Uzumaki family - Christmas

Útulným domem se nesla příjemná vůně lahodně se pečícího těsta.
Celý dům byl osvětlen příjemným přítmím, stěny byly ozdobeny, kromě různých fotografií, i zeleně čerstvými keříčky s různobarevnými kouličkami a vesele se houpacími lesklými řetězy, nesoucí taktéž různé barvy duhy. Dokonce i menší palma stojící v rohu kuchyně byla poctěna touhle okrasou.

Nábytek, podlaha, poličky a jakýkoliv jiný kout. To vše bylo do puntíku utřené a vyleštěné. Všude se rozléhala příjemná vánoční hudba.
Uprostřed obýváku, obklopen gaučem oranžové barvy, stejně ladícími křesly a černý skleněným konferenčním stolkem, to vše umístěno na chundelatém bílém koberci, se vyjímal krásný statný smrk sahající až skoro ke stropu. I on na sobě nesl barvyvé řetězy, různé kuličky, zvonivé zvonky, vesele se usmívající andělíčky a blikající světélka. Sem tam se vyskytla nějaká ta čokoládka. Na jeho samém vršku se nacházela zlatá třpytící se špička.

Cink. Zvuk ohlašující, že pracně připravené těsto se upeklo.
Dvířka rozehřáté trouby se otevřely a dovnitř byla vsunuta ruka chráněná fialovou rukavicí proti popálení.
Dotyčná vyndala plech nesoucí na sobě cukroví ve tvaru malých kunaiů.
Odložila tác na linku hned vedle a s úmyslem nechat cukrátka vychladnout se otočila zpět k předešlému cukroví.
Popadla do ruky malý štětec namočený ve sladké čokoládě a jemnými tahy začala křupavé těsto zdobit hnědými vzorci.
Vedle sebe měla hotovou už celkem velkou várku. Měla tam různé druhy. Rumové kuličky posypané kokosem, vosí hnízda, bítešské chlebíčky, rohlíčky, košíčky, linecké cukroví ve tvaru zvířátek, sněhuláků, stromečků, ninja zbraní a malých bijuu. Byly tam i pracně zdobené perníčky.

Dodělala poslední cukrátko a z levandulových očí, které kromě ní a její rodiny nikdo jiný nemá, si odhrnula ofinu tmavě modravých vlasů sahajících až po pas.
Otřepala si dlouhé bělostné rukávy jejího tílka a oklepala si svou dlouhou fialovou zástěru od zbloudilých drobečků.
Pod tím vším měla dlouhé modré kalhoty a na nohách teplé fialové papuče.
Poslední várku začala úhledně skládat na skleněný tác, který pak položila na proskleněný konfereční stolek, kde se nacházely misky všemožných sladkostí a ovoce. Byla tam i domácí pečená vánočka.
Zastavila se a nechala na sebe dopadat příjemné teplo ohně vesele plápolajícího v kamenném krbu před sebou.
Zavřela oči.

"Áááá!" domem se rozlehl pláč. Dědička klanu Hyuuga otevřela doposud zavřené oči. Urychleně se otočila a spěchala do druhého patra.
Otevřela dveře dětského pokojíku.
V kolíbce, u okna, plakalo malé miminko. Holčička.
Přistoupila k postýlce. Nad ní byla přimontovaná dětská lampička, kterou rozsvítila.
"Copak se děje zlatíčko? Měla si ošklivý sen?" zvedla teprve několika měsíční holčičku ve žluté peřince do náruče.
Holčička jako na povel přestala plakat a na svou matku upřela oči zděděné po ní. Natahovala k mamince drobounké ručičky. Hinata se na malou usmála a začala s ní jemně pohupovat. Přitom ji zpívala ukolébavku a hladila po ohnivě rudých vlasech.
Stejně rudých jako měla její babička.
Když maličká konečně znovu usnula uložila ji zpátky a zhasla. Potichoučku odešla.

Vrátila se zpátky do kuchyně. Něco jí však přinutilo zpozornět. Chichot a slabé štěbetání.
"Ještě jedno..."
"Dobře..."
Na stole, pokrytý dlouhým ochranným ubrusem proti zašpinění, se zjevila malá ruka. Šup a hned na to zmizelo jedno cukrátko. Nemusela ani používat byakugan aby věděla kdo zatím je.
Obešla stůl a za ramena popadla dva malé, vysmáté chlapce ve věku pěti a čtyř let.
Ti okamžitě ztuhli.
"Ohayou kaa-chan." otočil se na ni první chlapec. Měl tmavší blond vlasy, snědou pokožku a světle modré oči, mezi něž mu padal jeden delší pramínek jeho zlatavé kadeře. Na každé tváři měl dvoje liščí vousky. Byl to celý táta a to dokonce i povahově.
Jeho o rok mladší bratr byl taktéž otcovou kopií, tedy skoro. Vlasy měl taktéž stejně rozježené, akorát nesly matčinu barvu, stejně tak jako jeho pokožka. Oči měl tmavě modré a stejně jako jeho sourozenec měl i on dvoje vousky na každé straně obličeje.
Povahou byl trochu klidnější než jeho otec a sourozenec, ale i tak se dokázal vždy připlést do jakékoliv lotroviny.

Hinata se na své dva potomky pozorněji zahleděla. Několik kousíčků těsta, marmelády a čokolády okolo jejich úst bylo jasným důkazem "tajného" uždibování. Potvrzovalo jí to i menší prázdné místo na talíři.

Potichu si povzdechla. Pokud ty dva nějak nezaměstná tak nestihne nic dodělat. Práce v kuchyni nepřicházela v úvahu, ještě by jí to všechno zničili. Na to byli experti.
Zahleděla se na nástěnné hodiny. Čtvrt na pět.
"Menmo, Ryuto. Nechtěli byste si jít hrát k tetě Sakuře a strejdovi Sasukemu?"
"Yeah!" oba dva vykřikli.
"Dobře, tak se běžte nachystat. Za chvilku vyrážíme." chlapci se rozeběhli do svého společného pokoje.
Ona se zatím přemístila a z lednice vytáhla velkého krocana. Předem připravený pokrm umístila do trouby a zapnula ji.
"K-kaa-chan." oslovila ji nesměle její druhá dcera a zároveň i poslední z jejich dětí.
"Ano Hikari?" usmála.
Hikari měla dlouhé blond vlasy uvázané do dvou culíků ve stylu Narutova Oiroke no Jutsu.
Oči a povahu však měla po matce.
"M-mohla b-bych...mohla bych...j-jít taky?" nervozně si pohrávala s ukazováčky.
"Ale jistěže, jdi se obléknout, zachvíli vyrážíme."
"H-Hai." poslechla.
Zaměstnaná matka šla zatím připravit svoji rudovlasou holčičku. K Uchihovým je to sice jenom čtvrt hodiny, ale i tak se ji bála zde nechat samotnou.
Hanako už byla naštěstí vzhůru a hrála si s vycpaným medvědem.
"Ahojky beruško, pojď. Půjdeme na malý výlet." vzala ji do náruče.

O pět minut později stála celá Uzumaki familie u dveří. Hanako spokojeně ležela ve žlutém kočárku a Hinata pomáhala svým třem ratolestem do teplých bund.
"K-kaa-chan! Zvládnu to sám. Je mi už pět let, ttebane!" vykřikoval nejstarší blonďák, když mu zapínala oranžovo-modrou bundu.
"Já vím Menmo, ale musíme si pospíšit." uvazovala mu žlutou šálu.
"Až se stanu Hokagem, jako tou-chan, tak zařídím aby už nikdy nikdo nespěchal!"
Hinata se zasmála a chlapci nasadila modrou čepici.
"Tak můžeme vyrazit." pohlédla na zbytek dětí.
Ryuto na sobě měl šedo-černé zimní oblečení a jeho dvojče Hikari zase fialovo-levandulové.
Ona sama se nasoukala se do bílého kabátu a vzala kočárek.

"Moment už jdu!" chodbou se ozval uspěchaný ženský hlas mísící se zvonkem od dveří.
Momentální paní Uchiha se hnala ke vchodovým dveřím zjistit kdo jí to tak nečekaně vyrušil.
Dlouhé růžové vlasy měla stažené rudou stuhou a své červené tričko, se znakem Uchihů na zádech a tmavě modrou sukni chráněné růžovou zástěrou.
"Ach Hinato, děti! To je, ale překvapení!" usmála se při pohledu na rodinku posypanou sněhovými vločkami, které poletovaly ve vzduchu.
"Koukám, že i ty máš dost práce, viď." pohlédla na vařečku v Sakuřiné ruce.
"To jo. Nakrmit takovou hordu to práci dá." ušklíbla se sanninka a rukou si otřela své velké čelo, na kterém se jí vyjímal malý zelený znak, krásně ladící k jejím dvou smaragdům.
"Sakuro, kdo to je?" u dveří se zjevil poslední přeživší Uchiha oděn do jouninské kombinézy a svoji manželku objal okolo pasu.
"Oh Hinato, co ty tu?"
"No, chtěla jsem se zeptat jestli byste mi nachvilku nepohlídali děti, ale když vidím jakou tady máte práci tak-"
"Klidně jo. Nech je tady u nás." přerušil ji černovlasý klidně.
"Ale Sasuke-kun!"
"Vezmu je a i naše děcka do parku. Je ještě čas a tak se aspoň vydovádí." pokrčil lhostejně rameny.
"Dobře." přikývla jeho manželka.
V té chvíli z rohu předsíně vykoukli tři dětské hlavy. Dvě černovlasé a jedna růžovlasá.
"Teto Hinato! Menmo!" k návštěvě se rozeběhl nejstarší z dětí. Byl to celý Sasuke. Stejný vzhled, stejná povaha.
"Itachi!" zazubil se na svého stejně starého nejlepšího kamaráda Menma.
Ryuto se přivítal s druhým černovlasým chlapcem s tmavě zelenýma očima. Keitaro měl své vlasy trochu rovnější, ale i tak byly trochu vystouplé.
Hikari zase uvítala malá růžovláska s uhlíkovými oči. Keitarovo dvojče Kasumi.
"Tak se jděte převlíknout. Pospěšte si." houkl na ně Sasuke.
"Půjde s námi i Daichi nee-chan?" zeptal se nadějně Itachi. Vztah desetiletého Daichiho a pětiletého Itachiho byl ze všech sourozenců v jejich rodině nejsilnější. Oba dva byli jako Sasuke a jeho mrtvý bratr Itachi. Byli jim tak moc podobní, že při pohledu na ně Sasukeho přepadaly chmurné vzpomínky.
"Bohužel ne. Dneska vypomáhá jako dobrovolník v nemocnici. Ale večer už bude doma." pohladil syna po vlasech když zahlédl jeho zklamaný výraz.
"A teď běž ať můžeme vyrazit." Itachi se rozeběhl za svými, o rok mladšími, sourozenci a kamarády.
"Arigatougozaimasu. Ale omluvte mě, teď už budu muset jít. V troubě se mi peče večeře." rozloučila se s nimi Hinata a s Hanako, spokojeně spinkající v kočárku, se rozešla domů.

"Tady máš!" vykřikl Menma a po Itachim hodil sněhovou kouli. Itachi se jí ladně vyhnul jako ninja uhýbající před kunaiem. Sám pak pohotově hodil svoji, která svůj cíl zasáhla přesně do obličeje až se Uzumaki skácel na zem.
"Hej, to neplatí. Nedával jsem pozor, dattebane!" rozčiloval se. Itachi na něj pouze vyplázl jazyk.
"Pche, to tak usuratonkachi. Jsi prostě mátoha." opravdu byly oba po svých otcích.
Menma zrudl tak, že sníh na jeho obličeji roztál. Začal po něm házet jednu kouli za druhou. Marně. Itachi se jim všem ladně a úspěšně vyhýbal.
Kousek od nich si Ryuto a Keitaro stavěli velkého sněhuláka. Hikari a Kasumi dělaly ve sněhu andělíčky.
Sasuke seděl pod malým antálkem a četl si. Sem tam loupl pohledem po těch ratolestech aby se ujistil, že jsou vpořádku. Byli tady už dobrou hodinu, ale děti se očividně bavili. Stavěli sněhuláky, sáňkovali, koulovali se a snažili se chytat sněhové vločky.

"Teď tě mám!" hodil Menma po Itachim další sněhovou bombu. I té se Itachi vyhnul, avšak i tak koule zasáhla nějaký cíl.
"Ehm, ehm." sněhovou nadílku si z obličeje sundával nynější Nanadaime. Jeho bílí plášť tančil spolu s vločkami v jemném větříku.
"Jejky, gomenne tou-chan." podrbal se jeho syn nervózně po hlavě když si všiml koho to trefil. Sasuke si všiml nově příchozího, schoval knihu a přišel za svým nejlepším přítelem.
"Nazdar Naruto. Co ty tu?" poplácal hokageho po zádech.
"No, Hinata mi řekla, že děti jsou s tebou v parku a požádala mě abych je vyzvedl." zazubil se tak jak to uměl jenom on.
"Dobře, stejně jsme se chystali už vyrazit." odpověděl. V té chvíli k nim doběhli jejich potomci. Sasuke si do náruče vyhoupl Kasumi, Naruto Hikari.
Začali se vracet do svých domovů.

"Tadaima!" ohlásil Naruto jejich příchod domů poté co se v předsíni vyslékli a vyzuli. Poslal děti do pokojíků a sám se usadil do křesla u krbu. Do pusy si ukradl jedno malé cukrátko ve tvaru Kuramy. Po náročném dni v kanceláři si to zaslouží. Hold práce Hokageho nikdy nekončí.
"Okaeri, Naruto-kun." na přivítanou mu přistál letmý polibek na tvář od jeho milované ženy.
I on ji polibek oplatil.
"Hm. Copak tu to voní." mlsně se olízl, když ucítil lahodnou vůni pečeného masa smíchanou s vůní jeho milovaného rámenu.
"Večeře. Ale teď bych od tebe potřebovala jestli bys nemohl vykoupat děti. Prosím Naruro-kun." tomu jejímu pohledu nemohl odolat. Nechápal jak mohl být tak hloupý a celá ta léta tuhle úžasnou ženu ignoroval.
"Ale jistě zlato."
"Arigato." znovu se políbili a Hinata se šla věnovat jídlu.

"Hanako, klídek." smál se Uzumaki a utíral ze sebe vodu co jeho malá stříkala všude možně. Snažila se tak chytit žlutou ninja-kachničku s páskou okolo hlavy.
Naruto zrovna umíval Hanako v malé dětské vaničce. Hned vedle, v dospělácké vaně, umýval vlasy svým dvoum synům a u zrcadla rozčesával Hikari její dlouhé umyté vlásky.
Kage Bushin v praktickém provedení.
Opláchl Hanako od jahodového šampónu a polechtal ji po bříšku. Hanako se začala smát bublavým miminkovským smíchem. Pak však urychleně popadla svoji kačenku a vodou co byla v ní postříkala svého tátu.
Naruto, celý mokrý, vypustil z pusy pramínek vody. Zbytek jeho potomstva a dokonce i jeho kloni se mu začali smát.
Popadl ručník a začal se utírat, nekomentující danou událost.
V zrcadle si pak upravil vlasy. Měl je o něco delší než před několika lety a dlouhá ofina na levé straně mu padala do pomněnkových očí. Jinak se na něm vůbec nic nezměnilo, teda skoro. Byl teď trochu rozumnější a zodpovědnější, ale pořád byl to ztřeštěný pako jako za stara.
Když se osušil přišla řada na Hanako, pak na Ryuta a Menmu.

"Večeře!" ohlásila Hinata přesně v sedm hrajícím si dětem v obýváku a jejímu odpočívajícímu manželovi.
Děti se okamžitě zvedli a rozeběhli se do kuchyně s usmívajícím se Narutem v zádech. Doběhli tam ve chvíli kdy Hinata pokládala hrnec teplé polévky na slavnostně prostřený stůl pokrytý novým zlatým ubrusem.
Usadili se pohodlně ke stolu. Naruto Hanako usadil do dětské židličky a sám zaujal místo vedle Hinaty, která polévku začala nalévat do připravených misek.
"Itadakimasu!" popřáli si. První chod probíhal v klidu.
Když děti dojedli Hinata sklidila talíře a Naruto všem nalil pomerančový džus. Pro sebe a Hinatu nachystal červené víno.
Poté před ně tmavovláska postavila precizně připraveného krocana se zeleninovým obležení, politého pikantní omáčkou. Dále pak rýžové koule, bramborový salát a jednu speciální porci rámenu.
Narurovi a Menmovi se rozzářili oči.
Hinata všem nandala kousek masa, salátu a k tomu přidala jednu-dvě koule rýže. Pro případ to vše dochutila danou omáčkou.
"Ne že budete hltat." upozornila Naruta a Menmu slintající nad hrncem rámenu.
Opět si popřáli a pustili se do toho.
Po jídle byla Narutovi, Menmovi a Ryutovi přidána dávka lahodných nudlí navíc.

"Bylo to výborný." přistoupil Naruto, po vydatné večeři, k Hinatě zezadu a obtočil ji ruce kolem pasu.
"Arigato Naruto-kun." dál se věnovala úklidu nádobí.
"Podívej se nahoru." pošeptal ji do ouška. Učinila tak. Nad jejich hlavami se vesele houpalo malé jmelí. Odložila nádobí a on si ji otočil čelem k sobě. Následoval něžný a láskyplný polibek.
"Už jsem ti řekl jak moc tě miluju?" zeptal se potom co se od sebe odtrhli. Láska mu přímo sršela z očí.
"Párkrát jsi se zmínil." zasmála se. "Nemusíš mi to pořád říkat."
"Ale musím, musím ti vynahradit všechny ty roky kdy jsem tě ignoroval a točil se pouze kolem Sakury." protestoval. Hinatin úsměv z tváře nezmizel, věnovala mu další pusu a pak se opět začala věnovat špinavému nádobí. Naruto popadl utěrku a ochotně umyté talíře, příbory, skleničky a hrnce začal utírat.
Ale ještě předtím si vyvolal jeden klon aby za něj udělal jednu speciální práci.

"Co myslíš, že dostaneme k Vánocům?" zeptal se Menma svého brášky. Seděl na posteli a nohama pohupoval sem a tam.
"Netuším." pokrčil Ryuto rameny a poslal kutálející se míč svému dvojčeti. Hikari ho zase poslala nazpátek.
Cililink, cililink.
"Dárky!" děti hned seběhli dolů přímo k stromečku plného hromady dárků.
"Veselé Vánoce!" popřál jim Naruto s Hinatou po boku, která v náruči chovala malou rusovlásku.
Světla byla zhasnutá a jediné osvětlování poskytovali barevné světýlka stromečku a pár vonných svíček. Za okny poletovaly klidně vločky sněhu. No, prostě nádhera.
Začalo se rozbalovat.
Hanako dostala spoustu nových plyšáčků, hraček pro mimina a nějaké ty miminkovské věcičky jako plenky, bodýčka a další hlouposti.
Zbývající děti pár kousků oblečení, ale především hračky, ze kterých měli neskonalou radost. Jako například plastové kunaie a shurikeny, falešné ninja pásky, ruličky vypadající jak svitky, do kterých si mohli schovat nejrůznější věcičky.
Dále pak nějaké obyčejné hračky jako míč, stolní hry a nějaké plyšáky.
Naruto a Hinata se obdarovali věcmi pro dospělé. Jako byly šperky, voňavky a oblečení. Tím největším darem však pro všechny byla vzájemná láska, kterou k sobě momentálně cítili.
Poté si celá rodina zahrála nějaké hry, jedli cukroví, zpívali koledy a koukali se na pohádky dokud nebyl čas jít spát.
Naruto a Hinata dohlédli na to aby si děti vyčistili pořádně zoubky a pak je postupně uložili do postelí. Poté se i oni odebrali do své ložnice a usnuli ve vzájemném obětí.
Kouzlo tak krásně prožitých Vánoc však ani tak nevyprchalo a navždy tak zůstalo uložené jak v jejich domě tak i jejich srdcích.