Miluju tě, Hinato 10

Se znepokojením hleděl Sasuke na Naruta, jenž ležel na nemocničním lůžku. Vypadal hrozně.
„Můžeme z něj tu pečeť nějak sejmout?“ zeptal se Sasuke. Kakashi chvíli mlčel.
To já nevím, vzdychl po chvíli utrápeně. „Gaara už poslal pro pomoc.“ Gaara pohlédl jejich směrem a přikývl. Naruto sebou najednou na lůžku trhnul a prudce se zvedl. Všichni v místnosti se lekli. Naruto ztěžka oddechoval. Přejel pohledem po přítomných.
„Já.. musím zpátky!“ zasípal a chtěl vstát. Gaara mu v tom však zabránil.
„Lež. Nejdřív tě musíme zbavit té pečeti.“

„Tak co, líbí se ti?“ tázal se Nejiri a ukazoval Hinatě příšerně vypadající šaty. Hinata byla zlomená. Vůbec neodpovídala ani se nebránila.
„Víš, celkem mě mrzí, co se s tebou musí stát,“ pokračoval Nejiri. „Ta svatba je vlastně jen taková formalita… na jejímž konci tě musím zabít. Takže to vlastně ani není svatba… spíše rituál. A ty,“ pohlédl na ni, „jsi má překrásná oběť.“ Hinata sebrala šaty a vrátila se do rohu své cely. „Škoda, že naši společnou vládu neuvidíš. Abych se stál vládcem, potřebuju tvé nádherné oči.“ Hinata k němu vzhlédla. On se jen usmál a opustil její celu. Sklopila pohled na šaty a dala se do pláče.
„Neřvi pořád, kdo to má kruci furt poslouchat?“ Uslyšela Nejiriho zpoza dveří.
„Holka jedna pitomá,“ zabrblal si Nejiri pro sebe. Prošel dlouhou chodbou do svého pokoje a zabouchl za sebou dveře.
„Proč to tak komplikuješ?“ ozval se za ním hlas. Lekl se a tasil kunai. V zápětí si ale oddechl.
„Otče,“ řekl s úlevou, „nedělej mi to, mohl jsem tě zabít.“ Starší muž se uchechtl.
„Ty bys nezabil ani mne, ani tu holku co máš v cele.“ Nejiri na něj zlostně pohlédl.
„Kvůli tomu jsem vlastně za tebou přišel.“ Nejiri nadzvedl obočí.
„Proč už vlastně neproběhla rudá svatba?! Říkal jsi, že v tuto dobu už povedeš armádu proti Písečné. V tvých očích ještě konožský byakugan nevidím,“ zvyšoval otec postupně hlas. Nejiri se zamračil.
„Já sám si určím, kdy všechno začne! Ani ty ani matka mi do toho nemáte co mluvit. Tak jste mi to řekli, když jste mi svěřili dědictví našich předků!“ Rozběsnil se. Otec jej bez varování praštil. Nejiri zavrávoral a překvapeně si přiložil dlaň na tvář.
„Nemysli si, že když nosíš dědictví Tairů, tak můžeš řvát po tom, kdo ti dal život,“ napomenul jej ostře otec.
Nejiri chvíli mlčel. Pak pohlédl otci do očí
„Začne to už zítra,“ řekl tiše. Otec se usmál.
„Výborně, nemohu se dočkat, až z vrcholu hory uvidím, jak vedeš útok.“ Nejiri sundal dlaň ze své tváře.
„Útok?“ řekl chladně, „kdepak, ty žádný útok neuvidíš!“ Protočil kunai v ruce. Otec jen nechápavě pootevřel ústa, ale říct už nestihl nic. Nejiri se vrhl kupředu a vrazil mu kunai do hrudi. Dvakrát. Třikrát. Čtyřikrát.
„Ty už mě totiž ani nikdy neudeříš!“ zasyčel. Otcovy oči byly vytřeštěné. Zakašlal, vyprskl krev a padl k zemi. Nejiri zrychleně dýchal. Právě zabil svého otce. Ale výčitky necítil. Necítil vůbec nic. Překročil tělo a chtěl odejít. Něco jej však chytlo za nohu. Otec jej v bolestech držel.
„Proč synu?“ zasípal. Nejiri jej chvíli pozoroval. Sám ani vlastně nevěděl, proč to udělal.
„Fénix jsem já otče, jenom já.. O matku se postarám, to ti slibuji,“ zašeptal. Přede dveřmi stály stráže. Nejiri kolem nich prošel a jen sykl: „ukliďte to uvnitř!“
O chvíli později uslyšel zděšené výkřiky.

„Jak že se to jmenuje?“ tázal se Naruto Sasukeho.
„Aiko. Prý je známá právě pro svou specializaci na pečetě, čili někdo, kdo snad vyřeší náš problém.“
Byl večer a oni kráčeli k domu, kde byla ona Aiko ubytovaná. Očividně byla skromná. Dům byl malý, nic honosného. Stanuli přede dveřmi a Naruto nervózně polkl. Sasuke na něj pohlédl a položil mu ruku na rameno.
„Jen klid,“ řekl. Naruto se zhluboka nadechl a přikývl. Zaklepal. Po chvíli se ozvaly lehké kroky a dveře se mírně pootevřely. Na Naruta hleděly dvě bledě modré oči.
„Ano?“ ozval se sametový hlas.
„Eh..,“ zarazil se Naruto, který čekal nějakou starou babiznu.
„Jste Aiko?“ zeptal se. Dveře se otevřely úplně a v nich stála krásná mladá žena. Naruto jí odhadoval tak na pětadvacet let. Její vlasy byly kaštanové barvy a v copu svázané jí sahaly až na záda. Působila velmi milým a přátelským dojmem.
„Ano jsem. Ty tedy musíš být Naruto.“ Naruto přikývl.
„Kazekage mi řekl, oč jde. Prosím pojď dál,“ vyzvala ho. Naruto udělal krok vpřed, ale zarazil se.
„Ty nejdeš?“ Otázal se Sasukeho, který se nepohnul. Ten zavrtěl hlavou.
„Musíš jít sám. Já půjdu za Sakurou. Dostanu od ní zase kartáč, že jsem si na ni dlouho nenašel čas.“ Vysvětloval. Naruto se musel pousmát. „Že ji pozdravuju.“
Sasuke úsměv opětoval. „Rád vyřídím. Měj se.“
Naruto vstoupil dovnitř a Aiko za ním zavřela dveře. Zavedla jej do místnosti, kde na zemi ležely jen dva polštáře posazené naproti sobě.
„Prosím, posaď se,“ vyzvala jej Aiko. „Omlouvám se, nabídla bych něco k jídlu, ale bylo mi řečeno, že to velmi spěchá.“ Odmlčela se. „Takže, ukaž mi tu pečeť.“
Naruto si sundal vestu a otočil se k Aiko zády. Přistoupila k němu a dlaní po nich přejela. Pálilo to.
„Ale ne.. to.. není dobře.“ Její hlas zněl vyděšeně.
„Co je to zač?“ zeptal se Naruto. Aiko ve zmatku zapřemýšlela.
„Je to pečeť podobná Katon Tenrō.“ Naruta zamrazilo, když to uslyšel. Vzpomněl si na hrad Hōzukijō. Na Krvavé Vězení.
„Ale jelikož pečeť Katon Tenrō je Kekkei Genkai, znamená to, že tahle není stejná. Ostatně kdyby byla, byl bys mrtvý.“ Naruto přemýšlel.
„Takže.. bude těžké ji ze mě sundat?“ Aiko si povzdechla.
„Co se týče uvolnění je tato pečeť daleko strašnější než Katon Tenrō… a to, protože ani ten, kdo ji použil, to nedokáže. Nejde to.“ Pohlédla na Naruta. „Tato pečeť zmizí pouze a jedině v okamžiku, kdy zemřeš.“ Naruta znovu obešel mráz. Zeširoka otevřel oči a jeho nitro začala sžírat panika. Podíval se Aiko do očí. Její obličej vypadal ustaraně.
„Ne… to ne… to přece musí jít i jinak,“ vyhrkl, „zkus cokoliv, jen ji ze mě sundej!“
Aiko zamrkala.
„Ano napadlo mě něco,“ řekla. „Ale bude to bolet.. a navíc.. nejsem si úplně jistá jestli-“
„Zkus to!“ přerušil ji Naruto. „Prosím.“
Aiko zavřela oči a chvíli přemýšlela. Nechtěla riskovat, ale věděla, že Naruta by nepřesvědčila.
„Dobře.“ řekla nakonec. Naruta zaplavil pocit malé úlevy.
„Co mám dělat?“ zeptal se. Aiko na něj pohlédla.
„Umřít.. musíš umřít.“
Zarazil se. „Cože?“
„Zabiju tě a nechám, aby pečeť zmizela. Pak obnovím tvé životní funkce a snad se pečeť nevrátí. Snad.“
Naruto dlouhou chvíli jen seděl a zíral do zdi. Co když to nevyjde? Co když… umřu? Co pak? Ale… když to nezkusím, umře Hinata.. Ne! Musím do toho jít!
Podíval se na Aiko. Zhluboka dýchal a měl obrovský strach. „Udělej to,“ řekl rozhodně a s těmi slovy jí podával kunai. Nervózně jej vzala. „Kdyby to nevyšlo,“ pravil ještě Naruto, „chci, abys věděla, že to bylo moje rozhodnutí a že má smrt by rozhodně nebyla tvá chyba.“
Aiko polkla a přikývla. „Děkuju.“
Naruto taktéž přikývl. Zavřel oči…a čekal. Aiko sevřela kunai pevně v rukou. Rozmáchla se. Naruto měl pocit, že se zastavil čas. Že ten okamžik trvá celou věčnost. Pak už jen ucítil šílenou a pronikavou bolest když se kunai prorval jeho srdcem. Zeširoka otevřel oči. Bolestí nemohl ani mluvit. Vyprskl krev a svalil se na zem. Aiko zrychleně dýchala a sledovala, jak pečeť na jeho zádech bledne a postupně úplně zmizela. Je pryč! Je pryč… Dobře, uklidni se. Tu techniku zvládneš. Nejsi sice zdravotní šinobi, ale zvládneš to! Povzbuzovala sama sebe. Nadechla se a složila pečeť.
„Chikatsu Saisei no Jutsu!“

Sasuke otevřel dveře domu. Nerozsvěcoval. Potichu se zul a odložil své věci.
„Konečně jsi taky přišel.“ Ozvala se Sakura. Sasuke si povzdechl a otočil se. Stála před ním v nočním úboru a s vyčítavým výrazem. Sklopil zrak.
„Já chápu, že Naruto to má těžké, taky mě to hrozně trápí,“ řekla tiše,„ ale.. ale to, že na mě zapomínáš mě snad ničí ještě víc, víš?!“ Vyhrkla a dala se do pláče. Sasuke jen pootevřel ústa. Nevěděl, co má říct. Viděl ji takhle poprvé. Ani ho nenapadlo, že to Sakura může takhle vnímat. Přešel k ní a objal ji. Přitiskla se k jeho hrudi.
„Tak to není. Ani v nejmenším,“ řekl Sasuke. „Sakuro, já tě miluju. Miluju tě.“ Pohlédla na něj uslzenýma očima. „A vždycky budu,“ dodal Sasuke. Sakura vzlykla. „Ale no tak, neplač. Neplač,“ šeptal.
„Já tě taky moc miluju,“ řekla tiše skrz pláč. Sasuke se pousmál. Pohladil ji po vlasech a láskyplně ji políbil. Opětovala jeho polibky. Vzal ji do náruče a pomalu ji odnesl do ložnice, kde ji něžně položil na postel. Jejich rty se za celou tu dobu od sebe neoddělily. Pohladil ji po tváři.
„Všechno ti to vynahradím, slibuju.“ Pousmála se.
„Kdy?“ vydechla. Sasuke se na ni také usmál.
„Klidně teď,“ zašeptal. Jeho rty líbaly její krk. A polibky sestupovaly níž. A níž.