Dívka, která řekla: "Miluji tě..." 05+06

Per Aspera Ad Astra Via

Vešel do pokoje, kde na posteli seděla ona. Usmívala se na něj. On se jako vždycky tvářil neutrálně. Nechápal to, i přesto všechno se na svět směje. Asi je vážně ulítlá jako Naruto.
„Ty se teda tváříš. Sice tě znám jenom tři dny, ale za tu dobu jsi změnil výraz jenom dvakrát. Směješ se vůbec někdy?“ zeptala se ho, protože ji dopalovalo, když si nebyla jistá, co si lidé myslí.
Gaara neměl moc dobrou náladu, spíš vůbec. V práci to stálo za prd. Rada si ho předvolala a zkusila si z něj dělat dobrý den. To si ale nenechal líbit. Po jejich zdlouhavém proslovu se musel vrátit do kanceláře a kontrolovat papíry, kterých bylo více než obvykle. Prostě a jednoduše neměl na nic náladu a sem přišel pouze, protože jí to slíbil.
„Haló? Je tam někdo?“ ptala se ho, když byl mimo.
„A proč by se měl člověk smát?“ vyjel na ni zostra, až sebou škubla a bolestně sykla.
„Protože tím může udělat radost nejenom sobě, ale i ostatním, protože to vypadá líp než ten tvůj výraz „neutrality“ a protože to lidem sluší! Je mnohem lepší upřímný úsměv, než zhnusené grimasy!“ vysvětlila mu to zprudka.
Gaara sebou trhnul, jako by ho někdo praštil.
„A to si myslíš, že přihlouplý úsměv dokáže lidi změnit, nebo něco v tom smyslu?! Je to k ničemu!“ zvýšeným hlasem odpíral její vysvětlení.
Do pokoje vběhla sestřička.
„Koukejte se uklidnit!“ zařvala na ně.
„VYPADNĚTE!“ zakřičeli na ni oba naráz.
Sestřička se radši klidila z pokoje.
„Jo to si teda myslím! Proč si sem teda přišel, když se chceš pořád jenom hádat?“ řvala zpátky k tématu.
„Kvůli slibu, který jsem já blbec dal!“ odpověděl dost hlasitě, aby přeřval ruch na chodbě.
„VYPADNI ODSUT!“ zakřičela a hodila po něm blok.
Jeho písek se vyhrnul z tykve a zabránil bloku do něj narazit. Shukaku uvnitř něj se pohnul. Na chvilinku připustil, aby se k ní písek přiblížil. Nami věděla, že ten písek je nasáklí krví jeho protivníků. Nesla statečně, když se písek dotknul její postele a sunul se dál. Zarazil se, jakmile si uvědomil, co dělá. Gaara nakvašeně vypadnul z pokoje. Nami se po tvářích začaly kutálet slzy. Plakala a Gaara ji slyšel moc dobře, i když byl už na konci chodby.
Vyřítil se z nemocnice ven, měl na ni vztek. Ne, měl ho na sebe. Za nic nemohla a on si na ní vyléval zlost a ještě ji děsil! Nedíval se na cestu a to mělo za příčinu, že vrazil do Temari, která měla celkem na spěch.
„Gaaro, stalo se něco?“ zeptala se a pozorně ho zkoumala.
„Nic,“ odpověděl, a zmizel v davu na ulici. Temari se za ním ustaraně otočila, ale nechala to být.
Gaara běžel a nezastavoval se. Chtěl být co nejdál od lidí a hlavně od ní. Hlava ho bolela, protože Shukaku toužil po její krvi. Musel někam pryč. Věděl, kam půjde, i když to místo nenáviděl. Tam se vždycky schovával před zraky všeho a snažil se zklidnit. Vpadl do zamčeného domu a utíkal do svého starého pokoje. Toto byl dům, kde vyrůstali a který nenáviděl. Vykopl dveře do svého pokojíku a zalezl si do tmavého rohu. Hlavu složil do dlaní, snažil se potlačit démonovu touhu po krvi. Dlouhou dobu se nepotřeboval takhle uklidnit. Děsilo ho to. Stávalo se to už jen zřídka a teď to byl jeden ze silnějších záchvatů a k tomu všemu dovolil, aby se k ní písek přiblížil. Trvalo mu ještě tak patnáct minut, než se uklidnil, a když vyšel z domu ven, bylo už šero. V tuhle roční dobu se slavil karneval Zářící noci. Temari určitě zase něco naplánuje.
Brouzdal ulicemi a přemýšlel, když se rozhodl vrátit do kanceláře.
Nami se pokoušela setřít slzy, ale nešlo jí to. Nejdřív to byly slzy šoku z toho písku, ale teď to byly slzy smutku. Nerozuměla mu, když u ní byl včera, byl milý a přívětivý, ale teď? Teď se ho bála a ona z moc lidí strach neměla, spíš se bála o ně. Nikdy lidi neodsuzovala a už vůbec ne kvůli bijuu. Přeci měla svého bratra, který je také jinchuuriki. Podvědomě tušila, že za to mohl Shukaku, ale nejdřív se musela vzpamatovat z počátečního šoku. Konečně se jí podařilo zadržet pláč, když tam vtrhla Temari.
„Čauky, přinesla jsem ti nějaké oble-. Co se stalo?“ zeptala se, jak uviděla její zarudlé oči.
„Nic,“ odpověděla a zamrkala, aby rozehnala poslední zbytky slz.
„Nami, co se děje? Za celý ty roky, co se známe, jsem tě viděla brečet jen čtyřikrát a hned třetí den tady u nás brečíš. Není ti trochu divný, že jsi nebrečela, ani když sis zlomila tu nohu a teď pláčeš jen tak? CO SE STALO?“ doléhala na ni a najednou si to uvědomila.
„Má s tím něco společného můj nejmladší bráška?“ zeptala se při vzpomínání na jeho divné chování.
Nami pouze přikývla, ale nic neřekla. Nechtěla ho zbytečně očerňovat.
„Tohle mi musíš říct, Nami,“ naléhala na ni Temari.
Měla nepříjemný pocit, že dostal jeden ze svých záchvatů.
Nami jí to ve stručnosti řekla. Temari se u toho ustaraně kousala do rtu. Najde ho a vyřeší to s ním později.
„Víš, že se příští týden koná tady v Suně karneval Zářící noci? Půjdeš, že jo? Tenhle karneval mám ze všech nejradši. Nejen kvůli těm hvězdám, ale to sem na tento karneval přišel….,“ Nami už vypnula, protože, jak si se Shikamarem vyznali lásku, slyšela asi po šesté.
„… Bylo to tak překrásné. No, já už musím běžet. V té tašce máš oblečení a taky ti tam Shikamaru naházel nějaký věci. Tak ahoj!“ dořvala na chodbě.
Nami se začala prohrabávat věcmi, nějaké to oblečení na sebe navlíkla a koukala se, co tam bude dál.
Tušila, co jí tam Shikamaru dal, tajně se na tom domluvili. Po chvíli vytáhla tmavě fialové kimono se zlatým lemováním na krajích a pár tubiček se zlatou nití. Měla tam vyšít zlatého jelena. Šít se naučila celkem rychle, to víte, když máte za bratra takový pako jako je Naruto, který si snad na každý misi něco roztrhne, tak to jde potom samo. Nějakou práci už měla hotovou, takže jí to moc času nezabralo. Kimono pro Temari úhledně složila do dárkové krabice, která byla také v té tašce.
Povzdechla si, vzala do ruky blok pískové barvy a začala si kreslit, co ji napadlo.
Schoval se v tmavém rohu kanceláře. Už to tu bylo zase. Kdykoliv si představil jejich hádku, neuvěřitelně ho rozbolela hlava. Co to se mnou k čertu je? Jakoby z dálky slyšel, že někdo vešel do dveří.
„Gaaro, co se stalo?“ ptali se potichu sourozenci na ráz.
„Nenávidí mě,“ zašeptal.
„Kdo tě nenávidí a proč?“ zeptal se Kankurou nechápavě.
„Shukaku ji chtěl mrtvou,“ znovu šeptnul Gaara, který měl hlavu mezi koleny a rukama si zakrýval oči.
„Gaaro, sám moc dobře víš, že to tak není,“ šeptala Temari, klečící vedle svého brášky.
Kankurou otevřel pusu, když si uvědomil, o koho se jedná. Gaara jen zavrtěl hlavou.
„Gaaro, ona je v pohodě, sám to uvidíš,“ odporovala mu jeho sestra.
„Temari má pravdu, bráško,“ přidal se k ní Kankurou a schválně ho popíchl zdrobnělinou.
„Kankurou,“ protáhl varovně Gaara.
Kankurou se tomu pouze zasmál, ale už radši nic neřekl.

Týden utekl jako voda. Nami se už mohla i procházet, ale nesměla to moc přehánět. Od toho incidentu Gaaru neviděla a mrzelo ji to. Chtěla to s ním urovnat a omluvit se mu. Věděla, že ho vyprovokovala, naopak s Kankurouem se celkem sblížila. Bylo docela vtipné, jak si Kankurou nevšímal, že po něm jede jedna pacientka. Jmenovala se Kei. Měla dlouhé zrzavé vlasy a černé oči. Docela se za tu dobu spřátelily. Byla to taky loutkařka a Kankurou se jí líbí už delší dobu. Den před jejím propuštěním a zároveň karnevalem se o tom Nami zmínila Kankurouvi, když hráli karty.
„Ty Kankurou, co říkáš Kei?“ zeptala se Nami.
„Co je s ní?“ zeptal se na oplátku on.
Nami protočila oči v sloup.
„Nelíbí se ti?“ řekla.
Vždycky si myslela, že tohle říct bude těžký, ale bylo to spíš až moc lehký. Kankurou se na ni zvědavě podíval.
„Co tím máš na mysli?“ ptal se při míchání karet.
„Co asi?! Jede po tobě celou tu dobu, co jsem tady! Pane bože! Ty sis toho vážně nevšiml?“ zeptala se nevěřícně.
Kankurou zrudnul. Popravdě se mu líbila a to moc, jenže si myslel, že u ní nemá šanci.
„C-Co ti řekla?“ koktal Kankurou.
„Takže se ti taky líbí!“ vítězoslavně prohlásila Nami.
Kankurou rezignovaně přikývl a lehce se pousmál.
„Tak ji pozvi na ten karneval, než ti ji někdo přebere!“ doporučila mu.
„Cože?!“ zděsil se.
„No tak, neboj se! Určitě na to čeká! A teď DĚLEJ!“ poručila mu a vykopla ho z postele.
Kankurou se řítil z pokoje, ale u dveří přibrzdil.
„Pokoj číslo dvanáct!“ řekla a ani nevzhlédla od knížky, kterou si vzala z nočního stolku.
Otočil a přešel k Nami.
„Tak na co čekáš!“ zeptala se ho.
Vzal ji do náruče a objal ji, až jí vymáčkl všechen vzduch z plic.
„Kankurou!“ zasípala.
„Tobě bychom měli říkat: „KMD“. Jako Konožská Mezinárodní Dohazovačka!“ pošeptal jí do ucha a vyřítil se z pokoje. Nami se to snažila rozdýchat, ale i přes to se usmívala. Prohlédla se v zrcátku a začala si čistit obličej, od té jeho barvy. Poslední dobou to musela dělat hodně často, protože ho pořád něčím dojímala.
Prohlížela si svoje obrázky a u jednoho bloku pískové barvy se zarazila. Myslela si, že ho ještě nepokreslila, ale opak byl pravdou. Byl pokreslený jedinou osobou. Gaara.
Rychle to zaklapla, jako by se spálila. Zastrčila to do batohu a vylezla z postele. Nahlásila sestřičce, že se jde projít.
Chodila ulicemi, až se zastavila u jedné budovy. Byla to budova Kage, když si toho všimla, rychle se otočila a šla opačným směrem. Skoro běžela, nestála o to, ho teď potkat. Najednou se nemohla pohnout, podívala se dolů a uviděla svůj stín pod Shikamarovým jutsu.
„Ahoj, Nami. Kam tak spěcháš?“ zeptal se Shikamaru, když k ní došel.
„Nikam,“ řekla.
„To je otrava to z tebe páčit,“ řekl skutečně otráveným tónem.
„Nech si toho!“ zasmála se Nami.
Shikamaru se pousmál a nabídl jí rámě.
„Jdeš na ten karneval?“ zeptal se.
„Asi jo. Proč?“
„Jen tak mě to napadlo. Takže máš doprovod?“ Nami pozvedla obočí.
„Ne a vadí to? Nemůžu jít sama?“
„Neměla bys,“ odpověděl.
„Hm? A to jako proč?“ nechápala.
„Prostě proto,“ velice stručně jí to vysvětlil.
„Aha,“
„Jo, díky za ten dárek pro Temari.“
„To nic nebylo, hele už budu muset jít, tak pa,“ rozloučila se a vlepila mu pusu na tvář.
„Ahoj. Zítra,“ zavolal za ní.
„Prej, že nikam nespěchá,“ dořekl si Shikamaru k sobě.
Spokojeně se vydala ulicí zpátky do nemocnice si zabalit. Brzy potom se na oblohu vyhoupla noc.
Převalovala se na nemocničním lůžku. Další noční můry, další výkřiky a další vysvětlování, že jí nic není. Tu noc nemohla dospat, bála se jít si zase lehnout, a tak si radši dala sprchu. Když si pro ni Temari přišla, vypadala jako chodící mrtvola.
„Co jsi to proboha dělala?“ ptala se cestou k nim domů.
„Noční můry,“ řekla jednoduše a nevšímala si, že se Temari zastavila.
„Tak to tě budeme muset zkrášlit na ten karneval, abys vypadala trochu k světu,“ oznámila jí.
Nami neměla sílu protestovat, a tak jen lehce přikývla.
Ještě měla od sprchy mokré vlasy, které však venku na sluníčku rychle schly. No jednu výhodu to vedro přeci jen má. Mohli si k bráně pověsit ceduli typu: „ Suna, stačí tady strávit pět minu a vlasy jakékoli hustoty máte hned suché!“
Dorazily k nim domů a ona se vydala do svého pokoje, šla do koupelny a podívala se do zrcadla. Temari má pravdu, vypadám příšerně. Začala si pročesávat vlasy a nalíčila si oči.
Temari za ní vešla do pokoje.
„Zrovna jsem ti chtěla pomoct,“ usmála se a zase odešla, když viděla, že pomoc už nepotřebuje.
Výběr kimona nezabral zas tolik času, jak předpokládala. Vzala si to své nejoblíbenější. Bylo od Naruta k jejím, loňským, sedmnáctým narozeninám.
Ze zdolejška uslyšela radostný výkřik, ale ani se nenamáhala, aby se tam šla podívat. To dal asi Shikamaru Temari to kimono.
Vyrovnala věci z nemocnice na svá místa a bloky hodila na noční stolek. Jeden spadl otevřený na zem.
„Nami tak už pojď!“ zavolaly na ni po chvíli hlasy ze zdolejška.
Nami v nich rozpoznala Temarinin a Keiin. Ještě jednou se kriticky podívala do zrcadla a vyšla z pokoje. Pomalu, aby si zase nezlomila nohu, šla po schodech. Když byla asi v polovině, zarazila se. Dole na ni čekali Shikamaru, Temari, Kankurou, Kei, ale i Gaara.
Temari na sobě měla již zmiňované fialové kimono se zlatým jelenem a Kei si oblékla černé kimono s rudými květy chryzantémy. Prohlížela si její radostný úsměv, když ji vzal Kankurou za ruku. Kluci na sobě měli normální oblečení.
Viděl ji přicházet. Měla nalíčené pouze své pomněnkové oči a na sobě kimono barvy noci, na kterém byla vyšita stříbrnou nití peříčka. Dole jich byl hustší počet než nahoře. Ztuhla uprostřed schodů, natočila se ke Kei a on mohl vidět vyšívaného orla na zádech, když jí vlasy přepadly přes rameno. Došla schody dolů. Gaara na ni překvapeně zíral. Byla hezčí, než si pamatoval. Když se přivítala s ostatními, ztuhle se otočila k němu.
„Ahoj,“ pozdravila ho.
„Ahoj,“ strnule odpověděl na její pozdrav.
Mírně se pousmála a zabodla pohled do země.
„Já…“ začal Gaara, ale přerušili je ostatní.
„Jé, není to nějak divný, že tady máme dva, kteří nemají doprovod a jdou sami, když by mohli jít spolu?“ zeptal se Kankurou ostatních.
Gaara se na něj díval jako na svou příští oběť.
„Eh hmm,“ přikyvovali ostatní.
Nami se cítila celkem trapně, a tak se pokusila zmizet. Někdo ji ovšem chytil za ruku.
„Ale, ale… Tady nám chce někdo zmizet?“ nepouštěl ji Kankurou a táhl ji zpátky k ostatním.
„Kankurou, nejsem malá! Dojdu tam sama,“ snažila se mu vykroutit.
„Nebudu to riskovat,“ dál jí svíral zápěstí a povolil, až když stáli u ostatních.
„Tak běžte spolu. Jako kamarádi a Kankurou to nebude překrucovat,“ výhružně se koukla na svého mladšího bratra Temari.
Nami pouze přikývla hlavou. Kei se usmála a políbila Kankuroua na tvář. Ten zrudnul a stáhl si kapuci s ouškama, kterou si Nami celkem oblíbila, víc do tváře.
„Nemusíš, jestli nechceš,“ řekl Gaara a propaloval ji pohledem.
„Ne, to je dobrý. Alespoň nebudu mluvit sama se sebou,“ řekla mírně sarkasticky a usmála se na něj.
„Tak honem,“ řekla Temari a už byla u dveří.
„Tak ahoj všichni,“ usmály se na ně páry a rozešly se do různých ulic.
Nami se podívala na svůj doprovod. Gaara se na ni upřeně díval.
„Kam chceš jít?“ zeptal se po chvíli.
„Já nevím,“ nejistě mu odpověděla a prohlížela si nasvícené ulice.
Byly různě nazdobené lampiony a dalšími světly. Všude se procházely páry držící se za ruku a hulákající děti, které se cpaly dobrotami ze stánků. Neorientovala se tu.
„Gaaro já…“ začala.
Gaara se na ni podíval svým zeleným pohledem.
„Já chtěla bych se ti omluvit za to odpoledne,“ řekla.
Tak tohle bylo rozhodně těžší vyslovit, než to předtím.
Nechápavě na ni hleděl. Ona se jen rozpačitě pousmála a vyrazila ulicí napravo. Měl co dělat, aby ji dohnal, i když měla kimono. Nami se zastavila a ohlédla se po kolemjdoucích. Ohlíželi se za ní a Gaarou.
„Nevíš o nějakém místě, kde není tolik lidí?“ zeptala se ho.
Bylo jí to celkem nepříjemné, jak na ni všichni civěli.
„Jo,“ odpověděl, když si všiml jejího pohledu.
Vyrazil ulicí, o které se Nami domnívala, že vede k náměstí. Nami šla vedle něho a pohledem zkoumala všechno okolo. Měla podobné karnevaly ráda. Vždycky s Narutem vykoupili skoro všechny stánky. Usmála se při té vzpomínce. Připadala si hrozně sama, když si uvědomila, jaká vzdálenost je od sebe dělí.
Bezděčně vsunula svoji studenou ručku do té jeho. Gaara nezastavil, ale otočil se na ni. Nami se na něj nepodívala a soustředila svou pozornost na cestu. Cítil, jak je studená.
„Není ti zima?“ zeptal se a zvedl jejich ruce, aby je viděla.
„Ne,“ zavrtěla hlavou a usmála se, když jí ruku sevřel.
„Kam mě to vlastně vedeš?“ zeptala se a rozhlížela se po nějakém orientačním bodu.
„Na náměstí. Tam by mělo být míň lidí, protože jsou všichni v ulicích a nakupují, nebo se jen tak procházejí,“ řekl a změnil směr cesty.
Dorazili na náměstí a Gaara měl pravdu. Opravdu tu bylo míň lidí. Jak si všimla, bylo to náměstí před budovou Kage. Uprostřed něj lidé tančili, ale bylo tam jenom osm párů, z toho dva byli Shikamaru a Temari a Kankurou a Kei. Nami jim volnou rukou zamávala.
„Skopni boty,“ řekl po chvíli Gaara.
Nami se na něj nechápavě podívala. Cítila, jak se pod ní pohnul písek.
„Prostě je skopni,“ řekl znovu.
„Ne, dokud mi neřekneš, proč,“ trvala si na svém.
Gaara se pousmál.
„Ha! Usmál ses!“ oznámila mu to vítězně.
Znovu pocítila, jak se pod ní hýbe písek. Gaara ji chytil za druhou ruku.
Najednou se doslova vznesli. Stáli ve vzduchu na jeho písku. Nami zbledla. To si dělá legraci, ne?
„Už je teda skopneš?“ zeptal se.
Nami na sobě měla svoje ninja sandály. Poslechla ho a už se jen koukala, jak padají dolů.
„A co chceš dělat teď? Smím-li se zeptat?“ ptala se ho, když se snažila udržet rovnováhu.
„Tančit,“ odpověděl.
„COŽE?!“ zděsila se a rázně zavrtěla hlavou.
„P-Počkej, já neumím tančit,“ snažila se z toho vykroutit.
„Proto sis měla sundat boty,“ osvětlil jí to, ale Nami pořád nechápala.
Chytil jí rukou kolem pasu a přitáhl si ji blíž. Nami neměla jinou možnost než si stoupnout na jeho boty a on s ní pomalu začal kroužit na vrstvě jeho písku.
„Sluší ti to,“ řekl.
Mírně se začervenala.
„Víš, já chtěl bych se ti omluvit za to, co se stalo v nemocnici. Nech…“ nedokončil, protože ho přerušila.
„Ne, to je v pohodě,“
Gaara se přestal točit a pohlédl jí do očí. Vřele se na něj usmála a pohled mu s vervou oplácela. Znovu se roztočil.
„Gaaro já… Tak hele ne, že bych se bála výšek, ale když tady se mnou pořád kroužíš…“ nedokončila, přitáhla si ho blíž a snažila se neklepat strachy. Bylo to docela zvláštní. Nami se bála výšek pouze v případech houpačky a lezení po provazu, jinak to bylo úplně v pohodě.
Gaara sledoval, jak mu zabořila hlavu do hrudi a snažila se potlačit narůstající zoufalství.
„Neboj, nespadneš,“ ujistil ji.
„Toho se taky nebojím, protože kdyby jo, tak si to tady někdo pěkně odskáče,“ ujistila zase ona jeho. Doháje! Jsem přeci ninja, tak se vzchop! Zase se od něj odtáhla a věnovala se rovnováze. Kroužili nad střechami. Bylo to, jako by se dotýkala hvězd. Byla jich tam snad miliarda, nebo víc. Tolik jich v životě neviděla. Měsíc si tam spokojeně trůnil a ozařoval je. Foukal jemný vánek a hrál si s jejími vlasy, které voněly po rozkvetlých lukách. Němě na sebe koukali a tančili.
„Hej vy dvě hrdličky! Nami si prej musí jít vzít léky na zrychlení srůstu kostí, nebo co to Temari říkala,“ volal na ně zespodu Kankurou a Nami si povzdechla.
„Sneseš mě dolů, prosím?“ zeptala se ho a naposledy si prohlédla hvězdy nad sebou.
Gaara kývl hlavou a už se snášeli zpět k zemi. Když zase stála nohama na zemi, vydala se pro svoje boty. Cestou ještě praštila Kankuroua.
„To máš za ty hrdličky,“ vysvětlila mu, a když se vracela zpět, dala mu ještě přídavek za to nadávání před dětmi.
„Gaaro děkuju za krásný večer, ale já už budu muset jít,“ rozloučila se s ním a vydala se zpátky domů.
Už zase! Nemohla se pohnout, už zase. Tentokrát to, ale nebyl Shikamaru.
Cítila, jak ji kolem pasu přidržuje písek. Došel k ní.
„Můžu tě doprovodit?“ zeptal se Gaara
„Ale jistěže,“ usmála se a vzala ho za ruku.

Imo ulterius ascendere non amittere

Dorazili domů.
„Máš hlad?“ zeptala se, když hledala léky.
Nevěděla, kam je Temari zastrčila, když uklízela.
Gaara nic neříkal.
„Tak jo nebo ne?“ zeptala se a konečně je našla.
„No… asi jo,“ řekl po chvíli.
„Tak já něco uvařím. Jenom chvilku počkej,“ řekla a odběhla nahoru.
Když se vrátila, měla na sobě normální oblečení. Gaara se posadil na židli ke stolu a sledoval, jak šátrá v ledničce.
„Abys věděl, právě dnes ochutnáš ten nejlepší ramen na světě,“ řekla a začala vařit.
Asi za dvacet minut před ním stála horká miska ramenu.
„Itadakimasu!“ řekla těsně před tím, než se vrhla na svoji porci.
Dojedli a sklidili ze stolu. Nami už byla celkem unavená, protřela si oči, čímž si dokonale rozmazala řasenku. Gaara se musel hodně ovládat, aby se nerozesmál. Poznala to. Uraženě se otočila a mířila si to k sobě do pokoje.
„Dobrou noc,“ řekla těsně předtím, než se mu ztratila z dohledu.
Povzdechl si a také se odebral do svého pokoje.

Krev.
„Neee!“ Vykřikla, prudce se posadila a otevřela oči.
Chytila se za hlavu a rychle oddechovala. Ne! Zase noční můra. Já už prostě... Koukla se na hodiny.
Půl třetí ráno. Snažila se nemyslet na ten děsivý sen a radši se zaposlouchala do temna noci. Nic neslyšela, tak se zase uklidnila s domněním, že ji nikdo neslyšel, ale mýlila se.
„Daisan no Me,“ zašeptal.
Viděl ji, jak je schoulená na posteli.
Nami se konečně rozhodla vstát, ale pořád se klepala. Na tvářích se jí leskly slzy. Vzala nějakou fotku v rámečku a přitiskla si ji k hrudi. Hřbetem ruky si setřela slzy a vyšla na chodbu, když byla u jeho dveří, zastavila se a pohlédla na ně. Potom pokračovala v cestě. Pomalu míjela všechny pokoje, pohled měla nepřítomný. Ať dělala, co dělala, pořád se vracela k tomu jednomu. Krev. Dorazila na konec chodby. Tam kde byly schody. Spadla by z nich, kdyby ji nezachytil.
„Nami, pozor,“ řekl tiše Gaara, když ji chytal.
Nepřítomně se na něj dívala, ale pak se usmála. Problém byl v tom, že ne na něj, nebo na něco jiného. Mírně s ní zatřásl.
„Gaaro, nech toho,“ zašeptala.
Vykroutila se mu a pomalu sešlapávala schody. Slyšela, že jde za ní.
„Nami?“
„Já už to prostě nevydržím! Já už nechci, nechci…“ rozvzlykala se a sesunula se na zem. Pospíšil si k ní a vyděsil se, když v jejích rukou uviděl blýskající se kunai. Sedl si vedle ní a kunai jí opatrně vykroutil z ruky.
„Nami, to bude v pořádku. Neboj se. Jsem tu s tebou,“ utišoval ji.
Nami se k němu přitulila a pláč začal nanovo. Gaara si ji přitáhl ještě blíž a mírně s ní pohupoval. Seděli tam na zemi před schodištěm.
Celým domem byly slyšet již utichající vzlyky. Nami mu z toho psychického vyčerpání v objetí usnula. Když slyšel pouze pravidelné oddechování, trochu se uklidnil a vyrazil s ní v náručí k jejímu pokoji. Nevšímal si nechápavého pohledu Kankuroua, který právě otevřel dveře.
„Příště prosím trochu ticha, nebo si jděte někam jinam,“ pronesl chladně Gaara.
Kankurou zrudnul a rychle se vrátil do pokoje, kde spala Kei.
Dorazil k jejímu pokoji a vešel dovnitř. Opatrně ji položil na postel a přikryl pokrývkou. Po zbytek noci ji hlídal. Když vyšlo slunce, ještě jednou se na ni podíval, a potom se vrátil do svého pokoje.

Probralo ji zaklepání.
„Dále,“ řekla ochraptěle.
„Ahoj Nami,“ řekl Kankurou a bez dovolení si jí sedl na postel.
„Co potřebuješ?“ zeptala se ho na rovinu.
„Copak vždycky musím něco potřebovat, když za někým přijdu?" zeptal se naštvaně.
„Samozřejmě, když jsi to ty,“ odpověděla mu a zamračila, protože jí docházely zbytky trpělivosti.
„No… víš já jenom, co se včera stalo?“ zeptal se.
Neopověděla mu, místo toho změnila téma.
„Jo a příště trochu tlumit, ano?“ spíš nařídila, než poprosila.
Kankurou opět zrudl.
„Vy jste se snad domluvili, ne?! Ty jsi třetí! To snad není možný,“ naštval se a vstal z postele.
Nami zničeně zabořila hlavu do polštáře, byla unavená. Kankurouvi padl pohled na pohozený blok u nočního stolku. Zvedl ho a prolistoval v něm. Šibalsky se usmál a rychle zmizel z pokoje. Nami se zvedla a oblékla. Sedla si na okenní parapet a pozorovala Sunu. Byla úplně jiná než Konoha. Nastavila tvář větru a užívala si ten pocit, když jí vlasy projíždí vítr.
Kankurou dorazil do kuchyně, kde u stolu seděl Gaara a jedl snídani.
„Tohle bude asi pro tebe, bráško,“ protáhl a hodil mu blok.
Gaara ho chytil a otevřel.
Kankurou se nemohl vynadívat na ten jeho překvapený pohled. Gaara pomalu obracel jednu stránku za druhou.
„Kdes to vzal?“ ptal se při listování blokem.
Kankurou pokýval směrem k jejímu pokoji.
Gaara zaklapl blok.
„Vrať to,“ řekl.
Kankurou zavrtěl hlavou.
„Je to její soukromý,“ podrážděně si ho měřil.
„Takže ty jsi její soukromý, jo?“ dobíral si ho Kankurou.
„Kankurou,“ protáhl varovně Gaara.
„Ale no tak!“ protestoval.
Slyšeli, jak někdo jde po schodech.
„Potom ji pošli do kanceláře,“ řekl Gaara těsně, než zmizel.
Kankurou doufal, že si nevšimla, že jí chybí blok. Nejdřív to byla Temari a až potom Nami. Sešla schody dolů a zamířila si to rovnou ven.
„A co snídaně?“ zeptal se a podal jí chleba s marmeládou.
„Díky,“ usmála se a zakousla se do něj.
Sedla si na linku a pozorně si prohlížela svoje nehty.
„Máš se stavit u Gaary v kanceláři,“
„Tak to ahoj.“
Vyšla ven. Šla pomalu, protože se jí za ním nechtělo. Měla tušení, o čem s ní chce mluvit. Šla, pohled zabodnutý do země. Zatáčka doleva, doprava, doprava, doleva, rovně. Sakra…Vzhlédla. Ztratila se. V téhle části Suny, ještě nebyla. Ne, ne, ne! Na konci ulice viděla nějakou křižovatku. Vydala se tam, ale vůbec jí to nepomohlo. Rozhodla se vydat nějakou ulicí, třeba se dostane někam, kde to zná. Patnáct minut bloudila, jenom aby zjistila, že je zase na tom samém místě.

Trvalo jí to nějak dlouho. Odešel před hodinou a ona se pořád nestavila. Nevnímal Bakiho, jak mu líčí nějaký svůj plán, protože byl v mysli u ní.
„Kazekage-sama?“ zeptal se.
„Ano?“
„Gaaro, co je ti?“
„Nic. Jenom, nevadilo by ti, kdybychom to probrali potom?“ řekl a zmizel z kanceláře, takže Baki osaměl.

Nejdřív se uklidnit.... Jak mám být sakra klidná?! Když prošla potřetí kolem jednoho obchodu s bylinkami, rozhodla se rezignovat.
„Ale, ale, tady se nám někdo ztratil? Tebe jsem tu ještě neviděl. Já jsem Kurage,“ řekl celkem pohledný kluk před ní.
Měl krátké černé vlasy, hnědé oči a vypracované tělo. Byl asi stejného věku jako ona.
„No… jo,“ odpověděla mu překvapeně.
„Takže tady máme přeci jen překrásnou dívku v nesnázích,“ řekl a provokativně se usmál.
„Překrásnou jistě, ale v nesnázích těžko,“ řekl za ní známý hlas.
Gaara přišel blíž k ní. Nelíbilo se mu, že se kolem ní motal Kurage.
„Kazekage-sama, netušil jsem, že má doprovod, když tady asi hodinu bloudí,“ řekl mu přidrzle Kurage.
„Promiň Gaaro, nějak jsem se ztratila,“ omluvila se mu a zastyděla se.
„Jdeme Nami. Kurage,“ rozloučil se chladně.
„Tak Nami, jo? Krásné jméno pro krásnou slečnu,“ potutelně se na ni usmál Kurage.
Nami se na něj otočila.
„Hele, co si to řekl?“ naštvala se, ale spíš se začervenala.
Kdyby dokázal pohled vraždit, tak by byl Kurage asi natisíckrát zabit Gaarou.
Kurage přešel blíž k ní a vzal její ruku.
„Tak zatím, krásko,“ řekl a zvedl její ruku ke svým rtům.
Nami se mu pokusila vytrhnout, ale držel pevně. Když se jeho rty přitiskly k její ruce, neudržela se a druhou mu vrazila pořádnou facku.
„Takže dáma má říz?“ řekl a prohmatával si červenou tvář.
„To si piš,“ odpověděla mu.
Gaara se v duchu usmál.
„Jdeme?“ zeptala se ho.
Vyrazili společně zpátky k němu do kanceláře.
„Co to bylo za kluka?“ zeptala se po chvíli Gaary.
„Patří k Radě. Je to podřízený jednoho z členů. Občas ho zastupuje,“ řekl a mírně se zamračil.
Nami se zamyslela, jestli ho neviděla na zkoušce. Po chvíli došla k závěru, že ne.
„Měl bych s tebou vždycky někoho poslat,“ přemýšlel nahlas Gaara.
„To nebude nutný,“ zaprotestovala ihned Nami.
„Ale co kdyby ses zase ztratila?“
„Tak mě zase najdeš,“ řekla jednoduše a začala si trochu poskakovat.
Gaara si povzdechl. Ve skutečnosti ji nechtěl nechat samotnou, když bylo jasné, že vzbudila Kuragovu pozornost, už jen kvůli jeho reakci na jeho chvání k ní. (Kvůli Gaarový reakci na Kurageho chování k Nami) Byl to celkem známý sukničkář.
„A co jsi se mnou chtěl vlastně probrat?“ zajímala se, když stoupali po schodech nahoru.
Gaara si uvědomil, že kdyby ji požádal, ať odevzdá zbraně kvůli své bezpečnosti, stejně by si nějaké opatřila, kdyby si chtěla něco udělat. Dorazili do jeho kanceláře.
„No tě pic,“ ujelo Nami, když uviděla tu obrovskou hromadu papírů na stole.
„To mi povídej,“ zabručel Gaara a sedl si za stůl.
Nami přešla ke stolu a sebrala papír na hromadě v pravém rohu.
„Nechceš náhodou pomoc?“
„Ne, to je dobrý,“
„Houby dobrý! To je přímo strašidelný!“ vyděšeně se koukala na ty vyrovnané komínky.
„Nemusíš…,“ přeruš jí.
„Ale já chci,“ usmála se na něj.
Gaara viděl, teď už nebezpečně blok na svém stole. Sakra. Rychle tam poslal písek, aby si toho nevšimla, ale ten zavadil o jeden komínek a ten se začal pomalu, ale jistě řítit směrem k Nami. Blok byl, ale zakrytý pískem.
„Gaaro nedělej to!“ zakřičela, ale pozdě.
Komín sebou bral další a další. Všechno skončilo rozházené na zemi. Gaara na to koukal s narůstajícím zoufalstvím.
Rychle vstal a přešel k té spoušti.
„Nami?“ nikde ji neviděl.
„Víš, co je ještě horší než vyplňovat tyhle blbý papíry? Být jimi pohřbený zaživa!“ slyšel ji říkat pod vrstvou papírů. Když se z toho vyhrabala, zvědavě se na něj koukla.
„Takže, jak začneme?“ zeptala se ho.
„Nejdřív to seřadíme a potom budeme vyplňovat,“ odpověděl jednoduše.
„Nejsou v tom nějaký tajný informace? Ty se nebojíš, že bych mohla něco zkopírovat a poslat do Konohy?“ zazubila se.
„Ne.“
„Jasně.“
Sedla si na zem a sebrala kopu papírů. Postupně se začaly tvořit malé komínky. Nami si u toho buď pobrukovala, nebo si povídali.
„Jak je ti?“ zeptal se jí.
Věděla, že naráží na ten včerejšek.
„Co bys řekl?“
Mlčel.
„Neměl jsi mě vidět,“ povzdechla si.
„Víš vůbec, co by sis mohla udělat?!“ naštval se.
„Bylo by to o tolik jednoduší…“ šeptla a pozvedla hlavu ke stropu.
„A co by dělal Naruto?“
Nami nic neřekla.
Dál už spolu nemluvili a věnovali se práci. Nami se opřela o stěnu a začala pročítat hlášení z misí. Ty důležité dávala Gaarovi na hromadu vedle něho a méně důležité vedle sebe.
Někdo zaklepal.
„Dále,“ odpověděl Gaara.
Dovnitř vešel Baki. Překvapeně koukal na spoušť kolem, ale ještě víc na Nami, která si ho nevšímala a soustředěně si pročítala jeden papír.
„Rada tě volá,“ řekl Gaarovi.
Teď Nami zpozorněla a vzhlédla.
„Vy dva se ještě neznáte, že? Baki, to je Nami, Nami, tohle je Baki,“ představil je.
Nami kývla hlavou a vzala do ruky další papír.
„Hned tam jdu. Nami zvládneš to tu na chvíli sama?“ zeptal se jí.
„Že se ptáš,“ odpověděla.
Odešli z pokoje a Nami osaměla, ale jen na chvíli, protože brzy někdo zaklepal na dveře.
„Kazekage-sama tady není,“ řekla dost hlasitě, aby ji dotyčný za dveřmi slyšel.
Dveře se otevřely.
„Ahojky, krásko.“

Cestou potkali Kankuroua, jak míří na stejné místo jako oni.
„Ví někdo, co zas chtějí?“ zeptal se jich Kankurou.
„Nějaká kratší schůze, ale chybí Takeo-sama, takže ho bude zastupovat Kurage,“ obeznámil bratry Baki.
„Ten blbec se prej někde zdržel,“ řekl Kankurou.
Gaara ztuhl.
„Do háje!“ zaklel a vydal se zpátky do své kanceláře.
„Gaaro?“

„Řekla jsem, že tady Gaara není,“ řekla Nami.
„Ale nečerti se, krásko,“ provokoval.
„Proč jsi tady?“ zeptala se ho.
Nebezpečně se mu zablýsklo v očích.
„Chceš to vědět?“
„Už ani ne,“ nelíbilo se jí, jak na ni koukal jako na kus masa.
„Škoda,“ povzdechl si.
Nami se postavila, zvedla hromádku papírů na stůl, potom se otočila k němu. Zrudla vzteky, když si všimla, že ji svléká pohledem. Ten pohled neušel taky někomu jinému. V Gaarovi se probudil pud majetnictví.
„Co si to ku**a dovoluješ?“ vyjela na něj.
Ruce zaťala v pěst.
„Nami, podala bys mi, prosím, támhletu červenou složku?“ zeptal se Gaara opírajíc se o rám dveří.
Kurage se na něj otočil.
Překvapeně se na něj podívala a potom se usmála, otočila se pro tu složku. Gaara Kuragemu věnoval pohled, na který jen tak nezapomene. Nami si to ladně protančila mezi papíry ke Gaarovi. Podala mu složku a zase si to dotančila ke svému místečku na podlaze. Však on už blbeček zmizí.
„Schůze na tebe čeká Kurage.“
Vyšli na chodbu a Gaara zavřel dveře.
„Jestli jí něco uděláš, tak se rozluč se světem,“ s klidnou tváří řekl chladně Gaara a šel za ostatními.
Kurage se vydal za ním. Ta holka ho štvala. Měl poměr snad s půlkou Suny a na ostatní holky se stačilo jenom usmát a vrhly se mu kolem krku, ale na druhou stranu, těžkej lov už dlouho neměl. Trochu se pousmál.

Otřepala se. Pořád na sobě cítila ten jeho pohled. Chtěla na něj zapomenout, a tak se znovu dala do práce. Několik hodin pracovala, když ji to ukolébalo ke spánku.

Gaara se vracel zpět do kanceláře. Bolelo ho snad celé tělo a ještě horší bylo, že odcházel ve dvanáct a vracel se v půl šesté. Krátká schůze, to tak. Nakoukl do své kanceláře a pohled mu zjihl. Spala v klubíčku mezi papíry. Vlasy jí zakrývaly obličej a skoro sloužily jako deka. Opatrně, aby ji nevzbudil, přešel ke stolu a zjistil, že udělala všechno, až na to důležité pro Gaaru. Začal potichu dodělávat ten zbytek papírů.
Svraštila čelo a pomalu otevřela oči. Chvíli nevěděla kde je, pak si vzpomněla. Věděla, že je už v kanceláři.
„Já usnula?“
„Nedivím se ti,“ řekl a odložil papíry.
Pomalu se zvedla.
„Jaká byla schůze?“ chtěla vědět Nami.
„Dlouhá.“
„Jsem si všimla,“ usmála se.
„Neměla jsi to všechno vyplňovat, měla jsi mi něco nechat.“
„Měla jsem na to dost času. No, tak já asi půjdu,“ řekla a mířila si to ke dveřím.
„Kezekage-sama,“ rozloučila se a odešla z místnosti.

Naskočila jí husina, protože bylo venku už docela chladno. Vyskočila na střechu vedlejšího domu a koukala na majestátné slunce, jak se taky chýlí k odpočinku. Roztáhla ruce a kolem ní začal profukovat silný vítr. Vlasy jí lítaly všude kolem. Zavřela oči a nechala paprsky, ať naposledy osvítí její tělo. Když se poslední zbytky světla stáhly za sluncem, rozevřela oči.

Gaarovi padl pohled na hromádku písku na jeho stole. Odstranil ho a vzal blok znovu do ruky. Prohlížel si sebe a u posledního portrétu se zarazil. Něco mu na něm nesedělo, ale nemohl přijít na to, co. Dovnitř kanceláře vešel Kankurou s dalšími papíry.
„Ahoj, bráško.“
„Něco mi na tom nesedí,“ řekl zamyšleně Gaara.
Kankurou obešel stůl a podíval se mu přes rameno.
„Usmíváš se,“ řekl prostě a sedl si na křeslo před stolem.
Gaara to najednou viděl. Na tom posledním portrétu se usmíval.
„Dneska to byl náročnej den, co? Tolik papírovaní. Nevím, jestli to v budoucnu přežiju, protože toho zanedbali tak moc, když nebyl určen Kazekage,“ Kankurou se protáhl, až mu zakřupaly kosti.
„Jdeme domů,“ vstal a uložil blok do skříně s několika papíry.
Tu pak zamkl speciálním jutsu.

Přistála těsně přede dveřmi. Vešla do domu a do nosu ji hned uhodil pach připalovaného jídla.
„Co to sakra?“ vběhla do kuchyně.
„KANKUROU!“ zařvala na bezbranného Kankura, který si nevěděl rady.
Byla tam pěkná spoušť. Na plotně se připalovalo něco teď už neidentifikovatelného a celkově kuchyň byla v hrozném stavu. Všude byly střepy, šmouhy a rozházené nádobí.
„Jak se to tam dostalo?“ nechápavě se koukala na strop kuchyně, který byl celý pocákaný nějakým těstem, olejem a dokonce tam zahlédla i nějaké koření a bylinky.
„To si děláš legraci, ne? Ty sis chtěl dát k večeři strop? To ti fakt nikdo nepomohl?!“ rozčilovala se a odstrčila ho ze svého dosahu. Ujala se vlády nad kuchyní a Kankurou nestačil zírat. Nejdřív vyhodila všechno nejedlé a potom tam začala obratně uklízet. Ani ne za hodinu to měla hotové a Kankurou měl svou večeři na stole.
„Není nad to mít doma hospodyňku,“ rozplýval se.
Shurikeny dokonale opsaly jeho postavu na zdi. Ztuhnul.
„Opovaž se tuhle blbinu říct ještě jednou, nebo ty shurikeny nepůjdou vedle,“ upozornila ho.
Nasucho polknul.