Dopis na rozloučenou

Nikdy jsem nepotřeboval lásku, byl jsem vždy sám a stačilo mi to. Nikoho jiného jsem nepotřeboval. Obstaral jsem si vše. Ale teď už začínám pociťovat samotu. Prázdnota mě pohlcuje čím dál víc a já už jen čekám na tu pravou, která by mě toho zbavila…
Bohužel nehledám jen lásku, ale také pravé přátelství.

Najednou jsem uslyšel ten smích. Donutil mě se jít podívat, ke komu patří a když jsem ji spatřil…ucítil jsem teplo a pocit že jsme stvořeni jeden pro druhého. Zamiloval jsem se do ní na první pohled. Byla okouzlující, krásná, hodná a laskavá. Její smích si k mému srdci udělal cestu a já věděl že je ta pravá, kterou jsem vždy hledal. Když jsem si na ní vzpomněl tak mě hřála u srdce i v těch nejmrazivějších časech.

Hrála si s malými dětmi na dvorku před malým rodinným domkem poblíž lesa. S dětmi to uměla úžasně. Díval jsem se na ní celé hodiny a nemohl jsem z ní dostat oči. Na nic jiného jsem se nemohl soustředit, jen na ni. Moje oči přitahoval ten její nemilosrdný úsměv a hluboké hnědé oči. A konečně jsme uslyšel její nádherné jméno, které volali děti při hře na schovávanou.
,,Tak Tenten se jmenuje ta krásná dívka“neovládl jsem se a řekl jsem to až příliš nahlas… Otočila se a zeptala se s vystrašeným výrazem…
,,Je tam někdo??“ A já už jsem se nechtěl dále schovávat a vystoupil jsem z hustého porostu.
,,Promiň nechtěl jsem tě vylekat, jmenuji se Tashi. A ty jsi Tenten viď“
,,Ano a odkud jsi? Nejsi zdejší to bych tě tu viděla.“ Řekla a dívala se na mě jejíma krásnýma pronikavýma očima a ani nemrkla. Byl jsem jako v tranzu.
,,Jsem z vesnice skryté v mlze“
,,A co děláš tady?“ řekla zaujatě…
,, Odešel jsem, protože mě tam nic nedrželo. Rodiče mi umřeli při požáru v naší vesnici a od té doby se jen toulám a už jsem tam nevkročil… A tak jsem tady. “
,,Aha.. to je mi líto a kde teď bydlíš?“
,,No víš“ zastyděl jsem se. Nechtěl jsme jí říct že spím tam kde si lehnu, ale nechtěl jsem jí také lhát… Šel jsem s pravdou ven.
,,Já nebydlím nikde…“ sklopil jsem oči a jen vzdychl. Nemohl jsem se jí podívat do očí. Pomyslel jsem si, co si teď o mě bude myslet, že jsem nějaký chudák.
Ale ona taková nebyla a to mě k ní tak strašně přitahovalo. Znovu jsem vzal odvahu se jí podívat do očí a ona jen nadšeně řekla…
,,A co takhle kdyby si bydlel s námi?“ a já nevěděl co říct. Strašně jsem s nimi chtěl bydlet, už z toho důvodu že bych byl skoro po celý den sní.
,,To bych moc rád“ odvětil jsem a s nadšením jsme vyšli k nim.
,,Tati, mami představuji vám mého přítele Tashiho. Chtěla jsem vás poprosit jestli nemůže u nás nějakou dobu bydlet, nemá kam by šel.“ Rodiče hned souhlasili a já u nich žil.
Druhý den musela jít Tenten do akademie za mistrem a ostatními a tak sem šel sní, abych poznal všechny její přátele.
Když jsme dorazili na místo, uviděl jsem velkou budovu a spousty ninjů. Víc a víc jsem se začínal těšit až uvidím Tenten co dokáže. Objevil se tam jeden kluk. Byl v bílé košili, měl dlouhé hnědé vlasy v culíku a bílé oči. Když ho uviděla, oči se jí zaleskly a jakoby celá ožila. S nadšením řekla.
,,Ahoj!!“ a uculila se. On jí také pozdravil a začali se spolu bavit. Ani nevím o čem, moc jsem je neposlouchal. Díval jsem se jak ho hypnotizuje pohledem. Cítil jsem, jak se mi Tenten pomalu oddaluje a jak se mi vrací moje úzkost. Viděl jsem jak se směje na jiného kluka a začal jsem na něho žárlit. Nenáviděl jsem ho… a to jsem ho ani neznal. Pak si mě konečně všimla a představila mě…
,,Ahoj já jsem Neji“ řekl a já jen tiše a zuřivě odpověděl.
,,Já jsem Tashi“ a víc jsem se sním nebavil.
Potom přišel mistr s dalším žákem. Byli si strašně podobní myslel jsem že je to syn a otec, ale nebylo to tak. Ten jeden si mě hned všimnul a pozdravil mě…
,,Čau já jsem Lee zelená šelma z listové a ty?“ já jsem jen tupě koukal a vykoktal jsem ze sebe jen.
,,Jsem Tashi“ a dál jsem na něj zíral jak na zjevení, nebo spíše jako na blázna.
Mistr se jmenoval nejspíš Gai. Připadalo mi to jako celá věčnost, cvičili tam celý den a mě už to unavovalo. Ale ne to koukání, ale ty pohledy co Tenten házela na Nejiho. Ale nevypadalo to že i on se nějak snaží. Konečně byl konec, rozloučili jsme se a šli konečně jen my dva zpátky domů. Po cestě jsem se musel Tenten na to zeptat, nemohl jsem to dusit v sobě.
,,Hele Tenten můžu se tě na něco zeptat??“ nečekal jsem na odpověd a hned pohotově řekl…
,,Ty a Neji spolu chodíte??“ muselo to ven ať si o mě myslí co chce, na tohle jsem se prostě musel zeptat. A k mému potěšení řekla.
,,Ne, jak jsi na to přišel??“ teď mě zahnala do úzkých, nenapadala mě ani jedna odpověd. V mém srdci se mi opět rozhořel plamínek naděje.
,, Jen mi to tak přišlo, ty tvé pohledy a tak…“
,,Ty žárlíš?“ prokoukla mě.
Zčervenala a čekala na odpověd…
,,Ne… ne“ zakoktal jsem, ale určitě mi to nemohla spolknout.
,, No tak dobře.“ Šibalsky se na mě usmála a povídali jsem si dál. Cesta nám trvala asi půl hodinky, tak že jsme měli čas si o všem promluvit. Jak jsme přišli do rodinného domku, kde jsem teď přebýval, už bylo pozdě v noci a já začínal být unavený. Spolu s Tenten jsme připravili postele a šli jsme si oba lehnout. Ležel jsem sní v jednom pokoji a jen přemýšlel jestli jí mám říct že ji miluji. Ale neudělal jsem to. Nemohl jsem usnout v blízkosti Tenten. Když jsem zavřel oči měl jsem ji před sebou, nemohl jsem se jí zbavit ani na okamžik. Byla pro mě jako nevyléčitelný mor, ale byl to mor lásky.
Po několika hodinách jsem konečně usnul. Ráno si ke mě klekla, podívala se mi do mé spící tváře a jen řekla jejím líbezným hlasem…
,,Vstávej Tashi už je ráno musíme jít.“ Já jsem otevřel oči a spatřil jsem její krásný obličej na kterém byl úsměv. Byla tak blízko u mě že jsem ji chtěl ihned, teď a tady políbit. Ona, ale hned jak jsem otevřel oči vstala a šla připravit snídani. Nechtěl jsem být pozadu tak jsem šel za ní. Pomáhal jsem jí ze snídaní a oba jsme se natahovali pro celozrnný chléb. V tu chvíli se to stalo… já přitiskl svou ruku na její a jen jsem ucítil jak se jí ruka začala chvět. Stáli jsme tam jako kdyby do nás uhodil blesk. Koukali jsme na sebe a bylo to strašně impulsivní a nádherné, když se naše ruce spojili a já cítil to teplo, které vyzařovala. Vzal jsem její ruku do mé a pomalu si ji k sobě přitáhl. Nebránila se… Sklonil jsem k ní hlavu a něžně ji začal líbat. Chvěla se mi v náručí, byla tak nevinná. Po chvíli se mi vytrhla z náruče a vyběhla ven. Já nevěděl co se stalo a tak jsem běžel za ní. Křičel jsem….
,,Tenten počkej co se děje?“ Ona se zastavila a řekla mi.
,,To se nesmí opakovat, slib mi to prosím“. Koukala na mě z velmi lítostivým pohledem a já jsem jí to slíbil. Nechtěl jsem riskovat že by se naše přátelství zničilo pouhým polibkem. Ona pro mě znamenala můj celý život. Každá chvilka prožitá sní byla nádhera. Nechtěl jsem aby to někdy skončilo.
,,Dobře“, vzdechla, přišla až ke mně, podívala se mi do očí a řekla...
,,Děkuji Tashi“. Po tomhle už jsem se jí nepokoušel políbit i když
jsem mnohokrát chtěl.
Jak dny ubíhaly tak jsem se čím dál víc bavil s Nejim. Dokonce jsem se mi nezdál tak špatný jako minule. Předtím mi ho zkazila jen myšlenka, že ho má Tenten radši než mě.
Po dlouhé době to vzrostlo na velké přátelství a já už měl vše co jsem v životě chtěl. Byli jsme taková nerozlučná trojka. Nejimu jsem říkal úplně vše. Zmínil jsem se i že mám rád Tenten. Vše šlo podle mých představ a já byl nejšťastnější na celém světě, vlastnil jsem to největší bohatství co vůbec jde získat… Mám nejlepšího přítele a lásku.
To jsme ještě netušil že o to můžu tak lehce přijít…
Jednoho dne ke mně přispěchala Tenten s rozzářenou tváří a řekla mi nadšeně…
,,Tashi tady jsi hledám tě všude. Musím ti něco říct, ach jsem tak šťastná“… Já už jen čekal co mi řekne, snad jsem čekal, že mi řekne to co jsem já chtěl říct jí, ale tak to nebylo.
,,Povídej“, řekl jsem nedočkavě. To jsem ještě nevěděl co mě čeká…
,,Ach Tashi tomu neuvěříš já a Neji…nemůžu to ani vyslovit… my spolu chodíme!“
V tu ránu jako by se mi srdce rozpadlo na tisíce malých kousků, které už nikdo nedá dohromady. Rozplynulo se do neznáma. Byl jsem jako tělo bez duše. Nevěděl jsem co mám dělat, co mám říct a hlavně jak se mám zachovat. Nevěděl jsem nic. Z těžkým jazykem v ústech jsem vyslovil…
,,To vám přeju“, obrátil jsem se ze skloněnou hlavou a odešel. Tenten jen zůstala stát a nic neříkala, pak se také otočila a odešla.

Přemýšlel jsem jestli jsem jí neměl říct, že ji miluji, možná by bylo vše jinak. Možná že bych teď byl na místě Nejiho a byl s Tenten, ale co se stalo, stalo se.
Vrátil jsem se do jejich domu a chtěl jsem tam nechat všechny své vzpomínky na ni, na tu osobu, která mi tak ublížila jako nikdo. Nevěděl jsem koho mám nenávidět víc, jestli Tenten nebo Nejiho. Nemohl jsem uvěřit že mi to vůbec dokázali udělat. Já-já jsem jim oboum tak věřil a oni toho tak zneužili. Sbalil jsem si všechny své věci, a ještě jsem na rozloučenou napsal dopis :