Loď v bezvětří IV

Loď v bezvětří IV

Ráno ztratilo něco z kouzla večera. Hinata se probudila v prázdné posteli s nakyslou pachutí na patře a jazyce. Nikdy neuměla pít. Včerejšek nebyl výjimka. Ospale nahmatala Narutův polštář. Načechraný a studený. Matně si vybavila, že se s ní nevrátil nahoru. Netušila, kam se po oslavě vytratil. Nedonutila se k zájmu. Dnes ne.

Protřela si oči. Posadila se. Rozhlédla se po důvěrně známých zelených zdech ložnice. Bez květin, které minulé noci stačily zvadnout v atriu, tu bylo prázdno. Pročísla si prsty vlasy. Dnes nespěchala, Tsunade jí dala volno. Mohla se celý den válet ve vaně, poslouchat desky a číst v hloupoučkých románech, nad kterými nemusela přemýšlet. Možná se večer zastaví u otce a sestry. Docela se jí stýskalo po Hanabi. Včera ji viděla poprvé po dlouhé době. Zamrzelo ji, že se jí kvůli vlastní špatné náladě víc nevěnovala. Měla by to napravit.

Vzpomněla si na Kankura.

Nezatrnulo v ní, nepolil ji chlad. Necítila nic, co by jako Hinata Hyuuga, nyní Uzumaki, cítit měla. Jen otupělé pobavení a nevěřícný úžas nad vlastní troufalostí. Ne, včera večer tam seděl někdo jiný místo ní. A ten někdo jiný se vrátil podnapilý do bytu, dovrávoral do postele vonící po liliích, zatímco vypadal, mluvil, byl Hinata.

Měla by se stydět. Zalézt do tmavého kouta a tam shnít. Alkohol ji neomlouval. Za manželovými zády si špitla o š*k a v té chvíli ho chtěla. Stiskla stehna k sobě. Pořád ho chtěla. Civěla do stropu. Tohle nejsem já.
Popadl ji vztek na Naruta, že tu neležel s ní. Měla by jít za ním, obejmout ho a uklidnit se. Vyhnat z hlavy myšlenky na to, co nesmí žádat.

Skopala ze sebe přikrývku a vyskočila z postele. Vyběhla z ložnice. Bosé nohy pleskaly o mramorovou podlahu. Vklouzla do koupelny, nechala za sebou otevřené dveře. Mrštila noční košilí do koše na prádlo, toho rána plného. Pustila si studenou sprchu. Zalapala po dechu, ale neotočila červeným kohoutkem. Studená. Musí to být studená.

Sklouzla zády po kachličkách. Z protějšího zrcadla na ni lhostejně zírala i po letech stále neznámá bledá žena. Vlasy se jí lepily podél obličeje. Byla hnusná.

Nepamatovala si dobře snídani. Snad si jen lokla kávy. Hrbila se u sporáku nahá jen s ručníkem omotaným kolem těla, s kouřícím hrnkem v ruce. Určitě si spálila jazyk, protože zcela atypicky zaklela. A pak už stála bezradně před skříní, než vytáhla dlouhou sukni a rolák. Nic víc. Mokré vlasy se zadrhávaly o oblečení. Blůza se nepříjemně dřela o kůži vlhkou ze sprchy. Splývavá látka sukně spadla ke kotníkům. Neměla by nosit černou. Vypadala, jako kdyby se chystala na pohřeb a ne k nevěře.

Pohybovala se dost ztuha, uvědomila si. Bez spodního prádla jako kdyby z ní spadla určitá rituální jistota, ačkoli vystavovala jen tvář a ruce, nic víc. Nesmyslný žert proti vlastní rigiditě, hloupý postvečírkový hec. Nevzdala se ho. Byla sama. Stejně nepřijde.

Nezáleželo na tom.

Posadila se s knihou do obývacího pokoje. Uvelebila se v křesle, kde se začetla s nohama složenýma v tureckém sedu. Snažila se ignorovat nezvyklou odkrytost zahaleného klína a příliš konkrétní blůzu na těžkých prsou. Hodiny na stěně nerušeně tikaly. Včerejšek se nikdy nestal. Kniha se nesla v příjemně předvídatelném duchu. Vzhlédla k hodinám. Už bylo k poledni a Kankuro nikde. Položila knihu na stolek, vstala a přešla k oknu. Poodhrnula záclonku. Venku poprchávalo. Představila si své tělo, jak leží tam dole na malém náměstí v dešti a promočené na kost. Proběhl jí lehký mráz, jako kdyby jí někdo neviděný přejel po páteři ostrým nehtem. Co tu dělá, pomyslela si. Falešná drzost vyprchala. Proč nemlčela. Měla mlčet. Zůstat jen u představy a pak s ní jen koketovat a mazlit v osamělých chvilkách.

Někdo zaklepal.

Nadskočila. Jediným trhnutím zatáhla závěsy. Ohlédla se. Dveře obývacího pokoje od jejího příchodu zůstaly pootevřené. Udělala váhavý krok vpřed. Na okamžik se zarazila – mohla ještě předstírat, že tu nikdo není – než se znovu rozešla ke dveřím do bytu. Odemkla. Ruce se jí netřásly.

Kankuro se opíral o zeď. Dělal, že si jí nevšímá, díval se do prostoru před sebou, výraz zamyšlený a nic neříkající. Tvář měl i tentokrát nenalíčenou až na detail. Sklouzla pohledem na jeho rty. Než přišel, přetřel si je tmavě fialovou rtěnkou. Představila si jejich otisk na své kůži. Vypadal by jako podlitina.

„Ahoj.“

Otočil se k ní. Světlo na chodbě mu měkce dopadalo na lícní kosti. Křivě se pousmál.

„Nazdar. Můžu dál?“

„Jo... Jistě.“ Ustoupila stranou. Letmo se dotkli rameny. Zúžil se jí dech. Zaklapla dveře. Jedna sekunda. Dvě. Byla klidná. Otočila se k němu.
Tyčil se v chodbě v černém vytahaném svetru a tmavých kalhotách. Na ramenou a ve vlasech se leskly nevsáknuté dešťové kapky. Zíral na ni přes křivý, kdysi možná přeražený nos, s rukama zaraženýma hluboko v kapsách.

„Dal bych si kafe,“ přerušil ticho.

„Cože? Aha. Káva. Pojď za mnou...“

Cítila jeho pohled, jak se jí vrývá do zad. Nejraději by zmizela. Zavedla ho do kuchyně, posadila za stůl. Zatímco stavěla konvici na plotnu, vrhl se po balíčku karet, který včera nebo předevčírem zapomněl Naruto na stole. Začal si vykládat pasiáns. Hinata viděla, jak ji po očku sleduje zpoza vějíře z karet.

„Už jsem nemyslela, že se objevíš.“

„Promiň, kochal jsem se počasím.“

„Vždyť prší.“

„Suna, kotě.“

Zacukalo jí v koutcích. Zakřenil se. Karty se snesly s šustěním na desku stolu, pomíchaly se s vyloženými. Kankuro se pohodlně opřel do křesla. Hinata se posadila před něj s nohou přes nohu.

„Vypadáš jinak než včera.“

Zvedla obočí.

„Zdá se mi to,“ přimhouřil oči a naklonil hlavu na stranu, „nebo sis vážně nevzala podprsenku?“

„Nezdá.“ Věnovala mu křečovitý úsměv.

„Ale?“ Vyslovil to znovu tím vyzývavým tónem, kterým se tak protivně mile vysmíval. Vrazila by mu, jen aby mu smazala škleb z obličeje. Uplynula dlouhá doba, co v ní něco vyvolalo takový vztek. „Na co ještě jsi ráno zapomněla?“

„Chceš toho vědět příliš najednou.“

„Ó, odpusť mi mou zvědavost.“ Vzal ji za ruce. Uculil se. „Nebo mě toužíš potrestat?“

Konvice začala pískat.

„Vzhledem k přítomnosti vroucí vody beru svou poznámku ohledně trestu zpět.“

Zahihňala se. Zvedla se z místa a vytáhla z kredence dva genericky bílé šálky. Připravovala v lisu kávu. On se pohodlně rozvalil na židli, objal opěradlo. Klesla pohledem na jeho ruce. Velké a trochu kostnaté, s dlouhými prsty. Nebyly elegantní. Jen velké. V přesvětlené kuchyni Kankuro působil jako obří tmavé cosi. Mezi bílými stěnami, světle žlutými kachličkami, stolem z březového dřeva se ocitli jen oni dva v černém. On v takové, jakou si oblékají lidé, kteří se nechtějí zabývat barvami. Ona ve smuteční. Nehodili se sem.

Postavila před něj šálek. Poděkoval jí kývnutím hlavy. Přivoněl. „Je dobrá.“ Ponořil špičku jazyka do tekutiny. Hinata fascinovaně pozorovala jeho hru. Na chvíli pro něj neexistovala, soustředil se jen a jen na předmět ve svých rukou. Když nakonec s lehkým cinknutím položil šálek na talířek, nadskočila, jako kdyby se právě probrala z transu.

Jedno oko přivíral trochu víc než to druhé, když se doopravdy usmíval. Asymetrie jeho obličeje se jí zamlouvala. Předtím si jí tolik nevšímala. Teď ano. Jeho tvář byla tak blízko její, že mohla spočítat jeho řasy. Bradu pokrývalo jednodenní strniště. Snědá kůže zvláštním způsobem kontrastovala s tmavou rtěnkou. Přemýšlela, proč jí to nepřipadá ani v nejmenším zženštilé.

„Než na to zapomenu – tohle ti posílá... náš společný známý.“ Vytáhl z kapsy pytlík solených arašídů a položil ho před ní.

„Aspoň není načatý,“ poznamenala částečně v šoku.

„Není,“ řekl Kankuro měkce.

„Říkal něco?“

„Chystali se s Kibou do vedlejší vesnice. Předák je pozval na večeři. Měl jsem jít s nimi.“

„Místo toho tě sem poslal s buráky.“

„Slanými buráky.“

„Omluv mě, prosím.“

Prudce se odstrčila od stolu. Vyběhla z kuchyně, zamířila do obývacího pokoje. Nepráskla za sebou dveřmi. Její důstojnost se už tak topila v hnoji. Nemusela tomu přidávat. Opřela se dlaněmi o knihovnu. Buráky. Přišlo jí to celé jak z absurdní komedie. Naruto nikdy nezklamal.

Nevěděla, jak dlouho tam stála o samotě. Panty lehce zavrzaly. Krok, jeden, dva, tři. Slabá vůně pánského mýdla. Pepř a cedr. Jako včera.

„Alergie?“

Jízlivost se z jeho hlasu vytratila.

„Ne. Jen on.“

Bylo to typicky narutovské. Dovedla si tu scénu představit s dokonalou přesností: Naruto se ráno vypotácí z knajpy, kam zalezli s Kibou po oslavě, protože noc byla ještě mladá. Její manžel prohlásí, že se podívají do sousední vsi. Kiba souhlasí. Vykročí k bráně, smějí se, těší se. Potkají Kankura, jak sedí na lavičce a zírá do těžkých mračen. Začíná poprchávat. Naruto se ho zeptá, jestli nechce jít s nimi. Kankuro se zašklebí, protože ví, co oni ne, a odmítne. Kiba si uvědomí, že Hinatě nedali vědět, řekne to nahlas. Naruto běduje, že si snad jednoho dne někde zapomene hlavu, a vběhne do nejbližšího obchodu. O minutu později se vynoří s balíčkem buráků – první věcí, co mu padla pod ruku – a požádá Kankura, aby jí to zanesl spolu s omluvou a vysvětlením.

Stále se dívala z okna. Kankuro stál za ní, kdyby napřáhl ruku, dotkl by se špičkami prstů jejích zad. Potřebovala být sama. Otevřela ústa, ale předběhl ji.

„Ani hrdinové se nevyhnou trapnosti ubíjející drama.“

Zarazila se.

„Jak to myslíš?“

„Hm... Řekněme, že se momentálně nacházíme uprostřed divadelní hry ironického žánru. Manžel pošle cizího muže do domu za manželkou s dárkem, aniž by tušil o dohodě mezi tou ženou a mužem. Jak dráždivá nevědomost, říkáš si. Divák netuší, co nastane, jeho nervy jsou napjaté pod tíživostí scény, která se rozprostírá před jeho očima.“

„A?“

„Víš, jak bych strhal toho zatraceného scénáristu, který by jako dárek uvedl buráky? Je to tak antiklimatické! Tak – tak buranské! Zničilo by to atmosféru, obecenstvo by netušilo, jestli se mají smát, nebo naházet na herce shnilou zeleninu, což je, mimochodem, velice nepříjemné.“ Vzal ji za ramena a s taneční ladností ji přitočil čelem k sobě. „Škrtáme scénu. Editor musí zasáhnout. Poslal ti růže. Oblíbená barva?“

„Červená.“

„Takže poslal žluté. Nemůžeme napravovat všechny jeho chyby.“

Nepouštěl ji. Nechtěla, aby ji pustil.

Hrál a ona se rozhodla hrát s ním. Nic jiného to nebylo, jen divadlo bez diváků a přesto divadlo, které jí připadalo opravdovější než skutečnost.

„Nebo jsi přinesl buráky ty a svedl to na něj.“

„Přeceňuješ můj smysl pro humor, ty lichotnice. Kromě toho, jsou to žluté růže. Žádné buráky. Růže.“

Rozesmála se poprvé po dlouhé době, i když se nejednalo o bůhvíjaký vtip. Když se konečně uklidnila, bolelo ji břicho. Kankuro se spokojeně uculoval, tmavé rty půvabně nepůvabné.

Neschovám se, řekla mu včera.

Hřejivá tíha jeho rukou na jejích ramenou. Jeho blízkost a vůně. Pohled, pod kterým se jí třásla kolena. Neznala nikoho jako on a neznala sebe v jeho přítomnosti. Tála. Její kůže tála, stejně jako paže, prsty, stehna a klín. Sevřela jeho zápěstí a vedla jeho dotyk níž po svém těle. Dívala se mu do očí, když jeho dlaně semkly její hýždě a prsty kroužily po tenké látce sukně.

...

Otřásla se chladem.

Políbil ji na krk.