Ztraceno 00

Odházeli poslední zbytky sutě a nyní jej spatřili. Tělo měl pohmožděné a na místech zakrvácené. Levou nohu měl zkroucenou do neobvyklé polohy a ležel na kuse kamene jako hadrová panenka. Rychle k němu přiskočili a doufali, že se nestalo nejhorší. Pár krát s ním zatřásli ve vzrůstající panice, až se muži prohnul v rukách a rozkašlal se. Zmateně mrkal po okolí a se zatnutými zuby přemáhal bolest, která procházela celým jeho tělem. Spatřil usmívající se tváře, na dvou z nich spatřil i slzy.
„Jsem – jsem tak rád, že se ti nic nestalo,“ promluvil na něj blonďatý chlapec a naklonil se k němu. Dřív než se k čemukoliv zmohl, jej černovlasý odstrčil a i přes pulzující bolest se odsunul vzad s nechápavým a vyděšeným výrazem ve tváři.
„Kdo – kdo jste? Já vás neznám! Vypadněte ode mě!“
---
„Sakuro, počkej!“ zakřičel ještě vůdce týmu, ale bylo již pozdě. Růžovlasá dívka zaryla svou pěst do tváře svého protivníka, když si jej opřela o kamenitou zeď. Mužův obličej se zkřivil do šílené grimasy a zdivo za jeho hlavou popraskalo pod silou úderu. Praskliny se začaly šířit k nízkému stropu, který se zachvěl spolu s chodbou. Celým komplexem se rozlehal zvláštní šumot a podlaha se jim třásla pod nohama.
První kamínek se uvolnil těsně nad blonďákem a spadl vedle jeho pravé nohy. Udělal krok stranou a nezvykle rychle se chopil iniciativy.
„Všichni ven! Rychle!“ popadl Sakuru za ruku a postrčil ji před sebou. Čtveřice, vedená bledým chlapcem, se proplétala spletitými podzemními chodbami a všechny své naděje právě vkládala do několika černobílých myší, které zmateně pobíhali několik desítek metrů před skupinkou.
„Tudy!“ pobídl je chlapec a zabočil do potemnělé uličky. Většina pochodní pomalu pohasínala, jak jim docházel kyslík a uleželý prach je zbavoval síly udržet své světlo jasné.
„Sai, seš si jistý?“ zeptal se jej nervózně kapitán, který běžel těsně za ním. Dřív, než stačil chlapec odpovědět, zaslechli hřmot jako při silné bouři a k jejich nohám se přivalila vlna prachu. Zaslechli tříštění kamene ze směru, odkud přiběhli a to jim dalo dostatečnou pobídku v následování Saiova navigování. Strop se jim začal bortit nad hlavami a nervozita ze všech sálala do celého okolí. Náhle před sebou spatřili zeď, holou, drsnou a všichni se zastavili. Se zalapáním dechu si vůdce oddychl, neboť spatřil zatáčku, vedoucí k nepatrnému světlu.
„Buď anebo. Jdeme!“ zavelel a všichni se rozeběhli k jejich poslední naději. Běželi se zoufalstvím v očích a hořícím chtíčem po životě. Ani jeden z nich si nedovoloval byť jen zaškobrtnou, neboť sebemenší zpomalení by ho stálo život. Za jejich zády se k zemi řítil strop a celý skalní komplex se chystal zřítit a všechny pohřbít uvnitř. Paprsky slunce šli nyní jasně poznat a na tváři každého se usadil ulehčený, avšak stále napjatý výraz.
„Pospěš Naruto,“ pobídl jej vůdce, který na něj čekal metr před průzorem vedoucím na zem.
„Ksakru!“ zaklel blonďák pár metrů od východu z podzemí. Svalil se k zemi a na tělo mu dopadlo několik uvolněných kamenů.
„Naruto!“ zakřičela Sakura, která již byla ozářena denním světlem.
„Mokuton – Junaku Eisou!“ Yamato namířil svou ruku k Narutovi a jeho tělo obalilo množství výhonků a větví. Ochránilo jej před úderem většího uvolněného kamene, který padal na jeho hlavu a byl odmrštěn několika větvemi. Yamato stáhl ruku k sobě a blonďák byl vystřelen z průlezu, který okamžitě zapadal kameny.
„Yamato-taichou!“ zakřičel Naruto, stále uvězněný v sevření vzkvétajícího stromu. Ten následně povolil a blonďák se z něj rychle vyprostil a běžel k východu, zahalenému prachem. Snažil se v šedivém kouři něco zahlédnout, ale dříve jej upozornil sluch. Kroky a tlumené kašlání jej upozornilo na přeživšího.
„Yamato-taichou!“ vydechla úlevou Sakura a pozorně si jej prohlédl, když již nestál v klesajícím prachu. Krom pár odřenin byl relativně v pořádku a Sakura jej v tichu obdivovala.
„Jak ste se odtamtud dostal?“ zajímala se a Yamato jen unaveně ukázal prstem za sebe. Nyní již spatřily dřevěný štít, který tvořil menší průzor do chodby a podpíral poslední známky skalního stropu.
„Měli bychom odsud vypadnout,“ oznámil jim a vyšel vpřed.
„Ale co Orochimaru, Kabuto a Sasuke! Co když někdo z nich přežil?“ naléhal Naruto na svého mistra a hledal v jeho očích odpověď.
„Nejsem si jistý, jestli chci vědět, kdo přežil. Všichni tři mají schopnosti dostačující na to, aby unikli. Pravděpodobně už jsou všichni na cestě do jiného úkrytu,“ poznamenal zklamaně a doufal, že tím ukončil jeho domáhání se.
„Ale to -.“
„Je tam něčí tělo,“ skočil mu do řeči Sai, který klečel na kolenou vedle skály a dotýkal se rukou hrubého kamene.
„Jak to víš?“
„Nechal jsem tam několik svých hadů. Pár z nich přežilo a nyní kličkovalo v mezerách mezi kameny. Jeden z nich narazil na lidské tělo.“
„Kde?“ zareagoval nedočkavě Naruto, ale Sai už stál na nohou a vyskočil na obří hromadu kameně a ostrých výběžků. Chvilku tápal a pak se zastavil v neurčitém místě na zborcené skále.
„Tady, asi dva metry pod zemí,“ konstatoval a všichni se kolem něj seběhli. Sakura zareagovala jako první, popadla jeden z kusů kamene a odhodila jej stranou. Yamato se přidal s moktunem a Sai namaloval několik zvířat, která jemu a Narutovi pomohla v odklízení.
Odházeli poslední zbytky sutě a nyní jej spatřili. Tělo měl pohmožděné a na místech zakrvácené, košili rozervanou, stejně tak černé kalhoty. Levou nohu měl zkroucenou do neobvyklé polohy a ležel na kuse kamene jako hadrová panenka. Rychle k němu přiskočili a doufali, že se nestalo nejhorší. Yamato s ním párkrát zatřásl ve vzrůstající panice, až se mu prohnul v rukách a rozkašlal se. Zmateně mrkal po okolí a se zatnutými zuby přemáhal bolest, která procházela celým jeho tělem. Spatřil usmívající se tváře, na dvou z nich spatřil i slzy.
„Jsem – jsem tak rád, že se ti nic nestalo,“ promluvil na něj Naruto a naklonil se k němu. Dřív než se k čemukoliv zmohl, jej černovlasý odstrčil a i přes pulzující bolest se odsunul vzad s nechápavým a vyděšeným výrazem ve tváři.
„Kdo – kdo jste? Já vás neznám! Vypadněte ode mě!“
---
„Co se stalo?“ byla první otázka od Tsunade, když se před ní postavil Yamato se zkroušeným výrazem. Před pár minutami se vrátili ze své mise a dezorientovaného, vyděšeného Uchihu odvedli do místní nemocnice.
„Zdá se, že všechno zapomněl. Nepoznal nás, ani si nepamatoval svoje jméno a takový vyděšený výraz jsem v jeho tváři ještě neviděl. Rozhodně to už není on. Kdybych to mohl říct, tak v tuhle chvíli je… nikdo.“
„Mohla bych říct, že jsem spokojená s vývojem událostí, když jsme získali domu Sasukeho, ale takhle… je to příliš komplikované. Musí být stále pod dozorem. Každá událost, osoba, kterou potká a vše, co se mu stane, na něj bude mít silné účinky. Musíme ho prozatím držet v izolaci. V tuhle chvíli si z něj každý může udělat nejlepšího přítele a klidně vraždící stroj na potkání.
***
„Kakashi-sensei!“ křičel přes celou nemocnici Naruto a většina pacientů na něj hleděla přinejmenším překvapeně. Jedna ze sestřiček k němu přicupitala malinkými krůčky v těsné sukýnce a vyhubovala mu, že v nemocnici se má udržovat klid a ticho.
„Omlouvám se, ale kde je pokoj Hatake Kakashiho? Nějak jsem se ztratil,“ zabrblal na zbavení viny a nevině se jí zahleděl do tváře. Nešťastně si povzdechla a na chvilku zmizela. Přiběhla zpět s deskami a chvilku v nich listovala.
„Ano, tady. Pokoj 110. Přesunuli jsme jej do zóny 4., neboť už je v relativním pořádku, jen stále vyčerpán. Je ale možný, že jej tam nezastihnete, v poslední době nám utíkal na malé procházky, asi ho již nemocniční prostředí unavuje,“ povzdychla si a nasadila zpět svůj úsměv.
„Moc děkuju,“ mírně se jí uklonil, a když už odbíhal, uvědomil si, že nechápe, proč to udělal. Jeho tváře chytili odstín růže, a tak střelhbitě zamířil k opačné straně nemocnice.
***
„Sasuke-kun, jak se cítíš?“ zeptala se Sakura, když si černovlasý lehl do postele a zmučeným pohledem sledoval vše kolem. Jeho oči těkaly sem a tam a nervózně vše prohlížel.
„Já – já nevím. Je to divný. Vůbec, vůbec nic si nepamatuju. Ani svoje jméno. Říkala si Sasuke?“
„Ano, jmenuješ se Uchiha Sasuke,“ pověděla mu jeho jméno, ale v duchu si řekla, že by u něj také měla zůstat. Nadměrný přísun informací by u něj mohl mít špatné následky. Usmála se, jak nejlíp v téhle situaci mohla a sedla si vedle něj, „V tuhle chvíli odpočívej. Až se vzbudíš nebo budeš něco potřebovat, stačí zmačknout tohle červené tlačítko. Za chvíli by se měla objevit zdravotní sestra. Ještě dnes by se tady měla zastavit Tsunade-sama.“
„Kdo – kdo je Tsunade-sama?“ zabrebentěl trochu nervózně a Sakura si v jeho tváři všimla nádechu studu. V duchu se usmála jeho změně, ale věděla, že tohle není Sasuke, kterého zná.
„To je naše Hokage, vůdce vesnice. Neboj se. Je to skvělá doktorka, která ti bude chtít pomoct dostat zpět tvé vzpomínky, stačí, když jí budeš popravdě odpovídat. Nic se ti nestane,“ uklidnila jej a sama si oddechla úlevou. Být v blízkosti někoho, kdo si nic nepamatuje a vše je potřeba osvěžit, je trochu vyčerpávající a vždy se najde něco nového, co by nemusel chápat. Trochu ji to děsilo, ale pro dnešek toho nechá. Byla šťastná, že se jí Sasuke vrátil domů, i když za takovýhle podmínek.
To se spraví.
***
„Sasuke je ve vesnici?“ zahuhlal Kakashi překvapeně, když slézal z okenní římsy zpět do pokoje. Jeho obvyklou odpolední procházku mu překazil přílet jeho studenta, který při tom stihl zakopnout a urvat spodní pant dveří.
„Ano, Kakashi-sensei, ale… nic si nepamatuje. Pronásledovali jsme Orochimara do jeho skrýše, a když jsme se tam už dostali, tak se to zvrtlo a celá skála na nás začala padat. Sasuke asi nestihl utéct, ale díky Saiovi jsme ho našli a přivedli do vesnice,“ vysvětlil Naruto ve spěchu a velmi stručně, přičemž vynechal malý detail ohledně Sakury a celé katastrofy.
„Chápu. No, naštěstí jsme ho v tuhle chvíli získali pod dohled my, takže je v relativním bezpečí. Tsunade-sama určitě najde nějaký způsob, jak mu vrátit paměť a my ho zatím máme pod kontrolou, aby se mu nic nestalo a nikdo ho křivě neovlivňoval. Neměl by sis už dělat starosti. Běž domů a zítra se všechno vyřeší. Díky, žes mi to přišel říct.“
„Jistě. Nashle, Kakashi-sensei,“ zakončil blonďák spěšný rozhovor a vydal se zpět do hlavního křídla nemocnice. Mohl bych se ještě na chvíli zastavit u Sasukeho. Nebo radši ne? Najednou znejistěl a ze svého zběsilého tempa pomalu přešel do loudavého kroku. Nějak si nebyl jistý, co by měl v takové situaci dělat. Ztráta paměti tady není tak častá, aby se už přiučil, co a jak. Měl by se mu často ukazovat? Nebo ho radši nechat o samotě? Vlastně by se nic od jeho dřívějšího života nezměnilo; osamocený, rozpolcený mezi dvěma světy, kdy jej chce každý stáhnout na svou stranu.
Ani nevěděl jak, a již stál před dveřmi vedoucími do Sasukeho pokoje. Ruku měl položenou na klice a ještě se neodvážil pohnout. Naprázdno polknul a nasadil rozhodnutý výraz.
Nikdo nám ho už neodvede.
Zatáhl za kliku a vešel.

Poznámky: 

Tak jsem se nedávno pustila do nové série, teda, vlastně jsem začala psát asi další čtyři nový kapitolovky, ale rozhodla jsem se přidat tuhle, neboť se mi tak nějak líbí a bude to trochu jiný styl psaní.
Tady ten Prolog je psán z pohledu třetí osoby, ale další kapitolky budou psány vždy z pohledu jedné osoby. Vždy vám budu říkat - nebo se o to alespoň snažit - kdo bude v dalším díle náš 'průvodce'. Takže nyní vám mohu tedy říct první jméno, kterým je... Naruto! Takže se pokusím vžít do jeho myšlenek, snažit se z nich nedělat jen mlžný opar a snad z toho něco vzejde a já doufám, že se zde najde někdo, kdo by si to přečetl, dal nějaký ty hvězdičky a popřípadě poradil, opravil a prostě okomentoval a řekl své pocity

Klik!

1. Inspiraci jsem vzala tak trochu od mastekove, která právě píše svou sériovku Dangerous Existence a mohu říct, že je to skvělé, inspirativní dílko
2. Budu mít teď trochu nabitý program, takže pokud nebudu vydávat po týdnu, tak se bude muset čekat 14 dní - gomen :)