Poslední přání - 11. kapitola - Tajemství

Blonďatý ninja se plížil chodbou. Konala se schůze (tentokrát za Vůdcovými zády), u níž se předpokládalo, že se jí zúčastní všichni, ovšem jeden ze členů se jaksi nehodlal dostavit.
„I kdybys ho měl přitáhnout za vlasy, tak tu prostě bude, jasný?“ Tak to nakázal Hidan a Deidara se mu raději ani nesnažil odporovat.
„Hm, než přemlouvat Itachiho, aby zvedl zadek z postele, to bych radši bojoval se skupinou po zuby ozbrojených ninjů,“ prskal, když se blížil k Uchihovu pokoji.
Ani se nenamáhal klepat. Otevřel dveře, vykvikl a chystal se zmizet. Itachi se na posteli zavrtěl, zabručel a poté otevřel oči.
„Jsem netušil, že na to vlítnete tak brzo!“ vypískl blonďatý mladík a z obav o své zdraví se bývalému členovi ANBU okamžitě klidil z cesty.
„Deidaro! Přestaň plácat hlouposti a vrať se sem!“ sykl černovlasý potichu, aby nevzbudil spící ženu ležící vedle něj. Pozdě, nejmladší člen Akatsuki se již vzdálil. Itachi chtěl zaklít, ale pak si to rozmyslel.

Té noci se nic nestalo. Shenai usnula a on to respektoval. Opět si k ní lehl a nasál vzduch. Jistěže toužil po jejím těle, protože její vůně ho dráždila, ale nezneužil toho, že mu byla vydána na milost i nemilost. Slabá, bezmocná, zlomená útrapami. Miloval ji tak silně. Až teď mu docházelo, že stačilo málo a udělal by tu největší hloupost ve svém životě. Odehnat ji od sebe podruhé… osud tomu chtěl, aby ji ten trouba Kakuzu našel v opuštěném domě a nějaký potměšilý šotek našeptal jejich blonďatému trdlu, aby se právě tato dívka stala spásou Akatsuki. Čím více ho provokovala, tím víc cítil, že je k ní přitahován neznámou silou. Když se ocitla v Orochimarových rukou, dostal trochu strach. Ale nebál se toho, co udělá Shenai… obával se sám sebe, svých reakcí a nenaplněných tužeb.
Vzdychl. Tížila ho minulost, jak se čas od času ozval ten vtíravý hlásek svědomí. Mučivé myšlenky… o budoucnosti. Děsivé scénáře, které mohou zanedlouho nastat. Ale s Shenai po boku se zdálo, že má konečně naději na lepší život.
Přejel dívce dlaní po zádech. Zavrněla jako spokojená kočka. „Spi. Čekají mne.“ Zvedl se, přikryl ji a udělal větší pohodlí, pak odešel.

„Kde se couráš? Šéf se za chvíli vrátí a my zas utřem…“
„Fajn, nech si to řečnění od cesty, Hidane. Nemám na to ani tu nejmenší náladu.“
„Tak ty nemáš náladu, jo? Tos raději neměl říkat, Uchiho, protože…“
„Ale pánové!“ vložil se do toho Kisame, nebo se o to alespoň pokusil.
„Co se řeší?“ zajímal se Zetsu.
„Je to odborová schůze. Dřeme jak mezci, abychom pochytali všechny ty ocasé potvory. Chcem vyjednat víc volna a při tý příležitosti nějak zajistit, aby tu Shenai mohla zůstat.“
„To bych být váma neřešil,“ namítl Deidara. „Určitě přijdeme na jiný způsob. Zatím se přece zotavuje, ne?“
Itachi si to nakonec rozmyslel a řekl kumpánům z Akatsuki o té drobné lsti. Okamžitě souhlasili, že budou Shenai krýt.
„Zaslechl jsem Konan říkat, že Šéf jí tvrdil, že naše děvče získá povolenku jedině, kdyby patřila do rodiny někoho z nás… ale že by pak chtěl osvědčení. Takže plán s adoptivním sourozencem v tom případě padá.“
„Ale, kdo ví, kde zas Konan schrastila tyhle drby,“ mávl rukou Deidara.
„Che, to jsem tedy zvědav, jestli nám Šéf schválí aspoň to volno,“ uzavřel debatu Kisame.

Itachi si pořádně rozmýšlel každý svůj další krok. Jednoho dne přišel za děvčetem s poněkud zvláštní prosbou. „Vem si něco pohodlného na sebe. Půjdeme ven.“
Byla překvapená, ale neřekla nic. O to víc ji udivilo, když sešli dolů do města, i když ve skutečnosti se to místo honosilo názvem Skrytá deštná vesnice.
„Neuvidí nás nikdo? Ani sis na sebe nevzal nic civilního,“ poznamenala a znepokojeně pohlédla na jeho Akatsuki plášť.
„Chápu tvé obavy, ale to je v pořádku. Lidé v tomhle kraji poslechnou Vůdce na slovo. Nezradí nás. A stejně se tu nezdržíme, musíme totiž za vesnici.“

Provedl ji hustým lesem nacházejícím se nepříliš daleko od Skryté deštné. Nakonec došli až k jakési rozvalině, kde jediné, co stálo za zmínku, byl velký kamenný trůn v jedné z polorozbořených místností. Možná tu kdysi stával hrad, ale ten už dávno zmizel v nenávratnu. Rozpadl se, zbytky jenom trosky. Nebylo to příjemné místo. Shenai se zachvěla a polkla.
„Chtěl bych ti něco ukázat.“
Ruku v ruce došli až k nenápadnému kameni. Byla v něm sotva znatelná škvírka a v té skryté díře svitek pergamenu stočený do ruličky.
„Chci, aby sis tohle přečetla,“ řekl s vážným výrazem ve tváři.
Váhavě přijala lejstro. Rozvinula ho a zadívala se na první řádek. „Já, Uchiha Itachi…“ Přestala číst a plaše se podívala na mladíka stojícího po její pravici. „To je… závěť?“
„Spiš zpověď,“ zamumlal a stočil pohled jiným směrem. „Přečti si to celé, prosím,“ vyzval ji. Tón jeho hlasu ji znervózňoval, ale poslechla a znovu začala zkoumat svitek. „Já, Uchiha Itachi, se doznávám…“ Polohlasem četla o hrůzném činu, který Itachi spáchal a stále více bledla v obličeji. Dočetla až do konce. Chvíli nepromluvila ani slovo. Pak se jí však z úst vydralo slůvko pochopení: „Aha, tak takhle to tehdy bylo.“
Itachi přikývl. „Je to mé nejstřeženější tajemství. Nikdo další nezná pravdu o vyvraždění klanu. Vezmi si ten svitek a opatruj ho.“
„Proč já?“ Byla zmatená.
„To není důležité,“ prohlásil.
Zarděla se. „Moc si vážím tvé důvěry.“

Usedli na ten podivný kámen. Zatímco skládala papír do takové velikosti, aby si ho mohla dát do kapsy, ani jeden z nich nepromluvil jediné slovo. Itachi sledoval každý její pohyb. Odhalil jí své největší tajemství, ale to nejdůležitější mělo teprve přijít. Jen se k tomu odhodlat. „Ptala ses, proč jsem ti tohle všechno svěřil. Je to prosté… rád bych s tebou zůstal už napořád. Chtěla by sis mě vzít?“
Zalapala po dechu. Nevěřila, že ta slova skutečně vycházejí z jeho úst. Chce ji pojmout za manželku? Nezdá se jí to celé? Není to jen něčí hloupý vtip?
Klopila hlavu a červenala se, zatímco on stále čekal na její odpověď. „Ano,“ řekla a tím bylo řečeno vše. Další slova neměla už žádný význam. Dva milenci skončili v objetí.