Super Sestry 51

Meshiki : Opravdu moc se mi ulevilo, když to vzal Yoru tak s humorem... Ačkoliv mě to možná trošku zamrzelo? Nejsem si jistá. Ale myslím, že je to proto, že jsem doufala... ani vlastně nevím, v co přesně jsem doufala. Větší zájem? Překvapení? Nejspíš jsem divná. Neji je určitě rád, že to vzal tak s klidem a já? Ani nevím, co chci. Alespoň v jednom mám jasno, že Nejiho miluju a chci s ním zůstat do konce svého života. Jo, zní to tak sladce, že by se mi z toho ještě před několika lety zved kufr, ale teď je to pro mě naprosto normální. Šla jsem se projít a potkala Ayano. Vypadala rozrušeně.
„Ay?“ cukla sebou a pohlédla na mě. Na chvilinku zaváhala, ale nakonec šla ke mně.
„Ahoj,“ usmála se, ale já poznala, že se v tom skrývá cosi špatného.
„Stalo se něco?“
„Ne, proč?“ podivila se.
„Vypadáš... nevím, divně,“ pokrčila jsem ramena.
„Kdepak, to se ti jen zdá,“ pokračovala. Nebyla jsem si jistá, jestli kecá nebo se mi to opravdu zdálo.
„Pokud se něco děje, tak mi to řekni. Jsem tvá kamarádka, můžeš se mi svěřit,“ zkusila jsem to jinak.
„Meshiki, někdy se člověk nechce svěřovat, někdy je i přítel nepřítelem,“ podívala se na mě vražednýma očima. Trochu mě to vyděsilo, přestože jsem věděla, že mé schopnosti ty její převyšují, i když je dost možné, že je to jen moje doměnka. Člověk byl zvyklý na její úsměvavou tvář, když nastala chvíle jako tato, nejradši byste se před ní schovali v tichém temném místečku, kam na vás nedosáhne. S tím pohledem vypadala jako démon, ktzerý se skrývá v jejím těle. Odvrátila pohled.
„Promiň Mehsiki, ale nechci se ti svěřovat, vím, že to myslíš dobře a chceš mi pomoct, ale teď se to nehodí. Možná ti to někdy povím, ale pokud nebudu chtít, tak ze mě nic nedostaneš,“ řekla a odešla. Zírala jsem před sebe neschopna slova. Neznala jsem jí takovou. Přeci jen jsme se potkaly nedavno, ale přesto jsem si mylsela, že jí mam přečtenou.
Šla jsem dál ulicí a přemýšlela o tom, co se stalo. Ayano je hodná dívka, myslím. Vypadá jako neškodná, roztomilá holčička. Jenže co když to všechno jen hraje? Poslední dobou mam v hlavě pěknej guláš, opravdu nevím, co si myslet. Prozatím to nechám plavat. Na ulici jsem potkala Tenten. Prohlížela si výlohy spolu s jedním klukem. Nejspíš byl starší než já. Měl světlé vlasy a řekla bych, že totožné oči s mou sestrou, což je velice zajímavé. Kalhoty černé s volným trikem a roztomilý úsměv, hmm, nikdy jsem ho tu neviděla. Zamířila jsem k nim.
„Ahoj Tenten,“ pozdravila jsem a koukla na mladíka.
„Uragari,“ podal mi ruku. Přeměřila jsem si ho a ruku mu též podala.
„Meshiki,“ stiskla jsem. Pomalým pohledm sjel z rukou na můj obličej. Přimhouřil oči. A pustil mě.
„Tak ty budeš nejspíš moje sestra, co?“ podrbal se na šíji. Několikrát jsem zamrkala.
„Cože, prosím, cože, co?“ trošku jsem se odklonila.
„No já jsem Yoruovo syn,“ podal vysvětlení.
„Syn?“ zarazila jsem se. Vím, že má i jiné děti, ale nějak mi nedošlo, že se s nimi někdy setkám.
„Eeemm. ..ee aha,“ rozpačitě jsem se usmála.
„Promiň já.. nevěděl, že tě to tak vykolejí,“ začal se omlouvat.
„Kdo je tady vykolejenej?“ zavrčela jsem.
„Tady seš Uragari, hledam tě po celý Konoze a ty se tady potuluješ s …,“ koukl na Tenten a snažil si vybavit její jméno.
„S Tetnten,“ doplnil ho.
„Jo a s...“ zastavil se na mě.
„Se svou sestrou,“
„Neříkej mi tak,“ sjela jsem ho.
„Proč?“
„Protože tě sotva znam. Vlastně tě ani neznam,“ zamračila jsem se.
„Takže ty jsi Meshiki?“ zeptal se ten druhý.
„Jo a ty?“
„Chikuto, tvůj druhý bratr,“ podal mi ruku.
„Ježiši to ne,“ vrátila jsem mu místo ruky.
„Ale jeden z vás je adoptovanej, ne?“ přejela jsem je pohledem. „A je mi úplně jasný kdo,“ zastavila jsem se na Chikutovi.
„Jo, to jsem já. Hrdina a zachráce všeho míru,“ zvedl ruku k nebi.
„Ale neee,“ plácla jsem se přes obličej.

Tokime : „Takže takhle to bylo?“ zeptal se překvapený Yoru.
„Ano. To vesnice ho to donutila udělat a nakonec takhle dopadl... Musíš mi věřit Yoru,“
„Věřím ti. Nikdy jsem si o Itachim nemyslel, že by to udělal z vlastní vůle,“ zalezl do Ichiraku.
„Budeme ale muset dostat Itachiho k Inoichimu, pokud se mu podívá do vzpomínek, najde to tam,“ pokračoval.
„To mě taky napadlo, jen nevím, jestli to Tsunade schválí,“ sedla jsem si.
„Určitě. Měla v plánu mu projít paměť, jen nevěděla kdy,“ přisedl si. Když se nám stařík začal věnovat, už jsme o tom nemluvili....
„A co si dáš ty?“ zeptal se mě Yoru.
„Já nic,“ usmála jsem se. „Musim si hlídat linii,“ zakřenila jsem se a poplácala břicho. Zvláštně se na mě podíval. Byl to dost děsivý pohled, ale neřešila jsem ho. „Vlastně co jsem ti chtěla říct, jsem ti řekla, takže asi půjdu,“
„Měl bych jít s tebou,“ chtěl se zvednout.
„Neboj, já neuteču, trochu se ještě projdu a půjdu domů,“ vyšla jsem ven a zahlédla Ayano. Rozhodla jsem si s ní promluvit a tak jsem jí sledovala. Když jsem jí doběhla, okamžitě jsem jí popadla a táhla k nám. Samozřejmě to nebylo tak lehké, jak se zdá. Bránila se, křičela, kopala a kousala. V takové vtipné pozici jsme opět prošli okolo Yorua. S úsměvem jsem mu zamávala a táhla ji dál.
Když už jsme byly konečně doma, mohla jsem jí pustit.
„To si děláš srandu? Tos mě tak musela táhnout celou cestu?“ pěnila.
„Asi jo,“ pokrčila jsem ramena. Otočila se k východu.
„To si nemyslím,“ zavrčela jsem. Zarazila se. Nejspíš takový tón nečekala.
„Tak co chceš,“
„Chci si promluvit,“ ukázala jsem na pohovku. Neochotně si sedla a poslouchala, co ze mě vyleze.
„Jde o Itachiho,“ zmrzla. „Chci vědět, co se stalo,“
„Co se stalo? To snad každý ví,“ uchechtla se.
„Já chci ale slyšet pravdu, tu o které nikdo jiný neví...“ vytřeštila oči. „Je mi jasné, že se něco mezi tebou a Itachim stalo, něco špatného. A jelikož mě Itachi velice zajímá, zajímáš mě i ty,“ sjela mě vražednym pohledem. „Takže láska,“ řekla jsem.
„Cože?“ polkla.
„Itachi je můj přítel, to že mě zajímá, je sice pravda, ale ne tak, jak sis myslela ty, ale to stranou, pověz mi co se stalo. Já tě prosím,“ vážně jsem na ni pohlédla. Byla tak nejistá, tak strašně moc.
„Přísahám na svou smrt, že to nikomu neprozradím. Chci se dozvědět víc, jaký dřív Itachi byl, proč se tak změnil, chci vědět všechno a vím, že ty znáš odpověď na všechny mé otázky,“ chytla jsem ji za ruku. Chtěla uškubnout, ale nakonec to vzdala.
„Nikdy jsem si nemyslela, že to řeknu někomu, koho sotva znám, ale dobrá, vím, že jsi teď Itachimu blízká osoba a že mu věříš... Všechno to začalo před osmi lety, když jsem se poprvé přestala ovládat...“