Romantika
,,Sakuro zavři oči a za žádnou cenu je neotvírej, já to zvládnu." Vykřikl jounin.
,,Já mam, ale už i jiný triky. Myslíš že na tebe použiju to samé!?" Posmíval se Uchiha.
Neji a Shikamaru
,,Hakkeshou Kaiten!" Vykřikl a v tu chvíli zvuk přestal. Naopak protivník se zhroutil. Držel se přitom za uši.
,,Díky Neji byl to skvělý nápad!"Pochválil ho Shikamaru.,,A teď se konečně rozjedem! Kage Nui!" Nítě se zabodly do válející ho se ninji na zemi a bosého ninji. Třetí stihl uhnout.
„Tak to těžko… tys nečet ty pravidla… první a nejdůležitější pravidlo je… že když tě někdo napadne.. jsi v tom sám!!“
„Moc tu nezlobte!!“ ušklíbl se kluk když je oba nechal hodit do cely. Zatuchlina byla cítit na každém kroku a holá, špinavá, kamenitá podlaha nevypadala moc lákavě. Sasuke se naštvaně opřel o mříže a cosi si mumlal. Akane hned došla ke dveřím a prohlížela si zámek.
„Bohužel… je to uzavřený nějakým jutsu… na to nemam!“ řekla po chvilce a neohrabaně si sedla do rohu.
,,Kakashi, ty se asi nikdy nepoučíš že? Má podstata stejně jako všech Uchihů je oheň. a ty použiješ tohle. Jak naivní."
,,Tak ted to zkusim já!" Vykřikla Sakura. Napřáhla se a praštila do země největší silou jakou mohla.
Kakashi a Saku
Nic se ale nestalo.
,,To neni možné, použila jsem pětkrát větší sílu než, když jsme vám brali rolničky! Ale ta zem se ani nehla, co to tu je?!"
,,Sakuro vzpomínáš co říkala Hinata?" Došlo jouninovi.
[i]Peříčka nostalgie…
Tenkrát to bylo tak krásné…
Byla to naše společná mise, jen pro nás dva. Já a On. Nemohu říct, že by to bylo mé splněné přání, skvělá příležitost, nebo něco podobného. Byla to jen mise a on? Nebyl láskou mého života, ale líbil se mi… to přiznávám. Vždycky mě ale odrazovaly ty jeho způsoby. Jenže ten večer to bylo jiné.
Díval se ven z okna na krásnou krajinu. Na horizontu byly vidět majestátní kopce a divoké lesy. Tajine však byl ve svém zámku a všechnu tu krásu pozoroval jen oknem. Vlastně u toho okna trávil většinu svého volného času. Někdy i celé hodiny. V jeho tváři byly vidět zřetelné stopy zármutku.
Na bidýlku v jeho komnatě zakrákalo modře zbarvené orlí mládě. Tajine se ale jen dál díval z okna svýma čistě bílýma očima a nic jiného nevnímal.
Najednou někdo zaklepal na ohromné dubové dveře a bez vyzvání vtrhnul do komnaty feudálního pána.
„Nezapomeň že…“ Začal muž, ale už větu nedokončil, protože mu do řeči padla pohledná rusovláska.
„Nestarej se Nagato.“ Odpálkovala ho.
„Říkal jsem ti, abys mi neříkala Nagato. Ten už nežije, teď jsem Pein.“ Zabručel muž.
„Hm…ale pro mě budeš pořád Nagato.“ Nechala se slyšet dívka.
„Reino..nerozčiluj mě.“ Rozkřikl se Pein.
„Nebo mi uděláš co?Nagato.“ Provokovala ho. Celou cestu už spolu nemluvili.
Po chodníku kráčeli dvě postavy. Muž a žena. Drželi se za ruce a smály se.
„Svatba bude co nejdřív, mamka už vymýšlí všechno možný.“
„Jo, je to skvělý.“ řekl Naruto a pohladil Takari po bříšku.
„Co myslíš, bude to kluk nebo holka?“ zeptal se ještě
„Nevím. Na tom přece nezáleží.“ řekla Takari „Hlavně, že je naše.“ Naruto přikývl a znovu pokračovali hlavní třídou v Konoze. Pak zabočili směrem k nemocnici. Službu měla tentokrát Sakura. Naruto k ní přišel.
Na úvod: Narutovi je dvacet let, tak věk ostatních si odvoďte.
Byl krásný letní večer. Slunce se již chystalo zakončit svoji pouť po obloze, na které nebyl ani mráček. Ptáci zpívali svou poslední píseň než se uloží ke spánku. Foukal příjemný vánek který lehce houpal listím stromů.
O pár hodin dříve se uprostřed hustého lesa skrývalo devět lidí zahalených v pláštích.
„Šéfe, tady by jsme neměli zůstávat moc dlouho,“ pronesl jeden z nich.
„To vím moc dobře,“ odpověděl šéf. „Za chvíli odcházíme. Hidan a Kakuzu půjdou napravit svou chybu. Deidara jde místo Konan. S ostatními se setkáte v Údolí Bohů. Konečně si to s tou Listovou vyřídíme. Nenechte tam kámen na kameni!“
„A já myslel, že jsem svou chybu napravil tím, že jsem se postaral o posily.“ promluvil Hidan.
Rozhovor poslouchal ale ještě jeden člověk. Byl pečlivě ukrytý a bedlivě poslouchal každé slovo.
„To je špatný. Musím se rychle dostat zpátky a varovat listovou, jinak nemají sebemenší šanci,“ zamyslel se a začal se pomalu vzdalovat.
Procházím se a pod nohama mi šustí podzimní listí. Podívám se na oblohu a zamyslím se jaké by bylo být jako pták. Létat kam chci, dělat co chci, být svobodný.
Z mých úvah mě vyruší pláč. Je bolestný, slyším ho a bolí mě u srdce. Otočím se a zahlédnu muže s krásnou dívkou. Dívka se krčí před jeho ranami a bolestně naříká. Nemůžu uvěřit vlastním očím. Rozběhnu se za nimi.
,,Máte nějaký problém?‘‘ zeptám se.
Sedím na posteli ve své rodné Listové vesnici a čtu si seznam věcí, které si mám brát s sebou. Na nejlepší akci mých prázdnin. Každoroční trénink geninů. Těším se tam už tři měsíce. S úsměvem zaklapnu svůj velký kufr, ve kterém mám snad všechno. V hlavě se mi honí různé myšlenky, jestli to tenhle rok bude stejné jako rok minulý. Zavolám ještě svým dvěma nejlepším kamarádkám, Onoe a Kamatari, jestli je vše v pořádku. Poté zalehnu do postele a přeji si, aby už byl zítřek.
Ráno se Shenai s Itachim objevili v jídelně mezi posledními. Ninjové se začali pochechtávat, ale Konan ani Pein v tom nic zvláštního nepostřehli.
„Čemu se zas smějou?“ procedil Uchiha mezi zuby.
„Neříkej, že to nevíš,“ mrkla na něj. Černovlasý mladík obrátil zrak ke stropu.
„Sem ke mně, sestřičko!“ Deidara držel hnědovlásce místo.
Vůdce je sledoval a bručel. „Nepřehrabuj se v tom jídle!“ Za ním se zjevila modrovláska s vařečkou. Pokořený velitel Akatsuki mlčky dojídal.
Takže tady je 6 díl této povídky. Sepsala jsem ho konečně celý bez jakýchkoliv problému či smazání (chvála bohu)právě dnnes, a upřímě doufám, že vás ani tento díl zklame. Ovšem je krapet delší než ostatní. Protože sem měla dosti času na přemýšlení a vylepšení propraovanosti děje, rozhodla jsem se, že bude tento příběh delší než sem měla původně v plánu. DOKONCE UŽ SEM I VYMISLELA CELOU DALŠÍ BUDOUCÍ POVÍDKU, KTERÁ BUDE NÁSLEDOAT PO TÉTO. ALE ZATÍM JEN V HLAVE 
...................
„Ty chceš do toho praštit?“ Hidan vykulil oči a Kakuzu ho okamžitě napodobil.
„Nehulákejte tu tolik, nebo se to ještě dostane k nepovolaným uším,“ klidnil Uchiha rozparáděné členy Akatsuki. Byli tou novinou doslova nadšeni. I když… nikdo z nich moc nevěřil, že je černovlasý vážně schopen udělat tak důležitý krok.
„Konečně správné rozhodnutí!“ zazubil se Kisame.
„A doteď jsem snad dělal špatné kroky?“ zamračil se Itachi.
Už pěkně dlouho čekal na tuhle chvíli. Dlouhé měsíce se ztrácely v čase, dlouhé měsíce, kdy marně doufal, že se to stane. A teď se to konečně stalo. A k jeho zděšení ten obrázek vypadal stejně, jako před lety. Z noční oblohy nad nimi začaly padat kapky a jen pár sekund na to začala hrozná průtrž mračen. Pak dokonce začaly šlehat i blesky, a hromy řvaly natolik, že účastníci dole v údolí se navzájem téměř neslyšeli.
„Na tohle jsi čekal, ne?“
„Ale takhle to nemělo dopadnout!“
Večer s Kakashim
,,Mohu si přisednout?,'' zeptal se Kakashi.
,,Klidně.'' odpověděla Anko a sledovala jak jí přinášejí pokrm.
,,A co ty tu děláš?'' pokračovala dál v konverzaci.
,,Šel jsem tak okolo... Viděl jsem reklamu v televizi...,'' řekl jí a pustil se do jídla, které mu právě přinesli.
Uhnula očima a prohlédla si svého otce. Tvářil se vyděšeně…
***
Dva místo jednoho
„A-Ayame,“ vykoktal Teuchi, ochromen zděšením.
„Co se děje?“ zeptala se zmateně a natáhla k němu ruku. Náhle si všimla, že její paže sálá, stoupal z ní proužek páry. Nevěřícně pohlédla na svůj loket.
Dveře se rozvalily. Polekali a co nejrychleji jsme se od sebe oddělili. Do dveří vešel Nauto. Jímal mě vztek, co sem vůbec leze. Já ho vidět nechci..
„Co tu chceš!‘‘ Vyštěkla jsem na něj, Raye to udivilo. Naruto to tam stál jako opařený, myslel si nejspíš, že už jsem vychladla, ale naopak můj vztek dosáhl nejvyšší úrovně.
„Vypadni!!‘‘ Zakřičela jsem, nereagoval šek klidně ke mně. To už na mě bylo dost.
