Minulost Minata a Kushiny - Kap. 2 Přiznání

Pomalu se vracel, aby měl mistr a jeho spolužák čas jí to vysvětlit a aby trochu vychladla. Sotva k nim ale došel, začala na něj znovu křičet: „Div mě nesvlíkáš očima a pak se směješ jako p*ko! BAKA! Příště to opravdu schytáš, -ttebane!“ varovala ho.
Minato nevěděl, co má říct, tak radši mlčel

Pořád byla trochu naštvaná, ale už se celkem uklidnila. Přestože sem tam hodila po Minatovi pohled mnohem naštvanější, než jak se ve skutečnosti cítila, protože to byl jediný způsob, jak se na něj beztrestně dívat.
„Tak, teď se všichni představíme. Což znamená, že řekneme: co máme rádi, co rádi děláme, co nemáme rádi a co rádi neděláme, i když to snad nutné není,“vysvětlil jim sensei, přestože dodatek byl trochu zbytečný.
„Ahoj, moje jméno je Katsuro,“ začal hnědovlásek „mám rád odpočinek a celkem i trénink, ale hlavně mám rád jídlo,“ mrkl na Kushinu a ta měla chuť mu fláknout.

„Ahoj, já jsem Namikaze Minato, mám rád tréninky a rámen.“ řekl jí blonďák.
„Já jsem Jiraiya, tvůj nový mistr, a rád píšu svoje knížky,“ Psaní vašich knížek znamená šmírovat holky s Katsurem! Pomyslel si Minato „potom mám rád, saké, zábavu,“ a potichu si dodal „a nahý holky!“ A však měl smůlu, Kushina ho slyšela a dostal od ní ránu, až odletěl pět metrů daleko.

Později si už na ní dával pozor a svému novému týmu oznámil, že budou proti sobě bojovat, aby se vědělo, jak je na tom Kushina se schopnostmi. Jiraiya to samozřejmě věděl, ale chtěl to vidět na vlastní oči. Všichni tři se postavili proti sobě na louku a zaujali bojové postoje. Náhle Jiraiya zvolal: „Budete bojovat taijutsu a oba proti Kushině!“
Kluci se na něj nechápavě podívali. Říkali si, že když budou bojovat oba, tak ji zabijou. Kushina vyrazila jako první. Využila šance, kdy nedávali pozor, a na oba se vrhla, jednomu dala pěstí do břicha, druhého kopla do břicha kolenem, až oběma vyrazila dech, ale hned se vzpamatovali a začal opravdový boj. Nejdřív se jenom bránila, ale jelikož měla sílu a myslela trochu napřed, párkrát se jí podařilo zaútočit, ale Minato to vždycky vykryl. Asi po půl hodině, byla vyčerpaná a pěkně pomlácená, ale přes to se nevzdávala. Náhle Jiraiya zastavil boj. Všichni se divili co se děje.

„Dáme si chvilku odpočinek, ať Kushina nabere vzduch do plic, a poté budeme pokračovat v ninjutsu,“ vysvětlil jim a sedl si do trávy.
Chvíli si odpočinuli a pak to začalo znova. Jelikož Kushina měla větrnou chakru bojovala hlavně větrem. Katsuro měl ohnivou podstatu chakry, tak bojoval hlavně ohněm a Minato též větrem. Byl to celkem vyrovnaný boj. Nakonec ho Jiraiya ukončil a se všemi se rozloučil s tím, že zítřejší trénink bude na stejném místě v šest ráno a s těmito slovy odešel. Kushina se taky rozhodla odejít a říkala si, že si skočí do Ichiraku na jeden nebo dva rámeny, jelikož měla strašný hlad. Vtom jí doběhl Minato.

„Hele, chtěl bych se ti omluvit.“
Kushina se na něj jenom podívala a dál ho ignorovala,
„Hele, fakt se omlouvám, neměl jsem na tebe tak koukat,“ zopakoval jí. Ona se na něj otočila a usmála se.
„Omluvu příjmu pokud…“ začala.
„Pokud co?!“ vyzvídal a přemýšlel, co by asi tak od něj chtěla.
„Pokud mě pozveš na oběd!“ odpověděla s úsměvem na tváři. Samozřejmě souhlasil a zeptal se jím kam chce jít.
„Ichiraku rámen!“ odpověděla a už mířila tím směrem.
„Skvělé, stejně mám rámen nejradši!“ odpověděl jí s úsměvem.

A tak šli spolu na rámen a mezitím jí vysvětloval, jak to tady ve vesnici chodí. Zároveň jí u toho ukazoval spoustu věcí a památek a schválně to vzal kolem svého bytu, aby jí mohl ukázat svůj domov.

„Tady bydlím, tak kdybys něco potřebovala, tak se kdykoliv stav,“ usmál se na ní a už šel dál. Kývla hlavou na souhlas, pak ho musela dobíhat, protože mezitím ušel pořádný kus cesty.

Když dorazili na místo, objednal každému jeden a pak se posadil. První rámen byl výborný jako vždy, obědnal si ještě druhý, ale sotva ho dojedl, Kushina jedla už čtvrtý. Po chvilce se cítil nasycený, takže odložil hůlky a podíval se na dívku vedle sebe a přemýšlel, kam se to všechno do ní vejde.

Všimla si, že jí pozoruje a zeptala se trochu podrážděně: „Co je?! Co tak koukáš?!“
„ Já-já jenom přemýšlím, kam se to do tebe vejde…Jseš tak hubená a přitom si snědla už čtvrtý rámen,“ zeptal se jí opatrně, aby jí něčím neurazil. Ona se jenom usmála, dojedla rámen, rozloučila se s ním a odešla.

Minato zaplatil a rozhodl se, že se ještě projde. Došel až za vesnici k jednomu kopci, kam nikdo nechodil a vydal se na výstup na vrchol. Přišel ale pozdě, někdo už tam byl. Seděla tam dívka s pokrčenými koleny a hlavou skloněnou.

To je Kushina? Co tu dělá? A ke všemu sama? Do tváře jí neviděl přes rozpuštěné vlasy, ale přesto poznal, že brečí. Chvíli tam jen tak stál a sledoval ji, pak už to ale nevydržel a pomalu si k ní přisedl. Když to zjistila, přestala brečet, rychle si rukou otřela oči a chtěla vstát a odejít, ale on jí chytil za ruku a donutil jí znovu si sednout.

„Co se děje Kushino?“
„Nic se neděje, co by se mělo dít?!“ odpověděla stále třesoucím se hlasem.
Smutek se snažila maskovat vztekem, ale on to snadno prokouknul.
„Něco se děje jinak by si tu sama nebrečela…“
„Já-já to nikomu nemůžu říct…“ rozbrečela se znovu.
„Mě to říct můžeš, nikomu to neřeknu, slibuji!“ snažil se jí utěšit.
„Slibuješ, že to nikomu neřekneš? Ani Katsurovi?“ zeptala se ho.
„Neboj, opravdu nikomu!“ sliboval jí. A ona ucítila, že mu může věřit.
„Víš, Minato,já-já jsem Kyuubiho Jinchuriki a strašně se bojím, že Kyuubiho nezvládnu udržet a že potom zničí můj nový domov,“ odpověděla mu ubrečená.
„Neboj, to zvládneš a já ti i rád pomůžu,“ řekl jí s milým úsměvem.
Kushině to trochu zvedlo náladu. Na kopci zůstali až do večera, nikdo totiž na ně doma nečekal. Když už bylo kolem půlnoci, rozhodli se jít domů. Minato ji doprovodil, a teprve potom se vydal ke svému bytečku.