Naděje je život

Trvá to věčnost. Všichni na sebe nenávistně civí a čekají na rozkazy. Vím, že na obou stranách jsou ti, kteří se modlí, aby rychle zemřeli, nebo aby se někdo vzdal. Je to tak zvláštní...

"Útóóók!" slyším chrchlavý hlas Tsunade-hime. Podívám se na Gaaru. Ten však se založenýma rukama na prsou dál propaluje nepřítele očima. Dav ninjů se zatím hrne na naši armádu.
Když začnou zakopávat nejdřív o pískové bariéry, které Gaara vytváří a později o své spolubojovníky, pochopím.
"Připravte se," řekne Gaara. Všichni už netrpělivě čekáme na rozkazy...
"Teď!" zařve Gaara a sám zůstává na místě. Chci se rozběhnout, ale někdo mne chytí.
"Co chceš, Kankurō," otočím se na něho. Všimnu si jeho smutného výrazu ve zmalované tváři. Je namalovaný úplně jinak než normálně, jaksi divočeji. Zlostí stažené svaly v mém obličeji povolí.
"Já... Jen... Buď opatrná..." vykoktal ze sebe. "Mám tě rád."
"Jo, jasně. Ty taky dej pozor," říkám tiše. Kolem nás zatím běhají ninjové. Kankurō mne pustí a opět mne přepadne ten pocit, že ho vidím naposledy.
Běžím a před očima se mi míhají zelené vesty protivníků. Metám větrné útoky všude kolem sebe a pro sebe si doufám, že on není v mém dosahu. Razím si cestu, hledám vysokého kluka se sametově černými vlasy, čokoládovýma očima a znuděným pohledem.
Přes řinčení kunaií, dupání a řev vůbec nic nevnímám. Cítím, že jsem zraněná, ale co na tom? Běžím a hledám. Zabodávají se do mne další shurikeny, vím, že mám spálené kalhoty a mokré boty, na které se mi lepí písek. Pomocí vějíře se snažím co nejvíce útoků odrážet, ale jde to ze všech stran. Už musím vypadat jako dikobraz.
Někdo na mne spadne, a shuriken, který jsem měla mírně zapíchlý v zádech se mi zareje hluboko do masa. Jak se rozplácnu na zemi, cítím prasknout kosti a následující bolest v hrudním koši. Mám zlomené minimálně dvě žebra. Upustila jsem vějíř, který se odmrštil daleko do davu. Pár dalších lidí na mne šláplo. Snažím se vyndat z pod mého těla levou ruku a následně se zvednout, ale nejde to, stále na mně leží ten ninja. Pokouším se převrátit a setřást ho. Když se konečně dostanu ven, zjišťuji, že je mrtvý. Rozběhnu se ke svému zuboženému vějíři. Když se ho zmocním, opět si kolem sebe udělám trochu místa jediným máchnutím mojí zbraní. Cítím jak mi tepe v hlavě a snažím se vydýchat.
Pokračuji v pátrání po onom chlapci a cítím, jak pronikavá, a stále zvyšující se bolest na hrudi pomalu otupuje mé smysly. Těžce se mi dýchá, doufám, že moje plíce jsou v pořádku. Shurikeny mám zabodané úplně všude, za chvíli mi ochrnou svaly. I vějíř se zdá najednou těžký. Ovšem nevypadá to, že by v nějaké z těch zbraní co mne zasáhly byl jed. Pořád jsem relativně v dobrém stavu.
Písek je nasáklý krví všech okolo mne. Já sama jsem také celá od té rudé tekutiny a smrdím potem. V té odporné vestě je mi nanic.
Cinkání zbraní už tolik slyšet není, zato výkřiků a sténání přibývá. Dav pomalu řídne ale já stále nevidím černý culík...
Pravou nohou mi projede ostrá bolest. Moje svaly pod náporem shurikenů právě začaly stávkovat. Podlamují se mi kolena a hroutím se k zemi. Padám do louže krve, doufám, že všechna není moje. Motá se mi hlava, asi jsem už přišla o víc než pár kapek. Ale teď nesmím omdlít. Musím se zvednout. Musím bojovat. Musím najít...
Rozmazaně vidím ruku. Někdo mi podává ruku...
Zvedám hlavu, abych se podívala, kdo to je...
Ten čokoládový pohled je nezaměnitelný...
"Shikamaru!" zvolám jakoby nevěřícně. Můj hlas je chraplavý, což u mne není obvyklé.
"Podáš mi tu ruku, nebo si pro ní budu muset sáhnout?" zeptal se provokativně.
"Jo, jasně," omluvně mu podám ruku, "promiň."
"Zmizíme odsud, co ty na to?"
"Ale... Kankurō a Gaara..." namítám. Mám o ně strach.
"Dobrá, najdeme je."
Drží mne za ruku a doslova táhne za sebou. Občas totiž moje nohy odmítají běžet.
"A co Chōji a Ino?" zeptám se ho. Vůbec se o nich nezmínil...
"Jsou v záchranném týmu," řekne bezstarostně. "Ino je lékařský ninja, ti na sebe dávají obzvlášť velký pozor. A Chōji? Vzdávání mu moc nejde, je podobný Narutovi. Stačí mu jen slíbit jídlo. Sám se nabídl, že bude dělat Ino ochránce. Dokud jsou spolu, jsou v bezpečí."
Ulevilo se mi. Jsou to Shikamarovi nejlepší přátelé, také mi na nich záleží. I když jsem měla období, kdy jsme moc s Ino nevycházely.
Vleče mne bojištěm a já si ho stále prohlížím. Je tak... Dokonalý. Všechno je na něm úžasné, dokonce i to, jak diskriminuje ženy. Hltám každou část jeho těla svým nenasytným pohledem a ani nevnímám cestu.
Špička mojí boty do čehosi narazí a já se opět válím na zemi. Smetu ho s sebou. Zíráme na sebe vzhůru nohama a ani jednomu už se nechce vstát. Jak... Sobecké.
"Občas přemýšlím," vysype ze sebe Shikamaru. Jen na prázdno polknu a stále civím do těch čokoládových očí génia.
"Ne všechny ženy jsou tak hrozné," pokračuje a napíná mne. Je to naschvál? Dívá se do mých očí stejně hluboce jako já do těch jeho.
"Ne všechny jsou hrozné, ale..."
Naschvál. "Ale..? Ale co?"
Ušklíbne se. "Ale ty jsi ze všech nejhorší." Na to vyskočí na nohy chce mne zvednout.
"Nemá to smysl, už nemůžu dál jít," poznamenám. On však znovu pozvedne koutky a utvoří pečeť krysy...
"Kagemane no jutsu!"
Mé tělo se samo zvedne, aniž by mě to stálo nějaké úsilí. Dobrý nápad, co se dalo čekat od génia. Já ovšem jen odvrátím zrak a společně se rozběhneme hledat mé sourozence.
Zleva slyším klapat loutky, ten zvuk poznám. Upozorním na to Shikamara a vydáme se tím směrem.
Kankurō je schovaný za štítem jedné ze svých tří loutek a pohodově bojuje s nějakým chūninem z Listové. Shikamaru se po mně podívá a jeho výraz říká 'nedá se nic dělat'. Stále pod vlivem Kagemane popadnu Kankura za obě ruce, protože Shikamaru tak učiní u svého spolubojovníka.
"Co děláš?" rozkřikne se Kankurō.
"Zabraňuji vymýcení lidstva," odseknu.
"Ale... Ale... On je nepřítel, Temari! Nepřítel! Není čas na tvoje blbosti! Tohle je válka!"
Cítím, jak se mi hrnou slzy do očí. Je to jako kdysi. Samá zrada, samé boje. "Je to člověk! Ještě nedávno by jste se spolu smáli někde v baru, povídali si novinky z vesnice, teď se tu bijete na život a na smrt! Proč je válka?! Proč musí bojovat proti sobě ti, kteří byli kdysi kamarádi?! Proč se mě snažíš zastavit?!"
Kankurō se mi vyškubne a chystá se použít nějaký hmat. Shikamaru už ovšem stihl jednat a chytit ho do svého kagemane.
"Půjdeš s námi najít Gaaru?" ušklíbne se Shikamaru.
Kankurō posmutní. "Promiň, Temari. Zapoměl jsem, co jsem cítil před válkou. Ale Gaaru bych nehledal."
Vybavila jsem si jeho tvář varující mne před nebezpečím. Ale proč bychom neměli hledat Gaaru?
"Má zatmění. I když už v sobě nemá Ichibiho, tahle vlastnost mu zůstala. Je příliš soustředěný na boj..."
"Jdeme!" autoritativně zavelím a Shikamaru nás oba vleče ve svém stínu vpřed. Najednou se však rázně zastaví a všichni užasle hledíme vpřed.
Můj bratr bojuje s Tsunade-hime.
Písek lítá na všechny strany. Je drcen na miniaturní kousíčky silou páté Hokage-sama a stává se nepoužitelným. Ovšem stačí malá chyba a Tsunade-hime bude rozdrcena ještě na menší kousíčky, to je jasné.
Shikamaru k nim stojí nejblíž, asi deset metrů před námi. Stejně jako my tupě zírá na ten souboj a nemůže uvěřit svým očím, to je na něm vidět. Udělá krok vzad, ovšem zakopne o shuriken zapíchlý v zemi. Už jen vidím, jak se na něj valí vlna písku a on uvolňuje kagemane...
"Shikamaru!" slyším svůj hlas. Ovšem Kankurō využije svobody pohybu a vezme mne do náručí. Utíká pryč.
"Pusť mne, Kankurō! Copak ho tam mohu nechat?! Pusť mne, slyšíš?!" ještě chvíli, a hlas mi stoupne tak vysoko, že ho uslyší jen netopýři. Snažím se vymanit z jeho sevření ale on tvrdohlavě běží dál.
"Jsi zraněná. Najdu nejbližší zachranný tým. On už je stejně po smrti, Gaarova technika je neporazitelná."
"Není!!!" ječím, opravdu věřím v to, že můj dokonalý Shikamaru přišel na nějaký nápad.
Najednou se Kankurō hroutí k zemi, upustí mne a svíjí se bolestí. Co se...
"Kankurō, co se děje?" neodpovídá, stále má svaly napjaté k prasknutí. "Kankurō! Odpověz mi! Slyšíš mne?! Kankurō!"
"Te-mari," zasípá Kankurō. Ne, tohle je zlý sen. Co se mu stalo? Sakra, Temari, udělej něco!
"Byl to nej-spíš jed," pokračuje těžce Kankurō. Všímám si škrábance na jeho levém zápěstí. Už svoji vlastní bolest vůbec nevnímám.
"Vydrž, někoho najdu!" zvedám se a běžím pryč.
"Ino! Sakuro!!" teď jsou mojí jedinou nadějí. "INO!!!"
"Jsem tady," slyším slabý hlas zezdola. Ino leží na zemi a vedle ní klečí Chōji.
"Ino! Jsi v pořádku?" vypadá hrozně, přesto je však krásná. Trochu jí závidím...
"Jo, jsem jen unavená. Prý jsem na chvíli omdlela. Co potrebuješ? Jsi hodně zraněná?"
Teď moje zranění nejsou důležitá. "Já ne. Ale Kankurō je otrávený a Shikamaru je..." znovu se mi hrnou slzy do očí.
Ino vyskočí na nohy. "Cože?! Shikamaru je co?"
"Na to není čas, Ino," podotkne Chōji. "Temari, veď nás!"
Běžím naplno i přes štiplavou bolest kterou cítím v hrudníku. Ležící a kňučící Kankurō mne už doopravdy rozbrečí. Sednu si k němu a chytím ho za ruku...
"K-Kankurō, jsem t-tady," vzlykám. Ino už hledá protijed.
"Je to známý jed, ale hodně silný. Naši lékařští ninjové ho používají jako náplň do svých kunaií. Působí až za nějakou dobu, ale když začne, do hodiny je s otráveným konec."
Vytáhne injekci a bodne ji Kankurōvi do žíly na zápěstí. On se přestane svíjet, uvolní se a zrychleně dýchá.
"Ino, jsi moje spása," vydechnu a chabě se usměju. Už mám taky dost. V žebrech mne píchne a já si obejmu jednou rukou hrudník a zkřivím tvář.
"Nezdáš se mi v pořádku. Lehni si, podívám se na tebe..." rozkáže Ino. Nejdřív se zamračím, ale po dalším přívalu bolesti svolím.
"Ty pako!" zděsí se Ino. Ajaj... "Máš zlomených pět žeber a natrhlou pravou plíci. K tomu ztrácíš krev, jak dovnitř, tak i ven, a to hlavně ze zad. Ještě vydržíš tak maximálně dvě hodiny!"
I mě samotnou překvapuje má klidná reakce.
"Vyléčím tě, vydrž..."
Nezbývá mi než souhlasit, protože i můj život je mi drahý, i když za život Shikamara bych ho vyměnila. Inino lékařské jutsu je sice bolestivé, ale cítím, jak se mi žebra vrací do původního stavu, i když vím, že se nezacelí úplně. Bude to muset stačit.
"To je dobrý, Ino, už nemusíš pokračovat. Cítím se fajn," ujistím ji a zvedám se na své zubožené nohy. "Jdeme najít Shikamara..."
"Já tady zůstanu s Kankurem," odpoví Ino. Podívám se na svého bratra a projede mnou takový divný pocit. Vypadá, jakoby spal, ve skutečnosti je v bezvědomí. Ale dýchá. Chōji mne chytne za ruku. "Pojď. Cestou mi řekneš co se stalo..." přikývnu a běžíme po bitevním poli plném mrtvých a zraněných, občas z posledních sil bojujících. Je mi líto, ale nemám na ně čas... V dálce vidím ten souboj Kagů a přidám do kroku.
Oba stojí proti sobě a hlasitě oddechují. Jejich čakra musí být na bodu mrazu...
Shikamara nikde nevidím. Naprázdno polykám.
"Gaaro!!!" volám na vysíleného bratra.
"Co chceš? Co je tak důležitého, že mne to může vyrušit v boji?!" osopí se na mne.
"Kde je Shikamaru?" ptám se neodbytně. "Zabil jsi ho?!"
"Ten kluk je nejspíš naživu. Ví, kdy použít Kawarimi. A teď už mi dej pokoj, musím se soustředit."
Tak ráda bych tohle přerušila.
Všechny boje.
Všechnu bolest.
Všechno zabíjení.
Ale Shikamaru možná žije. Musím ho najít.
Všimnu si, že se na nás dívá Tsunade-hime.
"Proč toho kluka nezabiješ?" zeptá se mě. Gaara se ušklíbne.
"Jako byste to nevěděla, Tsunade-hime!" podívám se na zamračeného Chōjiho. Nedokázala bych...
"Sabaku no Temari, jako Kazekage Písečné ti přikazuji, abys zabila každého ninju z Listové, kterého potkáš."
"Ale-"
"Jako KAZEKAGE, ti, Sabaku no Temari, přikazuji zabít každého ninju z Listové, kterého potkáš!!!"
"Ano, pane," odpovídám se slzami v očích. Proč sakra pořád brečím?! Dívám se na Chōjiho.
"Udělej to," říká mi Chōji.
"Já... Já nemůžu," vzlykám.
"V tom případě se drž."
Chytne mě a vysadí si mne na záda. Utíká pryč.
Pokud tuhle válku přežijeme, oba budeme pěkně seřváni.
"Chōji, já..."
"Chceš ho najít?"
"Jo."
Zastaví. Jsme v lese. Už za hranicemi Země Větru. V Zemi Ohně...
"Jak ho znám, někde se tu schoval. Radši přečká v bezpečí, než aby se nechal zabít, když ví, že jsou ostatní v pořádku."
Aha. Tak tohle je Shikamarův nejlepší kamarád.
"Já jdu směr východ, ty běž na západ," pokračuje Chōji a když přikývnu dlouze se na mne dívá.
"Temari..."
"Ano?"
"Máš ho ráda, že?"
"Eh... Jo..."
"V tom případě..."
"Co se děje, Chōji?"
"Jen... Hodně štěstí."
"Jasně. Tobě taky."
Když se každý vydáme jiným směrem, dívám se všude. Co bych teď dala za byakugan! Jsem rozčilená. Najednou spatřím krvavou stopu...
Ne!
Vidím bezvládné tělo, nepochybně patřící jistému muži...
"Shikamaru!!!"
Leží v louži krve, všude má šrámy a pravou ruku v nepřirozeném úhlu. Gaaro, co jsi to...
"Shikamaru!!! Shikamaru prober se!!! SHIKAMARU!!!"
Zjišťuji že nedýchá. Měřím tep na zápěstí, ale žádný necítím... Co mám dělat? Nikdy jsem první pomoc nedávala...
Snad není...
Ne, nemůže být...
"Shikamaru!!!"
Ležím na jeho hrudníku a mám záchvat šíleného breku. Můj hlas zní celým lesem, nejsem schopna dál přemýšlet.
"Shikamaru... To nemůže být pravda..."
Dívám se na tu krásnou tvář poznamenanou souboji. Už nikdy ho neuvidím smát se, už nikdy ho nebudu moci provokovat. Už nikdy se nedozví, jak strašně moc ho miluju.
Pomalu se můj pláč zklidňuje a já jen ležím na jeho studeném těle. Hledím doprázdna, nemohu o ničem přemýšlet. Stále nejsem schopna tomu uvěřit, přijmout to.
Já žiju a on ne.
To prostě nejde.
Vybavuji si jeho úsměv, stále dokola. Znovu se mi zobrazují ty krásné chvíle co jsme spolu prožili.
A teď je konec.
Padá na mne dřímota. Stmívá se a já už nemohu dál.
Neopustím ho. Usínám.

Probouzím se na nemocničním lůžku. Někdo mi upravuje noční stolek. Matně rozpoznávám Sakuru, která si všimne, že jsem vzhůru.
"Proč jsem v Listové?" ptám se, je mi to divné.
"Kagové uzavřeli mír," usměje se Sakura. "Je po všem." Potom ovšem trochu posmutní. "Ztratili jsme hodně lidí. Nesnáším války."
Vzpomínám si, co se stalo.
"A co Shikamaru?"
Nevím, jestli jsem připravena na odpověď.
"Je tady," ukáže Sakura na lůžko vedle mne. "Je zázrak, že to přežil."
Pomalu se zvedám, abych si ověřila, že je to opravdu on.
Temné, sametové vlasy má rozpuštěné. Jeho tvář je dokonale uvolněná, přesto působí, jakoby se usmíval. Už není tak špinavý a zjizvený. Je... Nádherný.
Žije.
Není to sen?
Kousnu se do rtu.
Spokojeně žužlám teplou krev, která se mi z něho line a užívám si tu bolest.
Ano, i bolest může mít světlé stránky...
Opravdu jsem věřila tomu, že je mrtvý?
Ne.
Protože já věřím v naději.
Naděje je světlo.
Naděje je víra.
Naděje je život.