Inteligent a drsňačka - Půjde to dohromady? 025

„Je tu sice sucho, ale líbí se mi tu,“ broukla Tem a položila mi hlavu na rameno. Nakonec jsem se nechal přemluvit na procházku po Suně, ale vypadalo to spíš jako jedna velká přestávka na lavičce. Seděli jsme těsně vedle sebe, navzájem jsme měli ruce ovinuté kolem toho druhého a povídali si.
„Uznávám, že to tu není nejhorší,“ řekl jsem. „Ty seš teda!“ ždrcla mě do boku a zasmála se. Podařilo se jí dokonce vyloudit úsměv i na mé tváři. „Suchare,“ šeptla mi do ucha a dala mi pusu na tvář. Chvíli jsme tam tak seděli v objetí a užívali si klid.
„Sice rád lenoším, ale ne na tvrdé lavičce,“ prohlásil jsem najednou a začal pomalu vstávat a protahovat se.
„Mám to brát tak, že bys radši lenošil někde jinde?“ zeptala se laškovným tónem. Vědoucně jsem se pousmál. „Když jinak nedáš... A to jsem si myslel, že nemáš lenost ráda,“ podotkl jsem pobaveně a přemáhal široký úsměv.
„Lenost ani tak ne, ale tebe ano,“ políbila mě. Na můj vkus to trvalo až moc krátce, ale nestěžoval jsem si, vzal ji za ruku a propletl si s ní prsty. Stiskla mi ruku. „Nijak zvlášť jsem se s Hinatou nebavila, ale přišla mi fajn. Jsem ráda, že se vrátí zpátky,“ prohodila. Souhlasně jsem zamručel.
„To vy kluci neumíte nic jiného než jen bručet, mručet a já nevím co ještě?“ zeptala se s nakrčeným obočím.
„Právě jsem řekl plno normálních slov!“ namítl jsem a objal ji kolem ramen. Společně jsme měli namířeno zpět. „Fajn, fajn!“ uznala a smála se. „Jsme tu,“ oznámila vesele a okamžitě se vydala po schodech do našeho pokoje. Protočil jsem oči, ale šel za ní. Zamkla dveře a přitáhla si mě k sobě.
†
Další den ráno jsem se probudil a chtěl nahmatat vedle sebe Temari, ale ona tam nebyla. Trhl jsem sebou a vyskočil z postele. Z koupelny se ozývaly podivné zvuky, které by mohly znít jako zvuky zvracení. Šel jsem se tam podívat a našel Tem, jak zvrací do záchodu. Přiskočil jsem k ní a držel jí vlasy. Pak jsem jí podal kelímek s vodou na vypláchnutí úst. Vzala si ho a vyplivla teď už špinavou vodu do záchoda.
„Co to mělo být?“ zeptal jsem se zmateně.
„Něco tuším, ale nechci tě hned děsit. Musím jít!“ řekla a odešla z pokoje pryč. A mě tam nechala samotného. Nic jsem nechápal. Hodil jsem na sebe tričko a kraťasy, protože jsem měl jen trenýrky, trochu se zcivilizoval v koupelně a šel na snídani. Dole už bylo pár lidí. Zahlédl jsem Tem, jak se baví s Jirayou. Jakmile mě uviděla, řekla posledních pár slov a rychle šla někam do neznáma. Nevydržel jsem to a šel za Jirayou. „Co to mělo být?“ zopakoval jsem svá předchozí slova. „Řekla ti o tom?“
„Ano,“ zněla prostá odpověď. „Ale mám zakázáno ti cokoliv říkat, dokud se to nepotvrdí. Jsem si jistý, že by byla schopná mě i zabít, kdybych to vyzradil.“
Tak teď už jsem se naštval. Řekla to i tomu úchylnému.. úchylákovi, ale mně to neřekne! Věnoval jsem šedovlasému dědulovi poslední naštvaný a uražený pohled a odkráčel se nasnídat. Nemohl jsem do sebe vpravit skoro nic, ale nakonec jsem se donutil.
†
„Hinato!“ zvolal rozzářeně Naruto. Sálala z něho dobrá nálada a radost. Objal ji, ale já si všiml, že je taková... ztuhlá a prkenná.
„Naruto, musíme si promluvit...“ zarazila ho a trochu se začervenala jako dřív. Naruto schlípl, jakoby předem čekal něco nepříjemného. Odešli spolu do jejich pokoje a dlouho se nevraceli. Konečně se vrátili. Naruto vypadal, jako kdyby brečel. Měl zarudlé oči a vypadal, jako by se nikdy už neměl usmát a být šťastný, jako by ztratil smysl života. Hinata také nevypadala zrovna nadšeně, ale rozhodně ne jako blonďáček. Přisedla si ke Konan, se kterou si ihned začala sdělovat novinky. Ani Konan se poté netvářila zrovna nadšeně. Pak se jí Hin na něco zeptala a modrovlásce se obličej rozjasnil a zasněně začala své společnici něco vykládat. Když si všechno povykládaly, vydala se Hinata ke mně.
„Ahoj,“ pozdravila. Oplatil jsem jí pozdrav a snažil se nevyptávat se. „Musím ti něco říct, vlastně i Temari, kde ji máš?“ zeptala se a začala se rozhlížet.
„Ta tu není, šla někam pryč, ráno zvracela a já nevím, co se děje!“ řekl jsem. Hin se tajemně pousmála. Zjevně moc dobře věděla, o co jde. Ale nic by mi neprozradila.
„Víš, já a Naruto... My jsme se rozešli,“ začala. Zalapal jsem po dechu. Čekal jsem cokoliv, ale tohle ne. Proto se Naruto tvářil, jakoby chtěl na místě spáchat sebevraždu. Spolkl jsem nepříjemnou otázku a čekal, jestli mi řekne proč. Všechno mi vysvětlila. Jak ji Orochimaru unesl, jak ji Kabuto zachránil a jak se do něho zamilovala. Vtom konečně přišla Temari a vypadala hrozně šťastně. Hořel jsem nedočkavostí. Pak mi to došlo. Jak jsem mohl být tak slepý?!