Zemřít pro budoucnost 09-Mami.. Tati..

Rozplakala jsem se, pomyšlení nad tím co se stalo mě děsilo. A co Ray, co s ním Naruto asi udělal. Musím jít za ním, teď hned, ale přece nemůžu chodit. Zoufala jsem, co když už je pozdě. Neměla jsem jinou možnost než zůstat. Cítila jsem bezmocná, odkázaná na cizí pomoci. Oddychla jsem si a utřela si slzu. Budu silná, zvládnuto. Ale co když mě Ray nebude chtít, co když mě odmítne. Strach a nejistota mě donutila celou noc přemýšlet.
Ozvali se kroky, kdo to je? Pomalinku jsem se zvedla, stále mě však bolela zadá. Usoudila jsem , že nejlepší bude zůstat v posteli. Ale ty kroky, pořád je slyším. ¨
Začalo mě to zneklidňovat. Blížili se k mému pokoji. Schovala jsem se pod peřinu a doufala, že jsem nepůjdou. Strach byl silnější, začal jsem se klepat, když někdo uchopil kliku, ochromil mě chlad, jako bych už nikdy neměla být šťastná jako by se ze světa vytratilo veškeré štěstí.
Kroky se přibližovali. Srdce jsem měla v kalhotám. Už bylo u mě, už jen kousek. Snažila jsem se neklepat, nešlo to. Něčí ruka uchopila peřinu a stáhla ji ze mě.
Zaječela jsem, znovu ty černé postavy, to mi nedají pokoj. Co má dělat utíkat jsem nemohla, stejně bych to nestihla. Ta co byla bliž ke mě zatáhla ruku. Vší silou jsem se odsunula k rohu, což mi bylo prd platné.
Ta ruku se ke mně blížila, jen jsem čekala kdy uvidím tu kostnatou ruku, ale nic. Byla normální, jako každá jiná, to je divné teď mi to do sebe nezapadalo.
„Tsuki.‘‘ Řekla ta blíž ke mně sladkým hlasem. Byl mi tak povědomí, už jsem ji někdy slyšela. Ten uklidňující hlas co mi v noci zněl v uších.
Už jsem se nebála, neměla jsem proč, ta postava mi pohladila tvář. Kdo jsou, chtěla jsem to vědět. Chvíli jsme na sebe jen tak hleděli. Byla jsem zvědavá, chtěla jsem to vědět, kdo je to.
Přisedla jsem si blíž k té zahalené osobě. Pomalinku jsem k ní natáhla ruku, jen jsem chtěla vědět kdo je to. Doufala jsem, že neuteče. Nic stála tam a čekala až to udělám, jako by chtěla to samé. Má ruka se dotkla kapiho a stáhla jsem ho s něj.
„Cože?!‘‘ Vypískla jsem. To se mi zdá, probuď se sakra probuď se. Znám ji, to není možné.
„Mami?‘‘ Špitla jsem, byla to ona určitě. Najednou stranu jsem byla šťastná, ale jímal mě strach. Vždyť zemřeli před několika lety, nebo snad ne.
„Mami?‘‘ Špitla jsem znovu, kývla na souhlas.
„Je mi líto.‘‘ Řekla potichu a začala couvat. Ne, chtěla jsem vykřiknout, nechtěla jsem, aby
odcházeli.
„To je v pořádku mi zas přijdem.‘‘ Řekl ten druhý. Byl to nejspíš můj otec, já chtěla jsem za nimi, ale ne nohy nespolupracovali.
„Počkat.‘‘ Křikla jsem a znovu jsem spadla na zem.
Au, sakra musím si dát větší pozor. Nohy mě po dopadu začali nehorázně brnět. Rozbrečela jsem, ta bolest byla nehorázná. Můj otec se otočil a vzal mě do náruče, já se ho pevně chytla, za žádnou jsem nechtěla skončit na zemi. Pomalu mě položil na postel a utřel mi slzy, cítila jsem se jak slaboch, co si o mě pomyslí. Máma se vrátila ke mně a shrnula ze mě peřinu, kterou jsem byla přikrytá. Netušila jsem co chce dělat, ale věřila jsem ji.
Když se ruce dotkli mých noh začala to kolem jejích rukou zeleně zářit. Co je to? Nohy mě začali brnět víc a víc.
„Au.‘‘ Vzlykla jsem. Bolest byla ohromná, určitě my chce pomoct. Zaváhala jsem a ucukla jsem nohama. Cože? Pohnula jsem jimi? To není možné jsem v úplné v pořádku.
„Snad ti to pomůže.‘‘ Řekla a pousmála se na mě.
„Teď už musíme ano.‘‘ Dodala a pohladila mě po tváři. Já vím, vrátíte se. Ona si nasadila kápi a zmizely ve tmě.
„Děkuji.‘‘ Špitla jsem a položila jsem hlavu na polštář. Za chvíli mě zmocnil spánek.

„Tak už se vzbuď ospalče.‘‘ Řekl mi někdo milým hláskem. Ray je tu nic se nestalo.
„Ray.‘‘ Hlesla jsem a pomalinku otevřela hlavu. Opravdu to byl on hleděl na mě krásnýma očima a usmíval. Nejspíš ještě nevěděl co se stalo. Mám mu to říct?
„Hm….‘‘ Začala jsem rozhodla jsem se postavit. Počkat já přece nemůžu chodit, ale ne můžu hýbat nohama. Tak to v noci nebyl jen sen, byli tu, konečně jsou tu, ale jak.
„Tsuki, jsi v pořádku??‘‘ Zeptal se mě Ray.
„Jo jasně.‘‘ Odpověděla jsem a přitáhla si ho k sobě. Nebránil se a obejmul mě rukama.
Jen jsem doufala, že nikdo nepřijde, ale co to je snad naše věc. Aniž bych chtěla Ray mě políbil. Náš polibek trval dlouho (cca 10 minutové cucání) než jsme se odtrhli.
„Miluju tě.‘‘ Špitla jsem a znovu ho políbila.