Romantika

Dívka bloudila tmou, nemohouc už dál. Bosýma nohama se dotýkala promrzlé země už dlouhé hodiny. Překvapivě to, ale nebyl chlad, co ji záblo a svíralo… Byla to prázdnota. Samota v jejím srdci. Cítila jen zimu ve své temné, nenaplněné duši… Nikdy nevěřila přísloví ,,Líná huba, holé neštěstí!” až teď… Proč jsem tak hloupá?

Blonďatý ninja se plížil chodbou. Konala se schůze (tentokrát za Vůdcovými zády), u níž se předpokládalo, že se jí zúčastní všichni, ovšem jeden ze členů se jaksi nehodlal dostavit.
„I kdybys ho měl přitáhnout za vlasy, tak tu prostě bude, jasný?“ Tak to nakázal Hidan a Deidara se mu raději ani nesnažil odporovat.
„Hm, než přemlouvat Itachiho, aby zvedl zadek z postele, to bych radši bojoval se skupinou po zuby ozbrojených ninjů,“ prskal, když se blížil k Uchihovu pokoji.

Byl už skoro večer, když se Naruto vracel domů, když tu uslyšel za rohem jemu už dosti známé: „jej.“
Naruto se pomalu připlížil za roh a řekl: „Hi-Hinato?! Co to tu vyvádíš?“ Hinata zrudla jako rajče a chystala se omdlít, když v tom se na ni Naruto podíval zvláštním pohledem a vášnivě ji políbil. Hinata ztuhla, nevěděla co má dělat, ale nakonec se vzpamatovala a také ho vášnivě políbila…

-------------
[i][size=19][font=Times New Roman]Víš, je to zvláštní. Nemám pozorovací talent a nikdy mě nebavilo jen tak sedět a na něco čučet. Jsem hyperaktivní, však mě znáš... pořád bych někde lítal a vřískal u toho jak pavián. Jenže něco mě donutilo změnit se a zklidnit. Nebo... spíš někdo...

Rozplakala jsem se, pomyšlení nad tím co se stalo mě děsilo. A co Ray, co s ním Naruto asi udělal. Musím jít za ním, teď hned, ale přece nemůžu chodit. Zoufala jsem, co když už je pozdě. Neměla jsem jinou možnost než zůstat. Cítila jsem bezmocná, odkázaná na cizí pomoci. Oddychla jsem si a utřela si slzu. Budu silná, zvládnuto. Ale co když mě Ray nebude chtít, co když mě odmítne. Strach a nejistota mě donutila celou noc přemýšlet.

[i][b]Západ slunce, není to nádhera, nikdo neodolá. Sledovat tuhle zlatavou nádheru jak zapadá nad rozehřátou pouští je okouzlující. Škoda, že nezapadá o trochu déle, aby si každý mohl tu chvilku vychutnat o něco déle. Potom co zmizí za obzorem se na obloze objeví červánky. Pohled na tuhle nádheru byla jediná úžasná chvíle, kterou si mohly obyvatele Suny vychutnat až do konce. Konečně. Konečně skončila válka mezi národy Shinobi. Lidé se pořád vzpamatovávali z posledních let utrpení.

Lúčenie. Pri tomto slove snáď každému prebehnú po tele zimomriavky. Aj jej. Vedela že už sa mu nedá pomoct. Lúčila sa s ním už navždy.

„Musím byt silná! Áno, musím byt silná! Nesmú nato nikdy prísť!“ opakovala si stále znova a znova. Ajtak sa slzám ubrániť nevedela.

Pri lúčení nikdy nemyslite na toho človeka v zlom.Vzdy si pripomínate len šťastné chvile,ako ste sa stretli a čo všetko ste prežili.

Aj ona spomínala. Na jeho krásne čierne vlasy, a žiadostivý pohľad, ktorý sa mu zjavil v očiach vždy, keď ju zbadal.

Růžovovlasá kunoichi procházela Konohou, nemohla jej ani teď vyhnat z hlavy. Nedávno ho viděla na misi, zesílil… Zkrásněl… Nedokázala na něj nemyslet.
Sasuke-kun…
Kde jsi?
Pomalu vyšla z vesnice a blížila se k onomu místu. Spatřila jej… Hleděl ke slunci, zašeptala:
„Sasuke-kun…“
Tiše a slabounce, sotva slyšitelně. Přesto však postřehl ji.
„Sakuro?!“ pohlédl na ni.
„Sasuke-kun!“ uvědomila si Sakura, kdo přední stojí.

Chtěla jej obejmout… Nemohla. Věděla, že to není možné… Chtěla jej políbit… Opět nemohla…

Nikdy jsem nepotřeboval lásku, byl jsem vždy sám a stačilo mi to. Nikoho jiného jsem nepotřeboval. Obstaral jsem si vše. Ale teď už začínám pociťovat samotu. Prázdnota mě pohlcuje čím dál víc a já už jen čekám na tu pravou, která by mě toho zbavila…
Bohužel nehledám jen lásku, ale také pravé přátelství.

„Á! Příště klepej, Zetsu!“ Shenai se lekla, uskočila do strany a udeřila rukou do skříně.
„Ty trénuješ vrh kunaiem?“ podivil se kanibal.
„Snažím se. Nijak zvlášť to nejde. A proč to dělám? Z nudy.“
„Jasně. Tak bych ti měl popřát štěstí,“ zazubil se ninja s polovinou černé a zbytkem bílé kůže.
„Díky, Zetsu. Určitě mi to hodně pomůže.“

Dívka se smíchem pozorovala lenošící ninji. „Prý jsi začala trénovat taijutsu! Co ta náhlá změna?“

„Takže, asi bych se měl vydat do Hyuuga čtvrti, ale Hinata má vlastně vlastní byt, tak sakra co mám dělat? Proč nemůže být Konoha pr**l světa jako Suna, uklidni se Gaaro, jsi přece kazegage. Ne, zase ta samomluva!“ Křičel Gaara přes celou konohu.
„Mami, co to je za divného pána?“ Zeptala se malá holčička maminky. Paní jí jen odvlekla pryč.
„Už jsem si zvykl.“ Podotkl Gaara a vydal se hledat Hinatu.

U Hinaty…[center]

,,Tak co už jste si dost odpočinuli?!" Naruto sebou trhl a před nimi stál Kisame. Vchod, kterým sem přišli se uzavřel. Stejně tak ten, kterým přišel Kisame.
Vedle u Sakury a jounina to bylo to samé, akorát tam nestál Kisame, ale Itachi.

Neji a Shikamaru
,,Kdo jste a co po nás chcete?!" Vyzvídal Neji.

Takari se s trhnutím probudila a posadila se. Seděla na studené vlhké zemi. Všude kolem se po zemi válela mlha a vše bylo zahaleno do bílého oparu. Takari se pomalu postavila na nohy. Stála v nějakém řídkém lesíku, se stromy vysokými asi tak kolem dvou metrů. Byli úzké a křivé, a vypadali jako démoni, kteří po ní natahovali své dlouhé pařáty. Takari si dlouho nemohla vzpomenout, kde vlastně je, než se jí vybavilo, že zemřela. Jistě, byla mrtvá. Ale kde je Naruto? Byli přece spolu, když umírala.
„Snad to přežil.“ doufala a vydala se mezi stromy.

„Náš cíl se jmenuje… Kabuto Yakushi!“
Sasuke mírně polkl. Poprvé za dobu pobytu v anbu byl rád že má masku a Akane mu nevidí do obličeje.
„A…aha…“ řekl po chvilce netrpělivého ticha. Akane ještě chvilku těkala očima po jeho masce pak se ale otočila a vzala do ruky batoh. Z něj vyndala ručník, mýdlo a ještě hřeben a obrátila se na Sasukeho.

[b],,Ááá, lízátka!!!” Nejlepší pro můj mlsný jazýček. Něco, co mi aspoň trochu osladí život, můj trpký, hořký život. Tedy snad… Vezmu si jedno, to nejkrásnější a nejbarevnější. Pomalu ho začnu protáčet mezi prsty. Obdivovat jeho pestré barvy. Musí být tak sladké!!!

„Dost! Dost už prosím! Už to nevydržím! Už ne! Dost, prosím!“ ozýval se tmavými chodbami dívčí hlas.
„Dost! Dost už!“
Hlas se třásl jako od pláče… Od opravdu dlouhého pláče.
„Tak budeš už mluvit?“ vyštěkl jiný hlas… Mužský a chladný.
Dívka se třásla, bála se, ale odmítala jej zradit. Z jejích levandulových očí vycházeli malé perličky pláče. Její vlasy barvy noční oblohy ji zakrývaly obličej.
„Budeš už sakra mluvit!!“ vyjel po ní muž.

„Tsuki, kde jsi!!!!‘‘
Lekla jsem se. Cože, Naruto, nesmí mě takhle vidět. Co nejrychleji jsem se na sebe snažila naházet oblečení. Jestli mě takhle uvidí, tak pěkně zbije a co ještě k tomu udělá Rayovi.
Však pozdě, dveře se rozvalily a já byla jen v tričku. Dovnitř vešel málem na mrtvici Naruto. Jak jsem poznala tak ho to úplně dorazilo, naběhla mu žilka.
„Obleč se a jdeme.‘‘ vyštěkl na mě a výhružně pohlédl na Raye, měla jsem strach co s nim udělá. Za tu dobu co jsem se oblékala neřekl ani slovo, nikdo z nás.

Toto som zacítila, keď si sa na mňa pozrel tými anjelskými očami a povedal mi že už sa nemusím báť. Vtedy sa okno do mojej duše otvorilo len tvojím očiam, tvojím slovám, ktoré boli tak čisté. Odvtedy som žila už len pre teba, ty si mi veril a ja som verila tebe. Bol si pre mňa ten jediný. Kvôli tebe som sa vzdala všetkého a žila pre teba.
Žila tvoj život. Opustila som ostatných, čo boli v mojom srdci a bojovala po tvojom boku. Ukázala som ti všetky moje tajnosti a nikdy som ti neklamala...