CHAKRY SE SPOJILY, 11. část, Důležité rozhodnutí

Takari se s trhnutím probudila a posadila se. Seděla na studené vlhké zemi. Všude kolem se po zemi válela mlha a vše bylo zahaleno do bílého oparu. Takari se pomalu postavila na nohy. Stála v nějakém řídkém lesíku, se stromy vysokými asi tak kolem dvou metrů. Byli úzké a křivé, a vypadali jako démoni, kteří po ní natahovali své dlouhé pařáty. Takari si dlouho nemohla vzpomenout, kde vlastně je, než se jí vybavilo, že zemřela. Jistě, byla mrtvá. Ale kde je Naruto? Byli přece spolu, když umírala.
„Snad to přežil.“ doufala a vydala se mezi stromy.

Po tom podivném kraji už se potulovala pěkně dlouho. Nevěděla, jestli to byli dny nebo minuty, tady čas nehrál vůbec žádnou roli.
V celé krajině bylo mučivé ticho a nic se nehnulo. Ani lísteček na stromě. Vše bylo ještě podivnější hlavně díky mlze, která sbyla všude kolem a zahalovala vše do bílého neprostupného závoje. Takari už byla celá rozlámaná, nohy měla rozdrásané do krve – protože byla bosá a kvůli mlze neviděla pořádně na místa, kam šlape. Pak jí začala mučit žízeň. Tohle bylo vážně zvláštní. Byla přeci mrtvá, tak jak to, že cítila pozemské potřeby a touhy, jako byl třeba hlad, žízeň, bolest...

Bloudila stále dokola a nevěděla, proč vlastně ještě pořád pokračuje v cestě v tomhle podivném bludišti. Měla úplně vyprahlé hrdlo a věděla, že to bez vody už moc dlouho nevydrží. Za okamžik zaregistrovala, že mlha začíná řídnout. Pak to poprvé uslyšela. Ty hlasy!
„Našel jsem je! Jsou tu, oba!“
„Naložte je na nosítka, odneseme je odsud!“
„Ale... oni jsou... myslím, že jsou mrtví. Už s tím nemůžeme nic udělat,, Lady Tsunade.“
„Vždycky se dá něco dělat! Naložte je!“ …
Pak hlasy znovu zmizeli. Takari se znovu soustředila na cestu před ní. Teď skutečně poznala, že mlha už není tak hustá. Viděla mnohem dál před sebe a za okamžik před sebou uviděla zvláštní tmavý obrys. Zjistila, že to byla stará studna.
„Voda!“ zajásala Takari a rozeběhla se, jak jen jí to její roztrhané nohy dovolovali. Spustila staré vědro do studny. Pak začala točit klikou a vytáhla plné vědro. Vzala vodu do špinavých dlaní. Pak se zarazila.
„Není to jen nějaká další léčka nebo past? Nestane se mi po té vodě nic?“
Nevěřila té záhadně průzračné vodě, ale byla tak vyprahlá, že by už vzala do úst všechno. Zhluboka se napila a … čekala. Nic. Nic se jí nestalo. Opatrně se napila znovu. Žízeň pomalu odcházela a i bolest jako by ztrácela na intenzitě. Pak se na obloze objevil jasně modrý záblesk. V mžiku se celá krajina změnila. Místo studeného, mlhou zahaleného nepříjemného a tichého palouku se před ní rozprostíral zelený palouk s ovocnými stromy všude kolem. Tekli tu malé potůčky s průzračnou vodou a zpívali ptáci. V dáli se modralo vysoké pohoří. Takari se nadechla nádherné svěží vůně přírody. Nebolo pochyb – byla v ráji! Pak uviděla někoho sedět za ovocným stromem.
„T-tati?“
Člověk se otočil. Jeho tvář se rozzářila.
„Tati!“ zakřičela Takari a padli si do náruče.
„Tak rád tě zase vidím, dcerko moje!“ držel jí otec v náručí a tekli mu slzy štěstí.
„Tak rád tě zase vidím...“

Naruto se plahočil po studené krajině. Nic neviděl, všechno bylo zahalené v mlze. Měl rozervané šaty od ostrých větví stromů a pod cáry látky mu na některých místech stékali pramínky krve. Ještě k tomu měl ukrutnou žízeň.

To ticho, to příšerné ticho, které bylo všude kolem. Nesnášel to! Bylo to tak nepřirozené. Ještě podivnější ale bylo, když to ticho rozřízli vzdálené hlasy. Naruto poznal, že je to Sakura. Plakala.
„N-naruto-kun, musíš ještě chvíli vydržet, ano?“
Pak hlas zase zmizel.

Žízeň byla čím dál tíživější a Naruto už pomalu neviděl. Ke všemu už asi začal mít halucinace, protože se mu zdálo, jakoby mlha řídla. No ano, opravdu. A najednou se před ním objevila polorozpadlá studna. Neváhal. Rychle hodil vědro dovnitř a vytáhl ho plné vody. Napil se. Ta voda byla tak dobrá. Nikdy lepší nepil. Pak se na nebi objevil sytě modrý záblesk a krajina se v tom okamžiku změnila. Všude byli ovocné stromy. A ta krásná měkká tráva! Všiml si, že mu všechny šrámy z jeho těla zmizeli a že má jiné šaty. Pak uslyšel hluboký mužský hlas:
„Naruto.“
Otočil se. Před sebou uviděl stát mladý pár. Muže a ženu. V muži poznal čtvrtého, tu ženu nikdy předtím neviděl. Měla dlouhé rudé vlasy a příjemně se usmívala.
„K-kdo jste?“ zeptal se opatrně „A kde to jsem?“
„Jsi v ráji.“ odpověděla žena
„A my... Jsme tvoji rodiče.“ řekl čtvrtý...

„A kde je maminka?“ zeptala se po chvíli povídání Takari. Její otec se zachmuřil.
„Ona ještě žije.“ řekl polohlasem
„Cože?“ vyhrkla šokovaně Takari
„Ano, tvoje matka je... Lady Tsunade...“

Naruto si se svými rodiči padl do náručí, když mu všechno vysvětlili. Tak dlouho toužil po rodině a teď jí konečně měl. Jeho matka, Kushina Uzumaki, se od něj ale náhle odtrhla a pohladila ho po vlasech.
„Synu, i když vím, že bys tu s námi rád byl, musíš se vrátit zpátky do světa živých.“
„A-ale proč? A jak? Vždyť jsem mrtví. Neexistuje žádná cesta zpět.“ namítl Naruto
„Ale ano. Prošel si mlžným bludištěm a ukázal si svou sílu a odvahu. Navíc se zdá, že tě skrytá Listová bude brzo potřebovat. Musíš dokončit svou cestu ninji.“ řekl jeho otec - Minato.
„Ale, vždyť jsem teď našel rodinu.“ řekl Naruto posmutněle. Minato se usmál a udělal pár pečetí. Rychle se přemístili na místo, kde stála Takari s otcem. Takari radostí vykřikla a rozeběhla se za Narutem. Ten jí nastavil náruč a horečně jí objal. Pak jí políbil na čelo.
„Takari... tak jsme spolu.“ zašeptal radostí.
„Budete spolu i nadále, ale ve světě živých.“ řekl Takariin otec a pokynul Minatovi. Ten znovu udělal pár pečetí a na palouku se zničeho nic objevili šedivé dveře.
„Vraťte se bránou Znovuzrození zpátky. Na posmrtný život máte času dost.“ řekla Kushina
„To je pravda. A já musím poznat svou matku.“ řekla Takari a podívala se na Naruta. Ten zesmutněl.
„Já... mám matku i otce tady.“ řekl a ukázal na své rodiče. V Takariných očích se objevil strach.
„Naruto... půjdeš se mnou, že ano?“ zeptala se
„Já, nemůžu.“ řekl Naruto. Takari se objevili v očích hořké slzy. Přitiskla se k Narutovi a skoro hysterickým tónem vykřikla.
„Naruto, musíš jít se mnou! Prosím, řekni, že půjdeš.“ naléhala
Naruto neodpovídal. Minato ukázal na dveře.
„Za okamžik se rozplynou, musíte se rozhodnout.
„Já bez tebe nikam nejdu, Naruto.“ řekla Takari bolestně. Naruto jí ale odstrčil a ukázal na dveře.
„Tvůj čas ještě nenadešel, musíš tam jít.“
„Naruto já...“ Naruto jí ale umlčel polibkem. Když se zase na sebe podívali, Takari plakala.
„Běž...“ zašeptal. Takari sklonila hlavu a pomalým krokem se loudala ke dveřím. Ještě jednou se ohlédla a pak otevřela dveře. Vstoupila a zavřela. Narutovi stékaly po tvářích slzy.

Takari se probudila na lůžku a vykřikla. Podívala se na sebe. Byla napojená na různé hadičky a přístroje. Rychle ze sebe všechno servala, když uviděla na druhé straně pokoje ležet bezvládného Naruta. Slezla z postele. Bylo jí jedno, že se jí motá hlava. Chytila Naruta za ruku.
„Musíš se vrátit!“
Nemocniční přístroj ale náhle ukázal zástavu srdce.
„Ne!“ vykřikla bolestně Takari a rozplakala se. „Naruto, vrať se, prosím!“

Naruto stál u svých rodičů a hleděl na dveře, které se pomalu začínali rozplývat.
„Dochází ti čas, synu.“ řekl Minato „Už to dlouho neudržím. Běž na zem.“
„Ne, nemůžu teď, když jsem poznal svou rodinu. Nemůžu vás opustit.“
„Hlupáčku.“ řekla potichu Kushina „ona je tvá rodina.“
Pak Naruto znovu uslyšel hlas. Byla to Takari. Volala k němu, aby se vrátil a pak řekla onu památnou větu.

„Naruto, prosím.“ vzlykala Takari. „vrať se, já … já jsem těhotná.“ řekla už absolutně bez vůle a položila se na Naruta. Vzlykala...

„C-cože?“ zakoktal se Naruto.
Minato se usmál a podíval se na Kushinu.
„Drahá, nepřipomíná ti to něco?“
Kushina se taky usmála a pak znovu pohladila Naruta po vlasech. „Běž, synu, potřebuje tě.“ Naruto kývl hlavou a políbil oba rodiče na čelo.
„Budeme na tebe čekat.“ řekl Minato a oba mu zamávali. Naruto se rozeběhl ke dveřím, které se už téměř rozplynuli. Otevřel je a prošel jimi.

Takari stále hořce plakala, než zaslechla hlasité : Píp-píp-píp-píp...
To zněl nemocniční přístroj. Naruto se vrátil. Slezla z postele a chytila Naruta za ruku. Ten se stále neprobouzel, až za chvilku pomalu otevřel oči. Takari ho políbila na tváři a plakala – teď ale štěstím. Pak se otevřeli dveře. Stála tam Tsunade.
„Takari, co děláš venku z postele, jak to že sis sundala ty...“ zasekl se jí hlas, když jí Takari objala.
„Děkuju, mami.“ zašeptala

...