Láska bez citu 24

Abumi uklidil nádobí a potom se opřel o kuchyňský dřez, zatímco dívka dál seděla u stolu a dívala se před sebe.
„Už sis někdy dělala jídlo?“ zeptal se Abumi a mírně naklonil hlavu na stranu.
„Můžeš mi to upřesnit?“ zeptala se nakonec po chvilce přemýšlení.
„Upřesnit co?“ vrátil jí otázku mladík.
„Co myslíš tím dělala? Jestli vařila, lovila nebo něco jiného.“ odpověděla, jako by si ani nevšimla jeho odevzdaného otráveného výrazu.
„Vařila.“ odvětil zkroušeně. „Myslím tím, jestli umíš vařit, nebo si aspoň udělat takovou snídani, jakou jsem nám udělal já.“ upřesnil to mladík.
„Zvládnu ukrojit a namazat chleba, ale jinak neumím vařit.“ odpověděla dívka zcela vážně a v jejím hlase se nezazněl ani náznak po nějakém dotčení, či jiné emoci. Abumi vlastně ani nic podobného nečekal. Snad i proto se nesnažil volit slova tak, aby nepůsobily urážlivě. Mohl být klidně i cynický a ona by to nepoznala. Tohle by s ní možná měl projít.
„Tak pojď, koupíme ti kuchařku, ať se máš čím zabavit.“ řekl Abumi nakonec a vyrazil ke dveřím. Cho se samozřejmě zvedla také a bez protestů zamířila ke dveřím. ANBU ji nechal, aby ho předešla a ve chvíli, kdy stál za ní, ji chytil za ruku a pokusil se jí ji skroutit za zády, zatímco druhá ruka ji držela za paži. Cho ale vyškubla své zápěstí, otočila se mu, jak jen jí to jeho sevření umožnilo, a udeřila ho do ruky, která ji stále držela za paži. Sevření povolilo a ona vyklouzla. Chytila ho za palec pravé ruky svou levačkou a bolestivě mu ho ohnula, čímž ho donutila následovat její ruku dozadu. Svou pravou ruku mu pak dala na krk a dřív, než se stihnul vzpamatovat byť jen z původního vyškubnutí, mu podrazila pravou nohu a s využitím své váhy, jeho šoku a vyvedením ho z rovnováhy díky zatlačení na krk, ho poslala na zem. Abumi dopadl bolestivě, zatímco ona si během jeho pádu klekla a tak ji dolů nestáhl a ona ani nemusela pustit jeho ruku. Neztrácela tak ani vteřinku a zkroutila mu ji za zády úplně. Svou váhou ho uzemnila a pravou rukou přimáčkla hlavu k zemi.
Nic neřekla, nebylo nutné cokoliv říkat, alespoň pro ni ne. Jediný problém byl, že teď nevěděla, co s ním. Měl tu být od toho, aby jí podobné rozhodnutí řekl, ale v tomhle případě jen těžko mohla poslechnout jeho rozkazy. Byl to přece on, kdo ji napadl. Měla mu snad zlomit vaz, jak by to udělala na misi? Možná by se měla zeptat Tamuie, který byl neustále kdesi poblíž.
„Uznávám…že…se…ubráníš.“ spíš zasípal mladík a jí došlo, o co tady běželo.
„Byl to test.“ konstatovala dívka a povolila své sevření, takže tím zmírnila jeho bolest, i když ne úplně.
„A tys…prošla.“ potvrdil mladík ne příliš šťastně. Tohle od ní vážně nečekal.
Cho nic neřekla, jen ho pustila a sama si stoupnula. I mladík se postavil a třel si bolavou pravačku.
Tamui pozorující vše z povzdálí měl hlavu v dlaních a lehce s ní vrtěl. Tohle už na něj bylo trochu moc. Nebyl si jistý, jestli se má zasmát mladíkově neschopnosti nebo rozplakat, protože ho měl na starost.
„Tak by jsme mohli jít pro tu kuchařku a nakoupit nějaké zásoby a tak ne?“ pokusil se mladík ignorovat celou situaci, ale neustálé tření pohmožděné ruky ho zrazovalo. Cho tomu ovšem nevěnovala žádnou pozornost a jednoduše přikývla.

Vyšli z dalšího obchodu. Dnešek zřejmě měli strávit nakupováním. Bylo až zarážející kolik toho potřebovali zařídit. S výjimkou oblečení, totiž potřebovala taky dovybavit kuchyň, čisticí prostředky, povlečení a další blbosti. Bylo to otravné, zdlouhavé a vyčerpávající. Snad by se mohl alespoň části z těch tašek zbavit.
Krátce se podíval na Cho a promluvil na ni: „Počkej tady a s nikým se nebav.“
Dívka jen přikývla a tak mladík spokojeně zamířil do jakési uličky. Jen krátce se podíval, jestli za ním nešla a pak udělal klon, kterému spokojeně podal tašky. Nebylo nutné cokoliv říkat. Jeho kopie věděla všechno, co mladík, a tak si tašky jednoduše vzala spolu s náhradními klíči a vyrazila pryč.
Abumi spokojeně vyrazil zpátky za ní a Tamui na střeše si povzdychl. Tolik tajností a výmluv, jen aby ten kluk tak snadno a z tak hloupého důvodu použil své schopnosti. Když to bez problémů viděl Tamui, tak mohl přece kdokoliv. Kdyby se alespoň pořádně rozhlédl.
„Jsem zpátky.“ oznámil jí zbytečně a vzal si od ní zbývající tašky.
„Je už docela pozdě, nemáš hlad?“ zeptal se pro jistotu mladík, už jí sice řekl, aby mu to vždycky dala vědět, ale jistota je jistota.
„Jen trochu.“ odpověděla dívka s neutrálním výrazem.
„Dobře a nebude ti vadit, když se půjdeme najíst? Protože já mám docela hlad.“ zeptal se trochu nejistě a podrbal se na hlavě.
„Udělám, co mi řekneš.“ podotkla dívka a přiměla tak mladíka k zamračení.
„Byl bych docela rád, kdybys mi alespoň nějaký názor řekla.“ podotkl tiše a spíš pro sebe.
„Hmmm…“ ozvalo se od ní, jako by přemýšlela. „To oblečení, co jsme koupili, je hnusné.“ prohlásila nakonec.
„Strávili jsme tím tři hodiny, to jsi to nemohla říct dřív?!“ procedil mladík mezi zuby a mírně se vztekem roztřásl.
„Chtěl jsi názor.“ odvětila dívka místo odpovědi.
„To nevysvětluje, proč jsi mi to neřekla dřív!“ zavrčel mladík.
„To jsi ještě žádný názor nechtěl.“ namítla dívka, aniž by nějak změnila svůj výraz nebo třeba jen pokrčila rameny.
„To nic nemění na faktu, že se ti nelíbilo už předtím!“ pokusil se mluvit klidně a tiše, ale v tomhle ohledu byl zřejmě bez šance.
Dívka se krátce zamyslela, než odpověděla: „Nemám na něj žádný názor.“
„Co?!“ vyhrkl naprosto nechápavě mladík. „Teď jsi říkala, že je hnusné!“
„Chtěl jsi nějaký názor a tohle bylo první, co mě napadlo.“ odpověděla jednoduše.
„Co…že?“ kouskoval Abumi vztekle: „Ty…sis…to…vymyslela?!“ poslední slovo téměř zařval.
„Chtěl jsi nějaký názor, ale já žádný nemám.“ potvrdila dívka a její neměnný výraz jen víc Abumiho rozčiloval.
Mladík na okamžik vypadal, že to s ním sekne a dokonce se lehce kýval ze strany na stranu. Tamui sedící na střeše zadržoval výbuch smíchu a lehce se tak dusil. Hrozilo mu taky, že spadne ze střechy.
„Jdeme.“ řekl nakonec Abumi s jaksi vražedným výrazem a vyrazil dál. Měli ještě několik věcí, které museli koupit. Nejbližší prodavačka se ho potom zeptala, jestli je v pořádku, a mladík jí jednoduše odsekl, že se cítí přímo báječně. Cho nechápala, proč se ho na to dívka vlastně zeptala. Abumi přece nekrvácel ani nic podobného, tak jaký k tomu byl vlastně důvod?
Nemělo ale smysl, se tím dál zabívat, protože je čekala ještě spousta obchodů a mladík zřejmě neměl v úmyslu s ní dál mluvit.