Romantika
Cestou domů, on to nebyl můj domov jen jsem ho tak musela nazývat, můj domov byl Suna tam jsem měla rodinu, né zde tady nemám nikoho.
Oddychla jsem si, cesta byla dlouhá, ale mě to nevadilo, raději bych tu zůstala, raději bych utekla, pryč k němu. Máma si toho o mě co myslí, jak budu dobrá a další takové povídačky, ale v Konoze nejsem nic. Už mě to s ní nebavilo, ale já jednou odejdu, to se budou všichni divit.
„Kde jsi byla?‘‘ Vyštěkla na mě matka, jakmile jsem vešla, to bylo ale přivítání.
[font=Book antiqua]
Provinění
Hanabi přemohla svou nerozvážnost a i když byla plna pochybností, vydala se směrem k pevnosti – tedy na západ. Dovtípila si, že všichni její týmoví kolegové budou směřovat právě tam a tak tam na ně jednoduše počká. I když přesně nevěděla kdy a jak. Vydala se tedy směrem, kde tušila pevnost. Les řídnul s každými deseti metry, až se proměnil v menší pláň.
Nezájem
I když jsem u tebe, nevnímáš
Vůbec se o mě nezajímáš
Chci ti být nablízku vždy
Však ty se otáčíš zády
Procházíš kolem mě bez povšimnutí
Jsem pro tebe jako hračka v zapomenutí
Odhodils mě někam do kouta temného
Všemi životy opuštěného
Já se tak snažím získat tě zpět
Říkám ti miliony krásných vět
Ale ty mě zase neposloucháš
Mou pozornost už neupoutáš
Vzdávám to, mé šance tu končí
Mé srdce už mi neporoučí
Půjdu jinam, když si mě nevšímáš
Naruto se opřel o zed a vydýchával se.
„No to bylo něco!“řekl zmoženě Soul a hlasitě zívl. Naruto přikývl.
„Už je půlnoc! Tři hodiny a ještě nejsme hotový!“řekl naštvaně Soul. Naruto se zmohl jen na přikývnutí. Měl strašný hlad a tak byl už ted vysílený.
„Kam ještě musíme?!“zeptal se zmoženě. Soul se rozhlédl kolem sebe.
OSUD A SASUKE
Sakura se pomalu procházela potemnělými uličkami. Nevěděla co si má myslet. Mám jí věřit, mám věřit kartám, mám věřit na osud…, přemýšlela a vzhlédla k temnému nebi, které ozařoval jasný měsíc.
Naruto byl celý šťastný, ještě než stačili zavřít a schovat všechny stánky, stačil koupit krásnou kytici rudých růží a zajít si na ramen.
„Hmm ramen,“ brblal si pro sebe, „ale nejlepší mají u Ichiraku ramen.“
Takari šla znavená po chodbě. Právě operovala zraněného Nejiho, kterého nakonec zachránili a teď ležel na stejném pokoji jako Kiba. Kibu už měli za dva dny pustit z nemocnice, samozřejmě kam jinam než zase do bitvy. Takari z toho nebyla zrovna třikrát nadšená, ale byla to jeho povinnost.
Konečně došla až ke dveřím jejich bytu, když se zarazila. Z předsíně se ozýval hluk a rány. Pak se něco rozbilo. Nebylo pochyb o tom, že se v jejich bytě odehrává nějaký zápas. Potom uslyšela dívčí výkřik.
Dny ubíhali, já se cítila mnohem hůř, nu těhotenství není žádná sranda. V životě mě nenapadlo jak to bude těžké. Nechtělo se mi dělat nic, oblečení mě tlačilo, časté nevolnosti a hlavně pocity hladu. Musela jsem se za sebe stydět, když jsem v noci vyjídala lednici a nejen dnes.
Takhle za chvíli prasknu!! Raději jsme se od lednice otočila a mazala zpět do pokoje, ale u dveří jsem se jen zastavila, hlad byl silnější.
Z plným žaludkem se mi bude spát lépe.
Pevně jsem se zapřel, uchopil trám oběma rukama a zdvihl jej do úrovně ramen. Maličko jsem podklesl v nohách a zároveň rychle nadhodil trám na rameno. Celá váha toho ohromného kusu dřeva na mne dolehla naplno a všechny mé namožené a rozbolavělé svaly vztekle zavřískly na protest, ale držel jsem pevně.
Od rána jsem tu pomáhal v rámci mise místním rolníkům v rozšiřování jedné ze stodol – na jedné straně čtyři rolníci, na druhé straně já. Výsledná nosnost obou stran zhruba stejná, masivní trámy byly neuvěřitelně těžké.
Dneska to začíná být krvavé. Prostě čtu knížky od mistra Kulhánka a tady se to začíná projevovat (kdo ho čte taky tak ví o čem mluvím). Snad se bude líbit.
„Zatím dobrý, ale zdá se mi, že to takhle dál nejde. Je jich hrozně moc.“
„Já vím. Počítám, že ostatní zabili už tak osm set vojáků a my dva skoro dva tisíce. To jsou skoro tři tisíce a vůbec jich neubývá! Musíme použít ten útok!“ dořekl Naruto a začal se připravovat na ultimátní útok. Nedalo se jinak, nepřátelských vojáků bylo zatím okolo dvaceti tisíc a na obzoru se objevovali další. Vybili co nejvíce ninjů v dosahu, aby měli dost času.
Sora a Naruto si stoupli daleko od sebe, směrem od vesnice. Nechali ze sebe uvolňovat chakru, potom jí stlačili do malé koule a polkli.
„Jak… jak jsem se sem dostala?“
Hinata běžela nějakým tmavým lesem. Na nebi zářil úplněk, přes husté listy mohutných stromů, se však na zatuchlou lesní cestu dostal sotva jediný jeho paprsek.
Nevěděla, kde je. Nevěděla, jak se sem dostala. Co však bylo nejhorší, nevěděla, kudy zpátky a i když byla statečná, v takovém depresivním prostředí cítila i strach.
Dvere sa pomaly otvárali. Tenten sa rýchlo snažila vymyslieť, kam ukryje Kakashiho. Zrazu Kakashi ostal stáť na mieste. Dvere boli už úplne otvorené. Dnu vošiel Madara a prekvapene sa pozrel na Kakashiho.
,,Čo ťa sem privádza Ayashi?“ spýtal sa Madara.
,,Leader vás chce vidieť!“ odpovedal Kakashi.
Madara len kývol hlavou a odišiel z miestnosti. Kakashi sa rozhodol ísť za ním.
To bolo len tak-tak. Som zvedavý, čo od neho chce leader. Dúfam, že to nebude nejaká misia!
[font=Comic Sans MS]Objal ji zezadu kolem pasu a oba znova usnuli.
37. kapitola: Plány na Silvestra
Neskrývat city!
Naruto neustále přemýšlel, jak se Hinatě přiznat ke svým citům. Stále si představoval různé varianty dialogů, ale žádný se mu nelíbil tak, aby ho použil. Celé noci strávil běháním po střechách, hleděním na měsíc a přemýšlením. Jednou odpoledne uviděl Hinatu, jak trhá na louce květiny. Přiběhl za Hinatou a nasadil výraz nejlepšího z nejlepších.
„Ahoj Hinato, tak…jak se máš?“
„Na-Naruto-kun. Já… trhám květiny a…“ Hinata už větu nedopověděla.
Sasuke si spokojeně kráčel uličkou, za dnešek už dvacátá oběť, to je rekord. Netušil, jak to mohl zvládnout, ale stále nebyl spokojený. Je to krapek jiné, když to ta druhá nechce. Zamyslel se, jestli to s Sakurou to nebude stejné jako s těmi ostatními.
„Ale co když to bude lepší.‘‘ Napovídal mu hlásek někde ze sdola.
„Ale ona mě nechce.‘‘ Rozmlouval druhý hlásek tomu první tentokrát ze shora.
„Ale o to, to bude lepší, alespoň bude zábava.‘‘ Vymlouval se spodek.
Nereagoval a šel dál. Rozběhla jsem se k němu a popadla ho za ruku. Nezastavil se jen mě odhodil do kouta.
„Myslel jsem, že ti můžu věřit, ale…‘‘ Nedořekl a zhroutil se na židli, prohrábl vlasy a zlověstně na mě pohlédl.
Už nic neřekl, chytil mě za ruku a odvlekl mě domů. Měla jsem strach, měla jsem ho poslechnout, tohle dopadne špatně. Dovlekl mě do pokoje, Hinata na nás jen tázavě koukala, nezasahovala. Pohodil mě do kouta.
„Já si tě budu hlídat, dohlídnu na to, abyste se už nikdy neviděli.‘‘ Řekl mi výhružně a odešel pryč.
„Hej ty!! Vstaň!!“ statný muž vzal Akane za paži a prudce jí zvedl. Akane se mu vytrhla a postavila se kousek dál.
„Náš pán tě dal k sobě zavolat!“ řekl.
„Aha… a co po mě tvůj pán chce?? Chce za mě výkupné?? Chce mě snad zbít?? Či snad znásilnit?? Nebo dokonce zabít??“ Styl její mluvy přiváděl muže do rozpaků. Žádný z vězňů nebyl takhle klidný. Bylo to až strašidelné.
„Nevím… mám tě jen přivést!“ řekl nakonec a vystrčil jí ven…
***
Zanedlouho mě pustili, stále pořád nevěděli jak se to stalo, ale byla jsem zdravá. Cestu domů jsem jela na vozíčku, nohy mě ještě moc neposlouchali a mohla jsem stát. Naruto se o mě staral pečlivě, chtěl mi to vynahradit, ale já mu dávno odpustila.
‚Kde to jsem? Ach, tolik světla!‘ Hnědovlasý chlapec pomalu otevřel oči a v tu chvíli uslyšel něčí hlas: „Konečně jsi se probral! Už bylo na čase... čtyři dny nespím ani já a to už je co říct!“ Chlapecký hlas se rozesmál a po chvíli popadl společenský oblek a hodil jej chlapci k nohám.
„Na, obleč se, pohřeb začíná za chvíli.“
„C-co?? Jaký pohřeb? Počkat... to... to nebyl sen!?“ Chlapec se posadil plácl se do čela a vstal z postele.
„Jak to, že o tom nic nevím?“ Chtěl si zjistit vše o té podivné události.
