Takara 02

Jasné, můj otec mě pošle do Konohy, protože se o mě bojí. Tsss… měl se o mě bát před šesti lety!
A teď mám být pod dozorem, aby se mi nic nestalo? Aby mě zase nevzal pod svá hadí křídla? Jasné, že bych mu na špek tentokrát neskočila. Nejsem tak blbá, jako destiletá holčička, která se bála. Každopádně jim to dám sežrat! Budou se mnou mít peklo, já nikoho poslouchat nebudu!
Obzvlášť ne, nějakýho b***ranta, co si o sobě bude moc myslet!
Jak že se to jmenoval? Inuzuka Akamaru? Né… to je jméno jeho psa, Hoshi vzpomínej! Kiba, ne? Asi jo, jsem moc líná se kouknout do spisů…
Ani jsem nechápala, proč mě posílají do zničené Konohy. Doma jsem byla v bezpečí, ne? Kdo je sakra víc chráněný, než feudální pán?
Seskočila jsem z větve a popoběhla k okraji skály. Ups… právě jsem stála na hlavě mocného čtvrtého Hokage! To se nemůže! Moc urážlivé!
No, na chvilku jsem se na to vykašlala a podívala se na zničenou vesnici přede mnou… Všechno už se začínalo opravovat a určitě to vypadalo mnohem lépe než před třemi měsíci. Usmála jsem se. Nemusí to tu být, až tak hrozné! Jenom se klidnit a nebýt sama sebou. Potom bude všechno v pořádku!
Můj mozek znovu ovládl moje tělo a já padala směrem k zemi, když jsem seskočila z monumentu pěti hlav.
Dopadla jsem na větev, které se pod mou vahou silně ohnula a já udělala salto do prostoru. Dopadla jsem na střechu nějakého krámku a utíkala dál.
Louka. Potřebuju najít louku. Co si ze záznamů pamatuji, každé dopoledne tam tráví čas, ne?
„Nešlapejte mi po střeše, mladá dámo!“ slyšela jsem, jak po mě vyjekla jedna paní.
Pokrčila jsem rameny. Abyste si nemysleli! Nejsem žádný ignorant, nebo fracek.
Té střechy jsem se dotkla dvakrát a víckrát na ni stoupnu, takže nemělo smysl, té paní odpovídat.
Přeběhla jsem ještě pár domů a nakonec jsem skončila na opačném konci Konohy. Uff… tady by to mělo být… Rozhlédla jsem se, ale byli tu jenom lavičky a pár starších párů, co si vyšli na ranní procházku… Jen mi neříkejte, že jsem se ztratila!
Popis těch dvou jasně zněl, že ten kluk je o rok starší než já a o hlavu větší než já. Má hnědé vlasy a červené znaky na tvářích. Jeho pes měl být bílý a obrovský… Ovšem já je tu nikde neviděla!
Nesnášela jsem, když mi zadali špatné informace… Ale je pravda, že bych se měla ještě jednou podívat do mapy. Chybu nakonec můžu udělat i já.
Když jsem jí vytáhla z batohu, zjistila jsem, že jsem asi jenom pár set metrů od určeného místa setkání. Nebylo to tak daleko, a když jsem tam konečně doskákala, protože chodit se mi nechtělo, konečně jsem ty dva uviděla. Kiba se válel na zemi totálně bez hnutí, jako by ho někdo praštil, zatímco si ta obrovská koule chlupů chytala motýlky. Pro Jashina! T-T-T-Ten je tak strašně roztomilý!!!!!! Tak huňatý!!! ÁÁÁ!!! To je ten nejúžasnější pejsek na světě!
Popoběhla jsem pár kroků k nim a potom jsem si klekla, abych nevypadala jako útočník. Akamaru se ke mně ihned otočil a trochu se přikrčil. Natáhla jsem ruku v uklidňujícím gestu a on ji jemně očichal, až to zalechtalo.
Podrbala jsem ho za ušima a užívala si měkkost jeho srsti. Tak moc mi připomněla Torua… Podrbala jsem ho pod krkem, načež slastně přivřel očka. Byli tak rozdílní a přitom byli naprosto stejní.
Toru byl můj nejlepší kamarád. Jakožto dcera feudálního pána, jsem moc nesměla vycházet jen tak na ulici a najít si kamarády, tak jsem dostala štěně.
Byl uhlově černý s ušima nahoru a nehorázně dobrosrdečný. Dostala jsem ho, když mi bylo pět a byly jsme nerozlučná dvojka. Potom se, ale objevil On a Toru se mě snažil ochránit. Dodneška jsem nezapomněla na okamžik, jak mě odtáhl do lesa a Torua tam nějak uvěznil.
Potom, co jsem se od Orochimara vrátila, zjistila jsem, že Toru už zemřel. Umřel v úctyhodném věku a prý až do posledního dne, kdy už neležel pouze na polštářích, chodil do lesa a hledal stopy, které by ho ke mně zavedly.
Akamaru se najednou odtáhl a štěkl, tak jsem se leknutím prudce narovnala.
„Kdo… Kdo jsi?“ zeptal se mě někdo nalevo ode mě a já se tam podívala.
Stál tam Kiba a já si uvědomila, že to na něj Akamaru štěkal.
„Já jsem Hoshi!“ založila jsem si ruce na prsou a ucítila ten krásný voňavý větřík, který mi prohrábl vlasy.
„Co tady děláš?“ zeptal se mě s naprosto nechápavým výrazem, který jsem nahodila i já.
Přešla jsem k němu a poklepala mu na čelo klouby dvou prstů. Ozval se dunivý zvuk.
„Ty si asi blbej, co?“ povytáhla jsem jedno obočí a skoro cítila, jak mi na hlavě rostou dva čertovské růžky.
Tady bude zábavy, jak na to tak koukám.
Trochu zrudl v obličeji a v očích jsem viděla značné podráždění. Jo, tohle mi šlo nejlíp. Štvát lidi, byl můj velice oblíbený koníček. Tedy… hlavně jednoho… Jo, Sasuke tu je taky! Staří známí se zase shledají… jaká nostalgie!
„Ještě jednou, co tady děláš?! Neměla bys být u Hokage?“ díval se na mě stále zamračeně.
„Ty jsi moje ochranka! Co bych měla dělat u Hokage?!“ utáhla jsem si gumičku a otočila se k němu zády.
„A s tímhle mám strávit neurčenou dobu? To mě mohli znovu poslat do války, tam bych měl větší možnost na přežití, než tohle!“ mrmlal si to pod nosem, ale já ho slyšela moc dobře.
Zastavila jsem se v chůzi a znovu k němu přešla, tentokrát blíž. Nejsem nejkrásnější holkou na planetě, ale nejsem ani podprůměr. Byla jsem zvláštní barvou vlasů a očima, protože ty neměl jen tak někdo a hrudník… no… nebyla jsem zase plochá, holt odpovídal mé postavě. Prostě jsem nebyla ošklivá.
Ztuhl na místě a já se z jeho náhlého vyjukaného pohledu, musela kousnout do jazyka, abych se tu nerozesmála. Chudinka.
Ruce jsem mu ovinula kolem krku a on zmateně zamrkal. Laškovně jsem se usmála a podívala se na něj svůdným pohledem. Hlavu jsem přiblížila k jeho uchu a dovolila mým rtům se o něj otřít.
„A bude ještě hůř!“ zašeptala jsem mu a silně ho kopla kolenem do břicha.
Zaúpěl a svalil se na zem, načež Akamaru zakňučel a přešel ke svému pánovi, který na mě vrhal ty nejvražednější pohledy, jaké asi dokázal vytvořit.
Ukázala jsem mu řadu bílých zubů v širokém úsměvu… ne Kibovi, ale Akamarovi, jen si nemyslete!
„Takžé… kde budu bydlet?“ podívala jsem se na něj a ze zadní kapsy vytáhla pokyny.
„Právě proto jsem čekal, že budeš u Hokage!“ zavrčel na mě, načež jsem se po přečtení čtvrtého řádku od shora, skoro praštila kamenem do hlavy.
„Bydlím u vás,“ pokrčila jsem rameny nad jeho šokovaným výrazem a přešla k němu.
„No tak, lenochu, vstáváme, nehodlám tu strávit věčnost,“ natáhla jsem k němu ruku, ale on ji odstrčil a vyskočil na nohy sám.
Asi se cítil dotčeně potom kopanci. Ani se mu nedivím.
Fajn… Tělo měl slušné. Dobře! Víc, jak slušné… Asi jsem se na něj dívala déle, než jsem měla.
„Ale copak? Tady se někomu líbí to, co vidí?“ drze se na mě podíval a já cítila, jak se mi do tváří žene krev.
To se může stát jen mě, že jo?! Sakra! Jasně, že se mi nelíbil!
„Jo, to bych musela být slepá, aby ses mi líbil! Ale máš pravdu… pobral si docela dost svalové hmoty, na rozdíl od mozkových buněk,“ zakřenila jsem se na něj a založila ruce v bok.
Byla jsem celkem zvyklá odporovat lidem větším než já, ale tady jsem si nepřipadala tak jistá. Možná to způsobovali ty jeho oči. Nebyli normální, byli vlčí… hladové…
„Fajn… takže jdeme, princezničko,“ poručil mi a otočil se směrem ke Konoze.
Akamaru k němu přiběhl. Kiba se sehl a pohladil ho po hlavě. Akamaru mu olízl tvář. Jeho huňatá srst se Kibovi lepila na tvář, no, i tak jsem viděla Kibu se usmát. Bylo hezké vidět tak důvěrný vztah mezi člověkem a psem. Kiba na něj po chvilce nasednul. Překvapeně jsem zamrkala. Tohle není normální. Je… to pes nebo kůň?
„Budeš tu stát jako kůl v plotě, nebo jedeš se mnou?“ blýskl po mě pohledem, který naznačoval, abych tu zůstala.
„T-To si na něj mám sednout?“ nevěřila jsem, že by mě mohl unést.
Rozhodně né s Kibou dohromady… Vždyť je to pes! Kdo kdy slyšel o tom, že by se jezdilo na psech! Nikdo, protože se na nich nejezdí! Asi je to po válce celkem blázinec.
„Ne, povezeš nás ty!“ protočil oči v sloup.
Vypadl velice otráveně… Hoshi dobrá práce! To víte, chvály není nikdy dost. Hlavně, když se vám něco povede! No, jo… teď se na mě díval nejenom otráveně, ale i naštvaně, tak jsem k němu popoběhla a přehodila přes Akamara jednu nohu.
Otočil ke mně hlavu a podíval se na mě oříškovýma očima, kterým jsem nemohla odolat. Byl prostě k sežrání a jediné, co mi v tom zabraňovalo, byli jeho chlupy. Dodávali odstrašující příklad, protože přiznejme si, kdo miluje mít vlasy v ústech? Nikdo a tohle je to samé…
„Víš jistě, že nás unese?“ ještě jednou jsem si to chtěla ověřit.
„No… jak tak na tebe koukám… Akamaru, uneseš sto kilo nadváhy?“ podíval se na něj přehnaně starostlivě.
Nevím, jestli to je možné, ale myslím, že mu štěknul na protest! Jo, Akamaru! Natři mu to! Obraň svojí nejlepší kámošku!
„Vážím 50 kilo, ty-,“ nestihla jsem dokončit.
Akamaru se rozběhl vpřed a já se s tlumeným vyjeknutím chytla Kiby okolo pasu a tvář zabořila do jeho kožené bundy.
„Ale, copak? Princeznička ztratila slova?“ zasmál se mi.
Byla to pravda. Nic podobného jsem zatím nezažila. Abych řekla pravdu, ani na koni jsem nikdy nejela a teď tohle! Čekala jsem, že mi ruce odendá ze svého těla, ale neudělal to. Och… cítila jsem, jak se mi snídaně převaluje v žaludku a hned jsem si byla jistá tím, že jízda na tom nejroztomilejším tvorovi nebude můj koníček. Zavřela jsem oči a snažila se uklidnit dech.
Z ničeho nic, jsem se o Kibu opřela víc, díky setrvačné síle a potom jsme stáli. Cítila jsem, jak se Akamarovi nadzvedává hřeb, jak se vydýchával. Ihned jsem Kibu pustila a skoro jsem padla k zemi. Bože, jak já jí milovala!
„KIBO!“ ozvalo se z velkého domu, co byl před námi a po zádech mi přešla husina.
To bylo monstrum nejvyšší úrovně, protože pod tím řevem se dům zatřásl v základech.
„Tady budeš bydlet,“ povzdechl si a já se za ním potichu vydala, když jsme si zuli boty u vchodu a vydali se chodbami krásného a prostorného domu.
Byl hodně prosvětlený, nebyly tu žádné tmavé kouty. Vyzařovala z něj čistota a byl uklizený a to ženskou rukou. Čistě a jednoduše to tu bylo krásné! Celkem útulné a jsem si jistá, že i zahrada, kterou jsem viděla z prosklených dveří v obýváku, musí být také překrásná.
„KIB- Tak tady jsi!“ naproti nám se objevila žena.
Na tvářích měla stejné znaky jako Kiba a hnědé střapaté vlasy měla mokré od ranní koupele, ale stále jí neposlušně trčeli a všechny strany. Vyzařovala z ní autorita a nebezpečnost. Rozhodně to nebyl člověk, na kterého bych si dokázala otevřít ústa! Ale i přes to všechno, vypadala velmi sympaticky a dokonce se i krátce usmála.
„Ty jsi mi neřekl, že máš dívku!“ překvapeně zamrkala jako mi dva po tomhle oznámení.
„NENÍ TO MOJE HOLKA! Zakřičel on ve stejnou chvíli jako já: „NENÍ TO MŮJ KLUK!“
„A co tady tedy děláš?“ zeptala se mě jeho matka.
Tedy… nejspíš to byla jeho matka. Myslím… vypadala na to.
„Dostal jsem misi od Hokage, jak jsem ti včera říkal. Ona je Hoshi Takara! Dcera feudálního pána a namyšlená-,“ nestačil to doříct, protože mu ode mě přistála na jeho tváři facka.
„Zkus to říct a budeš mít peklo na zemi!“ zavrčela jsem.
Hele! To bolelo! Namyšlená nejsem, můžu být všechno, ale namyšlená ne!
„Ach jo… jen mi neříkejte, že tu budeš bydlet, ráda bych v tomto domě dožila,“ žena si zakryla rukou oči, jak se snažila nás nevidět.
Chápala jsem jí. Ale on mě tak neskutečně vytáčel! Fajn! Může za to i moje povaha, ale já už jsem prostě taková… Zkuste si vyrůstat vedle arogantního blba, ano, vedle pana velkého Uchihy a zkuste být normální!
„Dobrá, já jsem Tsume, Kibova matka. Kibo, zaveď našeho hosta do pokoje pro hosty a potom řekni Haně, ať prostře pro jednoho navíc. Oběd bude za půl hodiny!“
Tsume, jak se mi žena představila, se otočila a odešla do pokoje napravo a já s Kibou postupovala po schodech nahoru.
„Kibo! Tys mi neřekl, že ses vymotal z toho vztahu mezi tebou a Hinatou a našel sis děvče!“ stála oproti nám dívka asi o tři roky starší než já.
A opakovala se ta scéna dole. Kde jsme oba dva zvolali, že spolu nechodíme! Já s ním! Nikdy, nikdy, nikdy! To by prostě neklapalo… nikdy.