostala rozum. Vzala si Naruta, dalo se to čekat. Přesto jí musím dokázat, že jsem dodržel slib.“

Naruto vběhl s nadšením do dveří.
„Jsem doma! Sakuro?!“ křičel.
„Ano, už to jdu nandavat.“ ozvalo se z kuchyně.
„O to nejde, máme dnes hosta.“ odpověděl jí s úsměvem, zatím co Sasuke ho následoval ke stolu. Oba zůstali nehnutě stát jak se kroky blížily.
Vcházela růžovovlasá dívka s vlídným úsměvem, ten se jí zarazil na bodu mrazu ve chvíli kdy uviděla Sasukeho stát přímo proti ní.
Nemohla ho nepoznat, vůbec se za ty roky nezměnil, stejný postoj, stejný výraz, stejná bílá košile. Měla pocit, že její tělo zkamenělo. Namísto pozdravu upustila talíře na zem. Střepy se rozlétly a dokonce se jí jeden i zasekl do nohy. Sakura dál stála jako opařená a mlčela.
„Sakuro, Sakuro si v pořádku? Co se stalo?“ pronikl k ní Narutův hlas.
Podívala se na zem, krev, střepy, cosi jí to připomínalo. Stejnou otázku jí položil večer kdy tohle před sebou viděla naposledy.
„Co se stalo?“ tolik let doufala, že mu na tu otázku nikdy nebude muset odpovědět, od toho večera, kdy ji položil tuhle otázku měla pocit, že vlastně nic z toho co se stalo nemělo váhu, až do teď.
Nemohla uvěřit, bylo to už tak dlouho a Sasuke se nakonec přece jen vrátil? Proč? Očividně věděl, že jí tu najde s Narutem, tak proč sem chodil? Co od ní ještě chce?
„Já, já... ..půjdu uklidit to...“ otočila se a se stejně vykulenýma očima zmizela.
„Měl bych jít Naruto, možná se stavit později.“ navrhl Sasuke.
„Ne, tohle není tvoje chyba, sedni si a počkej, podívám se jestli je v pořádku.“

„To přece není možný, vždyť je to dvanáct let, nemohl! Nemohl se přece vrátit, proč by to dělal, dávno zapomněl, stejně jako já jsem se tolik snažila zapomenout!“
Naruto vešel a spatřil dívku opírat se o dřez.
„Sakuro co se ti stalo?“
Nedařilo se jí nic předstírat, celá roztřesená se na něj podívala.
„To je vážně...?“
„Ano, Sasuke se konečně vrátil.“ řekl klidným hlasem a nechápal co jí na tom tak šokuje.
„Sakuro, něco je v nepořádku?“ zeptal se opatrně.
„Ne, jen tomu nemůžu uvěřit.“ řekla a objala ho, aby zamaskovala svoje pocity.
„Jdi miláčku, hned tam budu.“ udělala všechno proto, aby se usmála.
Hned jak odešel, opřela se znovu o dřez, jelikož měla pocit, že bude co nevidět zvracet.
„Co chce? Přišel pro mě? Ne, není přece až tak šílený! Hlavně klid, musím zjistit proč přišel, přece o nic nejde, já mu nic nedlužím.“ řekla si sama pro sebe.

Naruto právě zametal střepy, když se Sakura vrátila s jídlem a novým nádobím.
„Omlouvám se, není mi dnes nějak dobře a zatočila se mi hlava. Tak jsi zpátky?“ řekla s milým úsměvem a on jen přikývl.
Jídlo se jí zdálo nekonečné, kluci se bavili jako by nic, ale Sasuke se na ní občas podíval, aby v ní vyvolal pocit, že skutečně myslí na totéž.
„Takže co tě donutilo po takové době k návratu do Konohy? Chceš tu zůstat?“ řekla aby se ujistila.
„Dal jsem slib, že se vrátím a musel jsem ho dodržet, jestli tu zůstanu to ještě nevím, to nezáleží jen na mě, ale zatím se chci pár dní zdržet.“ odpověděl a Sakura pochopila.
„Slíbil si, že se vrátíš a vrátil ses. Slíbil si, že pro mě přijdeš, jestli na tebe budu chtít tak dlouho čekat a přišel si. Slíbil si, že když budu chtít, navždy se mnou zůstaneš a ptáš se jestli chci. Už je to dvanáct let a já nečekala. Nemohla jsem. Dvanáct let a pamatuju si každé slovo.“
„Asi už půjdu.“ řekl Sasuke.
„Nechceš zůstat tady?“ zeptal se Naruto. Sakura ztuhla a čekala co odpoví.
„Ne to je dobrý, mám zamluvený pěkný hotel.“ odpověděl klidně. Sakura nevěděla jestli si její reakce všiml nebo to řekl z vlastní vůle, ale každopádně se jí ulevilo.
„Tak se měj.“ poplácal ho Naruto přátelsky.
Sakura pochopila, že by bylo hloupé se nerozloučit a tak ho objala.

Hned jak odešel Naruto se zamyslel.
„Kde je vlastně Naoki? Říkal jsem Shikamarovi, aby ho...“
„Naruto! Ty máš pocit, že Shikamaru je tvá chůva? Sám mu děti hlídat nechceš, co? Nech už ho konečně dýchat, že takhle třeba taky neotravuješ Kibu nebo Leeho?!“ zvýšila hlas.
„Kiba děti nemá, nikdy se nestaral o nic než o štěně a Lee...“ hlavou mu proběhla letmá představa, jak navleče jeho syna do zeleného oblečku a bude ho učit vylomeniny.
„Shikamaru volal, že si chtějí s Kazumi hrát a tak přespí u nich.“ odsekla a přerušila tím jeho myšlenky.
„Dovolila si to i když si věděla, že se vrátím dřív, abychom mohli být jako rodina?“
„Samozřejmě! Měl bys být rád, že má ve třídě alespoň jednu kamarádku, nebo snad chceš, aby celé dny seděl někde sám jako ty?!“
„Co to do tebe sakra vjelo?“
„Do mě? Naruto vzpamatuj se!“
„Ano do tebe! Proč se tak chováš, dneska když jsme přišli si nevypadala ani trochu šťastně, spíš jako když vidíš ducha!“ divil se Naruto.
„No ano, byl to drobátko šok, když se tu objeví po tak dlouhý době! Mimo jiné už to že si sem přivedl Sasukeho, nemyslíš, že by to už bylo trochu moc naráz, kdyby tu bylo ještě dítě?!“
„Co je na tom, že máme dítě? Stydíš se snad za něj? Protože se chováš v poslední době vážně divně! Říkal mi pravdu? Nemáš ho snad ráda?“
„Je pro mě nejdražší na světě, obětovala jsem mu svůj život!“ vykřikla téměř hystericky. Na víc už nečekala, rozběhla se do ložnice.
„Stydím? Jak se může tak hloupě ptát?! Jenže co si o mě asi Sasuke bude myslet, když zjistí, že mám s Narutem dítě? To je jasné, řekne si, že jsem mu od začátku lhala, že jsem nikdy neměla v úmyslu Naruta opustit a bude mě nenávidět.“

Naruto se procházel už měl dávno po práci, ale po včerejší hádce se Sakurou se mu vracet nechtělo.
„Co dělám pořád tak špatně?“
V životě každého člověka jsou někdy období kdy má pocit, že nic nezvládá a Naruto si to bohužel bral hodně k srdci. Bloumal sem a tam, když narazil na Hinatu.
„Co tu děláš Naruto?“ zeptala se přátelsky, ale nesměle.
„Jen, jen se tu tak procházím. Kam jdeš ty?“ zeptal se.
„Na louku pro bylinky.“
„Půjdu s tebou.“ povzdechl si.
„Nemáš důležitější práci?“
„Ne, práce je dávno hotová, nic co by nepočkalo.“ odvětil s dalším povzdechem.
„Tváříš se nešťastně.“
„Mám svoje důvody.“

Nějakou chvíli sbírali byliny než si unaveně lehli do trávy.
„Shikamaru pořád pozoruje mraky a já nikdy nechápal proč, teď mi to konečně došlo.“Nikam nespěchají, jsou volné, můžou kam chtějí, možná proto tu Sasuke nechtěl zůstat, jít si kam se mi zachce, měl jsem udělat totéž.“
„Co to povídáš Naruto?“
„To nic.“ odpoví s jemným úsměvem a zhluboka se nadechne.
„Nejsi tu snad rád?“
„Jsem ale, tentokrát měl pravdu, já nejsem ten typ, který by chtěl denně sedět za stolem, Sasuke zažil určitě plno dobrodružství od doby kdy jsme porazili Madaru a já? Co z toho mám já, dvanáct let tu tvrdnu na zadku.“ řekl znechuceně.
„Děláš přece důležitou práci Naruto.“
„Stejně tak by ji dokázal dělat někdo jiný. Já musím denně rozhodovat o hromadě rádoby důležitých věcí, takže se odsud nehnu. Ten den kdy jsme vyhráli jsem se měl rozhodnout jinak, měl jsem nakonec odejít druhého rána s ním a určitě bych zažil spoustu zábavy. Určitě víc než tady.“ postěžoval si.
„Vždyť já se nad tím vůbec pořádně nezamyslel, když jsem tenkrát říkal Hokage, myslel jsem někoho, kdo hrdě chrání svoji vesnici a rozhoduje o důležitých věcech, ale co je tak důležitého na čtení hlášení o hlídání psa? “
„Naruto, pamatuješ na ten večer po našem vítěství, všichni se radovali, tedy na kopci u lesa, kousek od vesnice. Hledal si Sakuru a potkal mě.“
„Ano vzpomínám si.“
„Leželi jsme tam úplně stejně, mlčeli a koukali na hvězdy, všichni byli šťastní. Ten večer jsem ti tam měla něco říct.“
Naruto mlčel, čekal co mu poví a sledoval beránky pomalu si to šinoucí po obloze.
„Vlastně, víš vůbec že tam roste ten zvláštní strom?“
Blonďák zpozorněl a upřel k ní zrak.
„Jaký strom?“
„Zamilovaní do něj vyrývají svá jména a věří, že je jednou svede dohromady.“ zmínila se dívka.
„Nikdy jsem o něm neslyšel, ale proč mi to vlastně povídáš?“
„Protože já to udělala, protože jsem věřila, že mě jednou přestaneš přehlížet.“
„Vlastně ani nevím.“ odpověděla po chvíli s rozpačitým úsměvem.

Sakura nervózně pohlížela na hodinky, čekala na Temari a Shikamara, až se objeví s jejím synem. Výlohu obchodu před kterým postávala už znala nazpaměť, po několikáté nervózně přešlápla, až je konečně uviděla. Celá rodinka s mladší dcerou a Naokim mířila rovnou k ní.
„Ahoj.“ pozdravila přátelsky a sehnula se k chlapci.
„Ahoj.“ dostalo se jí odpovědi Temari a Shikamarova zívnutí.
„Jak se ti líbilo u Kazumi?“ zeptala se.
Dítě se usmálo a objalo ji. Takového ho skutečně neviděla už několik let, od doby kdy Naruto přestal chodit domů včas otrávený a protivný a raději nechodil vůbec.
„Proč právě teď, když to vypadalo, že se všechno změní se to musí znovu komplikovat?“
„Nezlobil?“ zeptala se přísně.
„Nebudeš tomu právě v jeho případě věřit, ale...“ chystal se odpovědět Shikamaru, ale dostal od Temari loktem do žeber.
„Je to učiněný andílek, nepřeháněj Shikamaru.“ napomenula ho.
„Tatínek říkal, že když budu hodný, budu mít i kamarády a už se mě nebudou všichni bát.“ odpověděl nevinně.
„Nikdy jsem nepochybovala, že Naruto bude ten nejlepší táta na světě.“ Sakura byla dojatá tím co ho dokázal naučit za jediný den, jaký by asi byl, kdyby jich s ním trávil víc?
„Mami může si taky někdy přijít Kazumi hrát k nám?“ zeptal se chlapec.
„Jasně Naoki, je teď není úplně nejvhodnější doba.“ usmála se.

„Problémy s Narutem?“ zeptala se Temari cestou po ulici, zatím co Shikamaru vedl děti kousek za nimi.
„Tak nějak. Prostě s ním nemůžu vyjít.“
„Nezlob se, že ti to říkám právě já, ale vy dva se k sobě vůbec nehodíte.“
„Já vím, ale on pro mě tolik udělal.“ odpověděla zamyšleně růžovovláska.
„Naoki se zmínil, že se Naruto dává do pořádku, tak o co jde?“ vyptávala se Temari.
„Vlastně o nic podstatného, jsem jen ze všeho vyčerpaná.“
„A hele!“ ozvala se najednou Temari když kdesi v davu zmerčila Sasukeho blížícího se k nim.
Sakura bleskově reagovala hned jak zjistila, že uprostřed ulice se vážně nemá kam schovat.
„Shikamaru vezmi děti někam na zmrzlinu a ať si pořádně vyberou jakou chtějí, klidně jim toho kup víc.“ cpala mu peníze.
„Taková otrava.“
„Shikamaru mazej!“ napomenula ho Temari která se okamžitě dovtípila situace.
Hned jak se ztratili o pár metrů dál Sakura si hlasitě oddechla.
„Takže to je ten problém? Návrat velkého Sasukeho“ zeptala se Temari jestli pochopila správně „a on vůbec neví, že máš s Narutem dítě?“ dala si pomalu všechno dohromady.
Sakura jen mlčky přikývla.
„Bojíš se mu to říct? Poslyš Sakuro, proč tak vyvádíš, ty mu přece nemáš co vysvětlovat! Je blázen jestli myslel, že tu budeš čekat tak dlouho, jestli se uráčí přijít, zvlášť když se tomu ani nedalo věřit.“
To už si jich Sasuke všiml a zamířil k nim.
„Ahoj.“ pozdravil nezvykle přátelsky.
„Ahoj.“ pokusila se o úsměv Sakura.
„Ahoj. No nic, možná si chcete povídat, já půjdu najít Shikamara a sejdeme se tu tak za hodinu?“ koukla na Sakuru.
„Ja-jasně.“ odpověděla.

„Sluší ti to, nechala sis zase narůst vlasy.“ řekl jako by nic, když se procházeli trochu klidnějšími ulicemi.
„Vážně se chceš bavit o tomhle?“ řekla, aby přestal předstírat, že se nic neděje.
„O čem jiném?“
„Takže se mě na to nechceš zeptat?“
„Na co jako?“ pokračoval.
„Můžeš přestat, Naruto tu nestojí!“ zastavila zprudka a hodila na něj nenávistný pohled.
„Tak dobře. Nechtěl jsem ti to zbytečně připomínat, když si tak spokojená.“
„Vypadám spokojeně? Jestli si mi to nechtěl připomínat, možná si k nám neměl včera večer chodit, když si zjevně věděl, že mě tam najdeš.“ řekla nazlobeně.
„Chtěl jsem abys věděla, že jsem dodržel slib. Co bys sis o mě myslela, kdybych se otočil a zase zmizel?“
„To co posledních jedenáct let, že se nikdy nevrátíš, že si mizera. Nenapadlo tě, že by to tak třeba bylo lepší?! Nebo ti vážně záleží na tom co si myslím?“
„Kdyby mi na tom nezáleželo nejsem tady. Když jsme u těch otázek, řekni mi, proč sis vzala Naruta, pochopila si, že ti s ním bude líp, nebo si zkrátka nevěřila, tomu co jsem řekl?“
„Nikdy jsem ničemu nevěřila víc a právě toho jsem se celé ty roky bála, že se vrátíš...“
„Ani jedno.“ odpověděla stroze.
„Takže ho přece jen miluješ.“ konstatoval.
Sakura se na něj prudce podívala pichlavým pohledem.
„Neboj, nepřišel jsem ti nic vyčítat, byl bych blázen, kdybych věřil, že po tolika letech tu budeš stát s otevřenou náručí, ne? Jsem rád, že si šťastná.“
„Kdybych byla, tvářila bych se jinak! Tak to vyklop, co máš v úmyslu, hodláš tu zůstat?“ změnila raději téma, protože se jí nechtělo rozebírat stav v jakém se její rodina nacházela.
„Chceš abych zůstal?“
„Sakra, proč mi pokládá tak hloupý otázky?! Dvanáct let sem přemýšlela o tomhle okamžiku, co udělám, co mu řeknu jestli se jednou vážně vrátí a pořád nevím. Co musím udělat je jasné, tak proč proti tomu tak tvrdě bojuju? Před dvanácti lety jsem se rozhodla správně, možná ne úplně spravedlivě, ale rozhodně správně, už tehdy jsem byla ochotná se všeho vzdát pro tuhle budoucnost, za tu dobu se nic nezměnilo, vůbec nic, tak proč to nedokážu udělat znovu! Čím dřív se ho zbavím, tím líp. Stačí jediná věta jako tehdy a bude po všem. Alespoň na nějakou chvíli budeme zase moct žít jako dřív.“
„Posloucháš?“ přerušil její myšlenky Sasukeho hlas.
„Jasně.“ odpověděla bleskově.
„Něco s tebou vážně není v pořádku.“ řekl a sáhl jí na čelo.
„Hej!“ ucukla Sakura.
V tom najednou ucítila jak jí dětské ruce tahají za rukáv. Celá zbledla a chvíli se odmítala podívat.
„Teto, maminka už chce jít, čekají na tebe s Naokim.“ ozval se hlásek.
Sakuře se z části ulevilo. Sasuke se na ni tázavě díval.
„Temari vzala děti o města a tak jsem... No měla bych už raději jít!“ usmála se a tu tam ohlédla.
„Jsi si jistá? Jsi celá bledá.“ zkoumal ji Sasuke,
„Jasně, nic se neděje, musím letět ať to všechno stihnu, neumíš si představit, jak Naruto vyvádí, když je bez večeře.“ volala za sebe následujíc Kazumi.
„Zapřít vlastního syna, musím na sebe být neskutečně hrdá. Je to jasné, Sasuke musí co nejdřív pryč, protože tohle byla pravděpodobně ta chvíle, kdy jsem se mu měla zmínit, že je tu něco víc než jen já, Naruto a jeho neskutečně vlezlá práce, kdybych chtěla, aby zůstal. Teď už není žádná další cesta, jestli mu nedám hned najevo jak se věci mají a zjistí, že máme i dítě, bude mě nenávidět.“