Naruto Bushido – část 10 – Obavy

Dvě ženy bloudily lesem, byť znaly cestu ke svému cíli. Ale ani jedné z nich se tam příliš nechtělo, obě měly na to místo bolestné vzpomínky a přesto ho rády nazývaly domovem. Obě byly ponořeny do svých myšlenek, právě na toto místo, na jejich domov.
„Jak moc se to místo změnilo, jaká je má sestra? Ovládají ji rodiče nebo je sama jako oni?“ Kladla si otázky starší z nich.
„Musím mlčet! Nesmím Naruta prozradit, nikdo nesmí vědět, že žije! Ale co když poznají, že jim lžu, co pak?“ Strachovala se o sebe mladší.
Obě rudovlasé ženy poznaly na té druhé, že ji něco trápí a že to chce skrýt, ale zeptat se té druhé narovinu nemohly.
„Karin, jak to, že jsi kunoichi?“ Zeptal se po několika tichých kilometrech Kushina, kterou Karin doprovázela ‘domů‘.
Karin, ale mlčela. Nechtěla znovu někomu vykládat, co zapříčilo, že je, kým je. Nechtěla, aby Kushina znala pravdu.
„Dlouhý příběh,“ lhala Karin.
Naneštěstí pro ni byla Kushina od přírody neobytná. Nehodlala se vzdát tak snadno, protože i když se mohla vrátit domů, tak na tom určitě nebude o moc lépe, než je nyní Karin, jak bývá v klanech typu Uzumaki zvykem.
„Ještě delší cesta,“ byla reakce Kushiny.
Karin se znovu snažila vymlouvat, ale nedařilo se jí to. Nakonec byla Kushinou přinucena vše o sobě říct. Řekla jí celý svůj životní příběh. Byl celkem jednoduchý a krátký. Jako malou Karin unesl nějaký shinobi klan, v domnění, že se jedná o nástupce klanu Uzumaki. Mohla za to barva jejích vlasů, jasně rudá, taková jakou má hlavní větev klanu. Jenže Karin byla jenom nemanželské dítě někoho z té rodiny, jinak byla brána jenom jako další obyčejný postradatelný Uzumaki. Ale to její únosci netušili.
Když za ni chtěli výkupné, tak se jim celý klan Uzumaki jenom vysmál. V tu chvíli málem přišla malá Karin o život, ale byla zachráněna plánem pomsty, na klan Uzumaki. Shinobi se rozhodli, že jako dítě je moc malá na to, aby si mohla pamatovat, kdo je, ke které rodině patří. Proto z ní vychovali zabijáka, nejlepšího, jakého dokázali. A její první velký úkol bylo zabít mladou hlavu klanu Uzumaki, bez toho aniž by tušila, že je s ní nějak příbuzná.
Tu noc, byla Karin strašně nervózní, nikdy předtím nedostala misi, a proto se nemohla dočkat, až se z ní úspěšně vrátí. Jenže něco se pokazilo. Karin nebyla dost silná, aby mohla zabít mladší sestru Kushiny, hlavu klanu Uzumaki. Během boje byly odhaleny i její vlasy a právě proto byl, její život ušetřen, protože byla Uzumaki. A pro to, že byla shinobi, musela dělat tajné věci pro klan Uzumaki, tak rozhodli rodiče současné vůdkyně klanu Uzumaki.
„Taky to najít Vás a dovést Vás domů, je jeden z těch úkolů,“ vysvětlila Karin.
„Aha,“ řekla Kushina.
Došlo jí, že ani Karin to nemá lehké. Vesměs nikdo, kdo chtěl něčeho v klanu Uzumaki dosáhnout, s ní nechtěl přijít do kontaktu, aby to neuškodilo jeho reputaci. A Karin nemohla jít proti své rodině, kdyby to zkusila, tak už by byla nejspíše po smrti. Ale právě díky tomu, kým byla, se stávala největším Kushininým spojencem. Osobou, která jí mohla pomoct změnit celý klan od základů. Jenže změna chtěla plán a bylo pravděpodobné, že to byl Kushinin syn Naruto, kdo nějaký měl. Stačilo už jen vyčkat, kdy ho spustí nebo už se Narutův plán dávno odehrával? To Kushina netušila, protože její syn byl v poslední době docela tajnůstkář.
Karin se po tom všem, co řekla, ulevilo. Nikdo jiný si její příběh nechtěl ani vyslechnout. Kushina byla opravdu neuvěřitelná. Nikdo jiný by se tak nezachoval, u nikoho jiného, by nenašla tolik porozumění.

Oba bratři, mladší i starší se procházeli po honosném sídle, které ale nebylo jejich. Výzdoba byla podobná jejich domovu, ale některé prvky je udivovaly. Ani jeden z nich nevěřil na démony a podobné stvoření, ale tento dům, kterým se procházeli, byl přímo poset různými rytinkami, soškami nebo malbami démonů. Nikdy se s žádným takovým stvořením nesetkali nebo to jejich oči nechtěly vidět. Ani nemohly vidět celou pravdu, protože kdysi dávno byl jejich rod proklet jedním z démonů, tím nejstrašlivějším. Mladší z bratrů, byl kletbou zasažen nejvíce z celého klanu. Jeho oči už jednou rudě zaplály, v krizové situaci a ta neměla být poslední v jeho životě. O svém prokletí věděl, jenom neznal celou pravdu. Pravdu o očích klanu Uchiha.
„Nějaký zamyšlený, Sasuke, ne?“ Zeptal se ho jeho starší bratr.
„Jenom jsem uvažoval, co ‘HO‘ vedlo k tomu, aby se začal skrývat, Itachi-niisan,“ odpověděl Sasuke.
„Když jsme tady, tak ‘HO‘ raději nezmiňuj, nemuselo by to dopadnout dobře!“ Lekl se Itachi nad lehkomyslností svého bratříčka.
„O kom se to tady bavíte?“ Zeptal se mladý zvědavý ženský hlas.
V obou cuklo a Itachimu se málem zastavilo srdce. I když byl mladým, tak během posledních týdnů měl infarkty skoro každý den, ze své nastávající manželky, která byla naprosto nevyzpytatelná. Navíc se pohybovala naprosto neslyšně. Dělala to schválně, proto si skoro všichni sloužící mysleli, že je v domě duch, když ona potají potichu v noci proplouvala kolem nich a občas šustla šaty, jen aby je z legrace postrašila.
Takové chování si, ale mohla dovolit pouze, když kolem ní nebyli její rodiče. Odmala na ni kladli vysoké nároky. A ona si příliš dobře pamatovala, co by se jí stalo, kdyby je jen na okamžik zklamala. Občas tiše proklínala svou starší sestru, která jenom tak zmizela. Ale teď, když byl její celou rodinou proklínaný, synovec mrtvý, tak se mohla její starší sestra Kushina vrátit. A ona jí mohla všechno vyčíst, to že utekla s nějakým shinobim, to že zklamala rodinu a další podobné věci. Jenže neměla nejmenší ponětí, že právě před Kushinou by mohla být sama sebou.
„Ale. O jednom člověku, který zastavil mého bratříčka, když chtěl spáchat seppuku,“ vysvětlil Itachi.
„Aha… Ale proč by se ten člověk chtěl skrývat?“ Divila se Itachiho snoubenka.
„To netuším, Kumiko-san,“ odpověděl Itachi.
„Když jsme spolu, tak vynechej ty formality Itachi. Ale třeba to je nějaká dívka a Sasuke ji schovává, ha?“ Zeptala se Kumiko a šťouchla do Sasukeho.
Ale Sasuke byl stále v šoku z nenadálého zjevení se Itachiho snoubenky, takže neodpovídal.
„Kdo ví, Kumiko? Bratříček mlčí jako voda,“ odpověděl Itachichi.
„To je podezřelé,“ změřila si pohledem Sasukeho Kumiko.
„Copak?“ Divil se Sasuke, který se konečně probral z šoku.
Itachi s Kumuko se nad ním museli pousmát. Ale znenadání byli vyrušeni příchodem služebnictva. I tito lidé se museli pohybovat po domě, protože měli své povinnosti k plnění. Všechny tři osoby z ‘důležitých‘ rodin na to byly, ale zvyklé, proto velice rychle nasadili svou obvyklou masku. Sloužící se jim hluboce uklonili a bez toho, aniž by jim pohlédli do tváře, prošli opatrně kolem nich.
Za několik okamžiků byl vzduch čistý a oni se mohli zase svobodně nadechnout, protože je nikdo nepozoroval. Všichni si takové chvíli užívali, když měli tu příležitost. A byť měli všechny možné privilegia, tak právě tito tři mladí by se jich bez váhání zdali a žili svobodný život, tak to si to představovali. Jenže ani jeden z nich to nikdy nenaznačil, i přes svou blízkost, si museli dávat pozor na to, co vypustí ze svých úst.

Seděla v zahradě nedaleko svého domu. Zahrada byla oplocená vysokými zdmi, aby za ní nikdo nemohl, aby na ni nikdo nemohl ani pohlédnout, tak byla cenná. Její rodina ji milovala, ale strachovala se o ni celý její život. I ji postihlo rodinné prokletí. Přece jenom kdysi dávno byl její klan jedno s klanem Uchiha. Právě v té době, kdy je proklel démon. Někteří zdědili jeho rudé oči a druzí za kletbu zaplatili slepotou. A stejně tak i ona, nic neviděla. Ale nevadilo jí to.
Jenže právě její slepota z ní v očích jejích vidoucích příbuzných dělala, slabou. Dlouhou dobu byla sama, až do chvíle, kdy se objevil ‘on‘. Člověk, kterého milovala nejvíce na světě a který se jako jediný nebál pohlédnout přímo do jejích bílých očí.
Jako každý měsíc čekala ve své zahradě, až se její milovaný objeví. Jenže měl zpoždění. V jejich smluvený den nedorazil, za to dorazila zpráva o jeho smrti. Když se to doslechla, nechtěla věřit vlastním uším. Hlava jí to nebrala. Zachvátila jí panika. V hlavě si pořád opakovala, že přece nemohl jenom tak umřít. Chtěla vědět o smrti své lásky více. Chvěla vědět všechno, aby si potvrdila, že je to jenom lež. I když jí skoro každý řekl to samé, tak ona stále doufala a chodila do zahrady každý den. Tiše tam čekala, až dorazí.
Čekala týden, dva, tři a on stále nepřicházel. Naděje ji s každou přibývající vteřinou opouštěla, ale stále dokázala vytrvávat. Nikdo o jejím vztahu s údajným zemřelým nevěděl, a proto se divili, když si každý den přála navštěvovat zahradu, jako by na něco čekala. Ale dnes po více než měsíci, kdy nedorazil, byla rozhodnuta, že tam na něj čeká naposled. Uvědomila si, že na něj nikdy nedokáže zcela zapomenout, ale nemohla dělat starosti svým rodičům, kteří se o ni už dlouho nepochybně strachovali. Kvůli jejich obavám na ni dnes dohlížel jeden její příbuzný. Byl to geniální bojovník. Nikdo z celého klanu neovládal jejich klanové bojové umění lépe nežli on. Rozhlížel se všemi svými smysly po okolí, jak nejlépe dovedl, aby zachytil sebemenší náznak nebezpečí. Byl z pozornosti vyrušen, protože vítr mu pocuchal jeho dlouhé hnědé vlasy.
„Odpusť mi, že jsem tě nechával ve tvých obavách, tak dlouho čekat. Miluji, tě,“ zašeptal své slepé lásce do ucha ten, na kterého tak dlouho úzkostlivě čekala.
O jehož bezpečí se celou dobu obávala. Konečně byl u ní a všechen její strach a obavy byly rázem pryč.